Vydáno 1979. Humoristická próza podobná Rozmarnému létu. Vysloužilý soudce a jeho kumpáni, s nimiž chodí do hospody a rokují o všem možném (jeden z nich je vypravěčem) znovu otevírá případ záhadné smrti sestry své snachy, jež byla zabita před deseti lety, kdy obvniněného Jiřího Půlpytla byl soud nucen osvobodit pro nedostatek důkazů. Soudcova hrdost a snad i touha dát svému životu zase nějakou plamennou náplň ho vedou neúnavně po cestě nových vyšetřování, až nakonec, vida, že nejsou s to případ uspokojivě dořešit, obrátí svou pozornost na opravu zpustlého statku Josefa Půlpytla, manžela zemřelé. Dojdou k moudrému poznání, že staré příběhy se mají nechat na pokoji a lepší je soustředit se na věci přítomné, na chvíle strávené pospolu v družném veselí, na pěstování přátelství a užívání posledních dní a let života v pokoji, klidu a radosti.
Kniha tedy zpracovává i téma stáří a jak se s ním vyrovnat.
Příběh, jak už název napovídá, je protkán poetickými příslovími, rčeními, úslovími a pranostikami, které jsou už dnes namnoze neznámé.
Vtipně působí už samotná volba jmen hrdinů: soudce Skočdopole, lékař Zazaboucha, starý mládenec Vyplampán, právník Eduard Talafous ad.
Není každý kuchař, kdo nosí dlouhý nůž za pasem.
Teprve nakonec se pozná, jakou má písnička notu.
Došli jsme do hospody k Nezkušenému pískleti věru včas. Byl jsem uřícen a nemohl jsem píti, zato Skočdopole ani si nepřisedl, sotva se pozdravil s lidmi, a již vylízl sklenici. Vsadil bych se, že to bylo cizí víno, neboť kde by se vzala u Písklete horlivost čekati s láhví již odzátkovanou.
[...]
"Nuže, Vyplampáne, blýskněte se na dobré časy," děl Skočdopole vytahuje měchuřinu s tabákem, jenž se mu sypal crčkem na kolena, "blýskněte se!"
"Pro vaši nemírnou mysl?" odpověděl Vyplampán, "napiji se tajně, zněma a potmě, co pletete svoji zbrklost k nenáhlé žízni." Vyplampán si zavdal a potom se dotazoval, zdali jsme slyšeli, jak Skočdopole nepodobně mluví. Pravda je , že jsme všichni popíjeli a všichni žvanili.
Stáří mne naučilo snášenlivosti a nemám nic proti hostu, jenž rozraziv dveře se rozkročí a rozkřikuje, aby mu přinesli jídlo dříve než ostatním. Strpím i takového sobíčka. Avšak onoho dne sotva jsem se vrátil, vybrav ve vodní sádce pstruhy (mám zásadu zvoliti vždy rybu nejživější), zastihl jsem jednoho z těchto křiklounů, jak stojí před Skočdopolem s rozchlupacenou hlavou a rozpálen jako pánev.
Lépe jednou smrtí umříti, než živ mnoha smrtí se báti.
Kdo snědl mnicha, aniž mu zůstala kápě v hrdle?
Bláznovo srdce je v jeho ústech.
Chlap se dotýkal vidličkou i nožem talíře jako bubeník, ve chviličce byl prázdný.
Hříšné slasti vedou k propasti.
Víno se dobývá z hroznů tlakem.
Neříká se nadarmo, aby ten, kdo se chce ubrániti marným myšlénkám, učil se generálbas.
"Můj Skočdopole, vy a já jsme stejně bídní. Vím, že jste se zbláznil pro tuto záhadnou smrt, vím, že sestra zavražděné žila u vás, a vím, že se nyní provdala za vašeho syna. Ale ani vaše péče, ani moje trápení neumenší zlých pochybností. Jaká byla mrtvá paní? [...]
Vaše řemelo, soudce, vás nabralo na rohy. V odění a koňmo honíte nepostižitelnou myšku. Vaše veselí je bubnování na morový buben. Pozbyl jste klidu, neuvěřiv na prosté věci, vy hledači pravdy příliš lidské, vy hlupáčku, který jste nepochopil, že holé skutky jsou nepostižitelné."
[...]
"Ale já vím, co je to zlo! Však jsem byl také učitelem na gymnáziu a měl jsem co činiti s pětkáři, žactvem zpustlých mravů a se školníky, již šmahem provádějí techtle mechtle se školním topivem. Jejich dcery, ukrádající elektrický proud, žehlí si na útraty veřejné osvěty sukně, a majíce sháňku po špendlících, brakují rostlinopisné kabinety, kde tyto nástroje bývají zatknuty v rašelinových destičkách, aby sloužily k oddělování okvětí."
"Ďas ví, v jaké vodě mě baba koupala, ale jakkoliv se říká, že pes neštěká pro ves, ale pro sebe, dám si pozor a koupím pod pachole slušného koně. Jen zvesela, chasníku! nic nezklektej ani nezkačkuj, a pokud stačí tvá hubená mysl, buď obšírný a jasný! Pokus se lépe pokračovati."
Kdo nechce z mysli vypustiti starou lásku, ten jí nikdy nebude syt.
Kdo si mála neváží, nemá bažiti po mnohém.
Rci vlku páteř a on vždy k ovci.
"Paní Eva Půlpytlová, jejíž smrti litujeme, táž, o které její příbuzný tak hanebně mluvil, měla sestřičku," vypravoval Skočdopole. "V čase vraždy jí bylo osm let. Byly dcery vojáka, který pobláznil maršálkova koně, švihnuv ho po zadku. Stalo se to před očima štábu a maršálek, jak se přiházívá u vyššího důstojnictva, spadl vzápětí po této ráně s koně. Tak se stalo, že kobylka přeskočila příkop bez jezdce. Jakési arcikníže se tomu chechtalo, až mu odletovaly knoflíky od kabátu. Maršálkovi obvazovali podbradek a zatím nešťastný adjutant měl příležitost poděkovati za čest býti honcem velitelova koně.
Měl bych poznamenati, že za trošek této zábavy dostal propuštěný důstojník jeden z penízů, které byly raženy na paměť šťastného vyváznutí polního maršálka. To nám dokládá veselou shovívavost císařského dvora.
Avšak jediná vlašťovka nepřivolá jaro a tento peníz se neotelil a nerostl a nekynul a zůstal mizerným střepem, za nějž si nekoupíte špetky tabáku. Myslíte, že je to snadné zachovati si vznešené způsoby a býti bez haléře? To byla těžká sháňka!"
Mé nepopíratelné zdraví neskrblí na slzičku, avšak proč zvedati spor o záhadnou pravdu, jež dávno je ta tam.
Jacísi mluvkové hlásají po století pokroku, že je všechno chrapounství, co je živé, a naopak věci v klíckách, psi bez chrupu a chlapi bez varlat se jim zdají ušlechtilí.
Tu Půlpytel přerušl Skočdopola a řekl mu, aby mluvil méně okázale. "Kde by se vzalo chlapisko dosti otrlé, aby ve vašich mornách nenaříkalo? Vidím, že nevíte o vězení zhola nic."
"Proč mi to vytýkáte," děl Skočdopole usmívaje se, "viděl jste pekaře, který by se sytil vlastními koláčky? Ostatně soud netrestá místem, ale časem."
Zdálo se mi, že věc zabíhá, a tak jsem poprosil, aby se vrátili k svému příběhu. "Řekněte všechno, co víte o zavražděné paní. Jak se zamilovala, jak došlo k svatbě, jak si vedli v manželství, kolik peněz vydávali, s kým si dopisovali, kdo je navštěvoval, jakou měli panskou, jak vařili, jaký měli sklep, kdo je vyjídal, co četli, jak spali, jaké vášně projevovali a jak došlo k vraždě."
Když se Vyplampánova sestra, paní Zámišová, urazila, že je její bratr nestoudný záletník, rozhodne se okamžitě odjet domů z návštěvy.
"Má drahá," řekl Vyplampán, "nesu těžce tvoje rozhodnutí, ale nemohu nesouhlasiti. Učiním vše, abych tě uspokojil, avšak uvážila jsi, že vlak odjíždí o páté? Teď schází hodina do poledne. Co chceš po tu dobu dělati?"
[...]
"Skočdopole bude unesen tou návštěvou," řekl nalévaje do líbezných sklenic, "ale co si počnu se skříněmi, vidíte, jak jsou popleněny, vidíte, jak ta lítice naložila s mojí výbavou. Připomněla mi živě bílý týden pláteníků. Eh co, moje sestra je nestyda. Pojďme odtud, pojďme do druhého pokoje, neboť se to nehodí civěti nad útrobami oděvů."
"Musíme být shovívavy ke svým chlapům, nepočítají dobře času, přicházejí pozdě a dovádějí, jako by jim bylo méně o třicet let. Toť svízel, ale konec konců jsou to dobráci, a ještě se nestalo, aby se nevrátili do svého pelíšku. Promiňte jim zastavení se čtenářkou. Je hezčí než já a Plinius pana Vyplampána; můj bože, jsme už staří, a tato jistota mě činí smířlivou."
Viděl jsem nesčetné podoby, jež hnízdí v podrostech. Některé z nich byly zlé a otlemené, jiné sličné a opět jiné truchlivé.
"A podívejme se! Vy se znáte? Snad jste se nesmluvili, že nakonec zavřete mě? Vy špatný zákazníku, jste si vybral nového soudce? Nebyl jsem dost řízný? Vy břídile, se chcete vyvléci spravedlnosti? Chcete, abych se spokojil s tím, že se mi podařilo vyjmenovati všechny okolnosti zločinu a označiti vraha jen zpovzdálí? Vím, co mám věřiti, ale chce mi obšírných důkazů a veřejného jednání. Chodec je syt, ale mošna doposud hladoví."
Lépe míti hrst moci bez pytel pravdy.
"Žádný nemá býti mrskán dvěma metlami. Konejte spravedlnosti a nechte pravdu pravdou."
"To mně opravdu vhání krev do hlavy," dodal po chvíli, "to mě nasírá. Podle jakéhosi zákona, ve shodě se zvyklostmi práva a podle úvahy, jež byla podepřena zjištěnými okolnostmi, byl jsem souzen a držán ve vazbě. Bylo to spravedlivé a vaše nic netušící čelo je bez viny. Dobrá, ale přestaňme na tom, nebo budu žádati, aby přišla vaše hlava na pekáč a já ve jménu pravdy byl laskán na náměstí nejstarším profousem. Ach, pravda je bláznivá! Zdá se mi, že jednou již obkročila váš krk a že dosud střečkujete."
Vlepil jsem každému lípanec a měl je k pořádku. Pošťuchují se, mluví po způsobu Rusů o vině a trestu, ale aby je čert přiměl k jasné řeči, bylo to tak a tak.
Měsíc dosud svítil, Skočdopolův fantastický stín smekl se po propuštěném vězni a ulehl k mým nohám.
Dobrá vůle jí koláče, zlá tepe hlavu a pije řídké pivo.
Vrávorá-li opilec lesem, zdá se mu, že stromy poskakují.
"Proč to povídáte tak obšírně?" otázali jsme se Půlpytla. "Honiti zajíce kusého?" odsekl, "cožpak nevíte, že lépe zpívá pěnkava s ocáskem než bez ocásku?"
"Otažte se na soud grafologa, vizte nepřirozený a zlověstný průběh písma na jeho účtech. Pozastavte se nad očividným zanedbáváním mezer mezi řádky, zděste se seskupení ve velkých tazích, popatřte na strašidelné měnivosti v zdůrazňování tlaku, jenž nakonec vypudil kaňour z jeho pera, kaňour - mrákotnou předzvěst jeho zločinu. Ahoj! Té zločinecké těsnosti, mrňousovitého vázání a šíleného úhlu, těch úděsných dolních smyček, jež se vracejí k tělu písmene a s jekotem je probodávají." (parodie na detektivní příběhy?)
[...]
Ještě jsem se nezmínil o jeho snech a nekoordinované vnitřní sekreci a již je jasno, že jde o člověka schopného nejhorších skutků. Není mu nic platno, že po celý život předstíral mírnost. Nás to nezmate, nás to neomýlí.
Vše, co jsem kdy prořekla, vrací se jako rány soudního řízení. Moje sestřička je věčně v lidských ústech. Byla jsem velmi malé děvče, když sestra zemřela, ale zdá se mi, že jsem si vyložila neštěstí lépe než tito soudcové. Smířila jsem se.
Jak naučiti kráčet vrabce? Jakpak někoho z kořene změníte?
"Ďas ví," řekl, "proč štvete na lidi hrdelní soud. Což není dost nemocí, aby na ně zemřeli hříšníci i spravedliví? A všichni v mukách a všichni se zoufalstvím. Dejte si říci a pusťte mimo sebe vztek, smrt vám klepe již na rameno a snad již zítra zemřete."
Viděl jsem, že jsme staří, že Skočdopolův pýřnatý nos přehání barvu, a nadouvaje povzdechem psta zhlédl jsem svůj převislý knír, jenž se podobá křídlu bez letek. A přece počínalo nové jaro, táž krajina kvetla touž spanilostí, tytéž lesíky, táž pole rozvíjela se v milostném vějíři, opakujíce dozajista stará dobrodružství.
Je lépe státi za svým snopkem než ležeti za cizím mandelem.
Pane na nebi, Eduard, kdysi tak sličný, byl teď tlamatý a pupkatý a olysalý, tvář měl zpola pokrytu pupínky a byl tak ošklivý, tučný a neobratný, že se zhodla nepodobal svým mladším letům. Do té míry nebyl zajisté popleněn ani Skočdopole ani Půlpytel, neboť doktor nepotřeboval než jediný pohled, aby je poznal.
Čím kdo více pije, tím více do sebe žízeň lije.
"Před deseti léty jsem se zamiloval a před třemi jsem se oženil, ale prosím vás, nesrovnávejte tyto dva stavy, nebo se rozpláči."
To, co člověka mrzí, se ho drží, a vše, co je milé, bývá vzdáleno na dvě míle. Nepřišli jsme vás vyrušovati všetečně," pokračoval, "tento dům je plný smutku nikoliv proto, že se v něm přihodilo před časem neštěstí, nýbrž proto, že tato neblahá příhoda zůstala nevysvětlena."
Žádná písnička nemůže být tak dlouhá, aby jí nebylo konce.
"Jsme všichni bledí přísvitem starého neštěstí," řekl Josef Půlpytel, "jsme bledí, a když nastává soumrak, mluvíváme nepodobnými hlasy, neslyšíce odpovědí."
Kubelák:
"Mimo sprostých starostí o peníze nepřihodilo se mi nic až do stáří padesáti tří let. Vím, že jsem směšný a že nevnukám lítost mluvě o lásce touto žabí hubou, jež tak ráda pláče od těch dob. Můj opičí žal je pitvorný, ale ošklivost nezbavuje bolesti."
Smrt obchází kolem nás za každého času. Proč se děsiti této stvůry? Je to nepovedená přítelkně, ještě můžeme povolit opasek na svém břichu, ještě však chodíme, ještě vládneme rukou, ještě pijeme a jíme, ještě můžeme čísti v knihách a býti účastni líbezných příhod.
Ze země jsem na zem přišel, na zemi jsem rozum našel, po ní chodím jako pán, do ní budu zakopán.
Veselá mysl hostě více sytí než krmě a pití.
Zdá se vám, že jde o soud, zatímco jde o zármutek. Říká se, že mužské hoře bez slzí uvažuje. Ach, těch vašich dohadů, kdyby se stalo snad to a kdyby se stalo ono. [...] Komu pánbůh, tomu všichni svatí, komu biřic, tomu všichni kati. [...] Neklejme za svým pluhem, neboť kdo to činí, seje zlé semeno.
Víte, proč čert zbil bábu? Že se neuměla vymluviti!
Doma žádnému slano ani mastno není, jinde voní mu koření.
Milost víže a chudoba ještě tíže.
Člověk může být živ jen z toho, co jest, nikoliv z toho, co bylo.