Korespondence stárnoucího režiséra Josefa Goldsteina, emigranta žijícího v Izraeli, s dcerou Klárou, se kterou se pokouší navázat ztracený vztah až v její dospělosti. V Kláře vidíme samotnou autorku – až na změnu jmen a možná některých detailů dopisy vypovídají o skutečných událostech ze života spisovatelky.
Otec s dcerou si zpočátku píší, aniž by se kdy viděli (kromě několika fotografií). Goldstein popisuje svůj současný život úspěšného režiséra, který však má za sebou ne příliš šťastné osudy (zejména jako židovský chlapec za 2. světové války, kdy přišel o většinu příbuzných). Líčí své každodenní nálady, postřehy, vyměňuje si s dcerou básně českých básníků a pokouší se sblížit s milovaným potomkem. Ačkoliv čteme pouze dopisy adresované Kláře a nikoliv její odpovědi, z kontextu můžeme vyrozumět, že její vztah k otci je velmi komplikovaný, nikdy mu není prakticky schopna odpustit, že ji a její matku tak záhy opustil, i když on líčí všechny důvody, které k tomu tehdy měl narovinu a upřímně. Je mu vytýkáno např. také to, že je lhář, když své současné rodině o Kláře dosud nepověděl. Klára odepisuje málo, ne-li vůbec, a režisér tím nemálo trpí. Sice spolu čas od času telefonují, ale hovory jsou chladnější než dopisy. Několikrát během přelomu 80. a 90. let se také setkají na různých místech v zahraničí a tato setkání jsou veskrze příjemná, po návratu obou domů ale jako by se vše vrátilo do původního stavu. Goldstein postupně přestává doufat v odpovědi a jeho korespondence se stává spíše jakousi osobní zpovědí a deníkovými záznamy.
Mimo komplikovaný vztah otce a dcery se skrze dopisy dovídáme také o významných politických milnících doby – o sametové revoluci probíhající v Československu a o následných útocích Iráku na Izrael – letadlové rakety dopadají opakovaně nedaleko domu, kde Goldstein s rodinou bydlí.
Otec – vysoký, tlustý obr, tichý, hodný, velice vzdělaný, nikdy nemluvil hlasitě, nikdy se nezabýval denní výchovou dětí. Četl knihy, naslouchal Beethovenovi, měl velkoobchod s klasickými gramofonovými deskami, kouřil obrovské doutníky a dal mi provždycky pocit klidu a míru.
Matka – také veliká žena. Nevím, jaká byla v době míru, byl jsem příliš malý. Za války se starala o celou rodinu. Dědečci, babičky, strýci, my všichni, dokumenty... Přežít, pokud možno dlouho, příští měsíc, příští rok – po léta to zvládala sama. Až do září 1944. Měla obchod filmovými a fotografickými kamerami. ...
Bratr Jiří – o šest let starší než já, vážný mladý kluk, pořád něco studoval. Když ho v roce 1944 zabili, bylo mu devatenáct. ...
Mě máma dala do jiného, předem připraveného a zaplaceného úkrytu. Pamatuj se na poslední rozloučení s otcem, matkou a bratrem. V únoru 1945 mě gestapo zatklo a další tři měsíce jsem strávil v Terezíně. Bylo mi třináct a půl, když jsem odtamtud začátkem května 1945 utekl se dvěma kamarády. ...
Po válce, ani ne čtrnáctiletý, u dědečka a babičky, kteří v následujících dvou letech umřeli. Mladík ve městě po válce, gymnazista, úplně sám. Není nikdo, koho bych se mohl na cokoli zeptat.
12.1.1989 Bergdorf
Dobré jitro!
Svítá, venku zasněžené hory, nemusím si připravovat snídani sám, nemám žádné povinnosti. Telefon nezvoní, nečtu noviny, za hodinu budu v lese krmit ptáčky a veverky. Dovolená uštvaného režiséra. Kdybys tady byla, musela by ses se mnou procházet v lese, ale za to bych Ti já koupil garderobu.
...
Napsal jsem ti někdy svoji vlastní definici židovské moudrosti? Ve vztahu k sobě – přežít, ve vztahu k jiným – milosrdenství. (Přijde-li ale ke konfliktu mezi oběma možnostmi – kompromis.) ...
A propos, znáš starou čínskou poezii? České překlady jsou výtečné, nepamatuji se na jméno básníka (Li-Po?), který napsal báseň přibližně takovou: sedím s přítelem pod měsícem a já jsem rád, že jsem již impotentní. Tak nějak to napsal, jenže překrásně. Když jsem byl mladý, ohromně se mi ta báseň líbila. Dnes již méně.
Mám víc jizev a zlomenin než cowboy po letech rodea. A někdy už opravdu nemám sílu a chtěl bych překročit tu řeku a jít do lesů. Tolik to všechno někdy bolí! Ale každé ráno znovu vstávám a jdu se oholit. Za těch patnáct minut, co se holím, jako bych vyměnil svou tvář, abych pak mohl po celý den potkávat lidi a komunikovat s nimi – mile, zdvořile, jak se sluší a patří.
23.11.1989 Tel Aviv
...Tady se za uplynulých pár dní nic nezměnilo, nuda. Zato u vás! Každý den jak století. Dá-li se věřit novinám, máte už úplně svobodnou zemi. Dnes jsem dokonce četl, že hranice jsou otevřeny a každý může jet kamkoli bez nejmenších potíží. Takže už mě vlastně k ničemu nepotřebuješ.
Pa, Josef
3.8.1990 Tel Aviv
Nazdar Josefe –to bych klidně mohl napsat – stejně ty dopisy píšu sám sobě, i když Ti je posílám. Kolik jich bylo – pětasedmdesát, sto, sto dvacet – nevím. Zpočátku jsem psal, abych dostal odpověď na otázky, příběhy, anekdoty, básně, potíže, něžnosti, na všechno... Chodíval jsem je schránce hledat ty dopisy se vzrušením hodícím se k jinému věku a k jinému stavu. Chtěl jsem živý dialog. Chtěl jsem tě vzít za ruku a provést těmi pětadvaceti lety, cestami přes míru naplněnými zklamáním a neúspěchem a sem tam nějakým malým úspěchem, v těch mladších letech stezkami vedoucími někdy ke štěstí, jakkoli povrchnímu. Chtěl jsem dialog. Chtěl jsem stavět most.