- svědectví Škutinova druhého politického věznění na Mírově, trvajícího téměř 5 let. Odsouzen byl za „pobuřování hromadnými sdělovacími prostředky“, tedy za vysílání pořadu, za který dostal od státu těsně před tím paradoxně vyznamenání.
- toto věznění probíhalo za vlády prezidenta Husáka a podle Škutinova svědectví bylo mnohem horším než to předchozí za Antonína Novotného. Absurdnost režimu se stávala dokonalou.
- Autor v knize dokazuje, že komunistické ústavy nápravné výchovy jsou obrovitým blázincem. Je to totiž svět sám pro sebe, malá klec v té větší. V této malé kleci platí svérázná pravidla a bachaři jsou jejich neomezenými naplňovateli a krutovládci. A protože bachaři jsou většinou psychotici, homosexuálové, pervezní lidé, nebo alespoň lidé velice nízké inteligence, je soužití s nimi pro inteligentního člověka opravdu velice obtížné a člověk se nepřestává divit, jaké nesmyslnosti se mohou stát realitou.
- Bachaři byli lidé neobyčejně závistiví, záviděli jeden druhému vyšší postavení, které bylo stejně pouze symbolické, byli perverzní, což se projevovalo např. při prohlídkách, kdy se vězňům dívali prsty do konečníku a pak těmi samými prsty do úst, jejich hlavní starostí bylo shromaždování peněz z jejich tučných platů i z hubených platů muklovských, odnášeli si z kuchyně jídlo, chovali na „hradě“ prasata. Nenáviděli vše lidské, vše co zavánělo rozumem, humorem, lidskými city. Podporovali násilníky v neprospěch slabých, odměňovali donášení.
- Škutina byl na politickém oddělení s šesti dalšími vězni. Prezident Husák však prohásil, že v naší zemi není nikdo stíhán za své názory a není zde jediný politický vězeň, proto bylo na hradě přísně zakázáno nazývat tak politické vězně, což je jen jedna z mnoha jiných absurdit.
- další kuriozitou bylo obrovské množství „náčelníků“. Náčelník režimu, ostrahy, výchovy, nebo tzv. náčelník náčelníků – celého ústavu. Každý přitom ví, že náčelník je jen jeden a stojí v čele.
- podobně jako v Prezidentově vězni se autor podivuje nad nesmyslností obrovského množství různých nařízení, zákazů a příkazů, na jejichž logiku se marně snažil přijít. (Např. nemocný na ošetřovně nesměl ležet, ale musel stát vedle čistě ustlaného lůžka. Obřadnost vydávání obědů, chození pro vodu do cisteren, koupání s nedostatkem vody, ranní prověrky, neustálé přepočítávání šesti politických vězňů, které dělalo bac hařům obrovské početní potíže: „My museli nastoupit na chodbičku před celu, postavit se do dvojřadu, přičemž advokát jako takřečený starší světnice musel stát jako první a nikdo za ním, takže když nás bylo šest, vznikl svérázný útvar ... a tento geometrický novotvar dělával matematickým nedoukům nepředstavitelné potíže. ...Velitel směny nás prověřil, pro jistotu ještě třikrát přepočítal, přičemž napřed spočítal dvojice, zapsal si čtyřku a pak k tomu připočetl jednoho odsouzeného na začátku a toho lichého. V bloku měl tedy pod sebou čtyřku, jedničku a jedničku. Podtrhl a polohlasně sčítal – čtyři a jedna je pět. Pět a jedna je šest. Pro kontrolu nazpátek. Jedna a jedna jsou dvě a dvě a čtyři je taky šest.“)
- úsměvná je příhoda s odhclíplým kusem plechu za oknem, který vydával ve větru takový hluk, že obyvatelé politického oddělení nemohli spát. Cestou stížností nedosáhli ničeho, naopak, bachaři slyšeli rádi, že je vězňům něco nepříjemné. Političtí tedy využili strachu samotných bachařů, chorobně se domnívajících, že když se na ně vězeň tajně dívá, chce je zabít. Kvůli utrženému plechu totiž bylo vidět na tzv. „špačkárnu“, strážní věž. Takto hodili špek udavači, který jim nosil pracovní materiál a měl poslouchat, co si povídají. Že je to výborné, že je plech utržen, že aspoň vidí na bachaře. A náhle byl plech do hodiny přivařen.
- nějaký novinář vyfotil tajně Škutinu, jak stojí v muklovských hadrech na nádvoří hradu a fotku s článkem otiskly německé noviny Die Welt. Následovalo vyštřování, kdy měl Škutina vypovědět, jak se tam ta fotka ocitla. Padaly i tak inteligentní dotazy, jako jestli umí západoněmecky. Toto přiznání se už téměř rovnalo polovičnímu odhalení špióna. (...Odvětil jsem, že to vypadá, jako by to byla fotka nějakého vězně. „Správně“, přitakal a kladl dál nebezpečně rafinované otázky. Chtěl vědět, jestli nevím, kterého vězně je to fotka. ...Rozhovor byl nesmyslný nejen svým obsahem, ale i jádrem problému, poněvadž náčelníkující bachař si snad doopravdy myslel, že jsem se fotografoval sám se samospouští a že jsem pak snímek poslal po cvičeném holubu či jiném neprokádrovaném elementu, nepřejícímu konsolidačnímu procesu zdravého jádra strany.)
- na hradě vězňové pracovali 12 hodin denně, a to i v sobotu, což bylo v rozporu se zákonem. 90 % z jejich hubeného platu jim vzali bachaři, takže dostali třeba za 250 hodin směšnou 1,50 Kčs. Tak se dostálo zákonu v tom smyslu, že v naší zemi je od dob Marie Tezezie nezákonné pracovat zadarmo. Ve chvílích ranní prověrky, kdy byli všichni bachaři na nádvoří a počítali ostatní vězně, političtí se vrhli do práce, aby z nesplnitelně vysoké normy splnili co nejvíc (Zatímco my ilegálně pracovali před začátkem šichty, horlili pilní pisálkové proti dělníkům, kteří ve fabrikách a na stavbách začínají pracovat několik minut nebo hodin po začátku pracovní doby. Inu, socialistický způsob života je plný protikladů.)
- celou kapitolu věnoval Škutina cenzorovi, který mu kontroloval poštu. Cenzor zvaný Bouhoř byl neobyčejně hloupý, dělal gramatické chyby a neuměl se vyjadřovat (Cenzor podtrhl slovo „psychicky“ a napsal: „Pište česky! Slova z ciziny zkázána!!!“ ... Pište jen na jednu adresu. Takhle sou tenhle dopis dva.)