Kathrine Kressmann Taylor
Epistolární dílko z roku 1938. Autorka ve výměně několika dopisů mezi přáteli zachycuje mrazivou sílu slova, jež může zachránit i zabít. Ukazuje sílu propagandy nastupujícího nacismu v Německu na počátku třicátých let 20. století a rostoucí nenávisti vůči Židům.
Na počátku stojí dva nerozluční přátelé: oba německé národnosti, oba dlouhodobě žijící v USA, majitelé úspěšné umělecké galerie. Zámožní muži. Jeden z nich je židovského původu. Ten druhý se na počátku třicátých let rozhodne vrátit do vlasti, aby jeho děti měly kontakt s rodnou německou kulturou. Přátelství tím netrpí, podnik rovněž ne. Rétorika Martina Schulseho, navrátivšího se do Německa, se však postupně proměňuje. S nadšením popisuje svému příteli, jak poválečnými represemi ponížené Německo postupně zase zdvíhá hlavu v prachu a probouzí svou ztracenou hrdost, jak roste mezi ostatními národy, a jak je k tomuto procesu nutné očistit "tělo" tohoto národa od "boláků", jimiž jsou právě židé. Jeho přítel a kolega tuto proměnu svého liberálně smýšlejícího kamaráda nechápe a odmítá jí uvěřit. Tím více je zaskočen, když jej Martin Schulse požádá, nejprve aby mu nepsal na domácí adresu, poněvadž pošta podléhá cenzuře a on si ve svém postavení nemůže dovolit styk se židem, posléze aby mu už nepsal nikdy, jelikož je to otázka bezpečí a nakonec i jeho německé cti.
Hlavní obrat nastává v okamžiku, kdy se Max Eisenstein z tajně zaslaného dopisu dozvídá, že Martin odmítl do domu vpustit Maxovu sestru Griselle, divadelní zpěvačku, která byla vypískána coby židovka z berlínského divadla a poté pěšky ušla mnoho desítek kilometrů, aby u bývalého přítele a milence Martina našla azyl. Max Griselle psal dopisy, aby se ujistil o tom, že je v bezpečí, ale poslední z dopisů se mu vrátil s poznámkou "adresát neznámý". Martin odmítl Griselle onen azyl poskytnout navzdory faktu, že se již za ní blížili vojáci, a nechal ji zastřelit. Maxovi o tom v dopise píše jako o chladnokrevné nutnosti - není možné, aby se jeho dům spojoval se židovkou, dost na tom, že vůbec klepala na jeho dveře.
Max se rozlítí a na svého bývalého přítele, nyní otevřeného nacistu, zanevírá. To se projevuje salvou vřelých a přátelských dopisů adresovaných přímo Martinovi domů, plných svědectví o jejich blízkém vztahu, úzké spolupráci nejen s ním osobně, ale s celou americkou židovskou komunitou. To je pochopitelně pro Martina smrtelně nebezpečná konexe, která mu okamžitě začne působit problémy. Martin posílá Maxovi vyděšený dopis s prosbou, aby toho okamžitě zanechal. Max však posílá další a další dopisy, až se ten poslední, podobně jako v případě Griselle, vrátí s poznámkou "adresát neznámý".
Kromě proměny rétoriky ze strany Martina Schulseho, síly propagandy a jejího vlivu na smýšlení jedince i síly naopak přátelského slova, jež v jistém kontextu dokáže usmrtit stejně jako palebná zbraň, je zajímavým a působivým prvkem také použití hlavičky dopisního papíru u každého z dopisů. Zatímco původně píše Martin ze svého mnichovského zámku a v hlavičce je tedy "Schloss Rantzenburg, Munich", v určitém momentě píše na papír s hlavičkou banky, která je nadepsaná příznačnou nacistickou frakturou odkazující na výjimečnou historii Německa - "Deutsch-Völkische Bank und Handelsgesellschaft, München". Max analogicky píše nejprve s hlavičkou galerie jménem Schulse-Eisenstein, posléze však je nucen první z obou jmen z názvu odejmout, jelikož klientelu galerie tvoří z velké části židovská komunita, která se samozřejmě v USA dozvídá o vztahu Němců k židům.
Milý Maxi,
jak vidíš, píši na dopisním papíru mé banky. Je to nezbytné, protože Tě chci o něco požádat a chci se vyhnout dnešní velmi přísné cenzuře. Prozatím budeme muset přerušit naše dopisování. I kdybych nezastával oficiální postavení, je zcela vyloučené, abych si dopisoval s Židem. Pokud bude komunikace nezbytná, musíš ji přiložit k bankovnímu příkazu, a už nikdy mi nepiš domů.
Pokud jde o ty rigorózní kroky, které Tě tak rozrušily, tak z počátku se mi rovněž nezamlouvaly, ale nakonec jsem pochopil jejich bolestnou nezbytnost. Židovská rasa je bolákem na těle každého národa, v jehož středu žije. Nikdy jsem nepociťoval nenávist k jednotlivým Židům - Ty jsi mi vždy byl drahý jako přítel, leč jistě pochopíš, že mluvím zcela upřímně, když řeknu, že jsem Tě měl rád nikoliv pro Tvou rasu, ale navzdory jí.
Židé jsou univerzálními obětními beránky. To není tak docela bezdůvodné, a když jim lidé nedůvěřují, není to pro tu starou pověru o "vrazích Kristových". Židovské nepokoje jsou pouze bezvýznamnou událostí. Děje se něco mnohem většího.
Kdybych Ti jen mohl ukázat, kdybych jen dokázal, abys to pochopil - to znovuzrození nového Německa díky našemu Něžnému Vůdci! Svět nemůže navěky drtit v útlaku velký národ. Poraženi jsme po čtrnáct let věšeli hlavy. Pojídali jsme trpký chléb hanby a polykali hořkou pilulku chudoby. Dnes však jsou z nás opět svobodní lidé. Vztyčujeme se v plné síle a zvedáme hlavu před ostatními národy. Očišťujeme naši krev od podřadných elementů. Se zpěvem kráčíme údolími a s mohutnými svaly se pouštíme do nové práce - a z hor zvučí hlas Wotana a Thora, starých mocných bohů německé rasy.
Ne, ne. Při psaní těchto řádků jsem si jist, že zatímco mé nadšení plane díky nové vizi, Ty nepochopíš, jak je to všechno pro Německo zebytné. Nevidíš nic jiného než potíže Tvého lidu. Nepochopíš, že menší počet musí trpět, aby byly zachráněny miliony. Jsi především Žid a naříkáš pro Tvůj lid. Je mi to jasné. Taková je semitská povaha. Lamentujete, leč nikdy nemáte dost odvahy, abyste vraceli rány. Právě proto jsou pogromy.
Vím bohužel, Maxi, že tohle Tě zarmoutí, ale musíš si uvědomit pravdu. Existují hnutí, která jsou významnější než lidé, kteří je utvářejí. A já, já jsem součástí tohoto hnutí. Heinrich je důstojníkem v chlapeckém oddílu, jemuž velí baron von Freische, a jeho hodnost vrhá lesk i na naši domácnost, protože často navštěvuje Heinricha a Elsu, kterou velice obdivuje. Já jsem až po krk zavalený prací. Elsa se příliš nezajímá o politiku, jenom zbožňuje našeho Něžného Vůdce. Teď už asi měsíc se až moc snadno unaví. Děti možná přicházejí příliš rychle za sebou. Až se tohle narodí, bude to jistě lepší.
Je mi líto, Maxi, že naše korespondence takhle končí. Snad se jednoho dne sejdeme v lepším porozumění.
Tvůj Martin Schulse
[...]
Martine, starý kamaráde,
posílám Ti tenhle dopis po Jimmym Ledererovi, který bude co nevidět projíždět Mnichovem na své evropské dovolené. Od Tvého posledního dopisu nemám chvilku klidu.
Je Ti to tak nepodobné, že si jeho obsah dokážu vysvětlit jen Tvým strachem z cenzury. Muž, kterého jsem měl rád jako bratra, jehož srdce vždy překypovalo sympatiemi a přátelstvím, takový člověk se přece nemůže, byť jen pasivně, podílet na masakrování nevinných lidí. Doufám a modlím se, že tomu tak je, že mi nenapíšeš žádný dlouhý výklad, který by pro Tebe mohl být nebezpečný - jenom prosté "ano". [...]
[...]
Heil Hitler! Hluboce lituji, že mám pro Tebe špatné zprávy. Tvoje sestra je mrtvá. Byla, bohužel, jak jsi sám říkal, velice bláhová. Před necelým týdnem se sem dostavila, v patách tlupu SA-manů. V domě jsme měli pilno - od narození malého Adolfa minulý měsíc nebylo Else příliš dobře - byl tu lékař a dvě ošetřovatelky a kolem se motalo služebnictvo a děti.
Naštěstí jsem otevřel já. Nejprve jsem si myslel, že to je nějaká stará žena, pak jsem však zahlédl její obličej, a navíc viděl, jak SA-mani prošli bránou do parku. Mohu ji ukrýt? Šance byla jedna k tisíci. Za chviličku na ni narazí nějaká služebná. Mohu dopustit, aby prohledali dům, když nemocná Elsa leží v posteli, a riskovat, že mě zatknou, protože chráním Židovku, a že ztratím vše, co jsem si tu vybudoval? Jako Němec mám samozřejmě jasnou povinnost. Předváděla své židovské tělo na jevišti před čistými mladými Němci. Měl bych ji zadržet a předat SA-manům. To jsem ale nemohl udělat.
"Všechny nás zničíš, Grisello," řekl jsem jí. "Musíš běžet hlouběji do parku." Podívala se na mne a usmála se (vždycky byla kurážná) a sama se rozhodla.
"Nedokázala bych Ti ublížit, Martine," prohlásila a seběhla po schodech a zamířila ke stromům. Byla však nepochybně unavená. Neutíkala příliš rychle a SA-mani ji zahlédli. Byl jsem bezmocný, zašel jsem do domu. Za několik minut přestala kričet a ráno jsem pak poslal její tělo do vsi, aby ji pohřbili. Bylo od ní bláhové, že přijela do Německa. Chudinka Grisella. Truchlím s Tebou, ale jistě pochopíš, že nebylo v mých silách jí pomoci.
Musím Tě požádat, abys mi už víckrát nepsal. Každé slovo, které přichází do domu, je cenzurováno a nedokážu odhadnout, kdy začnou otvírat i poštu pro banku. Nehodlám nadále mít nic společného se Židy, až na příjem peněz. Není to pro mne zrovna nejlepší, že se k nám chtěla uchýlit Židovka, a žádné další spojení nelze tolerovat.
Zde se utváří nové Německo. Záhy ukážeme světu, jak velké věci dokážeme s naším Velkolepým Vůdcem.
Martin