Společenský román vydaný 1925. V českém prostředí byl několikrát přeložen a známá je i filmová adaptace režiséra Lohmana s titulní rolí Leonarda diCapria. Román byl napsán na autorově společenském vrcholu. Krátce po vydání se projevila psychická choroba Fitzgeraldovy ženy Zeldy a brzy na to propadá spisovatel alkoholu, což předurčilo konec jeho hvězdné literární dráhy.
Děj se odehrává se v New Yorku v prostředí nejbohatší vrstvy podnikatelů v téže době. Mladý muž Nick Carraway přichází do NY, aby si vybudoval slibnou kariéru a postavení v povolání burzovního makléře (vidina amerického snu o rychlém zbohatnutí). Brzy se však stává svědkem a dokonce prostředníkem pohnutých událostí. Jak se brzy dovídáme, jeho sestřenice Daisy, okouzlující dáma žijící se svým poněkud tvrdým a trochu omezeným mužem v přepychovém domě, je předmětem touhy jeho souseda, záhadného a pohádkově bohatého mladého Jaye Gatsbyho, o němž se traduje spousta fantastických příběhů. Aby ne, když je někým, kdo v 30 letech vlastní obrovský palác, do něhož zve týden co týden veškerou newyorskou smetánku, která na bláznivých večírcích utrácí neuvěřitelné sumy jeho peněz! Gatsby je projekcí amerického snu. Je však skutečně šťastný? Každý večer toužebně hledí přes záliv na dům své milované, s níž chodil před válkou, již mu však Tom Buchanan během jeho válečného nasazení ukradl.
Kdo je Gatsby? Je přátelský, vzbuzuje sympatie, důvěru, zájem, na druhou stranu nemluví o své minulosti, odpovídá věcně, ale obecně, nikdo neví, kde k majeku přišel a odkud doopravdy pochází. Snad ani Daisy sama ne. Díky náhodě, jež učinila z Nicka Gatsbyho souseda, se tento stává pojítkem mezi ním a Daisy. Brzy se spolu opět začnou scházet, Gatsby však chce víc než obnovení bláznivé lásky - chce, aby se čas vrátil zpět do okamžiku, kdy si s Daisy slíbili lásku (tedy asi před pěti lety) a aby se stala součástí celého jeho pohádkového světa. Daisy, která však stojí nohama více na zemi, tuší, že ji tento fanatický přístup leká, že snad není možné vymazat celých pět let jejího života.
Gatsby je symbolem naplnění amerického snu. Z chudého chlapce se během několika let stává nejzámožnější Newyorčan a budí obdiv, klevety, závist, šuškavé diskuze o jeho původu, vzdělání i zaměstnání. Čím se vlastně živí? Americká prohibice spolu s dalšími legálně nedostupnými komoditami se mu staly zdrojem obživy - zde vidíme stinnou stránku Gatsbyho pohádkového světa, světa bohatých a ideálu amerického snu. Gatsbyho úspěch totiž úzce souvisí s mafiánskými praktikami, obchodování s drogami a ilegálním alkoholem.
Gatsby po celý život ze své pohádky nevystřízliví. Zelené světlo majáku u Daisina domu, jež večer co večer toužebně pozoruje, tento symbol věčné naděje a života v pohádkovém světě víry v lepší zítřek, se nezkalí ani v závěru, kdy se Daisy rozhodne s Tomem zůstat, rozhodne se pro život v jistotě, legálním světě, rodinných hodnotách, rozhodne se neignorovat minulost, jež se podle Gatsbyho dá vrátit nebo vymazat.
Nos klobouk ze zlata, jestli se na to dá zlákat, jestli jsi skokan, tak zkus před ní povyskočit,
až křikne: „Miláčku ve zlatém kloboučku, co umíš tak pěkně skákat, miláčku, tebe chci mít!"
[...] stát se tím nejúžeji zaměřeným odborníkem ze všech, “člověkem se všeobecným rozhledem”. Toto není pouhý satirický šleh - daleko větší úspěchy přece jenom slaví ten, kdo se na život dívá výhradně z jednoho okna. (str. 11)
Nejspíš jsem chvíli zůstal stát a poslouchal nadouvání a pleskání a úpění obrazu na zdi. Pak se ozvalo zadunění, když Tom Buchanan zavřel zadní okna, a uvězněný vítr v místnosti odumřel a záclony a koberce a dvojice mladých žen se zvolna snesly na podlahu.
“Stýská se jim po mně?” zvolala nadšeně.
“Celé město je sklíčené. Všechna auta mají levé zadní kolo natřené načerno jako smuteční věnec a podél Severního pobřeží zní celou noc vytrvalý nářek.”
“[...]Dobře, řekla jsem, jsem ráda, že je to děvče. A doufám, že z ní vyroste hloupá nána - protože to je v tomhle světě pro holku to nejlepší, být hezká hloupá nána.
Tom Buchanan:
Změnil se od té doby, co býval v New Havenu. Teď to byl rozložitý třicátník s vlasy jako sláma a měl dost tvrdé rty a povýšené způsoby. Obličeji vévodil pár arogantních očí, takže Tom vypadal, jako by se neustále útočně nakláněl dopředu. Dokonce ani zženštilá paráda jezdeckého oděvu nemohla skrýt nesmírnou sílu toho těla - zdálo se, že třpytící se jezdecké boty vyplňuje do té míry, že šněrování na horním konci hrozí prasknutím, a když pod tenkým kabátem pohnul paží, bylo vidět, jak se mu tam převaluje veliký chomáč svalů. Bylo to tělo schopné nesmírného úsilí - kruté tělo.
Jeho obvyklý tón, hrubší, chraplavý tenor, ještě zvyšoval dojem svárlivosti. Byl v něm nádech otcovského pohrdání i vůči lidem, které měl rád - a v New Havenu byli lidé, kteří ho do hloubi duše nenáviděli.
Myrtle Wilsonová:
Pak jsem uslyšel na schodech kroky a světlu, které pronikalo dveřmi kanceláře, zatarasila za okamžik cestu obtloustlá ženská postava. Mohlo jí být tak kolem pětatřiceti a byla mírně tělnatá, ale nesla se ve své tloušťce smyslně, jak to některé ženy dovedou. V její tváři nad ušmudlanými šaty z tmavomodrého krepdešínu nebylo ani stopy po nějakém záblesku krásy, ale vyzařovala z ní jakási nápadná živost, jako kdyby jí nervy v těle neustále doutnaly. Zvolna se usmála, minula manžela, jako by to byl duch, podala ruku Tomovi a pohlédla mu přímo do očí. Potom si navlhčila rty, a aniž se otočila, řekla manželovi tichým hrubým hlasem:
"Tak přece dones nějakou židli, ne, ať si má člověk kam sednout."
"Ale jistě," Wilson spěšně souhlasil.
[...]
"Chci nějakého pejska," řekla vážně. "Do bytu ho chci. Je to hezké mít takového pejska." [...]
"Drahoušku," sdělila sestře pronikavým afektovaným výkřikem, "většina těchhle lidí člověka pořád podvádí. Myslí jen na peníze. Minulý týden jsem tady měla nějakou ženskou na pedikúru, a když mi dávala účet, řekla bys, že mi vyoperovala slepé střevo."
[...]
Myrtle zvedla obočí v zoufalství nad nespolehlivostí nižších vrstev. "Tihle lidé! Člověk na ně pořád musí dávat pozor."
Podívala se na mne a bezdůvodně se zasmála. Potom se vrhla k psíkovi, nadšeně ho políbila a zmizela v kuchyni, jako by tam tucet kuchařů čekalo na její rozkazy.
Paní McKeeová:
"Já jsem taky skoro udělala chybu," prohlásila rázně. "Málem jsem si vzala jednoho mrňavého židáčka, který za mnou léta běhal. Věděla jsem, že je pod mou úroveň. Všichni mi pořád říkali: Lucie, ten člověk je hluboko pod tebou! Ale kdybych nebyla potkala Chestera, byl by mě jistě dostal."
Velkolepé věčírky u Gatsbyho:
Každý pátek přišlo od ovocnáře v New Yorku pět košů pomerančů a citrónů a každé pondělí tytéž pomeranče a citróny opouštěly jeho zadní vchod, proměněny v pyramidu dutých polokoulí. V kuchyni byl stroj, který za půl hodiny vytlačil šťávu ze dvou set pomerančů, jestliže číšník dvěstěkrát zmáčkl palcem malý knoflík.
Alespoň jednou za čtrnáct dní přijel štáb dodavatelů s několika sty stop plátna a barevnými světly v dostatečném počtu, aby z Gatsbyho ohromné zahrady udělali vánoční stromek. Okořeněné pečené šunky na bufetových stolech, ozdobených lesknoucími se předkrmy, se tísnily mezi saláty upravenými do harlekýnských vzorů, pirožky a krůtami, očarovanými do tmavozlata. V hlaní hale stál bar s obrubou z pravé mosazi, vybavený džinem, lihovinami a žaludečními likéry, tak dávno zapomenutými, že většina dámských hostí byla příliš mladá, aby mohla jeden od druhého rozpoznat.
V sedm hodin přijela hudba, žádný pětičlenný soubůrek, ale orchestr plný hobojů, trombónů, saxofonů, viol, kornetů, pikol a bubnů malých i velkých. Poslední plavci už přišli z pláže a oblékají se nahoře; auta z New Yorku jsou zaparkována po pěti hluboko do vozovky a haly, salóny a verandy už křiklavě svítí základními barvami a vlasy ostříhanými podle nových podivných fazón a závoji, o jakých se Kastilii ani nesnilo. Bar je v plném provozu a nepřetržitý proud koktejlů proniká ven do zahrady, a potom ožívá vzduch štěbetáním, smíchem, náhodnými narážkami, představováním, na něž se ihned zapomíná, a nadšenými shledáními žen, které se jakživy podle jména neznaly.
Jordan Bakerová:
Jordan Bakerová se instinktivně vyhýbala chytrým a podnikavým mužům a já už věděl, že to dělá proto, že se cítí bezpečněji na úrovni, kde jakákoliv odchylka od předepsaných zákonů by byla považována za nemožnou. Byla nevyléčitelně poctivá. Nedokázala být v nevýhodě, nesnášela to, a proto se myslím už v útlém mládí začala utíkat k všelijakým trikům, aby si uchovala ten chladný, nestoudný úsměv, který ukazovala světu, a přitom přece jen uspoojila požadavky svého pevného, svěžího těla.
Něco z charakteristiky Gatsbyho:
Za minulý měsíc jsem s ním mluvil snad šestkrát a k svému zklamání jsem shledal, že mi nemá mnoho co říci. Můj první dojem, že je osobou nějak neurčitě významnou, se proto postupně vypratil a on se prostě stal majitelem přepychového zájezdního hotelu v sousedství.
A potom jsem zažil tu jízdu, jež mě přivedla do rozpaků. Nedojeli jsme ještě do Západního Vejce a Gatsby už začal polykat konce svých elegantních vět a nerozhodně se poplácával po koleně v karamelovém obleku.
"Podívejte se, kamaráde," vybuchl neočekávaně. "Co si o mně vlastně myslíte?"
[...]
Ani na okamžik neodvrátil zrak od Daisy a myslím, že všechno v domě nově oceňoval podle toho, jakou reakci to vyvolalo v jejích milovaných očích. Někdy se také na své vlastnictví podíval upřeným a omámeným pohledem, jako kdyby se v její tělesné a ohromující přítomnosti všechno stávalo neskutečným. Jednou málem spadl ze schodů.
[...]
Když jsem se šel rozloučit, viděl jsem, že se na Gatsbyho tváři zase objevil výraz zmatku, jako kdyby ho při myšlence na ráz nynějšího štěstí zachvátila jakási mlhavá pochybnosti. Skoro pět let! I toho odpoledne musely být okamžiky, kdy se Daisy nedokázala vyrovnat jeho snové představě - ne vlastní vinou, ale pro obrovskou životnost jeho iluzí. Bylo to nad její síly, nad jakékoliv síly. Vrhl se do věci s vášní tvůrce, něco k ní neustále přidával, okrašloval ji každým pestrým pírkem, které k němu vánek donesl. Nic nemůže být tak ohnivé a tak svěží jako to, co člověk dokáže nahromadit v příšeří svého srdce.
[...]
Jeho rodiče byli nepodnikaví a neúspěšní sedláci s on je ve své fantazii vlastně nikdy za své rodiče nepřijal. Pravda je, že Jay Gatsby ze Západního Vejce na Long Islandu vzešel z platonické představy sebe sama. Byl to syn božív- fráze, která, znamená-li něco, znamená právě to - a musel se tedy zabývat záležitostmi svého Otce, službou nesmírné, vulgární a prodejné kráse. Proto si vymyslel právě takového Jaye Gatsbyho, jakého si asi může vymyslet sedmnáctiletý hoch, a tomuto pojetí zůstal věren až do konce.
[...]
Ženy poznal záhy, a poněvadž ho zkazily, začal jimi opovrhovat; mladými pannami, protože byly nezkušené, a těmi druhými, protože byly hysterické ve věcech, které on ve svém nepřekonatelném egocentrismu považoval za samozřejmé.