Marcel Proust
První román z pětidílného vzpomínkového cyklu. Autor se zde soustředí nejprve na vzpomínky z dětství, kde se mu v první části románu podaří pomocí obsáhlého a detailního líčení zobrazit nejniternější dojmy a emoce, které mu přinášejí známá prostředí v Combray a okolí, v nichž s rodiči trávil léto. Seznamujeme se s jeho citlivou povahou a oceňujeme autorovo mistrovské oko, jímž si všímá nejmenších podrobností v chování lidí kolem sebe, ve změnách počasí, v barvách a dalších vjemech, které přijímá, ale také ve své vlastní odezvě, reakci podvědomé i vědomé, v asociacích, citech a drobných vzpomínkách.
V druhé části pronikáme do nitra vypravěčova rodinného přítele, Charlese Swanna, a do příběhu jeho velké lásky k Odettě de Crécy, v němž se autor zabývá zejména problematikou žárlivosti a podezřívavosti, zhoubné emoce, která dokáže člověka strávit zevnitř, naplnit ho všudypřítomným neklidem a paranoiou, která naprosto ovládne všechny aspekty lidského života a nutí člověka vést nekonečné odsuzující i obhajující monology sama se sebou.
Proust tuto psychologii vykresluje na bezpočtu vhledů do myšlenek Charlese Swanna, jehož milenka, středobod jeho vesmíru, se postupně mění - z pozorné a zamilované přítelkyně se z ní stává chladnější žena, která se vyhýbá Swannově společnosti, a o které se nadto proslýchá (čehož Swann zůstal poměrně dlouho zcela ušetřen), že je lehkou, vydržovanou ženou. Swann se snaží těmto zvěstem neveřit, či uvěřit, odhalit pravdu či před ní zavírat oči, odsoudit Odettu nebo ji v duchu omlouvat. Nic z toho mu však nepřináší klid, neboť Odette je pořád někde nablízku, v Paříži, kde žije i on, a to mu nedá na ni zapomenout.
Právě tak jako Shakespearův psychologický bystrozrak může být ještě do dneších dnů předmětem rozborů, které budou v duševním dění jeho postav odhalovat to, co právě věda v té které chvíli objevuje ve formě vědních poznatků, právě tak i psychologie Proustova zůstává nevyčerpatelná pro svoji intuitivní konkrétnost, ale nemůže suplovat poznání vědecké.
Tento umělec, kterému je náboženská problematika vskutku cizí, snaží se najít v samotném našem pozemském a smrtelném životě základ pro onen požitek věčnosti, který náboženství situovalo za hranice lidské existence. Od okamžiku, kdy Proust začíná realizovat plán svého díla, tvorba postupně vstřebává veškerou jeho životní aktivitu a mění se pro něho v jakousi řeholi. A tento zápas o nalezení smyslu, který by vzdoroval času a smrti, je zároveň zápasem s časem a smrtí, jehož symbolem se stávají posléze ony chvíle, kdy už na smrtelné posteli koriguje ještě text své knihy a diktuje k němu poslední doplňky. V okamžiku, kdy Proust umírá - 18. listopadu 1922 - je obrovská architektura Hledání ztraceného času dobudována, ale asi v témž smyslu, v jakém byly dotvořeny architektury starých katedrál: jednotlivé nové části se rozrůstaly jiným způsobem, než předpokládal původní plán, a celek, i když uzavřený, nese stopy těchto proměn.
Proustovi nejde o to, aby skutečnost nazřená skrze vzpomínku ztratila své ostré a zraňující hrany, nýbrž naopak o to, aby vyvstala ve své přesné a nezkreslené podobě. Stojíme tu tváří v tvář pokusu dosáhnout objektivity nikoli vyloučením subjektivna, ale právě jeho důsledným rozvinutím až po onu mez, kde překonává samo sebe. Jedním z uměleckých výrazů tohoto překonání je i Proustova ironie a humor: ani to není zanedbatelný aspekt jeho díla, a André Maurois mu věnoval ve své proustovské biografii celou jednu kapitolu.
...
Někdy, jako se zrodila Eva ze žebra Adamova, žena rodila se za mého spánku z nesprávné polohy mého stehna. Ač byla vytvářena rozkoší, kterou jsem právě okoušel, domníval jsem se, že je to ona, jež mně ji skýtá. Mé tělo, které cítilo v těle jejím můj vlastní žár, chtělo se s ním sloučiti, procital jsem. Ostatní lidstvo jevilo se mně jako velmi vzdálené vedle této ženy, kterou jsem opustil stěží před několika okamžiky; moje líce bylo ještě horké jejím polibkem, mé tělo zpřelámané tíhou jejího dříku. Jestliže, jak se někdy stávalo, měla rysy ženy, kterou jsem v životě poznal, chystal jsem se oddati se plně tomuto cíli: vyhledati ji zase, jako ti, kdož odjíždějí na cesty, aby spatřili na vlastní oči vytoužené město, a domnívají se, že ve skutečnosti lze okoušeti kouzlo snění.
[...]
Zajisté, byl pro mne půvab v těchto zářivých promítaných obrazech, jež jako by prýštily zminulosti Merovingů a sunuly kol mne tak starobylé odlesky dějin. Ale nemohu vypověděti, jaký pocit nevol- – 14 – nosti mně přece jen působil tento vpád tajemna a krásy do komnaty, již jsem nakonec naplnil svým já do té míry, že jsem jí nevěnoval právě tak pozornost jako jemu. Jelikož umrtvující vliv zvyku ustal, jal jsem se mysliti, cítiti věci tak smutné. Tento knoflík u dveří mého pokoje, jenž se pro mne různil od všech ostatních dveřních knoflíků na světě tím, že se otvíral, zdálo se, zcela sám, aniž jsem měl zapotřebí otočiti jím, tak jsem si neuvědomoval jeho ovládání, sloužil nyní za astrální tělo Golovi. Ajakmile bylo zazvoněno k obědu, pospíchal jsem chvatně do jídelny, kde veliká visací lampa, nevědoucí o Golovi a Modrovousovi a znající mé rodiče a dušené hovězí, rozlévala své každovečerní světlo; a klesl jsem do náruče matinčiny, kterou mi nešťastné příhody Jenovéfy z Brabantu činily dražší, kdežto zločiny Golovy mne přiměly, abych zpytoval své vlastní svědomí s větší úzkostlivostí.
[...]
Můj otec krčil rameny a zkoumal barometr, neboť měl rád meteorologii, zatímco moje matka, střehouc se hluku, aby ho nevyrušila, hleděla naň s rozněžnělou úctou, ale ne příliš upřeně, aby se nesnažila proniknouti tajemství jeho nadřazenosti.
[...]
Moje ubohá babička vstoupila, prosila horoucně svého chotě, aby neokoušel koňaku; on se zlobil, vypil přes to svůj hlt, a babička odcházela, smutná, skleslá, přece však usměvavá, neboť byla srdce tak pokorného a tak mírná, že její něha k ostatním a malá důležitost, kterou přikládala své vlastní osobě a svým strázním, sdružovaly se v jejím pohledu v úsměv, v němž, v opak toho, co vídáme na tváři mnohých lidí, byla ironie toliko pro ni samu a pro nás všechny jakoby polibek jejích očí, jež nemohly zříti těch, které milovala, aniž by je polaskaly vášnivě pohledem. Toto mučení, které na ni uvalovala prateta, pohled na marné prosby babiččiny a její předem poraženou slabost, bezvýsledně se pokoušející odejmouti dědovi sklenku s likérem, to byly věci, jejichž podívané si později zvykneme tak, že na ně dokonce patříme, smějíce se a stavějíce se na stranu trapičovu dosti rozhodně a vesele, abychom namluvili sobě samým, že nejde o trápení; tehdy mně působily takovou hrůzu, že bych byl chtěl svou pratetu bíti. Ale jakmile jsem uslyšel: „Bathildo, pojď přece zabrániti svému choti, aby nepil koňak“, jsa zbabělostí již mužem, činil jsem, co činíme všichni, jakmile dospějeme, když před námi vyvstane utrpení a bezpráví: nechtěl – 16 – jsem jich viděti;
[...]
Jedinou mojí útěchou, když jsem odcházel nahoru ulehnouti, bylo, že matinka mne přijde políbiti, až budu v posteli. Ale toto dávání dobré noci trvalo tak krátce, vracela se dolů tak rychle, že chvíle, kdy jsem ji slyšel vystupovati, pak, kdy míjel chodbou s dvojitými dveřmi lehký šelest jejích zahradních šatů z modrého mušelínu, po němž splývaly šňůrečky spletené ze slámy, byla pro mne chvílí bolestnou. Oznamovala chvíli, jež po ní nadejde, kdy mne opustí, kdy sejde opět dolů. Takže jsem si začal posléze přáti, aby toto dávání dobré noci, které jsem tolik miloval, přišlo co možná nejpozději, aby se prodloužila doba odkladu, kdy matinka dosud nepřišla. Někdy, když, políbivši mne, otvírala dveře, aby odešla, chtěl jsem ji zavolati nazpět, říci jí „polib mne ještě jednou“, ale věděl jsem, že by měla ihned svou rozhněvanou tvář, neboť ústupek, který činila mému smutku a mému rozrušení, přicházejíc nahoru pocelovati mne, přinášejíc mně tento polibek míru, dráždil mého otce, který shledával, že tyto obřady jsou nesmyslné, a ona byla by se chtěla vynasnažiti, – 17 – aby mne přiměla k upuštění od této potřeby, tohoto zvyku, velmi daleka jsouc toho, aby dopustila, abych si navykal, když ona byla již na prahu dveří, žádati ještě o jedno políbení. A viděti ji rozhněvánu, to hubilo všechen klid, který mi před okamžikem přinesla, když sklonila nad mé lože svou milující tvář a podala mně ji jako hostii k přijímání míru, z něhož mé rty čerpaly její skutečnou přítomnost a schopnost usnouti.
[...]
Ale i z hlediska nejbezvýznamnějších věcí v životě nejsme celkem hmotně vybudovaným, totožným pro všechny, celkem, do něhož každý potřebuje toliko nahlédnouti jako do kupních podmínek nebo závěti; naše společenská osobnost jest výtvorem myšlení druhých.
[...]
Zakoušel jsem opak této úlevy, když hoře, že jest mi odebrati se do mého pokoje, vstupovalo do mne neskonale rychle, téměř okamžitě, úskočné aneurvale zároveň, vdechováním – mnohem otravnějším než pronikání duševní – vůně laku, osobité tomuto schodišti. Jakmile jsem byl ve svém pokoji, bylo nutno zatarasiti všechny východy, zavříti okenice, vyhloubiti vlastní svůj hrob tím, že jsem rozmetal přikrývky, obléci rubáš své noční košile. Ale dříve než jsem se pohřbil do železné postele, kterou mně přistavili do ložnice, protože mně bylo příliš horko pod rypsovými nebesy velkého lůžka, vzkypěla ve mně vzpoura, chtěl jsem zkusiti lest odsouzencovu. Napsal jsem matce, prose ji snažně, aby se odebrala nahoru ve vážné věci, kterou jí nemohu říci ve svém dopise. Mojí hrůzou bylo, že Františka, tetina kuchařka, jíž bylo uloženo starati se o mne, když jsme byli v Combray, odepře zanésti můj lístek. Tušil jsem, že odevzdati vzkaz mé matce, když byli u nás hosté, bude se jí zdáti tak nemožným jako divadelnímu vrátnému odevzdati dopis herci, když jest na jevišti. Měla o věcech, které se mohou nebo nemohou dělati, zákoník velitelský, hojný, subtilní a nesmlouvavý v nepostižitelném nebo nicotném rozlišování (což mu dodávalo zdání oněch antických zákonů, které vedle oněch surových nařízení, jako zabíjení dětí u prsu, zapovídají s přemrštěnou jemnocitností vařiti kůzle v mléce jeho matky nebo jísti ze zvířete stehenní šlachu), tento zákoník, soudilo-li se z náhlé umíněnosti, s níž nechtěla vykonati některé posílky, které jsme jí ukládali, předvídal, zdálo se, sociální – 32 – složitost a společenskou přejemnělost, jaké jí nemohlo vnuknouti nic v jejím okolí a v jejím životě venkovské služky; a byli jsme nuceni říci si, že je v ní velmi dávná, ušlechtilá a špatně chápaná francouzská minulost, jako v oněch továrních městech, kde staré paláce dosvědčují, že tam kdysi býval dvorský život, a kde dělníci továrny na chemické výrobky pracují mezi jemnými sochami, jež představují zázrak svatého Theofila nebo čtyři syny Aymonovy. V tomto zvláštním případě článek zákoníku, pro který bylo málo pravděpodobné, že vyjma požáru by Františka šla vyrušovati matinku v přítomnosti pana Swanna k vůli osůbce tak nepatrné jako já, vyjadřoval pouze úctu, kterou vzdávala nejen příbuzným – jako mrtvým, kněžím a králům – ale také cizinci, jemuž je skýtáno pohostinství, úctu, která by mne snad dojala v knize, ale která mne dráždila vždy v jejích ústech pro vážný a rozněžnělý tón, do něhož upadala, mluvíc o tom, a tím více tohoto večera, kdy posvátnost, jíž obestírala oběd, způsobovala, že odepře porušiti jeho obřad. Ale abych získal jednu naději ve zdar, neváhal jsem lháti a říci jí, že jsem to nebyl já, jenž chtěl psáti matince, ale že to byla matinka, jež, opouštějíc mne, přikázala mi, abych nezapomněl poslati jí odpověď, týkající se předmětu, o jehož vyhledání mne požádala. A hněvala by se jistě velmi, kdyby jí nebyl odevzdán tento lístek. Myslím, že Františka mně nevěřila, neboť jako primitivní lidé, jejichž smysly jsou mnohem bystřejší smyslů našich, rozeznávala bezprostředně, dle znamení nepostižitelných pro nás, každou pravdu, kterou jsme jí chtěli utajiti; zírala pět minut na obálku, jako by ji zkoumání papíru a vzhled písma měly poučiti o rázu jeho obsahu nebo sděliti jí, na který článek svého zákoníku se má odvolati. Potom vyšla s výrazem odevzdanosti v osud, jenž zdál se znamenati: „Není to neštěstí pro rodiče, míti takové dítě!“ Vrátila se za okamžik říci mně, že jest podávána teprve zmrzlina, že správci domu je nemožno odevzdati v tuto chvíli dopis přede všemi, ale jakmile budou roznášeny koflíky na vyplachování úst, že nalezne možnost podstrčiti jej matince. Ihned moje úzkost polehla: nyní nebylo tomu již jako před chvílí, že jsem matku opustil až do – 33 – zítřka, jelikož můj lístek, rozhněvav ji bezpochyby (a dvojnásob, protože tento úskok mne zesměšní v očích Swannových), uvede mne alespoň neviditelného a rozradostněného do téže místnosti, kde jest ona, pošeptá jí o mně; jelikož tato jídelna, zapovězená, nepřátelská, kde, před okamžikem ještě, sama zmrzlina – „zrnitá“ a koflíky s vlahou vodou jako by v sobě tajily škůdné a k smrti smutné rozkoše, protože matinka je chutnala daleko ode mne, otevřela se mně a jako zesládnuvší plod, jenž trhá svoji slupku, chystala se vmésti, vrhnouti až k mému opojenému srdci pozornost matinčinu, zatímco bude čísti mé řádky. Nyní jsem již nebyl odloučen od ní; přehrady padly, sladké vlákno nás pojilo. A potom, to nebylo vše: matinka bezpochyby přijde!
[...]
„Ale, milostivá paní, copak je pánovi, že tak pláče?“ Matinka jí odpověděla: „Ale on sám neví, Františko, je nervózsní; připravte mně rychle velké lůžko a jděte si lehnout.“ Tak, po prvé, můj smutek nebyl již považován za trestuhodné provinění, ale za nedobrovolné zlo, jež bylo právě oficiálně uznáno, za nervózní stav, z něhož jsem nebyl odpovědný; bylo mně úlevou, že nemusím již mísiti výčitky svědomí v hořkost svých slz, mohl jsem plakati, aniž jsem se dopouštěl hříchu.
[...]
Teta obývala vpravdě toliko dva sousedící pokoje, zůstávajíc odpoledne v jednom, zatímco druhý byl větrán. Byly to ony pravé venkovské pokoje, jež – právě tak jako v jistých zemích celé výseky vzduchu nebo moře jsou ozářeny nebo provoněny myriádami prvoků, kterých nevidíme – okouzlují nás tisícerými vůněmi, jež v nich vydechují ctnosti, rozumnost, zvyky, celý ztajený, neviditelný, hojný a mravný život; vůně, které jsou tam zavěšeny v ovzduší, přirozené ovšem ještě a dobového zabarvení jako vůně sousedního role, ale již zdomácnělé, lidské a uzavřené, lahodná, pracná a průzračná huspenina všech ročních plodů, které opustily štěpnici pro skříň; měnící se s roční dobou, ale tkvící v nábytku a domácnosti, mírnící ostrost bílého rosolu lahodou teplého chleba, lenivé a přesné jako vesnické hodiny, toulavé a spořádané, bezstarostné a prozřetelné, linoucí se z prádla, rané, zbožné, šťastné klidem, který stupňuje jen tesknotu, a prozaičností, která jest velikou nádrží poezie tomu, kdo jí prochází, aniž v ní žil. Vzduch tam byl prosycen nejvzácnějším tichem, tak živným, tak šťavnatým, že jsem se do něho hroužil toliko s jakýmsi labužnictvím, hlavně za oněch prvních, ještě chladných jiter velikonočního týdne, kdy jsem je lépe chutnal, protože jsem teprve přijel do Combray: než jsem vešel přáti tetě dobrého dne, nechali mne čekati chvíli v první místnosti, kam se slunce, zimní dosud, přicházelo ohřáti k ohni, rozdělanému již mezi dvěma cihlami, jenž natřel celou místnost zápachem sazí, tvoře jakoby jedno z oněch velkých venkovských „zápecí“ nebo jeden z oněch zámeckých krbových plášťů, v jejichž úkrytu si přejeme, aby venku začaly běsniti déšť, sníh, anebo dokonce nějaká předpotopní katastrofa, aby zkrášlily pohodlí uzavřenosti poezií přezimování; – 53 – přešel jsem od klekátka k lenoškám, potaženým tlačeným sametem, vždy přehozeným háčkovanými pokrývkami na opěradlech, a oheň, pekoucí jako těsto lákavé vůně, které se srážely přímo ve vzduchu pokoje a které byly již pracovaly a „vykynuly“ působením vlhké a sluncem prozářené svěžesti jitra, lístkoval je, zlatil, bortil, vzdouval, vytvářeje z nich onen neviditelný a hmatatelný venkovský koláč, obrovský nadívaný „dort“, při němž, sotvaže jsem okusil křehčí, příjemnější, vzácnější, ale také drsnější aromata skříně ve zdi, komody, květovaných tapet, dával jsem se znovu a znovu s nedoznanou chtivostí polapiti bezbarvým, umazaným, mdlým, nezáživným a syrově olejnatým pachem ložní pokrývky.
[...]
Ale jelikož v žádnou z těchto drobných rytin, byť je moje paměť vypracovala se vkusem sebevětším, nemohla vložiti toho, čeho jsem pozbyl již dávno, citu, který dává nám patřiti na věc nikoli jako na podívanou, ale nutí nás věřiti v ni jako v bytost, nemající sobě rovné, žádná z nich nemá v područí celou hlubokou oblast mého života tak, jako vzpomínka na tyto pohledy na zvonici combrayskou z ulic za kostelem.
[...]
Co přítelkyně matčina a doktor du Boulbon milovali zejména v knihách Bergottových, byl, jako u mne, týž melodický tok, tytéž staré výrazy a jiné, velmi prosté a známé, při nichž však místo, na němž je stavěl do plného světla, jako by odhalovalo jeho zvláštní zalíbení v nich; konečně na smutných místech jistá neurvalost, téměř chraptivý přízvuk. A bezpochyby on sám jistě cítil, že v tom spočívá jeho největší kouzlo. Neboť setkal-li se ve svých knihách, jež následovaly, s nějakou velkou pravdou nebo se jménem slavné katedrály, přerušoval své vyprávění a ve vzývání, v apostrofě, v dlouhé modlitbě dával vyvěrati těmto výlevům, které v jeho prvních dílech zůstávaly utajeny uvnitř jeho prózy, prozrazovány jsouce tehdy jedině vlněním povrchu, snad ještě lahodnějším, harmoničtějším, když bylo takto zastřeno a když by nebylo bývalo možno naznačiti přesně, kde se rodí a kde zmírá jeho šepotání.
[...]
Jestliže sobotní den, který začínal o hodinu dříve a byl zbaven Františky, ubíhal mé tetě pomaleji než některý jiný, očekávala přes to jeho návrat netrpělivě od začátku týdne, jako by v něm byla ta novota a to rozptýlení, které bylo ještě schopno snésti její zeslabené a pomatené tělo. A přece ne že by nedychtila někdy po nějaké veliké změně, že by neměla oněch výjimečných chvil, kdy člověk žízní po něčem jiném, než co jest, a kdy ti, jimž nedostatek energie nebo obrazotvornosti brání, aby čerpali sami ze sebe prvek obnovy, žádají po minutě, jež přichází, po listonošovi, jenž zvoní, aby jim přinesl něco nového, byť zlého, rozčilení, bolest; kdy citlivost, kterou štěstí umlčelo jako zahálející harfu, chce zaznívati pod rukou i surovou, a byť jí měla býti zpřervána; kdy vůle, která si dobyla tak nesnadno práva, aby se bez překážek oddávala svým touhám a svým strázním, chtěla by hodit otěže do rukou velitelským událostem, byť krutým.
[...]
Zatímco jsme odcházeli a můj děd tiše řekl: „Chudák Swann, takovou komedii s ním hrají! Pošlou ho z domu, aby mohla býti sama se svým Charlusem, neboť je to on, poznal jsem ho. A ta maličká je do celé té hanebnosti zaplétána!“, dojem, zanechaný ve mně despotickým tónem, jímž její matka mluvila, aniž by Gilberta odporovala, ukazuje mi, že je nucena poslouchati někoho a že nestojí velitelsky nade vším, uklidnil na chvíli mé utrpení, dodal mi trochu naděje a zmenšil mou lásku. Ale tato se ve mně rychle zase ozvala jako jakási reakce, jíž se mé pokořené srdce chtělo vyšvihnouti k Gilbertě, anebo naopak snížiti ji k sobě. Miloval jsem ji, litoval jsem, že jsem neměl tolik času a duchapřítomnosti, abych ji nějak urazil, abych jí ublížil a přinutil ji, aby na mne vzpomínala. Zdála se mi tak krásnou, že bych byl nejraději, kdybych se mohl vrátit a s pokrčením ramen na ni zvolat: „Jak jste ošklivá a směšná! Jak se mi hnusíte!“ Ale teď jsem odcházel, odnášeje v sobě navždy, jako první typ štěstí, z rozkazu přírodních zákonů, jichž nelze porušiti, nedostupného dětem mého druhu, obraz rusovlasé dívenky s tváří posetou rudými skvrnami, dívenky, která držela v ruce rýček a smála se, upírajíc na mne dlouhé, nesmělé a bezvýrazné pohledy.
[...]
Azemě a jejích tvorů jsem nerozlišoval. Toužil jsem po nějaké venkovance z Méséglise nebo z Roussainvillu, nebo po nějaké rybářce z Balbecu stejně jako jsem toužil po Méséglise nebo po Balbecu. Rozkoš, kterou mne mohly obdařiti, by se mi zdála méně opravdovou, nevěřil bych v ni již, kdybych si nemohl libovolně obměniti její podmínky. Seznámiti se v Paříži s nějakou balbeckou rybářkou nebo méségliseskou venkovankou, to by znamenalo dostati škeble, jichž jsem nemohl viděti na vlastní oči na mořském břehu, nebo nějaké kapradí, jehož jsem nenašel v lesích, znamenalo by to oklestiti rozkoš, jíž by mne ona žena obdařila, o všechny ty, jimiž ji obklopila má obraznost. Ale toulati se takto roussainvilleskými lesy bez venkovanky, již bych objímal, to znamenalo neznati skrytý poklad, ztajenou krásu těchto lesů. Ta dívka, již jsem si představoval vždy jen v houští listů, mi byla také jakousi bylinou, která se od ostatních rostlin toho kraje odlišovala jen statnějším vzrůstem a jejíž povaha dovolovala přiblížiti se k ztajeným půvabům kraje lépe než povaha bylin jiných. Mohl jsem o tom (a stejně o tom, že rozkoše, jimiž mne k tomu přivede, budou také zvláštního druhu, jehož by mi žádná jiná bylina neposkytla) smýšleti tím snadněji, – 157 – že jsem byl tehdy daleko ve věku, kdy člověk ještě neabstrahoval té rozkoše ovládnutí různých žen, s nimiž ji okoušel, kdy ji ještě nezredukoval v povšechný pojem, pod jehož zorným úhlem je pak všechny vidí jako střídavé nástroje rozkoše vždy stejné. Tato rozkoš neexistuje také odděleně, osamoceně a přesně vyhraněně v duchu jako cíl, který muž sleduje, když se blíží k ženě, nebo jako příčina předchozího vzrušení, jež pociťuje. V tom věku na to stěží myslí jako na rozkoš, již pocítí; nazývá ji spíše půvabem nebo kouzlem ženy; neboť nemyslí na sebe, myslí jen na to, aby vyšel ze sebe. Jsouc nejasně očekávána, jsouc vniterná a skrytá, tato rozkoš přivádí jen v okamžiku, kdy je jí dosaženo, ostatní rozkoše, jež v nás probouzejí milostné pohledy a polibky té, která je vedle nás, k takovému paroxysmu, že se zvláště nám samým jeví jako jakási vrcholná vděčnost za dobrotivost srdce naší družky a za její dojemnou náklonnost k nám, jež měříme štěstím, jímž nás zahrnuje.
[...]
Ale jindy, zatímco rodiče se znepokojovali, proč zůstávám pozadu a nejdu za nimi, můj tehdejší život, místo aby se mi zdál jakýmsi umělým výtvorem mého otce, který mohl podle své libovůle obměňovat, zjevoval se mi naopak jako součást jakési skutečnosti, která nebyla vhodná pro – 173 – mne, proti níž nebylo pomoci, v níž jsem neměl spojence a která za sebou nic neskrývala. Tehdy se mi zdávalo, že žiji stejně jako všichni ostatní lidé, že zestárnu a zemru stejně jako oni a že jsem mezi nimi z počtu těch, kteří nemají vloh ke psaní. Atak jsem se přes Blochova povzbuzování odříkal zcela beznadějně spisovatelství. Tento můj vnitřní, bezprostřední pocit o nicotnosti mých myšlenek byl silnější než všechna lichotivá slova, jimiž jsem mohl býti obdarován, stejně jako u zlosyna, jehož dobré skutky každý chválí, nic nepřehluší výčitek svědomí.
[...]
Jednou měl dokonce dojem, že pochopil, že Odettiny lehké mravy, které by byl nečekal, jsou dosti známé a že v Baden-Badenu a v Nizze, když tam kdysi byla několik měsíců, měla trochu pověst záletnice. Snažil se sblížit s některými světáky, aby se jich vyptal; věděli však, že Odettu zná; a také měl strach, aby jim ji znova nepřipomněl, aby je nepřivedl na její stopu. Dosud mu nic nepřipadalo tak nudné jako vše, co souviselo s kosmopolitním životem v Baden-Badenu nebo v Nizze, ale když se teď dozvídal, že se Odette možná veselila v těchto městech radovánek, aniž se on mohl někdy dozvědět, dělala-li to, jen aby čelila nedostatku peněz, kterým díky jemu již netrpí, nebo aby hověla rozmarům, které se mohou obnovit, skláněl se s bezmocnou, slepou a závratnou úzkostí nad onou bezednou propastí, pohltivší ty roky na počátku Septanátu maršála Mac Mahona, kdy se zima trávila na Promenade des Anglais v Nizze a léto pod lipami v Baden-Badenu; viděl v nich bolestnou, ale velkolepou hloubku, jakou by jim dal básník; a byl by vložil do rekonstrukce drobných událostí z chronologie tehdejších Cote d'Azur víc vášně než uměnovědec studující zachované florentské doklady z XV. století, aby vnikl hloub do duše Botticelliho Primavery, krásné Vanny nebo Venuše, kdyby mu taková rekonstrukce mohla pomoci pochopit něco z Odettina úsměvu nebo z jejích pohledů, přece tak poctivých a prostých. Často se na ni beze slova díval a přemítal; říkala mu: "Tváříš se tak smutně!" Nebylo to ještě tak dávno, co od představy, že je to dobré stvoření, podobné nejlepším, jaká poznal, přešel k představě, že je to vydržovaná žena; a naopak se mu od té doby také stalo, že se od Odetty de Crécy, snad příliš známé prostopášníkům a holkařům, vracel k tomu obličeji s výrazem někdy tak mírným, k její tak lidské povaze. Říkal si: "Co to vlastně znamená, že v Nizze každý ví, kdo je Odette de Crécy? Takové reputace, i když jsou pravdivé, se skládají z představ jiných lidí." Myslel, že ta legenda - třebas věrohodná - je vzhledem k Odettě něco vnějšího, není v ní přítomna jako nezničitelná a škodlivá osobnost; že ta bytost, která mohla být přivedena k tomu, aby jednala zle, je žena s očima plnýma dobroty, se srdcem plným soucitu s utrpením, žena s poddajným tělem, které držel, které tiskl v náručí a měl jen v moci, žena, která by mohla být jednoho dne cele jeho, kdyby se mu podařilo stát se jí nepostradatelným. Taková byla, často unavená, obličej na okamžik prázdný, zbavený horečného, radostného zaujetí pro nové věci, které Swannovi působily utrpení; odhrnula si rukama vlasy; její čelo, její tvář vypadaly širší; tu náhle vytryskla z jejích očí jako žlutý paprsek nějaká prostě lidská myšlenka, nějaký dobrý cit, jaký se najde u všech tvorů, když jsou ve chvíli klidu nebo usebrání ponecháni sami sobě.
[...]
Avšak často mu věci, o nichž nevěděl a které se teď bál poznat, bezděky prozrazovala, aniž si to uvědomovala, sama Odette; neznala totiž velikost mezery, kterou kladla neřest mezi její skutečný život a onen poměrně nevinný život, jaký podle Swannova starého i současného mínění jeho milenka vede: neřestnému tvoru předstírajícímu vždy stejnou ctnost před jinými, před nimiž chce své neřesti utajit, chybí kontrola, aby pochopil, do jaké míry ho tyto neřesti, jejichž neustálý růst sám necítí, ponenáhlu vzdalují od normálního způsobu života. Žily v nitru Odettiny mysli společně se vzpomínkou na skutky, které před Swannem skrývala, a jejich odlesk se ponenáhlu zachytil i na jiných skutcích, infikovaly je, aniž ona na nich viděla něco podivného, aniž se vyjímaly ve zvláštním milieu, kde je v sobě živila; ale když o nich vyprávěla Swannovi, byl zděšen odhalením ovzduší, jež prozrazovaly.