Embedded Files
Pokračování románové tetralogie líčící osudy Annetty Riviérové, svobodné matky, která v touze žít svobodný život nesvíraný společenskými předsudky se vzdala dobrého postavení ve společnosti a rozhodla se protloukat životem pouze se svými schopnostmi a charakterovými kvalitami.
V tomto díle se dostáváme na čerstvý konec první světové války. V ovzduší je cítit napjaté očekávání změn, které s sebou příměří musí zákonitě přinášet, posléze spíše rozčarování či přímo zklamání z toho, že žádná závratný změna nepřichází.
Jak se mladí vyrovnávali s poválečným stavem po první světové válce:
Shrnuli všechno myšlení celého předcházejícího půlstoletí (a málem všech ostatních dob) pod opovržlivé záhlaví: „Vítr...! Měchy nafouklé slovy...“ Netušili, že se jejich mladé měchy budou také jen nafukovat zase jinými slovy: tak to dělá devět desetin lidské inteligence, nechce-li zůstat prázdná; a prázdno ji děsí: je ovšem pravda, že příroda má z prázdna hrůzu; nemůže se odhodlat k „Nevím...“
Třeba vědět. Jinak se umře.
O tempora! O mores!
Zklamání všech ideologií a životních pohledů, jež poválečná deziluze přinesla, bylo třeba opět nahradit novými pohledy, novými názory a smyslem života.
Lebky se dokonale osvobodily ode všeho, čím byly přecpány. Nyní byly prázdné, jak jen si mohly přát... Propast... Čímkoli! Ale vyplnit ji znovu.
Annettin syn Marek má nyní okolo osmnácti let. Válka se mu vyhnula, strávil ji v zázemí a zvolna se mění v dospělého muže s vlastními názory a zralejším přístupem k žitovu.
Někteří Markovi spolužáci měli bratry na frontě. Když se vrátili, čekali od nich mladší chlapci výroky plné drsnosti, mužnosti, životní moudra a inspiraci pro další cestu životem. Dočkali se však zcela jiných názorů a reakcí, než po jakých toužili:
Unavená mírnost se usmívala na dně jeho očí, které, neztráceje nic z podívané, dřímaly, snily a doháněly hodiny ukradeného spánku dni, noci života docela čirého, docela holého, bez myšlenky, bez cíle, bez minulosti, bez budoucnosti, plného po okraj přítomné chvíle, tohoto veletoku bez břehů, od něhož ho stálá přítomnost smrti a jejího špinavého objetí po léta odstavovala.
„Odejdu.“ Vyskočili. „Kam?“ „Kamkoli. Do svého kouta, do svého pokoje, na své pole.“ „A co tam budeš dělat?“ „Budu žít.“ „Jakže! Bez veřejné činnosti? Dokonce i bez psaní?“ „Je to ještě život?“ „To právě je život...“ „Vysvětli...“ „To se nevysvětluje.“ „A to je všechno, co si přinášíš odtamtud?“ „Dost pro mne! Je-li vám třeba víc, budete si tam musit pro to dojít. Já to zaplatil.“
A nenásilí bylo totéž co nesmysl v očích celého Západu, otráveného válečným duchem, jehož se dosud nedotkla zář indického Krista. Být mužným znamenalo pro ony mladíky „znásilňovat“, znamenalo „násilí“.
Byli by chtěli popadnout za hřívu mocné ideje, ideje-jalůvky a roditelky, jež by obnovily Francii a Evropu. Kde byly? Jejich ruka marně hledala potmě, s odporem roztáhla prsty a sklesla. Trávili hodiny blouděním v chaosu věcí politických a metafyzických: neboť pletli všechno dohromady; jelikož se jim nedostávalo přesných údajů o jakémkoli bodě, upadali vždycky znovu do všeobecností – tak všeobecných, že nevyhnutelně zapadali až po hrdlo mezi lůzu. Ať se pokusili jednat o kterémkoli námětu, nevěděli nikdy, odkud ho uchopit, kde začít, nemohli nikdy prozkoumat otázku až na dno: každý věděl trochu víc než ostatní (o trochu méně než nic) na některém úseku, na němž ti ostatní měřili propast své nevědomosti. Topili se. Uchylovali se od daného tématu. Nevybředli z močálu jinak než krvavou ironií ke všemu a k sobě samým, negací a násilím. Marek byl mezi všemi tím, kdo vnášel do debat nejvíce opravdovosti a nejpříměji se přiznal, že neví. Rmoutil se proto hořce. Betta si ho pro tu upřímnost vážila méně, Ruchová více, ale nedávala to najevo: pozorovala ho. Bouchard pokrčil pohrdavě rameny: „Napřed jednat! Potom se dovíme!“ Chevalier se kousal do rtů, mlčel; byl příliš svědomitý, aby nevěděl o vlastní nevědomosti, příliš pyšný, aby se k ní přiznal.
Ach, jak se jim všechny ostatní intelektuální starosti, jejich diskuze, jako ta před chvílí, o umění, literatuře, politice a záhrobí, všechno to břinkání dutých čepelí, jimiž spolu šermovali, zdály v tuto chvíli hloupou operní parádou! Dřív než krása, idea, mír, válka, budoucnost lidstva je huba. Ta je rozšklebena hladem... Umlč ji! Nakrm ji!
Annetta překročila čtyřicítku a získává nebývalý nadhled nad svým životem. Vnímá nyní vše jako hru, kterou je možné hrát podle libosti. Snad i proto jí problémy jejího okolí připadají menší a banálnější. Její syn Marek to ovšem těžce snáší. Proč jeho matka nemůže nic brát vážně? Proč je cynickou a lhostejnou?
Je příjemné být nespravedlivým ve prospěch toho, koho milujeme! A to je spravedlnost. O tom se neuvažuje.
Ale proč se tedy smály ty oči – i trýzni, jejíž stíny se míhaly po tváři milovaného syna – i neštěstí doby, i svému vlastnímu nesnadnému životu? Dnešní den jí věru neposkytoval mnoho důvodů k tomu! Stalo-li se jí, že na to pomyslila, pokoušelo to i ji, aby si to vyčítala. Ale měla důvod, tajuplný, hrozný – jeden z takových, k nimž se nepřiznáme ani sobě, neboť se zdají urážkou sobě i vlastnímu srdci, způsobenou nesmiřitelnou silou, jež přišla neznámo odkud, z temných hlubin: silou spjatou s celým proudem vlastních vášní, spjatou s celou obnovou vlastního života – cítila v svém babím létě stoupat v sobě podivnou Lhostejnost... Lhostejnost těch, kdož poznali tolikrát ve vášni, utrpení i radosti pouta Iluze, že se ta pouta uvolňují a že, máme-li dál jejich stopu ještě hluboce vrytou do masa, je to proto, že nám to působí potěšení a že sami tajně utahujeme pásek: trvá, protože ji milujeme, trvá, protože chceme, protože chceme, aby trvala... Ale kdybychom nechtěli...? Víme to, víme to...! Je lépe na to nemyslet... Marně na to nemyslíme. Víme to...! Hrozné, jasné, smějící se oči Svobody...
Teprve od té chvíle se začala plně radovat ze života a ze své výkonnosti, protože ke všem horečkám, jež mohou přinést, bylo napříště přimíšeno ono vzrušující světlo, ono zjevení („Mlč o svém tajemství“), že to vše je Hra.
To bylo všeobecným rozpoložením doby, poválečným zjevem. Lidské činy byly za války tak hrozné, zúčastněné vášně tak silné, že bylo nutno, mělo-li se pokračovat, uvolnit vysoké napětí ducha: - pohrávalo se s životem; pohrávalo se s hrůzou právě jako s radostí; pohrávalo se s láskou, se ctižádostí, s nenávistí. Pohrávalo se instinktivně, aniž si to lidé opravdu přiznali... Strašné nebezpečí doby, která ztratila na nějaký čas smysl pro hodnoty života a pro niž se ty nejzávažnější staly hračkami. Bylo málo lidí, kteří by nebyli měli podíl – někteří víc, jiní méně – na tomto duchu hry. – Annetta, schopná vycítit všechny závany kolem sebe, podléhala také její nakažlivost, přinášeje do hry svůj vlastní styl. Byla k tomu předurčena, ona, Okouzlená duše...!
Annetta si v Paříži po válce těžce sháněla výdělek; pochroumaná ekonomika příliš nepřála nadbytku pracovních míst, intelektuálním pozicím tím méně:
Když byla okusila půl tuctu způsobů výdělku, opisování, pochůzky, nápisy pro obchody, hledání pramenů v knihovnách na účet literáta, který vyráběl románové životopisy (přinášela mu doklady, které znetvořoval, aby rozesmál čtenáře na účet svého hrdiny, nervózního, nepřirozeného chlípníka, tatrmana ze shakespearovského cirku, neboť tak chápala nová třída zákazníků, nevzdělaných, zahálčivých a klepařských, historii: jako sbírku babských tlachů domovnice) ....
Zato její sestře Sylvě se po válce dařilo dobře: její módní dům vzkvétal a rozrostl se o bary, výstavní domy, kuřárny, kavárny... V nejtěžší době s radostí své sestře půjčila na nájem.
Nelpěla na penězích, to ne! Lpěla na moci, kterou jí dávaly nad lidmi. Bylo jí příjemné myslet si, že s touto pohledávkou jí ti, jež milovala, ti, jež chtěla, náleží. Nikdy by jim to nebyla připomněla; ale počítala s tím, že oni si na to vzpomenou. Byla to jakoby tajná úmluva, již s ní podepsali (nechtěla víc, než aby to mlčky uznali).
Annetta neměla v Paříži pracovní příležitosti, dluhy narůstaly, tak se rozhodla využít nabídky jedné rumunské rodiny a odjet s nimi do Bukurešti jako domácí učitelka a vychovatelka. Dvacetiletého Marka nechala v Paříži samotného, aby se naučil žít sám za sebe a osamostatnil se, aby mu stále nestála za zády jako tichý svědek každého jeho kroku.
Když někdo chodí do školy života, spoluhráči překážejí; nechť odejdou! Chce se ti lovit beze svědků...Jdi tedy na lov! Víš jako já, že své zkušenosti budeš muset často draze zaplatit... Snaž se jen, aby byly častěji na tvůj vrub než na vrub ostatních...!
...
Obilí je stvořeno k mlácení. Jdi se dát mlátit...! Jak praví přísloví:
Každý smrt má svou bitvu
a každé zrno svou slámu.
Ještě nejsem hotova s pozbýváním vlastní slámy. Jsi mým zrnem. Teď je řada na tobě, abys šel na mlat! Aby Bůh uhnětl svůj chléb...
Jdi, ona ví (a ty víš), že je nutno tím projít, že je nutno projít tím sám a že z toho vyjdeš poražen, uhněten, snad zraněn, ale zocelen. Nedbám ctnosti, jež se ničeho neodváží, ctnosti uschované v úkrytu. Odvaž se! A ponoř se sedmkrát a ještě sedmkrát do ohně! Až z něho vyjdeš, poděkuješ mi!
Proto pochopila, že touží utéci od ní a z jejího domu.
Záblesk génia mu zjevil, že musí svět, chce-li jej vést, vodit za nos.
Marka jeho volnost spíš tížila, než mu byla úlevou. Volnost vždycky přišla draho.
Život je teď sháňka za postavením. Patří prvním, kteří se na ně vrhnou. Ale aby se člověk mohl vrhnout, musí si napřed vybrat... Ne, dřív si vezmi! Ne-li, přijdeš, až už bude sklizeno ze stolu... – „A co když mě neláká nic z toho, co je na stole...“ – „Tedy nic pro tebe nezůstane, leda to, co je pod stolem. Budeš psem.“
Poválečný nihilismus
Kolem člověka se duševní orbis terrarum nesmírně rozšířil. Chce-li jej člověk obejmout třeba jen chvatným pohledem, nemá ani okamžik, jejž by mohl ztratit; neboť nic není jisté, vše se kácí, člověk žije bez zítřka: zítra mě může pohltit propast války a revolucí. A já bych se odsoudil k asketismu školní životosprávy! Ve jménu jaké víry? Nemám jiné víry než: vidět a dotknout se. Potom teprv věřit!
Celý svět, celá země defilují v tlachu o umění, v kabelogramech světoběžců, v tržnici encyklopedie zpracované jako román. Vše leží na hromadě. Vytahuje se z hromady. Aniž se člověk zastaví, navlékne rukáv nějakého šatu, vstrčí nohu do nějakého systému (příliš krátký nebo příliš dlouhý!), odhodí jej, přiživuje se z myšlenek, na něž se nepodívá, a nevzpomene si za hodinu potom na barvu očí té, s níž spal.
...
V tom víru je třeba nadlidského úsilí, chce-li se někdo upoutat k nějaké myšlence a sledovat ji.
sběř
Véron, ten je důvěrně obeznámen s vnitřnostmi – penězi, bankami, obchody, s ustavičným pohybem sem a tam v kořistnické loděnici, s nestvůrnou mašinérií, která bez ustání žvýká přírodu a zpracovává suroviny na potraviny, výkaly... ...
(Marek) Snaží se číst Marxe. Ale nečte dobře. Jen ho prolistuje. Jeho neukázněný individualismus se vzpírá neúprosné nutnosti tohoto historického materialismu. Marně chce z asketismu ohnout své dobyvačné já. Jeho já ohrnuje nos. Dotkne se marxistické louky jen krajem pohrdlivého chřípí. Pobuřuje ho ta pokořující přednost přiznávaná „ekonomickému“ před „psychickým“. ... Ale on i jeho matka jsou z oněch romantiků (máme říci zastaralých, nebo věčných?), jimž je pravým smyslem života dovolávat se nezávislosti své duše proti všem osudovostem, které je utlačují. Tím není řečeno, že se jim to někde a někdy podaří. Ale chtějí to.
Odmítá každou myšlenku vyžadující určitého úsilí, máme-li ji vyslechnout. Nemůže nic číst souvisle. Má ochromenou pozornost. Jeho mysl trpí horečkou. Nemůže ji k ničemu upoutat. Rozečte dvacet knih zároveň; nedočte ani jedinou.
(Bouchard) „Život je okrádání. Kraď, anebo pojdi...!“
Ano, žít, to je přežít ty, kteří vám ve věčné řeži upírají vzduch a místo. Žádná bytost nežije jinak než na útraty miliónů jiných kandidátů na život.
Všechno se hrne o překot k východu: dancingy, sport, cestování, kuřárny opia, ženské, rozkoš, hra, zapomenutí – útěk, útěk...
Byl dvacaterý způsob útěku. A ani dva z těch dvaceti nebyly tak loajální, aby se přiznaly, že jsou útěkem. ...
Kdyby byli aspoň bez obalu cyničtí a řekli to! „Zítra budu mrtev. Zítra nebudu už mít ústa. Mám jen dnešek. Jím.“ – Ale oni usilují, aby si našli to neb ono (jakékoli) ideové ospravedlnění... K čemu to vnadidlo? – Protože intelektuálové, kteří se vzdávají, cítí potřebu omluvit toto vzdání se nějakými důvody. Ovšem, pokud si z abdikace neudělají zásluhu. Nemohou nic dělat bez důvodů. Jejich instinkt si odvykl chodit sám.
Adolf Chevalier: „Zařiďte se, jak dovedete. Já se také zařizuji. Jsem realista...“ (Slovo, které mělo úspěch v oné době. Dovolovalo lidem, aby si hleděli svého prospěchu tvrdíce, že vlévají zemi novou krev politického pragmatismu, zdravého a mužného, který by se postavil proti platné ideologii minulých generací... Ideologie těchto generací však nikdy nebránila obratným lidem, aby nezaokrouhlili svou kuličku.)
fanfarónský cynismus
Starý příbytek, těsný, nezdravý, rozpadá se v trosky. Třeba jej přestavět a rozšířit. Lidstvo nemocné, v kritickém věku, musí zmladit svou zkaženou a vyžilou krev tím, že se opět ponoří do svých strašných rezerv animální energie. Změkčilí otcové a zbabělci fňukají: „Vše je ztraceno...!“ Vše je nebo bude zachráněno. Ale nic není zadarmo! Třeba zaplatit...
Marek jí (Sylvě) důkladně pověděl, co si myslí právě jak o jejím způsobu vydělávání tak i o jejím způsobu utrácení, o jejím obchodech s přepychem, spodničkami a mastičkami, o tom páření pod jejím patronátem a o tom využitkování zákaznictva za prodejní ceny (za zlodějské ceny) tak libovolné jako rozmary toho šíleného hmyzu – těch pitomých kupujících! Sylva mu odpověděla, že kdyby se mělo žít z moudrosti lidí a ne z jejich idiotství, musili by si pořádně utáhnout opasek a že konečně ona i její Coquille živí nejen sebe a svého synovce („Dostals, usmrkanče!“), ale armády zaměstnanců. Marek, pozloben, řekl hloupě: „A k čemu je to?“ „Co?“ „Všechno tvé balamucení? Všechno to, co dělají?“
„K ničemu. K životu. Což život je k něčemu? Člověk vyleze z břicha, narodí se, neví proč. Plní si břicho, jí, miluje a zmítá se, neví proč. Umírá, vrací se do bůhvíčeho, neví proč... Jen o jediné věci ví proč: nudí se! A to všechno balamucení zde na zemi směřuje jen k jedinému cíli, aby nemyslel na to, že se nudí...“
Marek k ní není nespravedlivý. Ví velmi dobře, že Sylva nepovolí nikdy zahálčivosti. Vidí ji, jak řídí současně i namáhavé dílo i zábavu; pracuje dosud tvrdě a řídí práci svých zaměstnanců, nikdy si nepovolí uzdu. Váží si po pravdě jen práce – ať je ta práce jakákoli – a pohrdá přepychovými tvory k ničemu, z nichž kořistí: neměla by pražádných výčitek svědomí, kdyby je obrala.
Marek uvažuje o bohapustém životě u Sylvy:
„Neboť to vše, co mě obklopuje, ty ženy, ti muži, ten vír, ten nelítostný zápas, to páření, to není život, to je jen jeho plíseň. Ale opravdový život, jak ho dostihnout, kde ho nalézt? Je vůbec...?“
galské přísloví: Neumřít, dokud jsme naživu!
Marek se znovu setkává se spolužačkou Jindřiškou Ruchovou:
„To se mi na tobě líbí: jsi příliš hrdý, abys nevěřil, že prokazuješ čest nutnosti, ať je jakákoli, tím, že ji přijmeš. Nešpulíš na ni ústa.“ „Už je nešpulím.“
„Ano, změnil ses za toho půl roku. Široká ústa ti sluší lépe.“
„Tvoje také nejsou malá.“ „Taková ústa, jaký rok... Jsme oba z dobrého dřeva, z kterého se dělají šípy...“ „Ale nač míří ten šíp...“
„Ano, obávala jsem se dost minulého roku, že tvůj šíp nemíří dál než na terč pod pasem.“ „Doháníš mě k tomu, abych se červenal... Copak máš oči všude...? Jak ses dověděla...?“ „Vypadals, jako by ses chytil na lep.“
„Odlepil jsem se.“ „Žes to dokázal, není málo. Vážila jsem si tě od toho dne.“
„Nemohlas mi to říci?“ „K čemu by to bylo?
„Může to pomoci ve dnech, kdy si člověk sám sebe neváží.“
Paříž poskytovala pohled na všechny stupně intelektuální prostituce – od bordelu novinářských dryáčníků, tučně placených za otravování širokého navybíravého publika špinavými lžemi, až po vznešené kurtizány v Akademiích a literárních salónech, které destilovaly s uměním jed „dobrovolného poddanství“, ovšem ne bezplatného, a všeobecné ochromenosti. Konec konců bylo jejich mlčky dohodnutou úlohou odvracet od akce. A k tomu cíli bylo vše dobré. I myšlenka. I činnost...! Neboť bylo paradoxem, že sportovní vášeň vedla vlastně k nečinnosti. ... Sporty dovršovaly ničivé dílo novin. Vytvářely třídy otrávených a zbytečných. Velké kluby kupovaly jako koně stáje profesionálů, jimž říkali amatéři, a tvořily fotbalová družstva. Tisíce pracovníků v plné síle prodávalo nestoudně své svaly, užívalo přepychového života, hotelů a lůžkových vozů jako fotbaloví internacionálové až do chvíle, kdy jejich svaly předčasně ztuhly, kdy jejich kupní cena poklesla na nulu a oni byli hozeni do braku jako zdechliny gladiátorů v římských circích. Ale gladiátoři byli aspoň mrtvi. Ztracené životy se v nových stadionech přežívaly.
Markův spolupracovník z tiskařské firmy
A přinesl-li si Masson z války nějaké poučení, bylo to odhodlání nedat se už v žádném čase, v žádném místě, žádnému pánu, příkazu žádné strany a patřit sám sobě.
...
Nejprudší spontánní kolektivní hnutí jsou pomíjející; právě jejich prudkost je vyčerpává; nezadrží-li je pevná pěst, uvolní se mnohem dřív, než dosáhnou cíle, a znovu se ponoří, hloub, než ležela původně, co nejhlouběji: vymrštěný kámen se zaryje.
Svoboda kula své udidlo, ale nechtěla se dát osedlat vyvolenými vůdci, kteří by na ní jeli a vedli ji k vítězství.
Ve Francii neexistovala žádná škola akce. Byli tam jen mistři v mluvení. A v tom oboru ví toho každý Francouz dost, aby mohl ukazovat druhým. Marek a Masson měli odpor k slovu. Ale mluvili. Z nedostatku činu! Mluvili, mluvili o akci, již nedělali, nemohli. Když domluvili, odcházeli vyčerpáni a znechuceni sebou i druhými. Akci! Akci! Boky akce třeba oplodnit! ... Zdravý národ vždy potřebuje cíl pro své úsilí. Nenabízí-li se mu ušlechtilý cíl, chopí se neušlechtilého. Lepší je zločin než odporné prázdno neplodně schnoucího života!
Annetta, když se vrátila do Paříže:
„Chtít stavět na budoucnosti, to je začít stavbu od vrcholu... Dobré pro muže! Země mi ani zdaleka nechybí. Budu vždycky vědět, kam postavit nohy. Své dobré, statné nohy! Mají pořád touž radost z chůze...“
Její podstatou byla energie a udržovala se činností. Nic podivného! Jednat... (Ale není to jen jiný druh omamného jedu?) Měla-li ta činnost úspěch nebo ne, to bylo druhotného významu. Úspěch nebo neúspěch, vše bylo ziskem. Protože na každém kroku – i když byl chybný – vnímala svými tykadly jiné a jiné částečky tohoto vesmíru svírajícího se v křeči smrti i obnovení – této šťavnaté louky hnojené rozkladem celého světa.
Panovníci, parlamenty a ministři, ti všichni, jimž se říká vládnoucí moc, vypadají jako marionety s nahranou písničkou, určené, aby zabavily galerie; všechna jejich moudrost dohromady by nevydala za deset koňských sil, kdyby šlo o to, aby byl udržen v chodu ohromný stroj států. Ale hýbat těmito státy berou si na starost jiní činitelé za oponou a s nimi ti, kdo vyzvánějí. Mistři-zvoníci jsou Obchod a Peníze. Minul čas politiky. Vládne světové hospodářství.
...
A těch několik individuí, jejichž osobnost, obyčejně málo toužící po tom, aby se dostala na světlo, plave ještě na povrchu oslnivého koloběhu miliard, jsou dnes téměř vesměs umělé produkty bez kořenů a bez semene, bez předků, bez potomků, bez synů, bez společníků, bez budoucnosti. Jelikož oni i jejich dílo jsou určeni k zániku, netouží po jiném než po své hodině síly – ale nesmírné. Šílenství je vleče.
Právě tak jako v budoucích válkách všichni dostanou na frak, civilisté, ženy, starci, mrzáci i děti – právě tak ve vzorném vězení mezinárodního kapitalismu každý bude mít své číslo, nebude trpěn ani jediný nezávislý... Ó! Bez násilí! Mechanismus bude tak dokonalý, že nebude jiné volby než se mu podrobit anebo zemřít hladem. Svoboda tisku a přesvědčení budou přeludy minulých dob.
Znala ovšem střed kruhu (hluboké já), ale znala dost špatně jeho obvod.
Člověk nevítězí beztrestně nad světem nakaženým až do morku kostí. Svírá-li svět v těsném objetí po čtyřicet let, přejme od něho nakonec pot, vši i tyfus. Timon byl poživač, žravý, prudký a bezuzdný. Musel ukájet, a to ihned, svou chlípnost, pošetilé nápady i osobní zášť. Neuměl, nechtěl se mírnit.
Marek dostal místo v rádiu
Byl tedy najat skupinou těch, kdo sestrojují tuto neuvěřitelnou mašinu na výrobu mozkové kaše pro nový lidský rod, jejž přecpávají směsí zvuků, hudebních tónů a jejich parazity neboli příživníky, syčením, skřípěním, duněním, praskáním, pískáním, jež vám trhají bubínek – hotový Bábel proslovů a reklam apatykářů nebo lidových řečníků, jarmark komediantů politických i divadelních, jazz a chorály, kvapíky a symfonie sloučené a prolínající se ve dvou, ve třech, v pěti poschodích nad sebou...
...
Toto bláznivé defilé všech zemí, seřaděných podle délky vln, mění mapu Evropy v zmatek, v němž všechny jazyky, všechny rasy jsou zhněteny válcem v jediné těsto, jež nemá jména jinde než v Kafarnaum... Ale třeba také pomyslet (není zla bez dobra!) na obluzující nadšení ubohých starých a opuštěných Schulzů, přikovaných ke krbu, když je přijde navštívit na jejich lůžko taková božská poselkyně, vyslaná z dalekého světa...
Annetta získala místo písařky u obávaného vydavatele Timona, který vládl tiskem celé Paříže a rád nenechal na nikom nit suchou. Zaměstnanci se jej báli pro jeho prchlivou povahu, na každý snesl s ním byť jen mluvit. Rázná Annetta se hned v prvním dni své práce odvážila opravit v jeho textu stylistickou chybu. Všichni očekávali, že bude okamžitě propuštěna za takovou drzost, Timonovi však taková odvaha imponovala. Annetta, byť starší než Timon a rozhodně již ne přitažlivá jako žena, se mu brzy stala osobní sekretářkou, asistentkou a důvěrnicí, jíž byl ochoten svěřit tolik, kolik snad nikomu jinému. Annetta držela jeho divoký temperament a zvrhlé choutky na uzdě, pomáhala mu tak koncentrovat svůj čas a energii pro plodnou práci a udržovala jeho pověst lepší. Byla jeho nepostradatelnou pravou rukou a nakonec i přítelkyní. Kvůli rozšíření vlivu se s ním musela na čas přestěhovat do zahraničí, kde působil v nadnárodní společnosti.
Když si ale Annetta vymohla krátkodobý návrat do Paříže, aby se postarala o nemocného syna, Timon neměl svou brzdu a stalo se, že to zaplatil životem. Annetta tak mohla zůstat v Paříži.
K nemocnému Markovi jej ve skutečnosti povolala mladá Ruska, kterou měl Marek za sousedku v chudém činžovním domě. Její krutý osud, jenž jí uštědřil nucený útěk z vlasti, znásilnění i zabití vlastního malého dítěte přímo u prsu, z ní v jejích 22ti letech učinil zralou ženu podobných vlastností a silné vůle, jako Annetta. Ne tedy zcela náhodou se Asja do Marka zamilovala, během doby, kdy o něj téměř bezvědomého pečovala ve svém bytě.
Annetta je našla již jako vzájemně milující se lidi a požehnala jejich svazku.
V druhém díle tohoto románu spolu tedy Asja a Marek začnou žít. Brzy se však bohužel dostaví rychlá deziluze a vyprchání stavu zamilovanosti. Oba to o sobě vědí, děsí se toho, ale nechtějí to přiznat ani sobě, natož druhému. Čekají je tedy muka předstírání stavu lásky. V duši z ní však nezbývá nic.
Všechno si řekli a všechno ukázali. Všechno vzali a všechno dali. Vlili do své lásky celou bystřinu svého života. A právě proto (ale to oni nemohli pochopit), právě proto, že vlili všechno, nezbylo jim nic: ani kapka! Když láska opadávala, bystřina života vyschla. Uvázli na mělčině a hynuli.
Teprve mnohem později měli dospět k té moudrosti, která chápe a která má soucit, která se navzájem omlouvá a dovede si v takových chvílích vytvořit ústraní, v němž čeká, až odliv přestane a až se vrátí příští příliv. Neboť nic víc a nic míň to není: rytmus života a jeho vlnění, tím protáhlejší, čím marnotratněji je život utrácen.
Ne, nežije se jenom chlebem a láskou...! Pracuj a tvoř!
„Mé tělo, mé srdce je tvé... Ale duše ne! Duše je má...!“ Je má? Chtěl právě duši!
Jak se vyrovnat s negativy v současném světě? Je třeba je přijmout a pracovat s nimi.
Všeho je třeba, má-li být vytvořen svět. Všechno záleží v tom, být světem, to je umět ho organizovat.
Otázka potenciální nevěry. Annetta hovoří k Asje:
Myšlenka stačí. Ale ať aspoň zachraňuje před skutkem! Od myšlenky je skutku je jenom krok, jak jsi řekla. Ale pro manžela, pro jiné lidi, když ne pro nás, je ten krok velmi důležitý.
Ty dvě Janusovy hlavy jsou k sobě nejsou obráceny šíje k šíji, nýbrž ústa k ústům: dva sosáky. Který z nich pohltí druhý Buď je pomeranč tvrdý a hořký: odolá. Nebo je měkký a je vysát. A co mi potom zbude pro žízeň? Slupka? Tu zahazuji... Netrvá to dlouho, než najdu zase svou samotu a svou žízeň...
A netrvalo dlouho a Marek i Asja měli na jazyku tu dvojí chuť hořkosti a suchosti, tu životní omrzelost, která u těchto zdravých a upřímných bytostí pocházela z vědomí (určitějšího u Asji, potlačenějšího u Marka), že jejich život je sociálně zbytečný.
Annetta připravuje na pravděpodobný průběh vztahu svého syna Marka:
„Buď připraven...! Přijde den, kdy ta, kterou máš rád a která tě má co nejvíc ráda, bude tě nenávidět a kdy budeš nenávidět také ty ji. Nenávist je slabé slovo! Hnus... Pouhá tvá přítomnost v ní bude probouzet odpor. Bude ti ho zatajovat, bude ho zatajovat sobě... A to bude trvat, to může trvat buď několik okamžiků, nebo mnoho dní... ... Ale neřekneš to. Ani ona to neřekne. Neboť budete se, ty i ona, stydět za sebe a litovat druhého... ... Ale ty, milý Marku, musíš udělat o krok víc. Musíš se naučit dívat se nepříteli do tváře zrovna tak, jak se teď díváš na mne (neuhýbej!), a říci mu: Jsi taková. Mám tě rád takovou. Mám tě rád, tebe, která mě odvrhuješ, která mě nenávidíš, proti tvé vůli. Odpusť!“
Nový trend v myšlení lidí:
...myšlenkový konformismus, kterému se z vypočítavosti nebo ze strachu podrobili. Takový příklad demoralizoval mladší lidi a zavčas je vycvičoval v duševní prostituci: prodávali se tomu, kdo nabídl víc; ale stejně jako to dělávají lepší prostitutky, dělali to tak, aby budili dojem, že to dělají jen z lásky k pánu, který je vydržuje. Jakmile se nějaká myšlenka – ať rudá nebo černá, ať válka nebo mír – stala nebo měla stát oficiální, nadšeně chvátali do jejích služeb, do jejího jha. Jestliže se potácela, potáceli se s ní větříce, odkud vane vítr. Jestliže však nějakou nešťastnou náhodou náhle umřela, nezdržovali se s pohřbem. Hned zas provolávali slávu králi novému.
Chtít moc. Tu chtějí všichni. Každý svůj díl! A nač ji chtějí? Aby v ní mohli zůstat, jakmile jí dosáhnou. Nelze spoléhat, že se potom zbaví té spleti kompromisů, do níž se museli zaplést, když lezli nahoru. Zůstanou v ní zamotáni na věky jako mouchy v pavučině. A kde a kdo je pavouk? Pavouk je nažrán a hlídá si spižírnu. Veliké mouchy ještě bzučí. Chtějí si namlouvat, že jsou ještě na svobodě. Už nejsou.
Prodejné noviny: alibismus všude:
...na první stránce se tam pěstuje mír, na třetí zbrojení; a hlavní tenoři z toho komediantského houfce tam pějí o svaté demokracii a posvátných lidských právech, zatímco majetník novin hrabe rukama nohama úplatky za to, aby mlčel o zločinech a dividendách kolonizace a umlčel i naivní redaktory, kteří vzali idealistické heslo doopravdy.
Naprosto svobodně smějí v národě šířit svá ctnostná kázání! Jenom když se týkají všeobecnosti a nikdy ničeho a nikoho určitého...
Asja cítí potřebu vymezit se vůči Markovu individualismu osobní vzpourou.
Divným způsobem si dokazovala svou svobodu, když běžela k těm, kteří nad obrovským Svazem sovětských socialistických republik zřídili železnou vládu ideologické, sociální, hospodářské a policejní diktatury a kteří toužili zřídit ji nad celým světem! Ale z reakce proti západnímu liberalismu, nezorganizovanému, bezpáteřnímu, neupřímnému a chabému, který byl hříčkou v rukou nejhorších vykořisťovatelů, budila moskevská brutalita, stojící ve službách vykořisťovaných tříd, dojem severáku, který pohání a pročišťuje krev.
Jak uvažovala Asja, zvažující své sympatie vůči komunistické ideologii:
Ti, kdo na Západě hořekují nebo kdo se rozhořčují, že SSSR zničil bohy, kostely a náboženství, tito mrtví udělají lépe, když pohřbí své mrtvé! Již nic nevzejde z těch obílených hrobů. Nevidí svými prázdnými očními důlky, nemohou vidět, že na Východě se znovu narodil Bůh! Ta nová proletářská mládež, marxistická, materialistická a ateistická, obětující se s vážnou radostí štěstí a sociálnímu blahu, které přijde, až ona zde již nebude, má více náboženství v svém kladivu a v svém srpu, než ho ve všech svých kněžských nebo laických Otčenáších mají falešní růženečkáři prolhaného Západu!
Asja byla vůči Markově politické nevyhraněnosti vyhraněna:
Věděla, že jeho nečinnost je vnucená, že tím trpí jako motýl zaživa přibodnutý špendlíkem na prkno. Ale byla nelítostní, když viděla, že jiní motýli se ze špendlíků utrhli, nedbajíce krve!
Asja nakonec nevydržela. Podlehla své pudovosti, vyspala se s jedním ze stranických funkcionářů místní komunistické strany a přiznala se Markovi, nešetříce se, nevynechávajíce jediný detail. Upřímná do morku kostí, jak už měla ve zvyku. Neušetřila tím ale ani Marka. Ten zpověď neunesl, byl zdrcen. Vyhnal ji z domu. Následně se rozvedli.
Přestali se vídat, malého Váňu u sebe teď měla Annetta, rodiče jej občasně navštěvovali. Marek sváděl vnitřní boj sám se sebou, chtěl dokázat sobě (i Asje), že jeho individualismus není neplodný, že se odváží činu. A začal jej vyhledávat. Nacházel však všude spíše nihilismus.
Život stranou od těch, kdo bojují, nelze omlouvat ničím jiným než genialitou nebo svatostí, pro něž neplatí měřítko lidské masy: a genialita i svatost předpokládají zápas a boj ještě těžší, protože ho přenášejí do oblasti věčnosti; je k nim třeba úplného odříkání, naprosté sebeoběti, „a to je nad mé síly“, řekl Marek. „Nesmím chtít víc, než co mohu. Ale všechno, co mohu, chtít musím a chci to. Protože chci zachránit svou ratolístku svobody, chci zachránit strom. Protože chci zachránit strom, chci jeho kořeny chránit před hlodavci, chci jednat a vydávat se v nebezpečí.“
Samého Marka brzy omrzely ty věčné protesty bez činů. Nakonec se z nich stávala vytáčka svědomí, postranní vrátka, kterými se lidé vykradli, aby se vyhnuli nebezpečí činu nebo trapnému přiznání, že jsou bezmocní.
Bůh boháčů je vždycky ochoten spustit na národ kručících břich svou manu míru, idealismu a lásky. Vousatí Kristovi dvojníci z Bourbonského paláce lovili ryby na udičku, odříkávajíce svá chytrá „kázání na hoře“; ta kázání vybízela lovené rybičky a rybáře, aby se navzájem milovali, a ždímané vybízela, aby obětovali své pozemské statky z lásky k pokoji a míru. Ale hlásat tuto obětavost těm, kteří z těch zisků ztloustli, i co vás vede...! Ti vousatí Kristové zavinili světovou válku. – O tom již nemluvme! Co se stalo, dobře se stalo. My to budeme dělat líp... Mír na zemi lidem dobré vůle! (Vůle je dobrá, když vede k úspěchu!) – A požehnán budiž „stávající řád“!
Milióny beranů přinášejících vlnu, milióny hodných lidiček, pěkně obalamucených ultravlasteneckým tiskem, shrnuly se polekaně kolem svých střihačů vlny a postavily se bojovně proti těm, kteří je chtěli osvobodit. Beraní srdíčka se ze strachu nebo z pitomosti, když někdo umí pěkně brnkat na tyto dvě klapky, proměňují v srdce lví. Inženýrům Panevropy nedalo mnoho práce shromáždit drenáží rozptýlené a zahnívající vody nevyužitých idealismů...
Marek má kamaráda ze Sorbory, nyní vědce, který chce pouze dělat svou vědu a o okolním světě nechce nic slyšet. Jeho netečnost k politickému dění dožene Marka v afektu až k neuváženému vyřčení sympatií s ruskou ideologií, která se alespoň má k činu a aktivitě. Následně lituje, že to řekl, nicméně myšlenka ho nahlodává.
Marek rozmlouvá s jiným ze svých bývalých spolužáků, nyní vysokým politikem. Ten mu otevírá oči ohledně již poněkud otřepané myšlenky míru a podkopává jeho víru v to, že i jedinec může něčeho dosáhnout, pokud je cílevědomý a vyvíjí aktivitu. Marka tento rozhovor svádí k nihilismu.
„Mír, ty můj dobráčku, nedělá se už ani v novinách, ani v řečnění, ani na foru, ani v parlamentě, ani v řečičkách ministrů, ani na diplomatických konferencích, ba ani na frontách. To je dávno pryč. To vyšlo z módy! Mír i válku mají v hrsti ti, kdo drží provázky od váčku s penězi – tak asi tucet lidí. ‚Peníze, nebo život!‘ Ba ani tento výběr ti už nenabízejí. Vyberou sami místo tebe. Tvůj život, kamaráde, tvá smrt, jsou v našich rukou. Kdy se nám zachce!“
...
„Trvat bez činů, to není život.“
„U rulety je vždycky místo. Sázím do hry, hraji, tedy jsem.“
„A co můžeš hrát? Jestliže všechno obsadili peněžníci, jaké místo zbývá politikům?“
...
„Protože nemáte co prohrát. Ať hrajete jak chcete, hrajete hru jiných.“
„Na tomto ubohém světě nezáleží, kamaráde, na tom, co jsi, nýbrž na tom, čím se zdáš.“
„To platí o vás, stínech! Ne o těch peněžních magnátech, jejichž masku jsi mi zrovna před chvílí nadzdvihl. Ti aspoň (a já je chápu!) raději jsou, než aby se jenom zdáli být.“
„A tak je spokojenost na všech stranách.“
„Já spokojen nejsem. Chtěl bych, abyste jedni i druzí pošli.“
Rozhovor Marka a Annetty:
„Cílem těch vytrubovačů míru není mír. Cílem jsou peníze. Peníze chtějí dnes mír, zítra válku. Míru není.“
Annetta řekla: „Mír není nikdy. Pod maskou je vždycky schována válka. A to je ta jejich civilizace. Květiny přikrývají hrob. Lidé jsou takoví dobráci, že si nežádají nic víc. Jen když vidí květiny a nikoli hrob! Jejich nepřáteli nejsou ti, kteří hrob vykopávají, nýbrž ti, kteří je nutí vidět jej!“
...
„Tak co dělat?“
„Hledět si svého míru a své války. Oni a my ničemu nedáváme totéž jméno.“
Jediná kapitolka, kde promlouvá vypravěč – autor, který potkává Marka, jenž s nímž chce pohovořit o svých existenciálních problémech. V této kapitolce jako v jediné je použita ich-forma vyprávěcí roviny.
...byl z těch mladíků, kteří neumějí podvádět sami sebe, aby si uchovali iluzi. A přece je jim jako každému třeba iluzí. Ale když ji přijmou, pálí je jako výčitka svědomí; nemohou ji strávit; nemohou dýchat, dokud ji nevydáví.
Poválečné Německo:
Všechno, v co se věřilo, bylo smeteno. Stát, rodina, společnost, všechny myšlenkové tradice, všechny formy jistoty, ba i sám pojem jistoty. Každá víra v něco pevného a absolutního byla vyplivována jako hanebná lež a mrzká zbabělost. A ty houfy mladých dantovských zavrženců, jež nesmyslné sobectví francouzských vítězů rozběsnilo jako tornáda ve zdech jejich ponurého beznadějného žaláře, měly jedinou společnou nenávist: vztek na zdi, které je dusily, na hloupý klid, na uspořádanost, na pitomou bezpečnost toho žaláře minulosti, jež tehdejší Francie, zbohatlá, nasycená, říhající vítězstvím, symbolizovala v očích světa.
Právo na Chaos bylo právo, jehož Německo tenkrát užívalo plnou měrou. Ve všech dobách býval chaos jeho živlem; německý duch si v něm libuje, protože chaos prý obnovuje... „Stirb und werde!...“ Ale v praxi se to všechno končilo ve vojenských organizacích. Německo potřebovalo tvrdé kotle a osvědčená potrubí, aby do nich mohla být svedena dýmající dělovina k službám Kruppů, Thyssenů a Hugenbergů, všech těch průmyslových a obchodních magnátů, kteří ovládají dnešní svět.
Asja, pracující jako stenografka v Německu, si postupně uvědomila, že Marka stále miluje a že ji vše táhne zpět do Paříže za ním. Vrátila se tedy a posléze se opět setkali. Oba si uvědomili, že se chtějí. Jejich vztah nyní nabyl kvalit, které předtím, v tom všem běsnění vášní touze vlastnit druhého, nemohli ještě pocítit. Jejich vztah uzrál.
Teď musela přiznat, že na něm miluje všechno, dokonce i, ba hlavně to, co ji u něho nejvíc zraňovalo... Jeho hrdá nesmlouvavost, jeho nezávislost i bez činnosti i bez předmětu, ba i jeho tvrdost se jí teď zdály krásné, zdravé, dobré k uchopení, ba dobré i k tomu, aby se o ně do krve zranila – když je srovnávala se všemi těmi bahnitými dušemi, uhnětenými z bláta a z chrchlů...
Každý z nich usiloval potají o to, co mohlo uspokojovat druhého. Každý v sobě přemáhal ty sklony své povahy, které se mohly nepříjemně dotknout povahy toho druhého. Naučili se pocitu vzájemné pokory, který jim byl nezvyklý. Nešlo již o to, mít svou pravdu proti druhému. Lepší bylo mýlit se s ním.
Annetta na toto téma k Asje:
„I v milostném objetí je nejsilnějším pocitem (nejnejasnějším, ale já do něho vidím dnes jasně) pocit, že jsem matka. Milý je v nás; a to je největší slast: kolébat ho ve svém těle, toho, jenž se nás zmocňuje, úplně se nám vzdávaje, své veliké dítě.“
Zatím si nejsem jistá, kam se myšlenkový vývoj Marka bude ubírat, bohužel vše nasvědčuje tomu, že zde autor nechal započít jeho myšlenkový přerod v přesvědčeného komunistu. Pozvolna se u něj rodí nenávist k buržoazní třídě (zatím založená na jejích skutečných nešvarech), která se mění v sympatie vůči sebeoběti za společnost jako celek.
Viděl a makavě poznal u svých intelektuálních druhů prostituci myšlenek, které mu byly drahé: svobody ducha, nenásilí. Všichni ideologové buržoazní třídy, malí i velcí, s těmi myšlenkami kramařili ...
To veliké úsilí, aby se očistil, aby se obětoval, aby se zřekl, obklopilo mladého muže ztajenou melancholií.
Bylo jasné, že Evropa a svět jsou vydány na pospas skryté moci obludných průmyslových a finančních mocností, které ovládají státy; demokracie, fašismy, všechno je jim dobré.
Tito kupci světa se dávali koupit; zrazovali se navzájem za sousto ukradené druhému, za smlouvu uzavřenou s moudrým nepřítelem, který jim poskytl nějaké výhody proti konkurentovi. Tak nechali vyrůst ohromnou proletářskou továrnu, která ve dne v noci kula jejich zkázu.
Ti, kdo zůstali, nejmocnější ze všech, museli se spojit v pevný blok. Asja byla svědkem těch pokusů o seskupení velkých průmyslových kartelů a francouzsko-německých fašismů.
Marek jeden z prvních organizoval ve Francii s několika statečnými mládenci, kteří se nebáli riskovat (mohli všechno ztratit, nic získat), bojovné kroužky na obranu SSSR.
Vypadala, jako by Marka následovala. – A šli konec konců oba po stopě, která je vedla j jejich pravému cíli, k pravé a spravedlivé činnosti, která bývá ovocem každého plného života. Byla to jejich vlastní vývojová linie. Shodovala se s linií doby, kráčející k nezbytné revoluci.
Tak se srdce „příliš citlivé“ odvrací od raněného zvířete, protože „je mu z toho špatně“ nebo „mohlo by mu z toho být špatně“, a proto se vůbec nepokouší ošetřit mu rány...!
Na scénu opět vstupuje Julien, Annettin dávný přítel, který se s ní v jejích 30ti letech rozešel, když zjistil, že má nemanželské dítě a necítí se být obětí. Nebyl tehdy tak silný, aby odolal svědomí diktujícímu soulad s veřejným mínění.
Oženil se, žil v manželství bez přílišné lásky, avšak spořádaném, za ženu dostal od matky poněkud hloupou, ale hezkou a obětavou ženu. Domácí prostředí nepodporovalo jeho myšlenkové prostředí, ale alespoň jeho práci nevadilo. Žena nerozuměla ničemu z jeho vědecké činnosti, díky níž se dostal na špici francouzské vědecké elity. Splodil dceru Jiřinu, povahou spíše chlapeckou. Jeho žena po letech však zemřela a Jirka objevila v otcově pracovně jeho starou korespondenci s Annettou. Divila se milostným vzplanutím, která by u svého upjatého a tichého otce vůbec neočekávala a rozhodla se Annettu najít.
Děti, když jsou spokojené, vypustí matku z myšlenek jako hodnou hospodyni.
Jirka se s Annettou sblížila a stala se takřka její dcerou. Díky tomu oživila také své dávné přátelství s Julienem, stále plachým a tichým vědcem, který je však všeobecně znám a uznáván díky svým názorům a publikacím.
Annetta obnoví také další přátelství – s hrabětem Brunem Chiarenzou, charismatickým starším Italem pocházejícího ze starobylého sicilského rodu, s nímž se seznámila na cestě z Rumunska přes Itálii. Hrabě přišel při sopečném výbuchu 1908 o celou svou rodinu, ženu, děti, dům i majetek, což ho zocelilo a přimělo vidět život realističtěji, než jak mu bylo umožněno doposud v létech blahobytu. Životní otřesy v něm vzbudily nevídanou filantropii, věnoval své peníze na pomoc chudým, potřebným a nalezl v těchto činnostech možnost seberealizace. Těmito vlastnostmi a životní moudrostí, kterou načerpal cestami po Indii a Orientu, uchvátil Annettu a stal se nyní, když ji po letech vyhledal, jejím blízkým a důvěrným přítelem.
Hrabě Bruno pochopil, že všemu, co vybudoval až dosud, úplně chyběla tato malta. Všechno, co do té doby dělal, co myslel, že udělal, co miloval a myslel, to všechno byla jenom hra.. Ach, té krásné hry... Když si na to teď vzpomínal, trýznivá lístost mu vzdouvala hrdlo vzlykotem... Ale hra! A jak se mohl divit, že dech, záchvěv země rozprášil hru do větru...? Zůstalo jenom to, co neumírá: strašný Duch Jednoho věčného, jeho nelítostný jas a jeho neúprosný mír.
Od té pohromy, která ho oloupila o všechny jeho živé, choval v sobě tlumenou, slepou, nepřiznanou nevraživost k těm, kteří ještě žili. Ani tomu osvícení ducha se nepodařilo zahojit tuto hnisavou ránu. Styděl se za ni, tajil ji. Potají se ji snažil vyříznout a vypálit. Nutil se k návratu k lidem, k jejich úsměvu, k tomu, aby jim pomáhal. Ale nemohl přemoci své odcizení. A nedařilo se mu vždy utajit je. Některé oči zachytily jeho ledový záblesk. To potom musel prostě ducha přinutit k činu bez zahřívající radosti lásky.
První světová válka jej zastihla na cestách po Asii.
Uviděl na dno a dotkl se Bolesti a Bludu evropské civilizace, té katastrofy vznášející se nad Západem a jeho zkázy. ... Vstoupil na loď do Evropy. Neboť síla jeho samotářských soustředěných myšlenek mu jako objetí dvou těl pronikajících se pářením zjevila jeho děsivou Totožnost se všemi živoucími, tu Totožnost, kterou sobectví jeho zármutku dlouho odmítalo uznat. A chtěl se účastnit kruté zkoušky lidských tvorů.
Vydal napřed několik brožur a potom knih, v nichž se k jeho veliké helénské vzdělanosti družily nové poznatky, které jeho duch získal v oblasti orientální. A třebaže s aristokratickou zdrženlivostí nevměšoval své osobní názory do svých vědeckých bádání, každý, kdo umí číst mezi řádky, postřehl v objektivnosti těch obrazů hloubku originálního a samotářského ducha a harmoničnost románského myšlení a stylu.
Reminiscence na postavu Colase Breugnona z jiné Rollandovy knihy „Dobrý člověk ještě žije“:
Tisíce žen jsou takové: počestně žijí klidným, pravidelným rodinným životem a hluboko v nitru, na dně bytosti milují, jednají, prožívají milostná dobrodružství a vybíjejí své nezužité energie a touhy. Tatík Colas Breugnon by byl manželům šibalsky a moudře řekl: „Z toho si nic nedělejte, že vaše žebro spí s mlžným přeludem! Když už musíte být stůj co stůj parohatí, buďte jimi raději ve snu. Až se s neurčitým úsměvem, s podivným pohledem a s kruhy pod očima vrátí z velikých dálek a nebudou rozumět, co jim říkáte, usmějte se dobrácky na ty plavkyně! Tím teplejší se jim po návratu bude zdát rodinný krb...“
Bruno i Julien se seznámili ve vědeckých kruzích a jen náhodou se dověděli, že Annetta je společná známá obou z nich. I spřátelili se všichni dohromady a vídali se pravidelně.
Marek oba přátele pozoruje a snaží se poučit jejich osobnostmi, jejich rozdíly, jejich názory. Kým by se raději nechal inspirovat?
Ale hrál špatně, protože stejně jako špatní herci, o nichž mluví Diderot, byl příliš strháván svou rolí, neovládal ji. A k tomu, aby se z ní dostal, potřeboval spíše úsměvu Brunova, jenž pro něj byl novou pevninou, než zatrpklého názoru Julienova, který byl blízký názoru jeho.
Bruno po svých cestách po Indii a Tibetu oplývá mnoha východními moudrostmi a znalostmi tamních filozofií:
Bruno usměvavě rozvíjel paradoxní indickou anekdotu. Šlo o nějakého poctivce, který přišel za poustevníkem a prosil ho, aby mu byl vůdcem. Sanjásin, když se na něho pátravě podíval, zeptal se ho:
„Milý synu, umíš lhát?“
„Chraň Bůh!“ zvolal ten hodný člověk. „Lhát, to nebudu umět nikdy.“
„Jdi tedy naučit se tomu,“ řekl mudrc. „Až se tomu naučíš, vrať se.“
Neboť, dodává tibetská moudrost, „neschopnost není ctnost, nýbrž nemohoucnost...“
Král Milinda se ptá Nagaseny: „Kdo je větší hříšník: ten, kdo hřeší, nevěda o tom, nebo ten, kdo hřeší a ví o tom?“ – „Ten, kdo hřeší, nevěda o tom. Neboť ze dvou lidí, kteří berou do ruky rozžhavenou tyč: kdo se popálí víc? Ten, který to ví, nebo ten který to neví? Více popálen bude ten, který to neví.“
Poustevníci se snažili přesvědčit sami sebe, že vražda, prostá příhoda v proudu nových životů zavražděného člověka, může být v jistých případech jakýmsi blahodárným otřesem a popohnat ho na lepší cesty. Byl to tedy milosrdný skutek, který zlosyna zachraňoval před dalším propadáním do jeho pekla a poskytoval mu příležitost k nápravě.
Annetta sama přemítala o tom, který z těchto dvou mužů je jí svým založením bližší.
Marek uvažuje o své úloze ve společnosti: Jaká je pozice intelektuálního světa mezi lidstvem? Čemu, komu by měla inteligence sloužit? Činí tak, nebo je zkorumpovaná?
Marek se postupně radikalizuje a odhodlává se bojovat za dělný lid a hájit jeho zájmy:
Byl teď odhodlán na každém stanovišti, na které ho postaví bojový rozkaz, sloužit armádě utiskovaných, která musí rozbít starý řád sociální nespravedlnosti. Věděl, že nové nespravedlnosti a křivdy, jež osudově zplodí boj, jsou neodvratné, a proto nutné: nutné tedy bylo, aby se jich účastnil.
Annetta: Co vlastně teď byla? Babička, matka nebo dítě...? Když je člověk na konci cesty, je na tom dobré to, že ji může znovu celou projít, že ji celou zná, že se ze všeho raduje. To není možné, dokud jsme na začátku.
Setkali se s mužem, který byl přívržencem duceho – Mussoliniho. Obhajoba italského fašismu, jeho postavení do kontrastu se snažením komunistického hnutí: diskuze Annetty a známého Zary, přívržence fašismu:
Asja: „A nepotřebuji žádného buditele. Jsem Skytka a cílem našeho boje v SSSR není postavit sochu nějakého ‚Koukej na mne!‘ Bojujeme za všechny lidi, za lepší budoucnost.“
Cesta celé rodiny do Itálie, aby si odpočinuli od rizik veřejného politického života v Paříži. Setkávají se s místní obtížnou společenskou situací nastupujícího fašismu, lidé se bojí udání, bojí se mluvit.
Marek se dostal do pouliční roztržky, při které přišel nešťastně o život. Jeho matka Annetta, žena Asja, teta Sylva a syn Váňa, ti všichni se nyní musejí vyrovnat s jeho ztrátou. Pro matku je to obzvláště těžké, smířit se se smrtí syna, když každá matka předpokládá, že ji její děti přežijí. Nakonec dospěje k tomu, že bude pokračovat v synově díle a stane se aktivní na komunistických schůzích, bude bojovat za jeho věc.
Trýznivá blahodárnost přírody chce, aby si duše vždycky oddechla, než ji zase zkruší podle nestejnoměrného rytmu, který se zvolna vrací k rovnováze.
...ať žil s oběma těmito ženami v poměru sebedůvěrnějším, nechával si pro sebe největší část svých myšlenkových pochodů. ... Povinnost je dělit se jenom o ovoce ze stromu, kdežto tajné cévy, jimiž si míza razí cestu, jsou mé.
Asja také nesla těžké břímě své bolesti sama. Není možné dělit se o ně s někým. Žal nesbližuje, osamocuje. Není nikdo, s kým by bylo možné mluvit o svém mrtvém... „Můj mrtvý...Jenom můj...! Stejně jako mé soužení...To jediné mi zbývá.“
Asja se nakonec rozhodla chodit opět mezi lidi, pohřbít manžela i ve svém životě. Zamilovala se do amerického politického aktivisty, kterého si vzala a odjela s ním do USA. Váňu nechala Annettě a Jirce, která nyní s Annettou rovněž žila. Stala se Váňovi sestrou a Annettě novou dcerou. V té době vypukla komunistická sociální revoluce.
Pravou demarkační čarou mezi stranami je hranice mezi těmi, kteří jednat chtějí, a těmi, kteří jednat nechtějí. Všechny ideologické záminky pro setrvání v nečinnosti jsou masky.
Epizoda o Sylvě. Stárnoucí žena, trpící bolestmi nohou a omezenou možností chůze, propadla zničehonic hudbě. Začala chodit na koncerty vážné hudby, pořídila si domů klavír a začala se na něj učit hrát. Ne odborně, ne znalecky, ale s chutí a vášní. Tu staví autor knihy do kontrastu se suchopárnou erudicí v oblasti hudby.
Později, za dnů svého lesku, pořádávala doma koncerty. Bývaly to ovšem hypermoderní slátaniny, atonální hudba, která byla právě v módě. Nerozuměla tomu, aby co by za nehet vlezlo, a v duchu se smávala těm dobrákům, jak se u svých nástrojů lopotí, aby vám brněly ušní bubínky.
Annettina smrt se blíží. Poslední část knihy je věnována rozjímání o posledních věcech člověka, o životě člověka před koncem, o blahosklonném nadhledu, o blízkých, které opouštíme, o poselství, které jim zde chceme zanechat.
Zemřela Annettina sestra Sylva, její nejstarší přítelkyně.
Poslední svědek všech našich dnů odešel. Teď, když zmizel, jsme si jisti, že ty dni byly...?
...
Ale co můžete dělat, když vás nemoc rok po roce, měsíc po měsíci uzavírá do kruhu čím dál menšího, do zahrady, do domu, do pokoje – když staví přehrady mezi vámi a činem?
...
Žena, dokud žije, potřebuje nosit v sobě a plodit tělo nebo ducha: cítit, jak do něčích úst vytéká její mléko a do něčích žil její krev, dávat někomu svůj život, vyzařovat sen své činnosti...
...
Každý stav, který se prodlužuje, tíhne k nihil. Ani jeho intenzita ho před tím neuchrání. V ustavičnosti jsou všechno a nic dvojčata. I nejpalčivější tělesný kontakt se rozplývá v hlubině bytí, jestliže se nepřerušuje a neobnovuje.
Asja je mezitím politicky aktivní v zámoří. S novým manželem má syna Walda. Charakteristika povahy Američanů:
Shromáždila kolem sebe výkvět mladých Američanů: univerzitánů, inženýrů, spisovatelů, nezávislých majetníků velikých statků, jejichž výnos věnují na sociální dílo, boháče i chudáky, většinou z té novoanglické rasy, čisté, přímé a neohrožené, poněkud prostomyslné, z níž známe několik krásných typů.
Trpět znamená učit se.
Page updated
Google Sites
Report abuse