Překlad oblíbeného středověkého námětu o svaté Jenovefě, pořízený r. 1784. Příběh o Jenovefě, dceři brabantského knížete, jež se provdala za hraběte Sigfryda a těšili se spolu velké lásce. Hrabě Sigfryd však musel odjet do války pomoci franckému králi Marcellovi proti mouřenínskému vojsku krále Abderodama, a jelikož se boje protáhly a Sigfryd byl navíc raněn, jeho návrat trval více než o rok déle, než bylo plánováno. Jenovefa se s ním loučila při odjezdu velice srdceryvně a usmyslela si, že po dobu jeho nepřítomnosti bude žít v přísné bázni boží a v počestnosti. Hofmistr Golo, který dostal za úkol být jejím hlavním sluhou, měl však nečisté záměry a chtěl Jenovefu svést. Protože ta však odolávala a nechtěla se mu podvolit, vymyslel si historku o jejím poměru s kuchařem a nechal kuchaře i ji uvěznit. Kuchaře posléze nechal zabít. Sigfryda o všem informoval ve lživých dopisech, zatímco Jenovefu ve věži mořil hladem a to i přesto, že byla v pokročilém stádiu těhotenství. Dítě se nakonec narodilo v tomto vězení zcela bez pomoci a bez vybavení. Když Golo přesvědčil Sigfryda o vině manželky, vzkázal Sigfryd hraběnku zabít. Ta měla být odvedena do lesa a tam zavražděna. Služebníci se však nad její zbožností a oddaností manželovi slitovali a nechali ji naživu i s dítětem, pod podmínkou, že se na hrad nikdy nevrátí - byli totiž také vázáni výhružkou, že přijdou o život, kdyby úkol nesplnili.
Jenovefa následně prožila sedm let v jeskyni v pustině, kde se snažila své dítě vychovat. K tomu jí pomohla laň, která přicházela dítě kojit, matce se totiž nedostatkem výživy ztratilo mléko; a kořínky, kterými sebe a syna po celou dobu živila. Velice hubla a chřadla, ale vytrvala ve své zbožnosti a přijímala pokorně svůj osud. Svému manželovi dávno odpustila.
Po sedmi letech ji Sigfryd při lovu náhodou nalezl a s pláčem prosil o slitování. Jenovefu i se synem vzal zpět na hrad a proradného Gola nechat roztrhat voly. Jenovefa však byla velice zesláblá a její tělo nebylo schopno strávit nic jiného, než rostlinnou stravu. Proto také nepřežila více než několik dalších měsíců. Sigryf, vida, že má manželku podruhé ztratit, to považuje za Boží trest za svou nespravedlnost, a rozhodne se vzdát světského života. Hrad a panství svěří svému bratrovi a odchází i se synem (který se k tomu také sám rozhodne) do oné jeskyně, aby zde strávil zbytek života jako poustevník, zaobíraje se duchovním životem.
Příběh je vypravěčsky lépe propracován než Meluzína, která je překladem o dvě stě let starším. Jelikož se jedná o duchovní námět, často končí jednotlivé kapitolky vypravěčovým vstupem, který má podobu modlitby a v němž se vyjadřuje vypravěčův soucit s Jenovefou a prosba o její přispění.
Opět je zajímavé sledovat, jak se proměňují významy některých slov a často takto lze odvozovat původ některých výrazů dnes používaných.
Jak chtěl hofmistr Golo pošpinit hraběnku před jejími poddanými:
S takovým tyranstvím ten nešlechetný hofmístr ještě nebyl spokojen, nýbrž s tím největším hurtem s svejma kamarády do pokoje hraběnčinýho vešel a zůřivýma slovy takto k ní promluvil: ,,Ó nestydatá frejířko! Jakou ty máš tajnou známost s naším kuchařem, že jej často pouštíš do svého pokoje vjíti a ke vší lehkomyslnosti pokoušíš?" Takové dotklivé a hanebné řeči tak tůze hraběmku pohnuly, že jemu srdnatě odpověděla: ,,Co ty lehkomyslný a bohaprázdný hofmístře, opovažuješ se mně, tvé milostivé paní, jako nějakej sviňatčce s takovými nešlechetnými řečmi přicházet a mně takové nestydaté v hrdlo lži předstírati? To nemá zajisto tobě bez slušné odměny prominuto býti, neb já všeckno to, co až posavád se přitrefilo, mému nejmilejšímu pánu písebně oznámiti chci." Na to hofmístr Golo jak zemská žába hněvy nadutej odpověděl: ,,Co, smíš ty ještě, ó cizoložnice, mne plísnit a tvou známou nešlechetnost zapírat? Co jsem já tebe tu nedávno s kuchařem v tvém pokoji samotnou nezastíhl a váš zlej oumysl nepřetrhl? Ale co zapotřebí víc řeči, již budu dobře vědět v té případnosti co učinit a tobě i tvému kalánu v cestu vkročit." Po takovém vyplísnění ani nedal hraběnce co odpovědít, nýbrž skrze její vlastní služebníky ji uchopiti a proti vší hraběcí slušnosti do vězení hořejšího nad kuchařem v věži sedícím dáti ji poručil a s potupnými slovy takto k ní promluvil: ,,Nyní můžeš se hněvati a vyhrožovati, jak chceš, já ještě dnes posla k Jeho Milosti pánu hraběti odešlu a jemu dokonalou zprávu učiním, kterak já tvou podezřelou s kuchařem známost déleji trpěti nemohu, nýbrž tomu zlému v cestu kročiti a skrze tvé do vězení dání přetrhnouti jsem musel."
[...]
Žádnej jinší nesměl do věže jíti, jedině sama chůva toho lehkomyslného hofmístra, která každodenně hraběnce dosti špatné vyživení přinášela. Ten smrdutej kozel hofmístr také častěj k ní přicházel, a všelijakým způsobem se vynasnažujíce, jak by předce přečisté srdce k té své nešlechetné lásce přivábiti mohl, on jedná s dobrými i zlými slovy s ní, on ji vábí s vyhrožováním, on se zase fatí s pochlebováním jakožto nejzkušenější frejíř; nicméně však ani toho nejmenšího co obdržeti mohl, nýbrž v tom hraběnku mnohém víc stálejší učinil. Jednou když on přívětivěji k ní se kosil, pěstí ho odstrčila a k němu takto s horlivýma slovy promluvila: ,,Ó ty oplzlý a nešlechetný šibale, nemáš ještě na tom dost, že jsi mne nevinně do tohoto vězení vsaditi dal, nýbrž chceš mne ještě o mou čest a spasení duše připravit? Buď tím jist, že se na mně vošidíš a všecky tvé práce darebně vynakládáš; nebo já hotová jsem raděj tisíckrát umříti, nežli to nejmenší proti mé cti a čistotě spáchati." Ta heroitská rezolucí mohla zajistě a slušně toho kurevnického frejíře dokonce odstrašiti, nicméně jeho nešlechetnost tak tůze ho k tomu nutkala, že předce všelikým způsobem přemejšlel svou nezřízenou žádost vyplniti; pročež si chůvu k tomu zjednal a jí veliké dary přislíbil, jesliže nětco bude moct při hraběnce způsobit.