Myši patří do nebe

Iva Procházková

Vydání: 2006, Albatros Praha

Ilustrace: Markéta Prachatická

Věková skupina: mladší školní věk

Literární druh: próza, epika

Literární žánr: autorská pohádka

Tematická rovina

Postavy: myš Šupito, lišák Bělobřich, další zvířata z lesa – personifikovaná

Vypravěč: vševědoucí, er-forma

Téma: posmrtný život

Motivy: těžký život zvířete v lese, smrt, nebe, věčná zábava, přátelství, smysl života

Čas: neurčitý, jeden až několik dní

Prostor: les, zvířecí nebe, znovu les

Dějová osnova

Každodenní život myšky Šupito znamená neustálý boj o přežití, shánění potravy a především útěk před hladovým lišákem Bělobřichem. Při jedné takové honičce hned v úvodu knihy Šupito zakopne, spadne do jámy a zahyne. Dostane se do myšího nebe, kde ji uvítá sestřenice Žerebrouky a strýček Šmajda, kteří zemřeli už dříve. Provedou ji nebem, se vším ji seznámí. Šupito zjišťuje, že je zde několik jejích kamarádů, které už zaživa potkat nemohla – např. slepýš, se kterým ráda závodila. Nebe je plné atrakcí, houpaček, kolotočů a dalších, z čehož je Šupito zpočátku nadšená. Postupně ji ale věčná zábava začíná nudit, v závodech se například nedá vyhrát – všichni jsou stejně rychlí, neexistuje zde hlad ani strach, život upadá do stereotypu. Všechna zvířata postupně navštěvují kino v útrobách velryby, kde je jim promítnut jejich život na zemi. Šupito se začne po životě stýskat, v nebi ji to už nebaví. Bělobřich, se kterým se zde skamarádila, to cítí podobně. Chtějí se dostat zpět na zem. Mohou si vybrat, v jaké podobě se mohou vrátit. Obě zvířátka však chtějí být tím druhým zvířecím druhem, aby se v životě nemusela opět lovit a mohla se nadále kamarádit. Tak se stane, že se Bělobřich narodí podruhé jako myš a Šupito je liškou. I přes tuto rozdílnost však zůstávají kamarády.

Ukázky

Morální naučení: Bělobřich žádá myšku v nebi o přátelství. Šupito o tom však zpočátku nechce ani slyšet – něco takového považuje za nemyslitelné.

Bělobřichův pohled znejistěl.

„Ty myslíš, že by nám to ostatní nedovolili?“ zeptal se.

Šupito se zamyslela. Od té doby, kdy ji maminka naučila šplhat po stromech, vyhrabávat chodbičky pod zemí a hledat potravu, si dělala, co chtěla. Nikdo jí nic nezakazoval ani nenařizoval. Nikdy se nikoho neptala, jestli něco smí, nebo nesmí.

„Nejde o to, co by nám ostatní dovolili,“ namítla. „Prostě se to nedělá!“

Šupito věděla už zaživa, že ve dvou se dá užít daleko víc zábavy, než když je sama, ale netušila, jak moc ji hraní s Bělobřichem bude bavit. ...

„Nevím, proč jsme spolu nekamarádili už dřív!“ prohlásila Šupito, když se unavená hraním na chvíli natáhla na lavici ve vláčku, který bez zastavení projížděl kolem dokola. Bělobřic se posadil vedle ní. Byl udýchaný, ale vypadal šťastně.

„Bála ses mě, to je jasné“ Když se někdo někoho bojí, nemůže se s ním skamarádit,“ usoudil. „To je pravda, měla jsem z tebe větší strach než z otráveného sýra“, přiznala Šupito. „Bála jsem se na tebe i myslet!“

„Prababička Všudevleze vždycky říkala: čím dřív, tím líp!“

„Radši pozdě než ještě později,“ poznamenal Bělobřich, ale protože si nemohl vzpomenout, od koho tu moudrost slyšel, zatvářil se, jako by byla jeho vlastní.

„Nemluv mi o močále!“ Ropucha se zatvářila kysele. „Jednou večer tam přišly holínky a kbelíky a všechny nás pochytaly!“

„Proč?“

„Co já vím! Prý kvůli nějakým zákuskům nebo pokuskům...nebo tak nějak.“

„Já v kině ještě nikdy nebyl. Nevíš, jak vypadá?“

„Přesně to nevím,“ řekla Šupito. „Ale myslím, že je chlupaté.“

„Tyhle malé promítací kóje, to byla idea mořského koníka. On je jinak trochu hyperaktivní a má sklon k afektovanosti, ale tohle vymyslel opravdu perfektně.“

Rybka byla mnohomluvná, používala však tolik neznámých slov, že jí Šupito vůbec nerozuměla.

Jazyková rovina

Spisovný, v přímé řeči prvky hovorovosti, ustálených spojů: a vůbec, tak se měj, namouduši ..

Poměrně mnoho přímé řeči, slovní zásoba relativně bohatá, popisy spíše stručnější.

Mnoho komických prvků, rozvíjení slovní zásoby, hra se slovy, synekdocha.