- 1991, původně povídka ze sbírky Démanty noci. Přepracovaná a rozšířená.
Dva chlapci, Dany a Many, utečou z vlaku, který je veze do koncentračního tábora. Na vlak začne střílet anglický letoun a v nastalém zmatku mají chlapci šanci vyskočit. Uniknou střílející stráži, které však anglické letadlo znemožňuje pronásledování uprchlíků.
Chlapci jsou již značně podvyživení a zesláblí následkem pobytu v Osvětimi, proto je útěk velmi vyčerpává, hned po prvním běhu zvrací. Vědí, kterým směrem mají jít, aby se dostali z Německa do Prahy. K tomu jim ale schází mnoho a mnoho kilometrů, které jsou odhodláni ujít. Jejich cesta je protkána retrospektivními úvahami a vzpomínkami na život a hrůzné podmínky v Osvětimi. Chlapci jsou jimi trvale poznamenáni, nemohou se vidin zažitých hrůz zbavit. Dany vzpomíná na spalování lidí v obrovských pecích, kde skončil i jeho tatínek, na pach spálených kostí a tuku. Svou matku viděl v houfu ostatních nahých žen, které byly nahnány do plynu. Musely však přejít v zimě obrovskou pláň, a tak ani neměl Dany jistotu, zda jeho matka neumrzla už po cestě. Sestra byla oběšena. Oba chlapci mají také vzpomínky sexuálního zneužívání mladých chlapců v lágrech, na zvrhlé doktory, kteří na bezbranných lidech prováděli své nesmyslné pokusy (Měl štíhlé tělo a příjemnou sýrovou tvářičku ... Byl posedlý řezáním. Řezal prsty, ruce a nohy při každé příležitosti ... Léčil všechno pilkou). Jejich myšlení je těmito zážitky, které se pro ně staly každodenní realitou, poznamenáno. Ačkoliv jsou to čestní, vychovaní kluci, uvažují o smrti a umírání jako o něčem naprosto běžném (Všichni, co jsou kurvy, by měli chcípnout. Aby nepřekáželi těm, co kurvy nejsou).
Jdou několik dní lesem, jedí jehličí a cokoliv, co najdou, spí pod větvemi. Rychle však slábnou, jeden z nich má navíc zraněnou nohu z rozbité boty a rána je dost ošklivá (v noze má zabodnutý hřebík). Mají představy a toužebná přání jídla, čistých šatů, tepla, spánku... Závidí i ptákům, že jsou sytí (Slyšíš ty mizerný nažraný ptáky?).Trpí žízní, zimou, bolestí. Zahřívají se o sebe. Zbídačení a na pokraji vyčerpání najdou po několika dnech německou vesnici. Rozhodnou se přepadnout jednu chalupu a ukrást nějaké jídlo. V domě je jen žena s malým dítětem. Chlapci jsou domluveni, že ten, který půjde dovnitř, ženu zabije, aby je neprozradila. Neudělá to však kvůli dítěti. Žena z něj má strach, Many vypadá opravdu hrozně, hůř než si sám myslí. Dá jim chleba. Oni však nejsou schopni jej sníst, nejedli už tak dlouho, že jim i čerstvý chléb rozdrásává dásně.
Žena je pozoruje oknem, je jejich zjevem znechucena. O existenci koncentračních táborů nemá tušení, žida v životě neviděla a na základě tohoto zážitku usoudila, že jestli teď židi vypadají takhle, není jich věru pro svět škoda. Patrně na ně zavolá četnictvo, neboť prchající chlapce zanedlouho najde skupina mužů. Chtějí uprchnout tak, že na silnici naskočí na náklaďak, ale Many s nemocnou nohou se neudrží, a tak se pustí i Dany.
Muži je odvedli do vesnice, na úřad. Tam je nechali dlouho čekat a radili se. Byli hrdi na svůj vojenský a strategický výkon. Nakonec jim nařídí, aby se svlékli, šaty si vzali pod paži a šli do lesa. Chlapci vědí, že to je konec. Jdou a objímají se. Pak padnou výstřely.