Vladimír Helfert
Umělecká osobnost Janáčka (stať z r.1925)
Janáček s důsledností uskutečnil požadavek, že hudba má být výrazem skladatelova okamžitého duševního stavu. U nás tehdy silná tradice klasicismu jej nesvazovala. Jediným tvůrčím zákonem je pro něj výraz a okamžitá inspirace.
Janáčkův temperament byl výbušný, měl nesmiřitelný odpor vůči tradici. Nenávidí konvenci a dokonce odmítá vývojovou kontinuitu. Nenávidí tradiční formy. S motivem pracuje jako s něčím jedinečným, hodícím se jen pro daný okamžik, situaci, scénu. Motivickou a tematickou práci v klasickém slova smyslu proto u něj téměř nenajdeme. Hybnou silou je mu jen tvůrčí dynamismus, což s sebou nese často příklon k primitivismu a rudimentárnosti. Hudební myšlenka pro něj není stavebním kamenem (jako např. u Smetany), ale již hotovou realitou. Janáčkovi tedy nejde o hudební architekturu nebo o stylizaci dramatických scén – šlo mu vždy o obraz skutečného života. Janáček je tedy realistickým tvůrčím typem.
Janáček aforistický: své myšlenky vyjadřuje co nejzhuštěněji, v co nejkratší formě (v hudbě i v literatuře). Tak i jeho erotické výjevy nejsou široce vyklenutými scénami, jak by se očekávalo, ale jsou stručné ve své pravdivosti a naléhavosti (vs. stylizace Wagnerova). Svou myšlenku jednou vysloví a to mu stačí. Nechce ji dlouhosáhle rozvádět.
Jeho krátké motivky, rytmicky úsečné, spojuje v jeden hudební tok Janáčkův vnitřní silný dynamismus. Tato umělecká zkratka je znakem typicky expresionistickým.
Hlavním zdrojem jeho hudebního materiálu je mluvená řeč, její melodika, intervalika a rytmika. Studiem řeči obohatil svůj hudební výraz – melodie jeho děl mají zcela nový, individuální charakter, především díky nezvyklým intervalům a prudkému rytmu.
Janáček je zcela individuálním typem v české hudbě, který nemá předchůdce. Inspirací mu bylo ruské prostředí, zvláště byl ovlivněn Musorgským.
Janáček používá dramatické vyostřování, které je nejpatrnější v jeho vokálních dílech. Stává se tak mistrem sborové tvorby. Vytváří nový typ sborové skladby – prudké zdramatizování a uvolnění formy.
Dalším důležitým znakem jeho tvorby je stále přítomný soucit s trpící lidskou duší. Ten se stává hybnou silou obzvláště v jeho operách.
Celý Janáčkův život byl poznamenán zápasem o vlastní výraz a vlastní techniku. Přestože se houževnatě učil zásadám a principům kompozice, jeho vzdor mu nedovolil tyto vědomosti přijmout s vděkem a budovat na jejich základě svou tvorbu. Jeho uměleckou osamocenost v českém kontextu vidíme nejlépe na faktu, že Janáček byl téměř vrstevníkem Fibicha, jenž utkvěl v romantické tradici.
Jeho hudební výraz je neustálým vzdorem, úsečnou, břitkou a dravou mluvou.
V jeho nitru se však skrýval silný lyrismus a erotika, které však nikdy nesklouzly ani k dekadenci, ani k sentimentalitě.
Janáček-spisovatel / kritik (Lidové noviny, 1938)
Spisovatelská činnost nebyla pro Janáčka nikdy jen doplňkem jeho tvorby hudební. Spisovatelství proniklo celou jeho osobnost. Stejně jako v hudbě, i zde vyjadřuje své myšlenky stručně, jediným slovem, často je jen naznačí nebo dokonce nevysloví. Jeho kritická činnost pramení z vědeckého založení jeho osobnosti.
Literární vlohy se u Janáčka projevily už v dětství (národně zanícené verše). Pro svou hudební kritiku přejal tehdy vžitý směr estetického (abstraktního) formalismu. Inspirátorem byl kritik Durdík. Janáček patřil ve svých začátcích k nejmetodičtějším hudebním kritikům. Proti tomuto abstraktnímu formalismu se však Janáček záhy vzbouřil. Přelom nastal kolem 33 roku jeho věku (tatáž doba, kdy se začal aktivně zajímat o lidový život). Projevuje se větší snaha po bezprostřednosti, živosti, reálnosti.
Základem jeho kritiky byla vždy umělecká struktura díla. V té viděl pramen estetické hodnoty. Vždy se hodně zabývá poměrem zpěvu ke slovu (prozodie, přízvuky).
Smetana vs. Janáček (článek z r.1934)
Smetanova tvorba podléhá přísné metodické organizaci. Nebyl bohémem, hledal vždy pevný základ pro žití i své tvoření. Je protiromantickým umělcem – ovládá své tvůrčí inspirace jasným, střízlivým náhledem. Je skladatelem architektonickým. Smetana představuje syntézu klasické skladebné metody s romantickou inspirací (ta je dána povahou hudebních myšlenek).
Janáček je oproti evolučnímu Smetanovi revolucionistou. Trhá pouta tradice. Jeho život je stálým bojem o vlastní styl a výraz. Zavrhl readiční motivickou práci a polyfonii. I když našel předchůdce v novoruské škole (Borodin, Musorgský), byl v české hudbě zcela osamocen.
Narozdíl od architektonika Smetany nemá porozumění pro klasickou krásu. Obdivuje přírodu a život sám. Nestylizuje, jeho poměr k životu a umění byl v podstatě realistický.
Janáčkova Symfonietta (Hudební rozhledy, 1926)
Moderní hudba se vědomě odvrací od rozlehlých romantických forem a směřuje k větší zhuštěnosti a stručnosti formy i výrazu. Takto vznikla i forma symfonietty, která je vlastně něčím mezi symfonií a suitou. Této formy se chopil také Janáček.
Až do Symfonietty u něj zůstává orchestrální tvorba v pozadí. Snad proto, že v ní byl vždy příliš závislý na literárním programu. Symfonietta je u něj revolučním odklonem od romantické programnosti a příklonem k „absolutní hudebnosti“, kterou žádá moderní hudba.
Však i na symfoniettu jsou Janáčkovy věty v tomto díle příliš stručné. Janáček svou uměleckou povahou nebyl symfonik. Brání mu v tom jeho neklidné hudební myšlení, které je strhováno úsečnými motivky a výbušnými projevy. Ty se mohou nejlépe uplatnit právě v krátkých větách.
V pětivěté Symfoniettě nastupuje místo dřívějších rozčilených interjekcí pevná logická souvislost hudebních myšlenek. To je dáno bezpochyby tím, že se zde skladatel nenechal strhovat literárními a ilustračními představami, ale postupuje podle čistě hudebních zákonů.
Nikde jinde neužil tak důsledně motivické práce, jako v Symfoniettě. Častá periodicita. Orchestr je zde exponován v podstatě komorně.