Alois Jirásek
První díl románové řady mapující život Františka L. Věka na pozadí počínajícího a později rozvinutého boje o národní uvědomění a rozvoj českého jazyka jako národního dědictví.
Román, vydaný v roce 1888, zachycuje dětství a ranou dospělost Františka Věka, kupeckého synka z Dobrušky v hradeckém kraji, a ukazuje prostřednictvím jeho školních let dobové reálie, zachycené především v oblasti náboženských pří (příběh se počíná rokem 1769) - na příkladu starého souseda Žalmana, jenž je v době vrcholící rekatolizace svými sousedy odmítán, neboť je protestantem, a v oblasti vzdělávání, kde vidíme vyučování povinné, avšak nepříliš oblíbené němčiny.
František vyrůstá v rodině přísného, katolicky a veskrze prostě smýšlejícího otce, avšak na přímluvu rodinného přítele, který rozezná ve Františkovi nemalý hudební a pěvecký talent, je v deseti letech poslán do Prahy, aby zpíval v klášteře u benediktinů a zároveň získal latinské vzdělání.
František zde propadá kouzlu četby, zdokonaluje se v latině, ale potajmu čte také knihy ze sekce zakázaných titulů - zejména česky psanou literaturu bratrskou, reprezentovanou především dílem Jana Amose Komenského. Brzy tak získává možnost kriticky pohlížet na předkládaná náboženská dogmata.
Jeho dospívání a první léta studia filozofie na univerzitě jsou poznamenána rozmachem českého národního obrození a fenoménu vlastenectví. V příkrém rozporu s názory rodičů se pravidelně objevuje v divadelní rodině Butteauových, jejichž němou dceru vyučuje hře na housle. Seznámí se zde s Václavem Thámem, zaníceným mladým dramatikem propagující českou kulturu ve svých historických divadelních hrách provozovaných v Boudě. Obklopen touto volnomyšlenkářskou společností, zanedbává František Věk studia a postupně dospívá k rozhodnutí stát se hudebníkem, nikoliv filozofem.
Toto rozhodnutí ho stojí naprosté odmítnutí otcem, který jej okamžitě přestává finančně podporovat. Věk v Praze živoří. Nakonec mu nezbývá než jet na prázdniny se sklopenou hlavou domů, kde s ním otec zpočátku nemluví, posléze ho nechává pomáhat v obchodě. Naděje na návrat do Prahy se pomalu rozplývají, a to tím více, když při jedné obchodní cestě nalézá Věk zchudlou divadelní společnost žebrající o jídlo, a poznává v ní celou Butteaovu rodinu včetně Václava Tháma, jenž čeká dítě s jejich dcerou Paulou - tou, již František učil hře na housle a do níž byl nešťastně zamilován. Původní plán - totiž tajný útěk do Prahy - mu Thám rozmluví - sám přeci vidí, že hudebnické či divadelnické povolání přináší jen bídu, nouzi a posměch. Je to tvrdá deziluze, ale Věk nakonec poslechne a z obchodní cesty se opět navrací. Tím první díl tohoto románu končí.
František zhlédnuv bubny a trouby pomyslil si: ,,Letos-li?" Z veliké síně školní lavice zmizely, jen stranou podia u zdi tři lavice, čestná škamna. Zrovna proti pódiu a jeho katedře kobercem zastřené vypínala se „rostra“, řečniště červeným suknem potažené.
Nyní, kdy studenti všech pěti tříd gymnasijních se do síně nahrnuli, trčelo nad spoustou jejich hlav. Šum a bzukot hlasů zvučel slavnostní síní. Rázem však utichl, když venku ztemna, rychle zazvučely kotly, když hukot ten přešel v prudký vír a když zahlaholily trouby, až se jejich fanfárou okna otřásla. Tu tam mnohý studentík zbledl, málokdo z nich ubránil se zachvění a zraky všech, v nichž znáti bylo napětí i rozčilenost, obrátily se ke dveřím, jimiž vstupovali nejprve vysoký pán v krásném vyšívaném kabátě fialové barvy, v napudrované vlásence s copem, v hedvábných punčochách a ve střevících s přezkami, maje kord po boku.
Byl to vysoký úředník z gubernia jako vládní komisař a direktor; za ním prefekt gymnasia, profesoři, všichni v slavnostních piaristických sutanách s pláštíky, za těmi rodiče, příbuzní a známí studentů, kolik se jich jen mohlo vejíti.
Pán z gubernia usedl na pódiu za katedrou, prefekt vedle něho u stolku, na němž se leskly zlaté ořízky knih krásně vázaných, kolem nich na židlích ostatní profesoři a z hostí nejpřednější, jak jen místa bylo. Lavice však stranou pódia u zdí zůstaly prázdny.
Fanfára dozněla, panstvo usedlo, hluk a šum utichly. Studenti stáli jako zeď. Nyní se zraky všech obrátily na hezkého studenta, byl poeta a studoval vždycky s vyznamenáním, který vstoupil na řečniště a začal po latinsku řeč uvítací. Kolega jeho stál skrčen za řečništěm, maje psanou tu řeč pohotově, aby napověděl, když by bylo třeba. Ale nebylo. Student ani se nezajíknuv přednesl řeč svou zvučně a pěkně, takže šum pochvaly se ozval na pódiu, když dokončil.
A nyní! Již se to blíží! Mladému Věkovi bilo srdce hlasitě; stál jako z kamene, ač nitro jeho se chvělo. Hle, pán z gubernia něco po latinsku odpověděl, nyní prefekt mluví, již béře seznam do ruky, a „Klassenvorlesung“ nastává. Jak to dopadne Už začíná poslední třídou, již jmenoval dva premianty, už jednomu každému bubnují, fanfára hřmí a jásá! Husí kůže naskočila Františkovi. Premianti dostávají po knize krásně vázané a usedají v čestné škamně.
František napínal sluch i zrak, ale mnoho ze čtení neměl. Po premiantech četl prefekt akcesisty, jimž všem sumou a ne jednotlivě jako premiantům zatroubili a zabubnovali. Čte ostatní, kteří mají primu, i ty, kteří propadli. U těch to výslovně neřekl, ale čta známky z jednotlivých předmětů vynechal v pořadí předmět ten, z něhož dostali „secundam“.
Jak dlouho to trvá, co jich jest! Věk se nemohl ani dočekati. Až přece. To byl poslední v abecedě, ještě intráda celé třídě a nyní nastupuje jeho třída. Prefekt béře knížku do ruky a začíná:
„Praemio donatus est —“
„Ó bože, jen jeden — to je amen!“ bleskem kmitlo se Františkovi. Vtom sebou škubl.
„Franciscus Věk, Bohemus, Dobrušcensis,“ četl prefekt. Bubny zahlaholily, trouby zazvučely, Františku Věkovi zahráli první, slavnou fanfáru. Zčervenal jako krocan, oči mu zahořely, prsa se šířila, až se mu dech zatajil, a jako u vidění přikročil ke stolku a přijal z ruky prefektovy krásně vázanou knihu. Zahledl jeho úsměv i to, jak pán z gubernia vlídně pokynul hlavou.
Poklonil se zhluboka, pak usedl na dávno žádaném místě, mezi vyznamenanými, mezi premianty, on sám z celé své třídy! Samojediný! Toho se nenadál. Počítali alespoň dva, a hle, jen jeden. Jak se páter Matyáš zaraduje, jak ho pohladí! A doma! Kdyby tu tak byli, kdyby maminka slyšela, jak mu zahráli, jak byl vyznamenán, jistě by radostí zaplakala. Však bude míti radost, až přijede domů, až všecko poví a tu to praemium ukáže!
O zakázaných knihách a reformě Josefa II. povolujícího na jednu stranu náboženskou svobodu, ale zároveň rušícího mnoho klášterů včetně onoho benediktinského, v němž přebýval František Věk:
Páter Anselm nebyl tak horlivý, neměl knih v takové lásce jako páter Matyáš, a proto ani tak často do bibliotéky nepřicházel. Že však mladý Věk požíval důvěry u nebožtíka jeho kolegy, proto studentovi také důvěřoval, a tak mladý knihomil neměl cestu k oddělení „libri prohibiti“ zcela zatarasenu. Nejednu si opět knížku kradí přinesl a kradí ji přečetl.
Žádná ho však, kromě jmenovaných J. A. Komenského, tak nevzrušila jako Historie a těžkých protivenstvích církve české. Nový svět se mu otvíral, nové světlo počalo mu vycházeti nad minulostí předků; počal přemýšleti, uvažovati, srovnávati a pochybovati; pochybovati o lecčem, čemu ho dosud učili, co četl nebo co slyšel o minulosti české země. Než jedno jisto bylo, a to, že vzbudila knížka ta hluboký soucit k nebohým pronásledovaným předkům, mučeným, do ciziny vyhnaným. Zvláště však byl dojat, když četl o osudech rodné své krajiny, jak tam bývalo, jaké tam zádavy se staly a co hořkého utrpení všickni tam snášeli.
Nejednou si přitom vzpomněl na starého Žalmana. Čta ty trudné kapitoly, přestal se na něj mrzeti, počínal mu rozumět a zase si upřímně přál, aby si ho udobřil a jej přesvědčil, že matce i jemu křivdil. V tu dobu zaslechli i v tichém klášteře ohlas mocného proudu časového.
[...]
Choralisté, užaslí, nevědoucí, co se stalo, stáli v hromádce a rokovali. Byl tu císař, ale návštěva jeho nezpůsobila žádné radosti. Toť bylo jisto, nebo studenti dobře postřehli, jak je všechno v klášteře jako poděšeno a zmateno. Ani k obědu nejdou. Ano, ano, to bude tak! Běží tu o zrušení kláštera, jakož se již stalo leckde jinde, dříve i nedávno. Teď teprve choralisté počali vyrozumívati, že se o to jistě již delší dobu jednalo, proto že mniši ustavičně tajně rokovali, hlavy sestrkovali; proto odešel převor v slavnostním hávu několikráte do města. A dnes tu císař! A toho zmatku kolem a ustrašení! Ani k obědu nejdou! A také nepřišli.
Kuchtík pak přiběhl a oznámil choralistům, aby si šli nahoru, že tam mají oběd. Zaraženi odcházeli a František se bezděky zastavil ve dveřích, aby se ještě rozhlédl prostorným refektářem. Když posledně pohledem přelétal řadu krásných obrazů, netušil, jaký osud čeká mistrovská ta díla, že půjdou pod kladivo dražební, že se dostanou do špinavých rukou vetešnických a zajdou nehleděny, neváženy na nehodných pro ně místech. -
Cestou do své světnice zahlédli choralisté velebné pány, ani místo obědu sem tam chodbami pobíhají, ze dveří do dveří, každý s nějakým uzlíkem nebo bedničkou, nebo skřínkou, nebo s knihami, patrně velice vzácnými. Byl to neobyčejný chvat a shon. Dvéře bouchaly, po chodbách a na schodech míhali se kvapící mniši i služební, a zvláště Růžička, všechen zardělý, lítal jak posedlý. Patrně se leccos uklízelo.
Tolik studenti vyrozuměli. Než to jim nešlo na rozum, proč tak náhle, s takovým kvapem. Cožpak by klášter zavřeli rázem? Mladíkům valně nechutnalo. Vždyť běželo také o ně. V klášteře přebývali kolik let a nebylo jim jedno, co z něho bude. A co z nich? Zavrou-li klášter, bude veta po jejich útulku, po jejich teplém hnízdečku. Zvláště Věk se zarazil. Co by si počal? Ovšem, císař prve řekl něco o postarání se, ale ve svém překvapení tomu dobře nerozuměl, a tak jen slabou z toho měl útěchu.
Věkův profesor matematiky Vydra se při přednášce rozohní a komentuje dobovou situaci, vlastenectví a Josefovy výnosy:
„Arci byl ten Jan Žižka kacíř a hrozný husita, a dobře dí Allegoria učeného Floriana Hammerschmieda:
Qualis psota fuit, qualis tunc trampota clero!
Dum ferus ad castam chodívával Žižka procházkam,
chasaque per cappas vytahávat z kláštera mnichos,
atque cepís zbitos crudeliter ense necabat
Ano ano, je to pravda. Ale to bylo před třemi sty lety! A co se děje dnes, pravím dnes, kde je samá filosofie, Aufklärung! Ale ne, to není aufgeklärtes Jahrhundert, to je schmachvolles!“ zvolal Vydra pojednou prudce a pak mluvil čím dále tím prudčeji, ano vášnivě: „Dnes boří filosofové, ano filosofové na trůně kláštery a chrámy Páně jako ta Žižkova chasa; ale ta alespoň vzácné obrazy, státue a knihy drahé neprodávala židům“ (tu se uplivl), „ano židům, a nedávala jim ještě ke všemu všechna práva, jako se děje za nynějších časů. Ano, žid a nekatolík se mají dobře, ale na jezovity plvejte, protože to Ganganelli dovolil.“ Oči Vydrovy hořely a na výrazu tváře bylo znáti, s jakým odporem jméno to vyslovil.
„Ten to dovolil, a jiný, také mocný pán, ale ne v tiáře, ale s císařskou korunou, ten v tom pokračuje, v tom rušení klášterů. A má pomahačů!“
Mnozí z posluchačů trnuli už nad odvážlivostí svého profesora. Ten jen na okamžik se zamlčev pokračoval pak hlasem temnějším a poněkud volněji:
„Ano ano, tak je dnes, jako před třemi sty lety. Ale dnes je o to hůř, že nám berou ke všemu náš jazyk svatováclavský, že ho vyhnali z úřadů a ze škol, kdežto tenkráte ho hájili. Ano, milí pánové, Žižka byl dobrý Čech, pravý cordatus Bohemus, jenž se Němců nic nebál.“
Jako by si byl náhle vzpomněl, obrátil se Vydra k Věkovi a pravil zase mírným svým způsobem:
„Nu a víte-li, miláčku“ (Věk už byl miláčkem), „kde byl Jan Žižka pohřben?“
„Nejprve v Hradci Králové,“ jistě odpovídal filosof povstav.
„Excellenter, ano, ano, v mém rodišti. V Hradci Králové, a to v kapli jedenácti tisíc panen, a pak?”
„Pak byl do Čáslavě přenesen,“ odpověděl Věk.
„Ano, tak jest, jste dobrý kronikář, věru až se divím. Nebo za našich časů, a to je tuze smutné, tak jsme poklesli, že málo nebo nic nevíme o svých předcích. A kdybychom to znali, necitovali bychom se smíchem verše z Protea, ale smutno a hořko by nám bylo, kdybychom četli: ,Ó staročeská země! Fueramus Pergama quondam!` Ale zase budeme!“ zvolal náhle, třepaje pravicí vysoko pozdviženou. „Ano, budeme! Protože bezpráví, které se děje našemu jazyku, musí jednou přestat a přestane, protože to je proti pánubohu a protože to nejde jen tak zničit jazyk, kterým králové a mocné panstvo rokovali a sněmovali, který je tak ohebný, jadrný a bohatý jako každý jiný a ohebnější nežli mnohý nám velebený a vnucovaný. Ano, milí přátelé, cokoliv latinsky nebo řecky lze pověděti, o němčině nemluvím, to také po česku a tak krásně i ozdobně a snadně! Kdybych směl, nejprve bych vám ukázal na svém umění matematickém. A také ukážu. Ovšem ne v koleji, tu nesmím, ale jinak. Hodlám sepsati s pomocí boží matematiku po česku, aby každý přirozený Čech se z ní snáze mohl učit a aby všechen svět viděl a se přesvědčil, že náš jazyk svatováclavský hodí se i k věcem vznešeným! Bude líp, ano bude, ale budeme-li pracovati. Protož pracujte, rozmilí přátelé. Učte se nejprve sami soukromí mateřskému jazyku, když vám ho ze škol vypudili, čtěte staročeské, dobré spisy, čtěte české kroniky a budiž z vás každý cordatus Bohemus, jenž se nebojí, jenž pravdu poví přímo a zastane se svého jazyka všude, kdykoliv a před každým. A věřte, vaše práce nebude nadarmo! Lepších časů se dočkáte, nebo k své práci budeme míti a máme mocné orodovníky v nebesích, dědice této české země sv. Václava a všechny svaté patrony její, a ti, jak náš dilectissimus Hradečan Balbinus se modlil, nedají zahynouti ani nám, ani budoucím!“
Otec přijede za Františkem do Prahy, aby se přesvědčil na vlastní oči, co je pravdy na zvěstech, které se o něm doslýchal - že se stýká s divadelními lidmi a nestuduje pilně.
„Co děláš?“ bylo první, co kupec Věk promluvil. Slova zněla přísně, jako by je soudce pronesl. František poznal ihned, že je zle. A bylo. Starý Věk jal se ho vyslýchati. Věděl všechno. František v duchu žasl a trnul, odkud to ví. O Strádeckém nevěděl, že psal jednou a nedávno zase podruhé. Totiž bratranec jeho, učitel Havránek, na žádost Věkové se ho přeptával, co František dělá.
Chtělať se matka přesvědčiti, dal-li syn co na její slova, polepšil-li se. Odpověď byla pro ni smutna. Plakala nanovo, a to velmi hořce, a samou starostí a uvažováním nespala, až posléze zašla si, bylo v neděli navečer, sama do luk, k černé tůni pod olšemi, kdež ji a dítko pod jejím srdcem, Františka, před léty pánbůh tak zázračně zachránil. Tam klekla na okraj vody pod starými olšemi a modlila se za toho podvečera v tiché samotě vřele, z té duše, aby se pánbůh nad Františkem smiloval, aby mu nedal zahynouti ve zlé společnosti, a jí aby dal dobré a spalitelné vnuknutí.
I šla pak, samý juž večer, nějak potěšena domů, a než došla, rozhodla se, že pantátovi všechno poví. Uznala, že bude tak nejlépe. Jako všichni toho věku, neměla před divadlem žádné vážnosti, herci jí byli lidé hříšní a nemravní, bez pánaboha. Proto se nejvíce děsila, že se František dostal mezi takovou čeládku. Uznávala, že by bylo nejrozumnější, aby František byl ze všeho vytržen, aby byl doma alespoň na nějaký čas. Bála se však zase pantáty, a jak mu to všechno říci. Ale když se vrátila od černé tůně posilněna modlitbou, byla pevně rozhodnuta. Pantáta meškal u Beránka u korbele piva jako každou neděli. Když přišel domů, zastal panímámu ještě oblečenou, sedící u stolu. Divil se, a ještě více tomu, když na jeho otázku, cože nešla ležet, odpověděla, vykajíc mu po tehdejším obyčeji: „Sedněte, něco vám povím —“
Hlas se jí slabě chvěl, ale řekla to přece nějak jistě. Té noci manželé Věkovi dlouho bděli. Nakonec se Věková rozplakala, pantáta chodil mlčky po světnici, přes tu chvíli si opakuje:
„Jezus! Jezus! Kdo by si pomyslil! Tohle! Té hanby! Jezus! Jezus!“ A zatínaje zuby drhl si oběma rukama temeno hlavy.
Druhého dne se vypravil na cestu do Prahy. Proč tam vlastně jede, zvěděl jen kmotříček Havránek. Každý jiný myslil, že za obchodem. Pak se to dověděl také František, proč se pantáta tak znenadání v Praze objevil. Syna nepustil ani k slovu, aby se mohl zeptati po matce nebo tak, a hned začal ho vyslýchati.
Mladý filosof nezapíral. Vyznal se ze všeho, pověděl, k čemu má vlastně náklonnost, že by chtěl být regens chori, vůbec muzikant, a všechno jiné že mu je proti mysli. Zpočátku byl velice sklíčen a bál se přísného otce, jehož se vždycky strachoval, již od útlého mládí. Ale čím dále tím více nabýval rozhodnosti. Jednou to říci bylo nutno. A tak byl zcela upřímným. Přiznal se, že zameškal rok, že pěstuje hudbu, že vypomáhá v divadle, že bývá i ve společnosti herců i hereček.
To všecko odpovídal na otázky otcovy. Ale pak mu prudce vpadl do řeči, když otec s opovržením se o té společnosti zmínil, nazývaje ji nehodnou, bezbožnou, ničemnou. F. Věk se všech a zvláště vlasteneckých herců z Boudy zastal, a to tak, že se z toho otec prudce rozhněval. Toho se nenadál, že syn mu bude ještě odmlouvati. Měl to za odmlouvání a ne omlouvání, neboť jeho mínění bylo nezvratné a nikdo by ho byl nepřesvědčil.
Ještě hůře bylo, když se pantáta zmínil o Butteauových. Neznal jich jména, ale zaslechl také o nich. Františka jako by zrovna bodlo, když se pantáta nevážně vyslovil o těch „holkách“ divadelních.
V tiché jindy studentově světničce strhla se bouře. Starý Věk se prudko rozhněval, ostře synovi vyčítal, a ten se hájil. Starý Věk, jak prudce jizbicí přecházel, se náhle zastavil, a upřev planoucí oči na syna, přísně zvolal:
„Nač těch řečí a okolků! Půjdeš se mnou. Seber své věci a pojď!“
Filosof úžasem na chvilku oněměl.
„Hned?!“
„Hned té chvíle. Ani minutu nepočkám —“
Vyžadoval věc těžkou, nemožnou.
Na filosofa dnes najisto čekali v Boudě. Spoléhají na něj, má zpívati v Odběhlci z lásky synovské. Musí přijíti; aby odřekl, jest už pozdě. A kdyby ani toho nebylo! Měl by odejíti z Prahy, aniž by se stavil u Butteauových, aniž by jim ohlásil, kam jde, aniž by jim a zvláště jí sbohem dal. Odejíti nyní, kdy byl v mučivé nejistotě, když půldne nevěděl, jak je Paule. Pak by o ní neslyšel, a kdyby snad — ani by ji neměl okem spatřiti!
To všecko se bleskem mihlo v mysli mladíkově, když mu otec poručil, aby se ihned na cestu vypravil. A znovu se mu ozvalo v duchu: „Nemožno! Nemožno!“
Nejprve hleděl otci to vymluvit a dokázati mu, že to není možno. Ale když mu rozhněvaný otec nepřál slechu, jal se prosit. Ano, snažně prosil, aby počkal den dva, a pak už prosil o den, a docela jen o dnešek, ale když mu otec rozzlobeně vpadl do řeči, aby ani nemluvil, aby mlčel a sebral se a šel, vzbudil se v mladíkovi odpor. Řekl temně, ale rozhodně:
„Nepůjdu. Dnes nemohu.“
Po tomto slově nastalo na okamžik hrobové ticho v studentově jizbici. Oči kupcovy prudčeji zasvítily a tvář, již prve rozčilením bledá, zrovna zesinala. Nemohl hned ani promluvit, a když promluvil, byla to dvě slova:
„Tedy nepůjdeš?“
Pronesl je tužce, jako s namáháním hlasem.
„Hned — nemohu —,“ odvětil František.
Starý Věk upíral na něj chvilku oči, pak se rozkřikl:
„Prokletý ničemo! Taková nějaká čubka je ti milejší nežli matka a otec!“
A otočiv se vyšel ven. František, všechen od sebe, vykřikl, ale otce zpět nezavolal, ani za ním neběžel. Stál u stolu třesa se, upíraje rozšířené oči ke dveřím, které, jak je starý Věk prudce přirazil, se hřmotem zapadly.