Divadelní hra Zdravý nemocný z roku 1673 byla určena pro pobavení krále u příležitosti jeho uvítání z vítězného tažení do Holandska. Vlastní děj hry byl obohacen hudebními čísly a baletními výstupy. Hudbu při premiéře obstaral tehdy mladý začínající skladatel Marc Antoine Charpantier. Hru otevírají ekloga a tance, ve kterých bůh Pan, víly, pastýři a pastýřky vzdávají hold králi a oslavují jeho úspěšné vojenské tažení. Jednotlivá dějství byla prostřídána hudebními a tanečními žertovnými mezihrami.
Závěrečná burleskní scéna paroduje ve verších psaných makarónskou latinou obřad promoce na lékařské fakultě.
Role Argana, kterou hrál Molière ve své poslední komedii, byla také jeho rolí poslední. Při čtvrté repríze přepadl dramatika urputný kašel s chrlením krve a ztratil vědomí. Mohutný aplaus už slavný dramatik neslyšel. Byl převezen domů, avšak povolaní kněží mu odmítli dát poslední pomazání, jelikož byl jako herec vyobcován z církve. Až po návštěvě třetího kněze Molière zemřel. Pařížský arcibiskup odmítl vydat povolení k pohřbení Molièra na hřbitově u kostela sv. Eustacha. Ani Ludvík nereagoval na přímluvu. Nakonec jeho žena Armanda dostala svolení pohřbít svého muže na hřbitově sv. Josefa, ovšem v noci a bez obřadů. Přesto se sešel velký počet lidí se stovkami pochodní, děti nesly šestiramenné svícny.
z předzpěvu:
Při těžkých věcech činil se dosti,
kdo se byl o ně pokusil.
Zámožný Argan je hypochondr. Platí si lékaře a lékárníka, aby mu každý den předepisovali a připravovali celou plejádu léků, ačkoliv přesná diagnóza není vůbec známa (má-li Argan vůbec jakou chorobu). Jeho žena a dcera mu stále domlouvají, že jej chce doktor jen ždímat, on však na to nedá. Naopak, chce svou dceru Andělu provdat za synovce svého doktora, který má co nevidět promovat také jako lékař, aby tak měl v rodině zajištěn trvalý přísun léků s nižšími finančními náklady. Anděla je však zamilována do Kleanta, o němž Argan nechce ani slyšet.
Služebná Tonička si nebere servítky a častuje svého pána svými názory o vydělávání lékařů i o skutečné nemocnosti Arganově:
ARGAN: [...] doktor Purgon je muž s důchodem osmi tisíc dobrých liber.
TONIČKA: Ten musil ale oddělat hezkou hromádku lidí, aby takhle zbohatl.
...
ARGAN: Ve své drzosti mi řekla (služebná Tonička), že nejsem vůbec nemocen.
BELINA (jeho žena, která baží po jeho majetku): To je opravdu nestydatost.
Argan chce odkázat majetek své ženě, neboť ho dcera rozzlobila svým odmítáním ženicha, jehož jí (a především sobě) vybral. Jeho právník má však námitky:
DE BONNEFOI (právník): [...] U nás si muž a žena spojení manželstvím mohou činit vzájemně věnování pouze za svého života, a to ještě jenom tenkrát, když zde není žádných dětí, nechť již z jejich současného svazku nebo dřívějšího svazku některého z nich, rozvázaného úmrtím. [...] Ach, chodit k advokátům bych vám zrovna nedoporučoval. Ti bývají v podobných věcech tuze přísní, myslí, že obcházení zákona je strašlivý zločin; jsou to nepřístupní lidé, s kterými se dá těžko mluvit, jelikož se nedovedou vyrovnávat se svědomím. Musíte se obrátit na jiné osoby, které jsou poněkud povolnější a šikovnější, které vědí, jak proplouvat úskalím zákonů a dodávat nedovoleným věcem zdání zákonitosti, které dovedou zdolávat nesnáze otázky a nacházejí výhodné cestičky, kterými lze obejít obyčej.
...
DIAFORIUS (otec smluveného ženicha): Abych vám řekl upřímně, pane, mně se povolání lékaře u velkých pánů nikdy nezdálo zvlášť příjemným. Měl jsem vždycky za to, že je pro nás lepší sloužit veřejnosti. To je daleko pohodlnější, neboť se nemusíte za svoje ošetřování nikomu zodpovídat, a řídíte-li se jen běžnými zvyky lékařského umění, nemusíte si dělat žádné starosti, co se může snad stát. Ale u velkých pánů je mrzuté, že v případě svého onemocnění stůj co stůj chtějí, aby je jejich lékaři uzdravili.
...
ANDĚLA: Činit ženě násilí, to je mi věru moc ošklivý způsob, jak si získávat její lásku!
TOMÁŠ (nápadník): O našich předcích se dočítáme, slečno, že měli ve zvyku unášet svoje vyvolené z otcovského domu násilím, aby se nezdálo, že padají do mužova náručí samy o své vůli.
...
ARGAN: A, pane doktore, kolik zrnek soli se má dávat na jedno vajíčko?
DIAFORIUS: Šest, osm, deset, a tak dále, vždycky sudý počet, podobně jako pilulek se zase vždycky bere lichý počet.
Když se Argan lstí přesvědčí, že je k němu jeho žena milá jen kvůli dědictví, a ve skutečnosti se těší, až zaklepe bačkorami, a naopak že jen jeho dcera a její milý Kleantes za jeho domnělou smrt skutečně truchlí, rozhodne se změnit svůj názor. Přislíbí Andělu Kleantovi a ti jej nadchnou myšlenkou, že by sám mohl vystudovat na doktora a potom se zadarmo léčit sám.
ARGAN: Ale člověk musí přece umět latinsky, znát choroby a léky proti nim.
BERALD: Jakmile dostaneš talár a baret, budeš hned všechno znát. Budeš chytřejší, než ti vůbec bude milé.
ARGAN: Že by člověk dovedl, má-li ten úbor, hned rozprávět o nemocech?
BERALD: Ovšem. Nemusíš nic, než mluvit v taláru a v baretu, aby se každý nesmysl hned stal učeností a každá hloupost moudrostí.
Ó mudrissimi doktores,
medicinae professores,
qui tuto sešlandi estis,
i vy, altri vědátores,
myšlenkárum fakultatis
vždy věrni executores,
apatykári et ranhojici,
tota kompania tuto dlící,
salus, honor et argentum
atque bonum apetitum.
Non mohum, páni confrári,
si dosti vynachválári,
quale dobrum vynálezum
est ten stavus medikorum.
Jak věcis výborna et bene vymyšlena
est požehnana ta medicína,
quae, per samum jmenum suum,
dive divů, miraculum,
již od dob doby veškeré
dovat tak pěkně vivere
tolika lidem omni genere.
Jazykové zvláštnosti, krásy a postřehy:
nejspíše – ve smyslu nejpravděpodobněji
přivedla mě úplně z míry