Edgar Allan Poe
Sbírka pěti detektivních povídek (Vrah jsi ty!, Vraždy v ulici Morgue, Záhada Marie Rogetové, Odcizený dopis a Zlatý brouk). Tyto povídky jsou považovány za vůbec první suverénně detektivní povídky světové literatury. Poe zde úspěšně experimentoval se zcela novým a neprobádaným přístupem - a hned se mu podařila uvést mnohé z principů, kterými se detektivní literatura od té doby řídila.
V povídkách je beze zbytku silný element záhady: jevu či události, jež na první pohled nemá snadné či racionální vysvětlení (ať už je to záhadné a bláznivé chování muže ve Zlatém broukovi, nenalezitelný dopis disponující obrovskou politickou mocí či zdánlivě nevyřešitelná vražda dvou žen v uzamčené místnosti). V tomto okamžiku nastupuje postava briskně inteligentního detektiva: Poe nám představuje pana Dupina, jenž je zajisté předlohou později vzniknuvšího Sherlocka Holmese i dalších jemu podobný. Dupin disponuje vynikajícími dedukčními schopnostmi: všímá si maličkostí, dává je pohotově do souvislostí a nenechává se zmást tím, co běžného, průměrného člověka zákonitě odvádí od skutečné podstaty věcí. Je jakousi neomylnou, až téměř superhrdinskou postavou, o jejímž úspěchu čtenář ani na chvíli nepřestává pochybovat - a nepochybuje o něm ani Dupin sám.
Podobně jako má Holmes svého obdivovatele a pomocníka Johna Watsona, také Dupin má svého "nohsleda", nazveme-li ho takto hanlivě, tedy svého učedníka a věrného přítele: tato postava je zde autorským hlasem, který promlouvá v ich-formě a často nezastírá, že je zároveň pisatelem těchto povídek: Poeův vlastní hlas zde jaksi splývá s vypravěčskou entitou. Vypravěčovou rolí tedy není pouze podat nám co nejdetailnější (neboť pozorováno z bezprostřední blízkosti) svědectví o událostech, jež Dupin vyšetřuje, ale také zaujatě popisovat dokonalost a ideál tohoto detektiva, k němuž si bezradní vyšetřovatelé chodí pro rady.
"Ano," řekl Dupin. "Metoda, které použil, je svého druhu jistě nejlepší a on ji nadto skvěle zdokonalil. Kdyby byl dopis ležel v okruhu jejich pátrání, ti chlapíci by ho byli nepochybně našli."
To mne rozesmálo, ale přítel, jak se zdálo, myslel všechno docela vážně.
"Metoda tedy," pokračoval, "byla v pořádku, správně podle ní postupovali, ale chyba byla v tom, že se vůbec nehodila jak pro sám případ, tak pro člověka, jako je ministr. Prefektovi je určitý souhrn krajně důmyslných prostředků jakýmsi Prokrustovým ložem, kterému násilím přizpůsobuje své cíle. Ale přitom dělá jednu chybu za druhou, protože k problémům přistupuje buď moc důkladně, nebo zas příliš povrchně. Je hodně školáků, kteří umějí lépe usuzovat než on. Znal jsem jednoho, asi osmiletého, který tak úspěšně hádal ve hře na sudou-lichou, že budil všeobecný obdiv. Je to velmi jednoduchá hra s kuličkami. Jeden hráč jich několik drží v ruce a ptá se druhého, jestli je jejich počet sudý nebo lichý. Když je odpověď správná, hádající jednu kuličku vyhrává, v opačném případě jednu prohrává. Chlapec, o kterém mluvím, vyhrál všechny kuličky v celé škole. Měl ovšem v hádání určitý princip, a ten spočíval pouze v tom, že dovedl pozorovat a odhadovat vychytralost svých protivníků. Řekněme, že má za soupeře notorického hlupáčka; ten natáhne sevřenou pěst a ptá se: "Sudá nebo lichá?" Náš chlapec odpoví 'lichá' a prohraje, ale v dalším kole už vyhrává, protože si řekne: "Ten hlupáček měl poprvé v ruce sudé a svou chytrostí stačí právě jen na to, aby mi podruhé nabídl liché; řeknu tedy lichá." Hádá lichou a vyhraje. Pak má před sebou hlupáčka jen o stupínek chytřejšího, než byl ten první, a usuzuje: "Ten kluk vidí, že jsem hádal poprvé lichou, a pro podruhé ho bezděky napadne jen prostá variace ze sudé na lichou, jak to udělal první hlupáček, ale trochu se zamyslí, zdá se mu to moc jednoduché, a nakonec se rozhodne opakovat sudou. Řeknu tedy sudou." Hádá tedy sudou a vyhrává. Nu, a co je vlastně tento způsob uvažování u školáka, o kterém spolužáci říkali, že prý má štěstí - co je to, když se to pořádně rozebere?"
"Ten chlapec," řekl jsem, "jenom ztotožnil své rozumové schopnosti se schopnostmi svého soupeře."
"Je to tak," řekl Dupin, "a když jsem se ho vyptával, jak dosáhl tak úplného ztotožnění, ve kterém spočíval jeho úspěch, dostal jsem tuhle odpověď: "Když chci zjistit, jak je někdo chytrý nebo hloupý, jak je hodný nebo zlý nebo co si v tu chvíli myslí, začnu se tvářit tak, aby se můj výraz co nejpřesněji shodoval s jeho výrazem, a pak jen čekám, co mi napadne nebo co ucítím, co se mi začne dít v mozku nebo u srdce, a jak to jde dohromady s tím výrazem." A tahle školákova odpověď je vlastním jádrem veškeré honosné hlubokomyslnosti, kterou přisuzují Rochefoucauldovi, De bruyérovi, Macchiavellimu a Campanellovi."
[...]
"Chci tím říci, že kdyby ministr byl jenom matematik, prefekt by mi byl nemusil dávat tenhle šek. Jenže já ho znám nejen jako matematika, ale i jako básníka, a proto jsem svou metodu přizpůsobil jeho schopnostem i poměrům kolem něho. Znám ho také jako dvořana i jako troufalého pleticháře. Řekl jsem si, že takovým člověk je jistě obeznámen s běžnými policejními metodami, že jistě bude předvídat - a jak se ukázalo, také předvídal - fingované přepady. Nepochybně věděl napřed, že mu budou tajně prohledávat dům. A jeho časté noční výlety, které prefekt vítal jako jistý přínos pro zdar pátrání, jsem považoval jen za úskok; chtěl prostě policii dopřát nerušený, podrobný průzkum, a tak ji co nejdřív přesvědčit - a u prefekta se mu to nakonec podařilo -, že dopis v domě není. Také jsem si řekl, že celý ten sled myšlenek - jak jsem vám je tu právě podrobně rozvedl - o neproměnném principu, kterého se policie drží při pátrání po ukrytých předmětech - tedy že celý ten sled myšlenek prošel jistě také hlavou ministrovou. A to ho bezpečně vedlo k tomu, aby zavrhl všechny obvyklé schovávačky. Přece není tak hloupý - říkal jsem si - aby nevěděl, že i ta nejdůmyslnější a nejzastrčenější skrýš v jeho bytě bude jako docela obyčejný šatník přístupná prefektovým očím, jehlicím, nebozezům a lupám. Nakonec jsem věděl, že se uchýlí k jednoduchosti - že k ní bude přirozeně dohnán, jestli si ji z vlastní vůle nezvolí sám.
[...]
Ale čím déle jsem přemýšlel o ministrově smělém, strhujícím, vytříbeném ostrovtipu a okolnosti, že musí mít dokument neustále po ruce, chce-li ho výhodně použít, a dále o nezvratné jistotě, že dopis není schován v dosahu běžném prefektova pátrání - tím pevněji jsem věřil, že se ministr při ukrývání dopisu uchýlil k prozíravému, chytrému kroku, totiž že se list vůbec nepokusil ukrýt."