Ivan Diviš
(1924 - 1999) tvůrce převážně reflexivní lyriky s výrazovou expresivitou a morální apelativností. Pocházel z rodiny bankovního úředníka. V septimě na gymnáziu (1841) byl zatčen gestapem a uvězněn na Pankráci. Po maturitě (1945) studoval filozofii a estetiku na Karlově univerzitě. Následně se stal redaktorem v nakladatelství Svoboda. 1953 byl nucen odejít a až do roku 1960 pracoval jako soustružník. Poté se stal redaktorem nakladatelství Mladá fronta. 1969 emigroval do Mnichova, kde pracoval v Rádiu Svobodná Evropa. 1988 přispěl svým podpisem k Prohlášení českých spisovatelů v exilu k 21. srpnu 1988 s názvem Kultura potřebuje pluralismus (podepsalo 25 spisovatelů). Po roce 1989 pobýval střídavě v Praze a Mnichově, na sklonku života už jen v Praze. Zemřel na následky zranění, která si způsobil při pádu ze schodů ve vlastním domě. Zabýval se také teoretickým pohledem na poezii (např. přednáška Poezie - prospěšná činnost, pronesená na Akademickém týdnu, esej Poezie, nepostradatelná převoditelka kuráže) Diviš byl jedním z hlavních přispěvatelů do sborníku Ohnice, jež vyšla 1947 v nakladatelství Václav Petr jako „sborník současné kultury“. Uskupení autorů Ohnice se soustřeďovalo kolem básníka Kamila Bednáře, samotný název odkazoval ke sbírce Jiřího Ortena a k bednářovské protektorátní koncepci „nahého člověka“, nově v kontextu existencialistické filozofie (Miroslav Holub, Josef Hiršal ad.). Proti okruhu Ohnice se stavěli zejména komunističtí kritikové, kteří mu vytýkali přehnaně skeptické názory, jež prý jsou v rozporu s potřebami současné společnosti. Do února 48 vyšly pouze dva svazky sborníku.
Mezi lety 45-48 přispíval i do měsíčníku Akord, který obnovil svou činnost po nuceném zastavení v r.1944, a jehož šéfredaktorem byl Jan Zahradníček. Redakční okruh Akordu kriticky vystupoval proti dobovým společenským a politickým trendům v kultuře a proti převažující socialistické orientaci kladl důraz na tradiční křesťanské hodnoty.
Ačkoliv už z roku 1947 pochází sbírka První hudba bratřím, první velká vlna Divišovy tvůrčí aktivity spadá až do 60. let: Diviš se snaží nalézt velikost každodenních lidských činů pod povrchem všedního života (Uzlové písmo 1960, Deník molekuly 1962, Eliášův oheň 1962).
Čím hlouběji se Diviš snaží proniknout do přediva významů a vztahů, které mají být podstatou skutečnosti, tím silněji vyznívají v jeho poezii pocity zoufalství nad absurditou lidského údělu (Morality 1963, Chrlení krve 1964) → Východiskem je pro Diviše přimknutí ke křesťanským hodnotám (Sursum 1967), utrpení a smrt tak získávají funkci hodnototvornou, jíž se prověřují lidské kvality (Thanathea 1968).
Po odchodu do emigrace se Diviš na řadu let básnicky odmlčel. Až 1980 vzniká lyricko-epická skladba Beránek na sněhu, apokalyptická vize soudobého světa.
Vztah k domovu promítl zejména do sbírky Odchod z Čech (1982). V dalších sbírkách (Žalmy 1986, Obrať koně 1987) bilancuje Diviš své celoživotní bloudění mezi láskou a nenávistí i svůj vztah k hodnotám češství.
Po 1989 sílí agresivita jeho odsudků skutečnosti, která je podle něj zahlcená zlem a nesmyslností a v níž není místo pro lásku a pokoru (Tresty 1994). Zejména při pohledu na realitu postkomunistických Čech získává jeho apelativní poezie až sarkasticko-katastrofický rozměr (Moje oči musely vidět 1991).
Poslední sbírkou jsou Verše starého muže (1998).
Jeho poezie má intelektuální ráz, v jeho metaforicky neobvyklých verších se střetává řada stylových rovin, které jsou plné filozofických narážek a paradoxů.
Získal od Nadace Charty 77 Cenu Jaroslava Seiferta. Osobně se se Seifertem setkal (vzpomínka Nikoliv sbohem!), napsal mu gratulace k 75. i 80. narozeninám.