Kniha vznikla 1939 na popud utuchajícího povědomí dětí a mládeže o nejstarších příbězích naší kultury, příbězích, které mají nejen náboženskou hodnotu, ale které se rovněž staly náměty a podklady pro množství pozdějších uměleckých, ať už výtvarných, hudebních či literárních, děl. Původní věnování autora patřilo jeho dceři Ivance.
Kniha byla zároveň protestem proti rasismu, v neklidné době roku 1939 bylo nutno dát českým dětem do rukou knihy, z nichž mluvila stará moudrost a které ukazovaly, že hodnoty kulturní přežívají dlouhá staletí. Biblické příběhy nejsou jen první Olbrachtovou knihou psanou pro mládež, ale také první knihou, v níž osobitým způsobem zpracoval cizí látku.
Příběhy začínají pojednáním O stvoření světa, o Adamovi a Evě a vyhnání z ráje pro snězení zakázaného ovoce ze stromu moudrosti. Pokračují syny prvních lidí, Kainem a jeho mladším bratrem Ábelem, který byl bratrovou rukou ze žárlivosti zavražděn. Kainovi bylo vtisknuto znamení, aby nemohl být zabit. Neboť nešlechetný po všechny své dny sám bolestí se trápí, skrývá se před mstitelem a zvuk strachu jest v jeho uších i v čas pokoje. Nevěří, že by mohl býti vysvobozen z temnot svého soužení, ustavičně očekávaje, že na jeho hlavu dopadne meč. A jeho hrůza doléhá na něho stále silněji jako král se zástupy vojska.
O potopě světa: Pro velké hříchy, jichž se lidstvo začalo dopouštět, uvrhl na ně Bůh velkou potopu, již přežil pouze Noe a jeho rodina, zachránění se zvířectvem všeho druhu v obrovské dřevěné arše. O konci potopy se dověděli podle holubice, již vyslali, a jež se vrátila s olivovou ratolestí v zobáčku.
Stavění věže a zmatení jazyků: Pokolení Noemových synů si usmyslilo postavit věž, která se bude dotýkat nebes, aby se jejich národ stal slavným. To se však Bohu znelíbilo a spletl všem jazyky (dosud se hovořilo pouze jedním), aby se stavitelé navzájem nemohli dorozumět. Město proto bylo nazváno Bábel, to jest zmatení.
O zničení Sodomy a Gomory: V zemi kananejské stála Sodoma a Gomora, města bohatá a slavná. Leč právě jejich bohatství přivedlo Sodomské a Gomorské k pádu. Zpychli, zatvrdili se a oddali se rozkoším. Jídali jen berany a telata ze stáda nejtučnější, mazali se vonnými mastmi, lehali na ložích ze slonové kosti, a majíce po bocích ozdobné nádoby s vínem, dávali si otrokyněmi hráti na cimbály a harfy. Z rozmařilosti páchali ukrutenství a věci nedobré. Jejich tváře se zalily tukem, na slabinách se jim nadělaly záhyby a jejich srdce ztvrdla na kámen. Ale kdo žije v marnostech, nevěří, že pominou, že bude předčasně vyťat a ratolest jeho že se nebude zelenati.
Proto se Bůh rozhodl město zničit. Uvědomil o tom Abrama, který chtěl na Bohu, aby ušetřil město pro pět spravedlivých, ale ani těch pět se zde nenašlo. Jediným spravedlivým byl Lot a jeho rodina, kteří byli ušetřeni. Když utíkali od hořící Sodomy, ohlédla se Lotova žena a proměnila se v solný sloup.
O velké poslušnosti: Pastýř Abram byl Bohem vyvolen, aby se stal otcem početného národa, přejmenován byl na Abraháma, to jest otec mnohých. Ženě své již neměl říkat Sarai, nýbrž Sára. Spolu měli syna Izáka. Jednou dostal Abrahám od Boha příkaz, obětovat mu svého jediného syna. Abrahám byl hotov to udělat, ale Bůh, poznav, že by pro lásku k němu byl Abraham schopen obětovat vlastní dítě, ho zadržel.
Prvorozenectví za misku čočky prodané: Izák si vzal za ženu Rebeku a měli spolu dva syny, dvojčata Ezaua a Jákoba. Ezau byl však celý rezavý a srstnatý jako plášť z ovčí vlny. Ezau byl prvorozený, ale pro velký hlad prodal lstí Jákobovou své prvorozenectví bratru za misku čočky. Jákob si pak od starého a slepého otce Izáka nechal požehnat jako prvorozenému synu. Když se to Ezau dověděl, zmocnil se ho hněv a chtěl Jákoba zabít. Ten uprchl a putoval daleko. Našel si za manželku Ráchel, dceru Labánovu, u nějž sloužil, a měli spolu 11 synů, nejstaršího Rubena a nejmladšího Josefa, kterého Jákob velice miloval.
Příběh Josefův: Jákobovi se narodil ještě dvanáctý syn, Benjamín. Josefovi se zdál sen, z něhož bratři vyrozuměli, že se mu mají jednou všichni klanět, a zmocnila se jich nenávist. Chtěli Josefa zabít. Nakonec jej však prodali Izmaelitským do otroctví. Ti jej prodali v Egyptě Putifarovi, dvořenínu faraónovu. Josef byl jinoch ušlechtilé postavy a krásného vzezření, a pro svou moudrost si jej Putifar oblíbil a brzy jej učinil představeným celého svého hospodářství. Putifarova manželka se však snažila Josefa svést, a když se jí to nepodařilo, ze zlosti jej obvinila u svého manžela, že ji přepadl a chtěl zneuctít. Josef byl vsazen do vězení. Nějakou dobu poté měl však farao sny, jež nikdo nebyl schopen vyložit, až Josef. Farao viděl ve snu, jak z jednoho stébla vyšlo 7 klasů krásných a plných, a za nimi 7 klasů hubených, které ty krásné pozřely. Druhý sen byl o sedmi tučných a velkých kravách, které byly pohlceny sedmi hubenými a ošklivými kravami. Josef pověděl faraonovi, že to je sedm let hojnosti, které vystřídá sedm let bídy, během nichž zajde vše, co bylo v době bohatství zbudováno a vypěstováno – proto že by měl farao už teď pamatovat na zlé časy a vytvořit zásoby. Farao řekl: „Což najdeme muže podobného tomuto, v němž jest duch Boží?“ A Josefovi pravil: „Poněvadž Bůh ti dal to všechno znáti, ustanovuji tě vladařem nad vší zemí egyptskou a nad domem svým a kromě mne nikdo nad tebou nebude“ a daroval Josefovi svůj prsten.
Nastala doba hladu. Všude už byla bída, jen v Egyptě měli potravy hojnost, poněvadž měli velké zásoby. Josef poslal své syny do Egypta, aby nakoupili u vládce potraviny. Bratři přišli, ale Josefa nepoznali. Josef je křivě obvinil z vyzvědačství a žádal, aby byl přiveden jejich bratr Benjamín, jedině potom že budou propuštěni (miloval totiž Benjamína velice). Otec nechtěl Benjamína pustit, když už přišel o Josefa, ale nebylo zbytí. Když se všichni bratři setkali, neudržel se už Josef dojetím, rozplakal se a vyjevil bratrům, kdo je. Ti prosili za odpuštění a zůstali u Josefa v Egyptě, kam za nimi přišel také jejich otec Jákob.
Mojžíš: Pokolení Jákobovo setrvalo v zemi egyptské čtyři sta třicet let. Velmi se rozmnožilo, až se vládcové země obávali, aby Bůh tohoto národa nevypudil bohy jejich. Ustanovili tedy nad izraelským lidem úředníky a uvalili na ně vysoké daně, nadělali z Židů otroky. Národ izraelský přesto rostl dále. Král tehdy poručil, aby každý prvorozený židovský chlapec byl zabit. Jedna matka se však bála o svého synáčka, vymazala košík smolou a dítě v něm ukryla v rákosí. Tam ho našla faraónova dcera a chlapce se jí zželelo. Hledala pro dítě chůvu a jeho vlastní matka se nabídla. Chlapec byl tedy zachráněn a dostal jméno Mojžíš, to jest z vody vytažený. Když odrostl, odvedla ho jeho matka do paláce, neboť patřil králově dceři. Bůh si vyvolil Mojžíše za zachránce lidu izraelského. Ten předstoupil několikrát před faraona a žádal ho, aby propustil jeho lid. Na důkaz Božího příkazu učinil zázrak – změnil svou hůl v hada a zpět, když hada chytil za ocas. Faraon je však propustit nechtěl. Proto seslal Bůh postupně na Egypt sedm ran: vodu proměněnou v krev, žáby, prach proměněný v hmyz, červy, těžký mor, který postihl dobytek, vředy, krupobití, žravé kobylky, přehustou tmu a poslední ranou byl anděl Hospodinův, který zabíjel vše prvorozené z egyptského pokolení, takže v každém domě bylo slyšet nářek a pláč. Teprve tehdy propustil farao izraelské z Egypta. Mojžíš je vedl pouští, a při pronásledování egyptskými nechal na Boží přikázání rozestoupit vody Rudého moře, aby mohli suchou nohou přejít. Došli pod horu Sinai, kde Hospodin přikázal Mojžíšovi, aby na ni vystoupil. Dal mu zde Desatero Božích přikázání, která Mojžíš vytesal na kamennou desku. Stálo se: Nebudeš míti jiných bohů mimo mne. Neučiníš si sochy ani obrazu, aby ses jim klaněl. Neboť já jsem Hospodin, Bůh tvůj ... Nevezmeš jméno Hospodina Boha svého nadarmo! Pomni, abys den sobotní světil. Šest dní budeš pracovati a dělati všechno své dílo, ale odpočinek dne sedmého náleží Hospodinu Bohu tvému. Neboť v šesti dnech učinil Hospodin nebe a zemi, moře a vše, co na nich jest, a odpočinul dne sedmého; a posvětil jej. Cti otce svého i matku svou, aby se prodloužily dny tvé na zemi, kterou Hospodin Bůh tobě dá. Nezabiješ. Nesesmilníš. Nepokradeš. Nepromluvíš proti bližnímu svému křivého svědectví. Nepožádáš domu bližního svého, aniž požádáš manželky jeho, ani služebníka, ani děvky, ani vola, ani osla, a nic, což jeho jest.
Hospodin také přikázal Mojžíšovi postavit zlatou archu úmluvy, kde budou desky s přikázáními uschovány. Lid dole pod horou však už příliš dlouho čekal na Mojžíše a obávali se, že již nepřijde. Reptali. Na uklidněnou postavil jim Mojžíšův bratr Árón zlaté tele, modlu, kterou by mohli uctívat. Když to Mojžíš spatřil rozhněval se, mrštil deskami o zem, až se rozbily. Musel potom vytesat nové.
Lid nestatečný: Lid izraelský kočoval po neobydlených místech 40 let. V hrazených městech jej nechtěli přijmout. Trpěli hlad a stěžovali si Mojžíšovi, že takto si své vysvobození nepředstavovali. Bůh jim přes noc seslal manu, božský pokrm, který chutnal jako koláče s medem, a tuto pak jeho lid sbíral každé ráno po celou dobu vyhnanství (ze spojení „Man hu?“ „Co je to?“) Tak se za čas přiblížili ke Kanaánu, zemi zaslíbené. Ta již však měla obyvatele, se kterými bylo třeba bojovat. Lid se bál a opět reptal. Hospodin se na něj rozhněval a zakázal vstup do země zaslíbené všem starším 20ti let. Z těch směl vejít jen Kálef a Jozue, vyslanci, kteří přinesli o zemi zprávu. A Mojžíš na ni mohl pohledět z hory.
Po Mojžíšově smrti přikázal Hospodin Jozuovi, který byl ustanoven za vůdce izraelského lidu, aby překročil řeku Jordán a dobyl země kanaánské, hlavního města Jericha. „Dal jsem Jericho v tvou ruku i jeho krále a ozbrojence. Po šest dní budete obcházeti město a kněží ať nesou před archou sedm trub z rohů beraních. Sedmého dne obejdete město sedmkrát a kněží budou zdlouha troubiti. A jak uslyšíte hlas rohů, vzkřiknete všichni křikem velikým, a zboří se hradby a vejdete do města.“
Jozue pak dobýval město za městem, porážel jejich krále a opanoval velkou část země. V jeden čas však byla země po sedm let soužena Madiánskými. S třemi sty nejlepších mužů a s Hospodinovou pomocí je však nakonec porazili. Později však panovali nad Izraelity po 40 let Filištínští, soužíce jej, olupujíce a vraždíce jeho syny. Stalo se však, že dostal muž jménem Manue syna, jehož pojmenovali Samson. Bůh mu přikázal, aby se synovy hlavy nikdy nedotkla břitva. Samsonovi se, když dospěl, zalíbila jedna z filištínských dívek a chtěl ji pojmout za manželku. Byl to záměr Hospodinův. Přes nesouhlas rodičů se s dívkou oženil, ale když na čas odešel a pak se vrátil, zjistil, že dívku mezitím její otec znovu provdal za jednoho z hodovníků ze svatby, Filištína. Rozzuřil se Samson velice a chtěl se pomstít všem Filištínským. Zabil jich v rozličných bitvách tisíce. Později pojal za manželku filištínskou dívku Dalilu. Ta z něj vymámila tajemství jeho síly, ustřihla mu několik pramenů jeho vlasů a učinila jej slabým. Filištínští jej potom lehce přemohli, vyloupli mu obě oči a odvlekli. Sloužil jim pak pro posměch a kratochvíli. Nechal se však jednou, když mu vlasy opět dorostly, postavit k hlavnímu sloupu paláce, v němž zrovna hodovalo mnoho lidí, zvláště vysoce postavených, opřel se do sloupů a nechal tak celý chrám zřítit.
Po Samsonově smrti si pokolení izraelské zvolilo svého prvního krále, jímž se stal Saul. Tehdy Filištínští vytáhli proti Izraeli s vojskem. Nejvíce se židům vysmíval obr Goliáš. Byl ten Goliáš šest loktů a dlaň vysoký, oděn byl v krunýř z pěti tisíc loktů oceli, na hlavě měl ocelovou přílbu, na nohou ocelové holeně a mezi jeho rameny visel ocelový štít. V Betlémě tehdy žil také muz Izai se svými syny. Starší se dali k vojákům a obléhali horu proti Filištínským, nejmladší David pásl stáda. Jednou měl donést bratrům potraviny, ale když viděl, jak se Goliáš chvástá a vyzývá kohokoliv z židů, aby se mu postavil jako muž proti muži (když ho prý někdo porazí, budou Filištínští sloužit Izraeli), žádal krále Saula o svolení. Saul mu zprvu pověděl: „Nemůžeš jít proti Goliášovi, aby ses s ním potýkal; jsi ještě mládeneček, a on jest muž bojovný od své mladosti.“ David si však nakonec svolení přece jen vymohl, do pastýřské mošny si dal kameny a obrovi se strefil prakem přímo mezi oči, až zde kámen uvízl a Goliáš padl mrtev k zemi.
Saul si poté vzal Davida k sobě do paláce a těšil se z jeho moudrosti i líbezné hry na harfu. Neboť vida, jak jest David u všeho lidu oblíben, žárlil na něho a bál se ho. Vzal ho do svého hradu, aby ho měl na očích. Saul byl také navštěvován zlým duchem, od něhož jej vysvobozovala jen Davidova hra na harfu a jeho zpěv.
Stalo se, že se Davidovi zalíbila Saulova dcera Míkol a chtěl ji za manželku. Saul nežádal od Davida věno, ale aby se jej zbavil, poslal jej pro 100 filištínských hlav, domnívaje se, že je ten úkol nemožný. David se však vrátil se dvěma sty hlav a Míkol pojal za ženu. Král na něj zanevřel ještě více. Chtěl jej dokonce zabít, tak Davidovi nezbylo, než uprchnout. Skrýval se před Saulem mnoho let. Saul stíhal Davida, bojovali spolu, až nakonec Saul zemřel v boji proti Filištínským, protože Hospodin při něm za jeho zlé smýšlení nestál – sám nalehl na meč.
Po smrti Saulově byl třicetiletý David pomazán v Hebronu na krále. Za své vlády dal vystavět město Jeruzalém. Často o samotě hrál na harfu a zpíval žalmy, chválil Hospodina. Také David se však během svého života dopustil hříchu. Zalíbila se mu Betsabé, manželka hejtmana jeho vojska, Uriáše Hetejského. Toužil ji míti za manželku, a poslal Uriáše do bitvy takové, ve které zemřel. Bůh jej za to potrestal – syn, který se mu narodil, po několika dnech zemřel.
Již dříve však měl David mnoho dospělých synů a dcer. Mezi nimi byl Absolón, mladík zpupný a prchlivý. Pro křivdu ve hněvu zabil svého bratra Amnona a prchnul před hněvem otcovým ke svému dědovi, králi gesurskému. Tam zůstal tři roky a spojil se zde s muži, které získal proti svému otci Davidovi. Přidalo se k němu mnoho zrádců krále Davida a vytáhli do Jeruzaléma, aby jej dobyli. David byl nucen uprchnout. Absolón se zde mezitím učinil králem a vládl. David však v Mahanaimu také shromáždil svá vojska a potřel vojsko Absolónovo porážkou velikou. Absolón byl (avšak proti Davidově rozkazu) ubit a usmrcen. Když se to David dověděl, velmi se zarmoutil pro ztrátu svého syna.
David vládl 40 roků. Před svou smrtí ustanovil svým následníkem 18tiletého Šalamouna, syna Betsabé. Král Šalamoun slynul velkou moudrostí. Všichni panovníci jej obdivovali, mezi nimi i královna ze Sáby. Šalamoun složil také tři tisíce přísloví, písní tisíc a pět, psal o stromech, počna od cedru, který jest na Libánu, až do mechu, jenž roste na zdi, o zvířatech a ptácích, o zeměplazích a o rybách. Jeho moudrost mu byla darována Hospodinem. Ten se jej na počátku jeho vlády zeptal, co by si Šalamoun přál. Ten, neboť neměl s vládnutím velké zkušenosti, žádal jen moudrost, aby všechno mohl spravedlivě rozsoudit. Hospodin mu odpověděl: „Protože jsi nežádal ani bohatství, ani slávu, ani bezživotí těch, kteří tě nenávidí, ani dlouhý věk, ale požádal jsi o moudrost a umění, abys soudil můj lid, dávám ti srdce moudré a rozumné, a přidám ti bohatství i slávu, takže žádný z králů, kteří byli před tebou, nebyl tobě rovný, aniž takového bude po tobě.“
Judit: Král asyrský povalil říši médskou a tehdy jeho srdce zpychlo – chtěl si podrobit všechny sousední země. Vyslal sem posly v čele s vojevůdcem Holofernem se zprávou, aby se mu tito národové poklonili a sloužili mu, jinak je vyplení. Všichni se mu ve strachu poddali, jen národ izraelský odmítl. Připravoval se k boji. Vojsko Holofernovo se také šikovalo a odřízlo izraelské od přístupu k vodě. Vyhladovělí a žízniví židé se začali bát o svůj život. Krásná vdova Judit je však vysvobila. Odešla se služebnou k Holofernovi a toto pověděla jeho vojákům: „Jsem dcera židovská a odcházím od nich, protože vím, že vám budou dáni za kořist. Chci jíti před tvář knížete Holoferna, abych mu oznámila tajné věci, jak by mohl opanovati město, aniž by padl z jeho vojska jediný muž.“ Protože byla moudrá a velmi krásná, Holofernes jí uvěřil a nechal ji u sebe. Jednou po velké hostině se Holofernes opil až k spánku a Judit mu uťala hlavu jeho vlastním mečem. Tu donesly se služebnou zpět do opevněného města, židé vida to, se přestali bát a předstírali, že zaútočí na nepřátele. Ti, když zjistili, že jejich vůdce je mrtev, se dali na útěk a izraelští je pak snadno dopadli a pobili.
Jonáš a ryba: Izraelská říše se rozpadla na dvě části – na říši izraelskou a judskou. V Judei byl hlavním městem Jeruzalém, v Izraeli Samaří. Izraelští se oddali modlářství a sloužili stále více bohům pohanským. ... Ale také Judští, stýkajíce se ve válkách i v míru s Egyptskými, Babylónskými a Asyrskými, přijímali jejich obyčeje a vedle Hospodina sloužili i bohům cizozemců. Proroci hrozili lidu prchlivostí Hospodinovou za tyto hříchy, mezi nimi byl i prorok Jonáš. Toho poslal Bůh do Ninive, aby nabádal lidi k pokání. Jonáš však jít nechtěl, protože považoval město Ninive za ztracené a přál si jeho zkázu. Uprchl před Hospodinovým zrakem na lodi na moře. Loď se však dostala do ukrutné bouře a námořníci hledali, kvůli komu se Bůh tak zlobí. Shledali, že na Jonáše a hodili ho do moře. Tam ho pohltila velká ryba, v jejíchž útrobách žil tři dny a modlil se. Ryba byla nastražena Hospodinem, aby Jonáše zachránila. Po třech dnech jej vyvrhla na souš. Jonáš tedy došel do Ninive a hlásal: „Kajte se, volejte úpěnlivě k Bohu, odvrať se každý od zlé cesty“ a odvrzte loupeže, které máte v rukou!...
Hněv Boží však nadále rostl pro zkázu mravů jeho lidu a modloslužebnictví. Hospodin se rozhodl židy potrestat. Babylónský král Nabuchodonozor dobyl Jeruzalém, vyplenil ho a zničil, že v něm nezůstal kámen na kameni, a jeho obyvatele odvlekl do otroctví. Prorok Jeremiáš plakal nad troskami města: „Ach, město lidnaté, jak jsi osiřelo a učiněno jako vdova, která v noci pláče a na jejíchž lících jsou slzy. Dědictví naše uloupili nám cizozemci a domy naše nepřátelé...“
Teprve v zajetí babylónském se Židé plačíce rozpomínali na svého Hospodina. Ten však je nejvýše milosrdný a už tehdy připravoval zkázu Babylónu. Proroku Jeremiášovi oznámil, že potře Babylón skrze Peršany a Médy.
Po Nabuchodonozorově smrti panoval v Babylóně král Belsazar. Uspořádal ve svém paláci velkou hostinu pro všechny významné lidi, vládce a knížata. Jedli a pili zde ze zlatých nádob přivezených z jeruzalémského chrámu Páně. Bůh se rozzlobil a zjevila se v paláci ruka bez těla, která psala na zeď hebrejsky: Mene, mene, tekel, ufarsin. Král dlouho hledal, kdo by mu smysl textu vyložil, až našel vykladače snů Daniela. Ten mu sdělil, že písmo znamená: „Sčetl jsem, sčetl, zvážil a rozděluji.“ Tento pak jest výklad slov: Mene: sčetl Bůh království tvé a ke konci je přivedl. Tekel: zvážen jsi na váze a nalezen jsi lehký. Ufarsin: rozděleno jest království tvé a dáno jest Médským a Perským.
Nakonec byli Židé z Babylónu propuštěni srze Ester, dívku židovského původu, kterou pojal za manželku babylónský král Asverus, a která se za svůj lid přimlouvala. Židé vyšli z Babylónu po 70ti letech a na troskách bývalého města vystavěli Jeruzalém znovu