Sbírka humoristických fejetonů z roku 1925. Jednotlivé kapitoly jsou věnovány různým aspektům vzniku dramatu se všemi úskalími, překážkami a peripetiemi, od autorova nabídnutí svého díla divadlu, přes obsazování rolí, čtenou zkoušku, svéhlavostí režiséra, až po generální zkoušku, přípravu scény, premiéru a zevrubnou exkurzi do zákulisí a šaten herců.
Obsazení
„Nyní se však ukáže, že: 1) Paní A. nemůže hrát hlavní roli, protože má současně jinou hlavní roli; 2) Paní B. vrátí roli, kterou jí autor přidělil, s uraženým protestem, tohle přece pro ni není; 3) Slečna C. pak nemůže dostat roli, jak si autor přál, protože měla roli minulý týden a musí se zaměstnat slečna D. 4. pan E nemůže dostat hlavní roli; musí ji dostat pan F, protože mu vzali roli Hamleta, o kterou se ucházel a kterou dostal pan G; 5. zato by pan E mohl náhradou dostat pátou roli, ale pohříchu ji vrátí, nadosmrti dožrán na autora, že mu nepřidělil čtvrtou roli, jež přece patří do jeho oboru; 6. pan H se musí šetřit, protože je nachlazen následkem jakéhosi konfliktu se šéfem činohry; 7. pan K nemůže hrát roli číslo 7, protože tu není nikdo lepší na vrácenou roli číslo 5; není to sice jeho obor, ale “on to přinese”; 8. osmá role (telegrafní posel) se obsadí se zvláštní ochotou zcela podle přání autorova.“
Čtená zkouška
Jste-li nebo hodláte-li být divadelním autorem, radím vám, abyste nechodili na první neboli čtenou zkoušku. Je to zdrcující dojem. To se sejde šest nebo osm herců; vypadají na smrt unaveni, zívají a je jim zima; stojí nebo sedí v hloučcích a polohlasem kašlají. Tato pochmurná a bručivá chvíle se vleče asi půl hodinky; konečně režisér provolá: “Tak dámy a pánové, začneme.”
Na smrt unavený sbor se rozsadí u rozviklaného stolu.
“Poutnická hůl. Veselohra o třech dějstvích,” začne předčítat režisér, načež rychle odbreptá scénář: “Chudobný měšťanský pokoj. Vpravo dveře do předsíně, vlevo do ložnice. Uprostřed stůl a tak dále. Vstoupí Jiří Daneš.”
Nic.
“Kde je pan X?” vyjede režisér. “Copak neví, že máme čtenou zkoušku?”
“On zkouší na jevišti,” zabručí někdo znechucen.
“Tak budu číst jeho roli já,” rozhodne se režisér. “Vstoupí Jiří Daneš. Kláro, stalo se mi něco nečekaného. Klára.”
Nic. “Tak sakra,” povídá režisér, “kde je Klára?” Nic. “Kde je paní Y?” “Možná že stůně,” míní jeden hlas ponuře. “Jela na gašpíl,” poštívá druhý. “Včera mně povídala Máry,” začíná někdo vypravovat, “že prý –”
“Tak budu číst já roli Kláry,” vzdychne režisér a honem, jako by ho někdo honil, odříkává dialog Jiřího Daneše a Kláry. Nikdo ho neposlouchá. U druhého konce stolu se rozvíjí tichý hovor.
“Vstoupí Katuše,” odfoukne si konečně režisér s úlevou. Nic. “No tak, slečno,” hubuje režisér, “dávejte přece pozor! Vy jste
Katuše, ne?”
8“Já vím,” povídá slečna naivka. “Tak čtěte! První akt, vstoupí Katuše.” “Já jsem zapomněla roli doma,” prohlásí slečna naivka líbezně. Režisér zabručí něco děsného a odříkává sám dialog Katuše a
Kláry, brebentě rychle, jako když se kněz modlí otčenáš na chudém pohřbu. Jen přítomný .autor se nutí poslouchat; jinak se věc odehrává za obecného nezájmu.
“Vstoupí Gusta Včelák,” končí režisér ochraptělým výkřikem.
Jeden z mimů sebou trhne a hledá po kapsách skřipec; když si jej nasadí, listuje v roli. “Která stránka?” ptá se konečně.
“Šestá.”
Mim obrací stránky a počne odříkávat svůj part hrobovým a tragickým hlasem. Proboha, děsí se přítomný autor, vždyť to má být veselý bonviván! Zatím režisér zastupující Kláru a mim hrající veselého bonvivána odříkávají pochmurná responsoria, jež mají být jiskřivým dialogem.
“Kdy se vrátí váš manžle,” čte mim mrtvolně. “Manžel,” opravuje režisér. “Já tady mám manžle,” trvá na svém mim. “To je chyba v oklepku, opravte si to.”
“Tak ať to pořádně opisují,” praví mim s odporem a ryje tužkou do role.
Zatím se agonizující sbor poněkud rozjel, až to drnčí; najednou, počkat! v jedné roli chybí věta; počkat! tady je škrt od “byla první láska” až po “jíte rád”; počkat! tady jsou zpřeházeny role. Tak dál; huhlavě, škobrtavě, uchvátaně sype se text dychtivě očekávané novinky. Kdo doříká svou roli, sebere se a jde po svém, i kdyby chyběly do konce jen tři stránky; nikoho, jak se zdá, za mák nezajímá, jak to dopadne. Posléze padne poslední slovo hry a nastane ticho; ticho, kdy je kus potěžkáván a souzen svými prvními interprety.
“Ale jaké si do toho mám vzít šaty?” vyhrkne hrdinka kusu do těžkého mlčení.
Autor se potácí ven, drcen přesvědčením, že doposud nikdy v dějinách světa nebyla napsána hra tak šedivá a neúspěšná jako jeho.
VE ZKUŠEBNÍM SÁLE
Nyní nastává další stadium: aranžovací zkoušky ve zkušebním sále.
“Tadyhle jsou dveře,” ukazuje režisér v prázdném prostoru, “a tenhle věšák jsou druhé dveře. Tahle židle je pohovka, a tahle židle je okno. Tady ten stůl je piano, a tady, co není nic, je stůl. Tak. Milostpaní přijde dveřmi vlevo a postaví se u stolu. Dobře. A teď přijde druhými dveřmi Jiří Daneš. Sakra, kde zas je pan X?”
“Zkouší na jevišti,” oznamují dva hlasy.
“Tak budu markýrovat Daneše...” vzdychne režisér a vběhne imaginárními dveřmi. “Kláro, stalo se mi něco nečekaného. Milostpaní, jděte mně tři kroky naproti a dělejte trochu překvapenou! Kláro, stalo se mi něco nečekaného. Potom se přehraje Daneš k oknu – Prosím vás, neseďte mi na té židli, vždyť je to okno! Tak ještě jednou, milostpaní. Vy vejdete zleva a Daneš proti vám. Kláro, stalo se mi něco nečekaného.”
“Nikoliv, otče,” čte Klára ze své role, “neviděla jsem ho od rána.” Režisér ztuhne: “Co to čtete?” “První akt, druhá stránka,” vysvětluje Klára pokojně. “Ale tak to tam není,” křičí režisér a vytrhne jí roli. “Kdepak to
máte? Nikoliv, otce... To přece... Ale milostpaní, vy jste si přinesla jiný kus!”
“Mně to včera poslali,” povídá milostivá klidně.
“Tak si vemte zatím inspicientovu knihu a dávejte pozor. Já přijdu zprava – –”
“Kláro, stalo se mi něco nečekaného,” spustí milostpaní. “Ale to není vaše,” zoufá si režisér. “Přece vy jste Klára, a ne já!” “Já myslila, že to je monolog,” namítá milostpaní.
“Není. Já přijdu a řeknu: Kláro, stalo se mi něco nečekaného. Tak pozor! Kláro, stalo se mi něco nečekaného.”
“Jaké budu mít vlasy?” táže se milostpaní. “Žádné! Tak ještě jednou: Kláro, stalo se mi něco nečekaného.” “Do-se-li pviholile,” slabikuje Klára. “Cože?” “Já na to nevidím,” hlásí Klára. “Ježíši Kriste,” úpí režisér. “Máte tam: Co se ti přihodilo? Čtěte to
pořádně!” Klára bere za svědky celý soubor, že to v oklepku vypadá jako
“do se li pviholile”. Když je fakt dostatečně prokázán, vřítí se režisér popáté imaginárními dveřmi, horečně sípaje: “Kláro, stalo se mi něco nečekaného.”
Přítomný autor s ustrnutím shledává v této větě všechnu topornost a nesmyslnost světa. Nikdy, snad nikdy už se tento chaos nerozplete; nikdy se svět nevzpamatuje z faktu, že se stalo něco nečekaného; nikdy se nedojde dále...
“Vejde Katuše,” hlásí režisér.
“Mhm,” ozve se z pozadí, kde Katuše zatím současně pohlcuje párek, tančí paso doble a žvaní. Bum! dvě židle letí na zem, Katuše stojí prostřed sálu a drží si koleno. “Katuše vešla,” povídá. “Ježíš, to jsem si dala!”
“Musíte vejít zleva, slečno,” vrací ji režisér. “Když nemůžu,” běduje Katuše. “Já jsem si rozbila nohu.” “Tak pozor,” křičí režisér, “vstupuje Gustav Včelák.” Gustav Včelák se dívá na hodinky. “Musím teď jít zkoušet na
jeviště,” povídá mrazivě. “Čekal jsem tu zbytečně celou hodinu. Maúcta.”
Autor má pocit, že tím snad je vinen on. Zatím se ukáže, že za nepřítomnosti Jiřího Daneše a Gustava Včeláka není možno aranžovat ani jediný dialog krom začátku třetího aktu:
Služka: “Pan Včelák, milostpaní.” Klára: “Ať vejde!”
Tuto scénu opakuje režisér sedmkrát, načež mu nezbývá než aranžovací zkoušku rozpustit. Autor se vrací domů v smrtelném děsu, že takhle se jeho kus nenastuduje ani za sedm let.
Kompars
Za hluk je příplatek. Obyčejný ropot davu pozůstává z tajemného slova “rebarbora”.
Oponář
Oponář je povinen, kdyby hořelo divadlo, setrvat na svém místě tak dlouho, dokud nespustí železnou oponu. Vědom si tohoto heroického místa a poslání má soustředěný výraz přední exponované hlídky a vedle sebe půllitr piva.
Nábytkáři
Jenže antickému lehátku se neříká antické lehátko, nýbrž “to kanape, co hrálo v Quo vadis”; pokoj Louis XVI. sluje zcela stručně “ty sesle, co hrály v Státníkový zkoušce” nebo kterém jiném kuse.