Arthur Honneger
Autor trpce poukazuje na svízelnou pozici moderní hudby v repertoárech interpretů. Mladí hráči i dirigenti stále tvrdošíjně zařazují a omílají klasicko-romantický repertoár, neboť je osvědčený. „Mladý pianista získá na konzervatoři mezi třiceti jinými cenu. Za nějaký čas mu jeho rodiče nebo přátelé najmou sál a uspořádají večer, „aby se uvedl ve známost“. Už po čtyřicet let program zůstal stejný. Nikdy nenapadlo některou z těchto „mladých nadějí“ představit se veřejnosti dílem novým. „To by do sálu ani pes nepáchl,“ vzkřiknou s nevolí, neboť se samo sebou rozumí, že bez obligátních Mazurek či Poloonéz by se kdekdo s hrůzou odvrátil.
... A vskutku, každý se pokouší najít v těchto do nemožnosti přežvykovaných skladbách, jak by na sebe upozornil stůj co stůj. Co se hrávalo pomalu, hraje se rychle; forte, co se hrávalo piano, a je to! Tomu se říká osobité pojetí – o hudbu nejde.
(o dirigentovi) Má plné právo nebýt nakloněn jistým formám umění, ale první povinností dirigentovou je eklekticismus. Co bychom řekli o vrchním, který by odepřel předložit jídlo, které by sám nejedl rád?
Honegger odsuzuje příliš častou produkci děl Beethovena, Chopina, Wagnera a podobných velikánů – nadměrnou jednotvárností koncertních programů se posluchač stává přesycen stále stejnou hudbou a díla těchto osobností se stávají zneuctěnými.
Velmi se zastává a obdivuje Debussyho a jeho přínosu pro hudební svět. Poukazuje na nedostatečné uvádění děl francouzských skladatelů a zvláště současných francouzských skladatelů. Obdivuje také Ravela a poukazuje na jeho zanedbávání oproti Debussym.
„Dobré obecenstvo velkých koncertů bylo věru hodné; spolklo se sebezapřením hromadu skladeb jemu uloženýh, aby se odůvodnil nárok na subvenci, a je tedy odměněno: ‚Spapáš-li všecku polívčičku, dostaneš zákusek,‘ říká se dětem. ‚Vyslechnete-li trpělivě něco od X, od Y a od Z, dostanete kousek dobrého Beethovena a velkou mísu Wagnera.“
„Označil jsem obecenstvo jistých koncertů jako ‚fosilní‘, protože se mi zdá, že dobře vyjadřuje, co cítím. Co praví slovník? Pod heslem zkameněliny čtu: Charakteristické zkameněliny jsou ty, které se vyskytují v určitých geologických vrstvách a nikdy v jiných, a podle kterých se tyto vrstvy přesně daí rozeznat. ...Lépe by se to nedalo říci. Pro mne je zkamenělinou ten, kdo se definitivně usadí na klasických koncertech a nikdy se nevyskytne při podnicích, na kterých se u vádějí díla nová.
Honegger dále poukazuje na označování programů koncertů společnosti Lamoureux vždy nějakým souhrnným názvem, který má hrané skladby nějak tematicky propojit, ačkoliv hudebně spolu pramálo souvisejí. Např. „příroda v hudbě“ zahrnuje „Šumění lesa“, „Pastorální symfonii“, „Stepi střední Asie“ apod. „Co byste napříště řekli „tělesným vadám v hudbě“, s předehrou k „Němé z Portici“, duetem „Dvou slepců“, árií z „Hluchého aneb Plná krčma“ a úryvkem z „Malomocné“?... Konečně se v koncertech Lamoureux ujala také móda společného začátečního písmene autorů hraných na témž programu. Například Bach, Beethoven, Brahms. Je to důvtipné. Avšak já bych Společnosti Lamoureux přece jen vytkl, že na stezce hudebního zlatokopectví postupuje pouze s opatrností, která se mi pro mou osobu zdá poněkud upřílišená. Za deset let se ještě nedostala přes písmeno b....
Honegger si posteskl nad opomíjením komorní hudby v koncertních programech a mezi posluchačstvem: „Dav přilákají hlavně podniky s velkým výkonným aparátem. Je to přirozené. Za cenu téměř stejnou můžete slyšet tři sta hráčů místo dvou nebo tří, to je nekonečně výhodnější. Berliozovo Rekviem se svými sbory, čtyřmi orchestry a šestnácti tympány – to je příležitost, která se nesmí zahodit, kdežto koncert tria při týchž cenách je nesporně méně výhodná koupě. Čím je víc hráčů, tím víc to dělá rámusu, a pro hodně lidí, bohužel, rámus se rovná hudbě.
Ježto je velmi nesnadné obnovovat zásobu přívlastků o absolutní hudbě, kritik se v devíti případech z deseti zdržuje poznámek a dílům komorní hudby se nedělá žádná reklama.
Říše hudby je, jak víme, říší, kde nejhýřivěji kvete rutina, předsudek, záliba v retrospektivě a hrůza z žijícího.
Autor vypráví také o hudbě ve filmu a jejím postavením zde. Často je filmová hudba jediný zdroj obživy skladatelů moderní hudby, kteří by se za autorské honoráře neuživili. Honegger poukazuje také na zkreslené náhledy filmařů na různé aspekty hudebního života a jejich zkreslené zobrazování filmem: Několikrát jsme viděli, jak veliká zpěvačka, modla davů, vezme z rukou mladého skladatele, chvějícího se nadějí a zmatkem, rukopis písně, hned ji z listu zazpívá na skvělém večeru, takže sklidí šílený úspěch u elitního obecenstva a zajistí skladateli slávu i bohatství. V jednom novějším filmu se téhož výsledku dočká valčík hraný ve venkovské krčmě. Herec, který hraje v úloze houslisty, počíná si na nástroji asi tak obratně, jako kdyby drvoštěp operoval šedý zákal.
Jiný žalostně rozšířený omyů: rychlost, se kterou se podle pojetí filmařů rodí mistrovská hudební díla. Příklad: Fernand Gravey-Johann Strauss se projíždí na bryčce po lesích. Zaslechne v dálce poštovskou trubku: d, d, fis, a, a; Kosi, pěnkavy a jiní slavíci na ni odpovídají ve vyšší oktávě: a, a, fis, fis. Ležérně si tyto tóny zapíše (ani přitom nespustí druhou ruku s pasu své společnice) a...o dvě hodiny později hraje dámský orchestr při večeři plod této vyjížďky, „Na krásném modrém Dunaji“. Hotovo!
Dále mluví Honegger o nespravedlnosti státu vůči dědicům mistrů, kteří po padesáti letech od úmrtí skladatele přichází o své dědictví: Přímí potomci velkých mistrů dostávají od státu, jenž se přece trochu zastyděl, almužnu, neboť jsou tak beztaktní, že do příliš pozdního stáří žijí v příliš drahém světě. Kdyby nebyli bývali oloupeni o své dědictví, byli by tito nešťastníci bohati, jako jsou bohaty děti nebo vnukové nějakého bankéře, majitele hutí, továrníka farmaceutických specialit. Ale talent nebo génius se musí trestat, kam bychom to jinak spěli! ...Za několik let se stane „veřejným majetkem“ dílo Gounodovo. Následek: skladatelovi dědicové pozbývají všech autorských práv a dílo tak zvaně patří veřejnosti. Ale když se bude ve Velké Opeře hrát Faust, zůstanou ceny míst stejné, rozvěž platy zpěváků, hudebníků... Nic se nezmění pro vás, veřejnost. Dědici budou nakladatelé, kterí od Gounoda dílo nezakoupili. Tak dvěma napálenými v této frašce je autor a obecenstvo.
Pro živého skladatele není zajisté situace příliš hodna závidění. Ba ani pro hodně staré. Člověk má dojem, že jim hudební tělesa říkají: „Teď nemůžeme hrát vaše díla. Brzy umřete a pak ovšem bude musit dojít k nějakým provedením. Je tedy zbytečné předbíhat, na vás je udělat, čeho třeba.“