Podivný případ se psem
Román (adult mystery) vydaný v roce 2003. Zachycuje svět pohledem patnáctiletého chlapce Christophera, trpícího vážnou poruchou - autismem. Příběh psaný v ich-formě má ve čtenáři na první pohled vzbudit dojem, že jde o detektivní knihu psanou samotným chlapcem o skutečné události, jíž je vražda sousedčina psa. Chlapcovo zanícené vyšetřování jej dovede až k pravdě, již snad ani sám nechtěl odhalit - totiž, že jeho matka není mrtvá, jak mu lhal jeho otec, nýbrž neunesla tíhu výchovy postiženého syna, a se sousedčiným manželeme - svým milencem - uprchla do Londýna, aby zde začala nový život.
Christopher matku nakonec najde a ta se jej opět ujímá, avšak tento zdánlivý happy-end není zdaleka jediným vrcholem, k němuž román směřuje. Více než o tuto dějovou linii jde dle mého mínění o Christopherovo překonání sebe sama, silné sebezapření, které mu pomáhá překonat vlastní hranice, jež zdravému člověku připadají pouze nicotné. Christopher totiž není schopen snést celou řadu věcí - neznámé lidi, mluvení v metaforách, příliš mnoho vjemů, narušení rutinního denního řádu, fyzický kontakt druhých osob, žlutou barvu, neznámá místa, není schopen interpretovat mimické výrazy, nerozumí vtipům a slangové mluvě a trpí ještě řadou podobných potíží. Naopak však oplývá některými výjimečnými dary, které tyto nedostatky na jeho pouti k matce alespoň trochu kompenzují: má výjimečně dobrou paměť, logické a matematické myšlení, a je schopen vyhodnocovat nastalé krizové (subjektivně) situace s chladným racionalismem počítače. Jeho cesta za matkou, plná nástrah, na něž nemohl být připraven, pohybuje se dosud pouze doma a ve škole pro mentálně postižené děti, ho přinutí povznést se nad mnoho z těchto problémů, což je jádrem celého příběhu, který je vlastně o odvaze.
Svalil jsem se zpátky do trávy, znovu se zapřel čelem do země a vydal zvuk, kterému táta říká sténání. Tenhle zvuk vydávám vždycky, když mi do hlavy přichází z okolního světa příliš mnoho informací. Je to, jako když jste nervózní, držíte rádio u ucha a vyladíte ho uprostřed mezi dvěma stanicemi, takže slyšíte jen prázdné šumění, a pak otočíte knoflíkem hlasitosti nadoraz doprava, abyste slyšeli jenom tohle, a potom víte, že vám nic nehrozí, protože nemůžete slyšet nic jiného.
Policista mě popadl za paži a postavil mě na nohy. Nelíbilo se mi, že se mě takhle dotýká. A tak jsem ho praštil.
Tohle nebude zábavná knížka. Neumím vyprávět vtipy, protože jim nerozumím. Uvedu jako příklad vtip. Je to jeden z těch tátových.
Babička se večer ptá dědečka, jestli může zhasnout. "Můžeš," odpoví dědeček, "ale lampu nech rozsvícenou."
Proč to má být vtipné, to vím. Zeptal jsem se. Je to proto, že zhasnout má dva významy, a ty jsou a) vypnout proud a b) umřít, a význam 1 platí jen pro lampu a význam 2 platí jen pro babičku.
Kdybych se pokusil říct sám vtip se slovem, které znamená dvě věci zároveň, bylo by to jako poslouchat dvě různé skladby najednou, což je zneklidňující a zašmodrchané a není to tak příjemné jako prázdné šumění.
Chvíli se na mě díval a nic neříkal. Potom řekl: "Zatýkám tě pro napadení policejního důstojníka."
To mě trochu uklidnilo, protože tohle policisté říkají v televizi a ve filmech.
Kapitoly v knížkách jsou obyčejně označeny základními číslovkami 1, 2, 3, 4, 5, 6 a tak dál. Já jsem se ale rozhodl, že svoje kapitoly označím prvočísly 2, 3, 5, 7, 11, 13 a tak dál, protože mám prvočísla rád. [...] Pravidlo pro výpočet prvočísel je docela snadné, ale ještě nikdy nikdo nevymyslel jednoduchý vzorec, který by vám řekl, jestli nějaké doopravdy velikánské číslo je prvočíslo nebo jaké bude to nejbližší. [...] Prvočísla jsou to, co zbyde, když odstraníte všechna pravidla. Já myslím, že prvočísla jsou jako život. Jsou velmi logická, ale pravidla pro ně nevymyslíte, ani kdybyste nad nimi strávili všechen čas.