Pastýřský epos Ninfale fiesolane je posledním z řady Boccacciových italských děl před Dekameronem. Dílo je psáno v oktávách (schéma strof je ABABABCC), které vzniklo 1343-1354.
Podobné báje o původu měst a řek patřily k tradičnímu a oblíbenému repertoáru lidových zpěváků. Konvenční mytologicko-milostný děj nechal autor proniknout s realistickými detaily všedního venkovského života, což dodává příběhu větší autentičnosti. Dílem se Boccaccio už dotýká tzv. dolce still nuovo (renesance); často se potýká s veršem, který je ne vždy zcela rytmický, neboť jeho přirozeným živlem je především próza.
Na počátku i na konci knihy Boccaccio děkuje Lásce, která jej ovládá a které on slouží, za to, že jej vedla a inspirovala při psaní tohoto díla jedině jí je dílo věnováno a svěřeno.
Jen jí však patřiž – to je moje přání –
zásluha; ona přec mou ruku vede,
jsouc vyslankyní mé líbezné paní,
již v ctnostech žádná předčít nedovede,
jež nad všechny je něžná k nevypsání,
krásná, že barvy proti ní jsou bledé:
ve všem by byla dokonalá zcela,
jen kdyby trochu slitování měla.
...a v závěru knihy:
V jednom však, prosím, bys mi vyhověla
- nemohu jinak, mám své oprávnění -,
zabraň, kdyby se moje kniha měla
dostat do rukou tupců bez nadšení
a hlupáků, či těch, jimž nikdy zcela
tě poznat dáno nebylo a není;
vždyť jsem si jist, že jimi znesvěcena
by byla díla, v nichž jsi zpodobena.
Dopřej, ať duše jemné čtou mé dílo,
ty, které znak tvůj v tváři vepsán mají,
ty, jimž laskavost nebe přisoudilo,
jež ctí tvou vládu, kterou v srdcích tají;
to, co je tvé, je provždy okouzlilo,
to chválou ctí, tím nikdy nezhrdají.
Nuž, přijmi nyní, sladká moje paní,
můj skromný dar a moje věnování.
Za pohanských časů chodila po lesích v okolí Fiesole bohyně lovu a čistoty Diana, jíž byly družkami nymfy – panenské dívky, které byly Dianě zasvěceny svými rodiči. Nymfy jsou krásné, jemné a znalé lovu, ale musejí navždy zůstat pannami, sice by je stihl Dianin hněv a za provinění by je zabila či proměnila.
Nedaleko odsud žije v chýši s rodiči mladík Africo. Jedou se prochází lesem, slyší hlasy, jde blíže a z úkrytu vidí skupinu nymf, které nabádá Diana, aby se vždy vyhnuly mužům, aby nebyly lstí či násilím připraveny o počestnost. Africo se na první pohled zamiluje do nejkrásnější z nich – Mensoly.
Zatímco se tak zamilován skrývá,
dál v stínu větví – bujná, vonná skrýš -,
Diana vidouc, že se připozdívá,
že koule slunce ukryla se níž
za obzorem, povstala mlčenlivá
a s nymfami, teď veselými již,
v dobré míře, jala se stoupat svahem
za zpěvu krásných písní v šeru vlahém.
...
Té nymfě asi patnáct mohlo být,
měla jak zlato plavé dlouhé vlasy,
z jemného plátno roucho; jas a třpyt
dvou očí v líci s hvězdou nezadá si;
kdo spatřil je, víc nepocítí klid.
Tvář anděla, gesta půvabné krásy,
v ruce oštěp, nabroušený a hladký.
Teď se však vraťme k mladíkovi zpátky.
Africo je nešťastný, že nymfu nenajde anebo že mu stejně uprchne. Trápí se, ale v noci se mu zjeví Venuše se synem Amorem a slíbí mu pomoc. Africo tedy jde do lesů, potká nymfy, ptá se na Mensolu, ale ony jen v děsu a křiku uprchnou.
Tak výš a výše stoupal, v srdci něhu,
vzpomínka s láskou – cit ho hnal i vedl,
vztyčenou hlavu, neustále v střehu,
aby z pěšinek žádnou nepřehlédl,
nohy vždy bystré, připravené k běhu,
bude-li třeba, aby úkol svel.
Za každým lískem v jemném třepotání
viděl nymfu a rozběhl se za ní.
...
Jak ovečky, když pastýři se vzdálí
a přepadne je vlk, v té vteřině
zděšeně se rozběhnou v šíř i v dáli
a zoufale bečí v své nevině,
nebo jak hejno slípek, jež již spaly,
když lstivá liška vnikla mezi ně,
a kdákáním hlučným, co jim síly stačí,
v snaze se spasit k domovu let stáčí,
stejně tak nymfy, plaché, v očích něhu,
jen spatřily ho, usedavě kvílí
a vykasavše šat k rychlému běhu,
své štíhlé, bílé nody obnažily;
nic neodpoví Afrikovi, v střehu
vezmou luky, rozběhnou se v tu chvíli
ta vzhůru, druhá svahem mezi keři
a prchají podobny divé zvěři.
Girafone, Afrikův otec, se dovtípí o úmyslech syna a snaží se jej od nich odradit – jeho otce zaklela Diana do vodního toku, když se násilím zmocnil jedné nymfy.
Africo však jde znovu do lesů, náhodou Mensolu potká a volá na ni, vyznává se z lásky, ale ona po něm vrhne oštěpem. Ten se sice zarazí do silného dubu, avšak ona se lekne, nechce mu přeci jen ublížit a volá na něj, aby dal pozor. Poté uteče. Africa její zájem a péče o něj hřeje u srdce. Africo jde domů, opět nešťastnen, že Mensolu nedostihl. Propláče noc, matce namluví, že jej bolí hlava a ona mu starostlivě připraví koupel z léčivých bylin. Africo se v ní vykoupe, aby odvrátil podezření rodičů.
Tak uplyne několik měsíců. Africo nymfu nenachází a chřadne, hubne, bledne. Jednou pase stádo na kopci a spatří svůj zbědovaný odraz na vodní hladině. Ulekne se a rozhodne se vykonat oběť bohyni Venuši, aby mu poskytla pomoc – upeče zabitou ovci. Venuši se oběť líbí a slituje je – dá Afrikovi radu. Má se obléct do ženského šatu, aby ho nymfy nepoznaly a vydat se mezi ně. V příhodné chvíli se Mensoly zmocnit. Africo vše provede hned následujícího rána – poněvadž má dlouhé vlasy a je pohublý a bledý od dlouhého žalu, působí skutečně jako dívka. Pomůže nymfám ulovit kance a je mezi ně přijat jako další nymfa. Hovoří s nimi a naváže přátelství s Mensolou. Ona si jej velmi oblíbí coby družku. Když se jdou nymfy koupat do říčky, on se stejně jako ony svlékne a vtrhne do vody. Když nymfy vidí, s kým mají tu čest, zděšeně prchají. On však ukořistil Mensolu a násilím ji drží ve vodě. V té chvíli ji připraví o panenství.
Urputným bojem, jenž tu vzplál a vzklíčil,
vzbudil se ten, co dosud v klidu spal,
teď výhružně a hrdinně se vztyčil,
pak zuřivě si razil cestu dál;
sotva jen dovnitř hlavu vsoukal, ničil,
hned se tam celý bez oddechu dral,
vpřed probíjel se s velkým šturmováním,
což nečinil bez krveprolévání.
Když ztekl rytíř Kyj ve žhoucím vzplání
Milohrad, dovnitř vstoupil ve chvíli,
byl vděčně přijat, zažil uvítání
těch, co dřív vejít tvrdě bránili.
Vida, že po tom velkém harcování
v dobyté zemi zas mír slavili,
zaslzel dojat, z hradu zakrátko
vyjel, krotší než plaché jehňátko.
Mensola je v takovém šoku, že omdlí. Africo se domnívá, že zemřela, vynese ji na břeh k jeskyni a tam ji oplakává. Najednou však uslyší její dech – zaraduje se a pokouší se ji vzkřísit. Mensola se probouzí, ale je nešťastná, chce raději zemřít. Teď musí být vyhoštěna z kruhu nymf, nevyhne se pomstě a hněvu Dianině, bude nejspíš v něco proměněna a stydí se, že neuhájila svou počestnost.
Africo však tak dlouho mluví o své čisté lásce, o její kráse, o tom, jak jej velmi bolí a mrzí, co jí způsobil a že by si raději vzal život, než aby ona nadále trpěla a viděla v tom, co se stalo, pouhý hřích a špatnost, až obměkčil i Mensolino srdce a ona k němu pocítila lásku. Stráví spolu v jeskyni celý zbytek dne, k naplnění lásky dojde ještě jednou a když se v noci loučí již jako milenci, slíbí si navzájem, že se na tomtéž místě potkají i následující den.
...celoval šíji, ňadra sněhobílá,
až se v záhon fialek proměnila.
...
Líbali se, kousali, zápolili,
jeden druhého tiskne, saje ret.
„Ach, duše má!“ tak spolu hovořili,
„vodu, vodu, vždyť mohu uhořet!“
A mlýnek mele, co mu stačí síly,
každý se vzpíná, povoluje hned:
„Svírej mě, ach, ach achich, kde tě mám?
Pomoz mi, pomoz, já snad umírám!“
Proud vody poté oheň uhasil
a mlýnek zmlkl – oddychují jemně;
že boží vůle úmysl to byl,
v Mensole vzešlo Afrikovo sémě,
počat byl chlapec, jenž se proslavil,
proslul nad jiné z celé rodné země
ve své době, jak zvíte při svém čtení
až ke konci tohoto vyprávění.
Africo na Mensolu tedy čeká, ale ona má přílišné výčitky ze svého poklesku a příliš se bojí Dianina trestu, že se rozhodne se s Afrikem již více nesetkat. Ten čeká zbytečně i následující dny a opět ho přepadne beznaděj a obrovské neštěstí. Nakonec se rozhodne ukončit svůj život, u říčky, kde se spojili, si probodne hruď svým oštěpem a padne do vody. Otec uvidí zkrvavenou vodu, jde po její stopě a nalezne tělo svého syna. S velkým nářkem jej s matkou pohřbí.
Mensola však s Afrikem počala dítě. Byla nepoučená a prostoduchá, takže vůbec netušila, že by k něčemu takovému mohlo dojít.
Tak velká její prostoduchost byla,
že postrádala vůbec ponětí,
co stát se může, jak by jenom snila
a neslyšela nic o početí,
ba, jako by snad ani netušila,
že láskou je dán život dítěti;
nevěděla ani, že ve spojení
je prapůvod příštího narození.
Postupem času tloustla a myslela si, že ji postihla nějaká nemoc. Zašla proto za starou nymfou Eternitou, která žila o samotě ve sluji a rozuměla mnohému. Ta jí prozradila, že je těhotná a za devět měsíců od setkání s chlapcem porodí dítě. Mensola se tedy do té doby vyhýbá svým družkám.
Po oné době porodila Mensola chlapce, který se Afrikovi velmi podobal. Zamilovala si jej tedy velmi a těšila se z něj. V té době se však vrátila Diana mezi své nymfy a sháněla se po Mensole. Ostatní jí pověděly, že se mezi nimi dlouho neukázala, že snad trpí nějakou chorobou. Diana má podezření a vydá se proto k jeskyni, kde Mensola dlí. Nalezne ji a v hněvu ji promění v říčku – ta je od té doby nazývána Mensolou, stejně jako tok řeky, kde se zabil Africo, je zván jeho jménem. Diana přikáže, aby bylo dítě odneseno k Eternitě. Ta je však předá k výchově Afrikovým rodičům a poví jim, co všechno se událo mezi Afrikem a Mensolou. Prarodiče pojmenují chlapce Pruneo (podle slova prunus = trnka, podle trnkového keře, pod který jej schovala Mensola před Dianou). Pruneo byl bystrý a obratný nad jiné. Když dospěl, byli všichni pozváni, aby žili u nového krále Atalanta, kterému se Pruneo zalíbil. Tak se stalo a Pruneo se pro svou moudrost brzy stal královským správcem. Dostal za ženu krásnou šlechtickou dívku a oblast Fiesole ke spravování. Ta pod jeho vládou jen vzkvétala. Také jejich potomci se o své panství starali znamenitě.