De profundis

Oscar Wilde

De profundis (= z hlubin) aneb Zápisky ze žaláře v Readingu a Čtyři listy jsou úvahami Oscara Wilda sepsanými během dvouletého vězení 1895 – 1897, kde pobýval pro přečiny proti mravopočestnosti. Kniha byla poprvé vydána 1905.

Zprvu Wilde popisuje ubíjející jednotvárnost života za mřížemi:

Ochromující nehybnost života, který je urovnán ve všem všudy podle nezměnitelné šablony, takže jíme a pijeme a býváme vyvedeni na vzduch a uléháme a modlíme se, nebo aspoň k modlitbě klekáme, podle nezměnitelné řehole železného předpisu: tato nehybnost, jež působí, že se každý hrozný den podobá svému bratru do nejmenší podrobnosti, jako by se sdílela zevnějším mocem, jejich pravlastní podstatou je stálá změna.

Jsme zde svědky výrazné duševní proměny spisovatele, který se sám zamýšlí nad svým dosavadním životem plným hýření, vášní a požitkářství, a který nyní uznává, že vězení mu dalo do života nový rozměr – pokoru, díky níž si uvědomuje, že sice chtěl mít život co nejrozmanitější, ale odmítal do něj vpustit jeho důležité součásti – soucit, utrpení, hoře, pokoru.

Možno, že jsou štěstí, blaho a úspěch hrubého zrna a ze syrové látky, leč hoře je nejjemnější ze všeho stvoření. ... Hoře je rána, jež počne krvácet, dotkne-li se jí jiná ruka než ruka lásky. ...

Řekl jsem kterémusi ze svých přátel, ... že bych chtěl jíst z ovoce všech stromů v zahradě světa a že vycházím do světa s touto vášní v duši. A opravdu, tak jsem vyšel a tak jsem žil. Bylo mou jedinou chybou, že jsem se omezoval tak výlučně na stromy, jež vzrostly, jak jsem myslil, na slunečné straně zahrady, a vyhýbal se druhé straně, stinné a tmavé. Neúspěch, hanba, chudoba, bolest, zoufalství, utrpení i slzy, ... svědomí, které odsuzuje, sebeponížení, jež trestá, bída, jež sype popel na svou hlavu, zdrcení, které se odívá pytlovinou a míchá žluči do svého nápoje: to vše byly věci, kterých jsem se bál.

Oceňuje jistou životní moudrost v chudobě a jejích strastech:

Chudí jsou moudří, soucitnější, laskavější, cítí hlouběji než my. V jejich očích vězení je tragédií v životě člověka, je zlým osudem, dílem náhody, čímsi, co vzbuzuje u bližních účastenství. Někdo kdo sedí ve vězení, přišel v jejich řeči prostě „do neštěstí“. Toť slovo, kterého pro to vždy užívají, a tento výraz obsahuje nejvyšší moudrost lásky. Jinak je tomu u lidí našeho stavu. U nás činí vězení člověka páriou. Já a lidé mého druhu sotvaže máme právo na vzduch a na slunce. ...

Kdyby mi nedali nic v domech bohatých, dostal bych něco v domech chudých. Kdo mnoho má, je často hrabivý; kdo málo má, vždycky se rád rozdělí.

Wilde polemizuje nad svým dosavadním životem a jeho náplní:

Bozi mně dali téměř všecko. Měl jsem génia, proslulé jméno, vysoké společenské postavení, slávu, lesk a intelektuální odvahu; učinil jsem umění filozofií, filozofii uměním; naučil jsem lidi jinak myslit a dal jsem věcem jiné barvy; vše, co jsem řekl nebo učinil, uvádělo lidi v úžas; ... vše, čeho jsem se dotknul, učinil jsem krásnějším, oděl jsem novým rouchem krásy; pravdě samé dal jsem pravdu i klam jako její vlastní říši a ukázal jsem, že klam i pravda jsou jen a jen intelektuálními tvary bytí. Zacházel jsem s uměním jako s nejvyšší skutečností; s životem jen jako s větví poezie. ... Ale nechal jsem se svést trvalým kouzlem bezduchého, smyslného blaha. Bavilo mne být flaneurem, dandym, módním lvem. Obklopil jsem se malými povahami a nízkými tvory. Stal jsem se marnotratníkem vlastního génia a promrhat věčné mládí působilo mi zvláštní potěšení. Unaven chodit výšemi, sestoupil jsem z vlastní vůle dolů do hloubi za novými vzruchy. Čím mně byl paradox v říši myšlení, tím stala se mi perverze v oblasti vášně. Nakonec byl chtíč nemocí či šílenstvím či obojím. Život jiným neznamenal mně pranic. Ukájel jsem svou žádost, kdy se mně líbilo, a postupoval jsem bezohledně. ...

(pokora) Je tím, co je ve mně nejmladšího a nejlepšího: posledním objevem, k němuž jsem konečně dospěl, východiskem nového vývoje. ... Nelze ji získat, leč když se vzdáme všeho, co máme. A když jsme všecko ztratili, víme, že ji máme. ... i kdyby mi bylo přijmout mošnu a sedraný plášť holé bídy: pokud jsem prost pomstychtivosti, krutosti a pohrdání, mohl bych dívat se životu do očí s mnohem větším klidem a důvěrou, než kdyby bylo mé tělo oblečeno v purpur a jemné plátno a má duše churavěla záštím. ...

Tehdy jsem poznal, že jediné, co mi zbývá, je přijmout všecko. Od té doby – ač to zní bezpochyby podivně – byl jsem šťastnější. ...

Každý je hoden lásky, vyjma toho, kdo myslí, že jím je. Láska je svátost, kterou měli bychom přijímat na kolenou, a těm kterým se jí dostává, mělo by tanout na rtech i v srdci Domine, non sum dignus (Pane, nejsem hoden).

Wilde dospěje dokonce do stádia, kdy je mu pro potupu, již zažil, líto nikoliv sebe samého, ale posměváčkům, kteří tak prokázali natolik malého ducha, že neprojevili soucit s trpícím.

Mým přátelům bylo sotva, nebo vůbec ne, dovoleno, aby mne navštívili. Ale mí nepřátelé měli ke mně vždy přístup zcela volný. V obou případech, kdy mně bylo stát před Konkurzním soudem, a pak ještě dvakrát, když jsem byl veřejně převáděn z vězení do vězení, byl jsem za nevýslovně ponižujících okolností vydán pohledům a posměchu množství. ... Posmívat se trpící duši je hrozné. Kdo tak jedná, vede ohyzdný život. V podivně jednoduché ekonomii světa dostane každý tolik, kolik dá, a jakého jiného soucitu, než opovržení, může se dostat těm, kdo nemají dosti imaginace, aby pronikli povrch věcí a soucit cítili?

Spisovatel se snaží vše, co prožívá, přijmout jako součást života a nelitovat svého věznění, které lze přece vnímat jako něco, z čeho se může poučit a co může použít pro svůj další osobní rozvoj. Vyzdvihuje očistnou sílu trestu a jeho přijetí:

Litovat svých vlastních zažití je totéž jako znásilnit svůj vlastní rozvoj. Zapřít svá vlastní zažití je totéž jako položit svému vlastnímu životu na rty lež. Není to o nic méně, než kdyby kdo chtěl zapřít svou duši. ... (Duše) může to, co je samo o sobě sprosté, kruté a ponižující, změnit ve vznešená hnutí a vášně plné hlubokého významu: ano, ještě více, může právě v tom nalézt svůj nejvznešenější klad a projevit se nejdokonaleji tím, co mířilo k znesvěcení nebo zkáze. ... Jedna z věcí, kterým se musím naučit, jest, abych se za to nestyděl. Musím to přijmout jako trest, a stydíme-li se za trest, je to zcela tak, jako bychom vůbec nebyli potrestáni.

Wilde zjišťuje, jak nesmyslně se v životě vyhýbal bolesti a utrpení, která je jeho přirozenou součástí.

Dříve patřil celý můj život rozkoši. Vyhýbal jsem se bolesti a starosti všeho druhu. Nenáviděl jsem oboje. Předsevzal jsem si nevšímat si jich, pokud jen možno: zacházet s nimi skoro jako s nedostatky. ...

Zdá se mi časem, že je utrpení jediná pravda. Jiné pocity jsou snad zdáním oka nebo klamy žaludku, jež oslní ono, nasytí tento, avšak z utrpení zbudovány jsou světy a bez bolesti nenarodí se dítě ani hvězda. ...

Pamatuji se určitě, jak jsem při příležitosti, jež mi nyní tane na mysli, tvrdil, že je v jediné úzké londýnské uličce tolik utrpení, že stačí na důkaz, že Bůh nemiluje člověka a že všude, kde někdo trpí, byť to jen dítě oplakávalo v zahrádce chybu, které se dopustilo, nebo ani nedopustilo, zhyzděna je úplně celá tvář stvoření. Byl jsem zcela v neprávu. Řekla mi to také, ale nemohl jsem jí věřit. Nežil jsem v okruhu, v němž možno dosáhnout takové víry. Teď se mi zdá, že láska jakéhokoli druhu je jediným možným kladem neobyčejné spousty utrpení, které je na světě.

Who never ate his bread in sorrow,

Who never spent the midnight hours

Weeping and waiting for the morrow, -

He knows you not, ye heavenly powers.

Na velké ploše se Oscar Wilde zabývá životem a poselstvím Ježíše Krista, jehož nazírá jako netušeného iniciátora romantických principů a o němž smýšlí poměrně neotřelým způsobem agnostika.

Co můžeme seznat u Krista, není jen úplná jednota osobnosti a dokonalosti. ... On uskutečnil v celé oblasti lidských vztahů onu účast imaginace, která je v oblasti Umění jediným tajemstvím tvorby. Pochopil malomocenství malomocného, slepotu slepcovu, zlou bídu toho, jenž žil pro rozkoš, záhadnou chudobu bohatého. ... Nezdá se mi nijak obtížné věřit, že pouhá jeho přítomnost nesla mír stísněným duším a že ti, kdo se dotkli jeho šatu nebo jeho rukou, zapomenuli svého žalu...

Mnozí lidé jsou jinými lidmi. Jejich myšlenky jsou mínění jiných, jejich život je mimikry, jejich vášně jsou citáty. Kristus byl nejen největším individualistou, nýbrž byl prvním individualistou v dějinách. Pokoušeli se udělat z něho obyčejného filantropa, rázu příšerných filantropů devatenáctého století, nebo řadili jej jako altruistu mezi nevzdělané a sentimentální lidi. ... A co se týče altruismu, kdož ví lépe než on, že co nás determinuje, je určení, a ne chtění, a že nemůže nikdo trhat hrozny z trní ani fíky z bodláčí? ... Praví-li „Odpouštějte nepřátelům“, nepraví to v zájmu nepřítele, nýbrž v našem vlastním zájmu, a proto, že je láska krásnější nenávisti. Vyzývá-li mladíka „Prodej, co máš, a rozdej chudým,“ nemyslí tím na stav chudých, ale na duši mladíkovu, na duši, kterou bohatství ničí.

Wilde vysvětluje svou myšlenku souvislosti Krista a individualismu:

Kristus cítil, že je život proměnný, plynný, činorodý a že je to jeho smrt, vtěsnat jej v nějakou pevnou formu. Nahlížel, že by lidé neměli brát příliš vážně hmotné denní zájmy: že je čímsi velikým být nepraktický: že se nemáme příliš zabývat běžnými záležitostmi. Ptáci se o to nestarají, proč by měli lidé. Je to rozkošné, když praví: „Nepečujte o zítřek! Není-li život více nežli jídlo? a tělo více nežli oděv?“ ...

Měšťáctví bylo známkou doby a společnosti, v nichž žil. Ve své těžkopádné nepřístupnosti myšlenkám, své tupé počestnosti, ve své nudné pravověrnosti, svém uctívání vulgárního úspěchu, ve svém úplném zaujetí otázkami hrubě hmotné stránky života a své směšné ješitnosti a nadutosti byli jeruzalémští Židé doby Kristovy dokonalým protějškem britského měšťáka našich dnů. ...

Vše, co nám Kristus praví hlasem lehkého napomenutí, je, že každá chvíle má být krásná. ... Ano, uvážíme-li všechno, je kouzlo Kristovy bytosti toto: podobá se navlas uměleckému dílu. Vskutku, neučí nás ničemu, ale tím že s ním přijdeme do styku, stáváme se něčím.

V závěru se od Krista dostává k úvahám o umění:

Ne šíře, nýbrž intenzita je pravým cílem moderního umění. Nejde nám v umění již o typus. Máme co činit s výjimkou. Nemohu svému utrpení dát tvar, jejž vskutku mělo, chci říci více. Umění začíná teprve tam, kde končí Napodobení.

V každé chvíli svého života jsme tím, čím se chystáme stát, neméně než tím, čím jsme byli.

V závěru následuje korespondence z vězení s přítelem Robiem, kterému Wilde často píše o knihy ke čtení a podrobné informace o dění ve světě literatury, mimo jiné, světštější záležitosti, jako je jeho rozvod s manželkou Constance, odebrání jeho dvou synů z péče, smrt jeho matky a další rány, s nimiž se musel během svého trestu vyrovnat.