František Sedlák
Psychologie hudebních schopností a dovedností Františka Sedláka je odbornou publikací, která vyšla v roce 1989. V úvodu se autor vyjadřuje o neuspokojivém stavu současné teorie hudebních schopností a dovedností, která má ještě na mnohých místech vážné nedostatky. Poukazuje na nedostatek odborných publikací nebo jejich překladů na toto téma u nás a na zastaralost některých názorů ve starších publikacích, které u nás k dispozici jsou.
Při objasňování psychologických jevů, vztahů a souvislostí, jimiž se v celé knize zabývá, vychází nejčastěji z publikací Těplovových[1] a Seashorových[2], dále uvádí obsáhlé množství nejrůznějších výzkumů vlastních i cizích, domácích i zahraničních, a srovnává jejich výsledky. Publikace si neklade za cíl předložit čtenáři hotové závěry ohledně jevů, které jsou zde předmětem zájmu, ale spíše předkládá a popisuje soubor známých či nejčastěji uznávaných výsledků výzkumu a nechává na čtenáři, s kterým z nich se ztotožní, popř. vybere jeden, z něhož bude vycházet.
Kniha je rozdělena do několika oddílů, které obsáhle rozebírají různé aspekty hudební psychologie. V prvních kapitolách se autor věnuje hudebním schopnostem, fenoménu nadání, talentu a geniality, hudebnosti a hudebnímu vývoji člověka, dále rozebírá psychologii hudebních dovedností. Všechny pojmy, se kterými zde operuje, jsou náležitě vědecky vysvětleny a popsány, popř. se autor snaží přesně vymezit ty pojmy, v jejichž terminologii stále panují rozpory či nepřesnosti.
Z publikace jsem vybrala obsáhlou kapitolu o psychologii hudebních schopností, jíž jsem se věnovala nejvíce, a kterou se také zabývám v této recenzi.
Psychologie hudebních schopností:
Autor popisuje činitele vývoje schopností obecně, co je to vývoj schopností a jak k němu u jedince fyziologicky a psychologicky dochází, jak lze vývoji napomoci nebo jej naopak zbrzdit, nebo do jaké míry jsou schopnosti dány vrozenými faktory, což ukazuje na pokusu vědce Leonťjeva[3]. Ten zkoumal citlivost pro výšku tónů u osob, které o sobě trvdily, že „nemají“ hudební sluch. Když nebyly schopny rozdíly mezi tóny správně určit, znázornil jim jejich výšku graficky. U pokusných osob se pak podstatně zvýšila úroveň rozlišovací schopnosti pro výšku tónů => to dokazuje, že hudební schopnosti nejsou výhradně podmíněny dědičnými faktory, a že rozhodující úlohu zde mají sociální podmínky. Je experimentálně prokázáno, že bez účinných vlivů prostředí, a zvláště výchovy se uspokojivě nerozvinou ani hudební schopnosti s výrazným dědičným základem[4].
Dále hovoří autor o souvislostech hudebních schopností s obecnými schopnostmi, o tom, že je nutné zkoumat a uvažovat vznik a rozvoj hudebních schopností ve vztahu k celé struktuře lidské osobnosti a ve spojení s těmito obecnými schopnostmi. Autor hovoří o činitelích, na kterých závisí kvalita i kvantita hudebních schopností (jako např. věk, výchova, sociální prostředí apod.). Snaží se dále dokázat mylnost časté domněnky, že hudební nebo např. pěvecká neschopnost dětí v hudební výchově není dána naprostým nedostatkem vloh, nýbrž pouze slabší vlohou, která se nemohla aktivizovat často málo podněcujícím hudebním prostředím a nedostatečně účinnou hudební výchovou.
V dalším oddílu této kapitoly se autor zabývá klasifikací hudebních schopností. Předkládá několik různých klasifikací a poměrně odlišných pohledů na rozdělení hudebních schopostí, z nichž následně vytvoří jakýsi kompilát.
Následující podkapitola uvádí výsledky mnoha a mnoha výzkumů zabývajících se souvislostí hudebních schopností se schopnostmi obecné inteligence, s nadáním literárním, matematickým, všeobecně uměleckým apod. Výsledky experimentů se však od sebe většinou různí, proto autor nedochází k žádným výrazným konkrétním závěrům. Připouští pouze, že žádná speciální schopnost včetně hudebnosti nefunguje izolovaně od ostatních vlastností osobnosti a nelze ji proto chápat staticky.
Dále jsou uvedeny výsledky výzkumů, které se zabývaly vlivem hudby na učení dětí a povrdily názor, že děti, které se zaměstnávaly intenzivně hudbou, mají lepší výsledky i v ostatních vyučovacích předmětech. V souvislosti s vývojem dětí se autor velice přimlouvá k odborně vedenému zpěvu, který je nejlepší ochranou dětského hlasu. Omezuje tlak na hlasivky a hlasový naturalismus, který často způsobuje různé poruchy a onemocnění hlasivek. I další specifické činnosti provozované v souvislosti hudbou často napomáhají lepšímu zvládnutí podobných činností v jiných oborech a předmětech (např. výcvik ve čtení not podporuje smysl pro prostorovou orientaci, posiluje pozornost i schopnost postihovat zrakem větší celky. Hudební diktáty vyžadují a zároveň rozvíjejí přesnost i pozornost atd.). Tyto psychické procesy se pak účelně uplatňují i v ostatních nehudebních předmětech.
Autor dále poukazuje na to, že hudba má pozitivní vliv i v oblasti psychohygienické. Hudbou se kompenzuje duševní únava, vyrovnává racionální oblast psychiky, která je u žáků často přetěžována, s jejich vnímáním a cítěním.
V následující subkapitole pojednává F. Sedlák o poruchách hudebních schopností, zejména o nejtěžší a nejvýraznější z nich – amúzii. Vysvětluje podrobně její fyziologické příčiny a následné důsledky, projevy poruchy. Autor rozděluje amúzii (podobně jako ostatní poruchy hudebních schopností) na senzorickou, kdy daná osoba není schopna postihnout rozdíly ve výrazových prostředcích hudby sluchem, a motorickou, kdy rozdíly sice slyší, ale není schopna je intonovat, interpretovat. Vzhledem k tomu, že příčina amúzie má často souvislost s poruchou sluchového ústrojí, je v těchto případech doprovázena také poruchami řeči, špatnou artikulací, neschopností rozlišit určité hlásky apod. Autor se snaží poukázat na omyl, kterého se často dopouštějí učitelé, když děti s málo rozvinutými hudebními schopnostmi označují za amúzické. Příčinu spatřuje v málo rozvinuté diagnostice hudebních schopností.
V dalších podkapitolách se autor věnuje specifickým oblastem hudebních schopností jako je rozlišování hlasitosti tónů, témbru, diferenciace tónových výšek a citlivost pro určení jejich rozdílů, smysl pro tonalitu, harmonii a rytmus, hudební paměť, hudební představivost a kreativita. Všechny tyto jevy autor důsledně objasňuje a popisuje především z hlediska fyzikálního, načež psychologicky objasňuje, jakým způsobem člověk dané jevy vnímá.
Na této knize oceňuji vyčerpávající množství vědeckých poznatků a uvádění zajímavých experimentů, které čtenáři pomáhají lépe pochopit, jak se došlo k daným výsledkům, závěrům. Autor velmi vhodně poukazuje na různé nepřesnosti či omyly, které panují mezi vědci, učiteli či lidmi obecně, na rozpory v terminologii nebo na různé oblasti hudební psychologie, které dosud nejsou dostatečně zpracovány a prozkoumány.
Text publikace je odborný, přesto velice přehledný a srozumitelný. Ačkoliv byla kniha vydána 1989 a některé nedostatky, o kterých se autor zmiňuje, již možná byly odstraněny či doplněny, přesto mi autorovy názory připadají dodnes aktuální a platné. Na některých místech se však autor podle mého názoru příliš obšírně rozepisuje o fyzikální podstatě některých jevů nebo uvádí zbytečně detailně procentuální výsledky nejrůznějších pokusů. Nakonec musím zmínit fakt, že je autor nucen v knize zvýrazňovat závěry sovětských badatelů a dokazovat, že názory, které uvádí jako platné, korespondují se stanovami marxistické ideologie.
Použitá literatura:
SEDLÁK, František: Psychologie hudebních schopností a dovedností. Editio Supraphon, Praha 1989.
[1] TĚPLOV, B. M.: Psychologie hudebních schopností. Praha 1965
[2] SEASHORE, C.: Psychology of music. New York 1967
[3] LEONŤJEV, A. N.: O vytvářen schopností. Čs. psychologie, 1961, č.1
[4] SEDLÁK, F.: Psychologie hudebních schopností a dovedností, str.15