První román brazilského spisovatele Paula Coelho. Příběh je symbolický - představuje životní pouť, hledání sebe sama, svého pravého naplnění, pojmenovaného v příběhu jako hledání Osobního příběhu, jež vede k nalezení "pokladu" (v příběhu hmotného, jsem však přesvědčena, že je tím míněna jakákoliv satisfakce, naplnění, nirvána či rovnováha spojená s moudrostí).
Španělský chlapec Santiago je od přírody cestovatel, který hloubá o životě. Skrze jeho myšlenky zažíváme kontemplaci o nejhlubších otázkách lidského života, formulovaných zároveň vždy velmi prostě. Životní cesta Santiaga - částečně autobiografická - představuje věčný konflikt mezi odvahou jít za svými sny a naslouchat své přirozenosti, nebo zvolit snadnější cestu zázemí, jistot a vyhovění společenskému očekávání. Tak také Santiago uvažuje, že se usadí ve španělské vesnici a ožení se s místní dívkou, ale nakonec přeci jen sebe odvahu, kterou mu dodá "král" (stařec, s nímž se náhodou? dá do řeči), a vypraví se hledat poklad do Egypta mezi pyramidy, o němž se mu několikrát po sobě v noci zdálo.
Po cestě čelí různým nesnázím a častokrát lituje, že tuto bláznivou pouť podniká. Získává však zároveň zkušenosti a s nimi moudrost. Poznává lidi a také sebe sama. V poušti se naučí mlčet a vnímat věci kolem sebe jako patřící k sobě, jsoucí jediné podstaty ("vše je jedno"). Jeho moudrost se zvětšuje ještě více po setkání s Alchymistou, moudrým mužem pouště. Tento muž naučí Santiaga vytrvat, nevzdávat se těsně před cílem, kdy je cesta nejobtížnější ("největší tma je vždy před úsvitem"). Tak dojde Santiago své odměny, svého pokladu.
každý pastýř, námořník nebo obchodní cestující vždycky zná místo, kde žije někdo schopný ho přimět, aby zapomněl na bezstarostné putování světem.
"Touhle vesnicí už prošli muži z celého světa, synu," řekl mu otec. "Hledají něco nového, ale zůstávají pořád stejní. Jdou na kopec podívat se na hrad a zdá se jim, že dřív to bylo lepší než teď. Ať mají světlé vlasy nebo tmavou pleť, jsou stejní jako lidé u nás na vsi."
"Já ale neznám hrady u nich doma," namítal chlapec.
"Když tihle muži vidí naše pole a naše ženy, říkají, že by tu chtěli žít pořád," pokračoval otec.
"Chci znát zase jejich ženy a jejich kraje," řekl chlapec. "Vždyť oni u nás nikdy nezůstanou."
Člověk pořád nachází nové přátele, a přitom s nimi nemusí být každý den. Když ale vidíme stále stejné lidi - jako třeba v semináři -, stanou se nakonec součástí našeho života. A jen co k tomu dojde, chtějí nám do toho života také mluvit. Pokud se nechováme podle jejich představ, tak se zlobí. Všichni totiž vědí naprosto přesně, jak mají žit druzí.
Zato nikdy nevědí, jak mají žít oni sami. Tak jako ta vykladačka snů, která je nedokáže uskutečnit.
Pastýř užasl. Stařec tedy umí číst, a dokonce zná i tuhle knihu. A jestli je opravdu tak nudná, pak má ještě čas vyměnit ji za jinou.
"Mluví se tu o něčem, co se objevuje skoro ve všech knížkách," pokračoval starý muž, "totiž o neschopnosti člověka zvolit si svůj vlastní osud. A nakonec ještě čtenáře přesvědčí, že uvěří největší lži na světě."
"A jaká je největší lež na světě?" vyzvídal překvapeně pastýř.
"Tahleta: že v určité chvíli své existence ztratíme vládu nad svým životem, a ten pak podléhá osudu. To je největší lež na světě."
"Já jsem v Sálemě Král," řekl mu předtím stařec.
"Jak to, že si král povídá s pastýřem," zeptal se zahanbený a ohromený Santiago.
"Z různých příčin. Ale dejme tomu, že ta nejdůležitější je, že ty jsi schopen naplnit svůj Osobní příběh."
Partýř nevěděl, co je ten Osobní příběh.
"To je to, co jsi odjakživa chtěl dělat. Každý člověk zkraje mládí ví, jaký je jeho Osobní příběh.
V té době je všechno jasné a možné a lidé se nebojí snít a přát si všechno to, co by v životě rádi dělali. Jak však čas plyne, jakási tajemná síla se snaží dokázat, že Osobní příběh uskutečnit nelze.
[...]
Duše světa se živí štěstím lidí. Anebo naopak neštěstím, závistí, žárlivostí. Splnit svůj Osobní příběh je jedinou povinností člověka. Vše je jedno.
A když něco chceš, celý Vesmír se spojí, abys své přání uskutečnil."
"Tamhleten si taky jako dítě přál chodit světem. Pak si ale raději pořídil tenhle vozík s praženou kukuřicí a teď celé roky šetří. Až bude starý, stráví měsíc v Africe. Nepochopil, že člověk má vždycky podmínky k tomu, aby udělal to, o čem, sní."
"Měl se raději stát pastýřem," uvažoval nahlas chlapec.
"Pomýšlel na to," řekl stařec. "Ale takový pouliční prodavač je něco víc než pastýř. Pouliční prodavač má střechu nad hlavou, kdežto pastýř spí pod širým nebem. Otcové dají svou dceru raději pouličnímu prodavači než pastýři."
Santiaga bodlo u srdce, když si vzpomněl na kupcovu dceru. Tam u nich v městečku jistě bude nějaký prodavač pražené kukuřice.
"Prostě to, co si lidé myslí o pouličních prodavačích a o pastýřích, se pro ně stalo důležitější než Osobní příběh."
"Když začneš slibovat něco, co ještě nemáš, přestaneš o to usilovat."
Trčím tu mezi ovcemi a pokladem, - napadlo ho. Musí se rozhodnout mezi tím, na co si zvykl, a tím, co by rád měl. Je tu také kupcova dcera, ale ta není tak důležitá jako ovce, protože na něm nezávisí.
lidé si už neuvědomují, co dobrého jim život ukazuje, když po nebi putuje slunce.
Pastýř začal větru závidět jeho svobodu a uvědomil si, že i on ji může mít. Nic mu nebrání, jen on sám. Ovce, kupcova dcera i andaluské pláně jsou jen stupně v jeho Osobním příběhu.
Vše je jedno.
Jeden kupec poslal svého syna za nejmoudřejším ze všech lidí, aby se ho zeptal na Tajemství štěstí. Syn putoval čtyřicet dní pouští, až došel k nádhernému hradu, tyčícímu se na vysoké hoře. Tam žil Mudrc, kterého hledal.
Nebyl to však žádný světec. Když náš hrdina vstoupil do hradního sálu, uviděl tam čilý ruch; kupci přicházeli a odcházeli, lidé po koutech se bavili, malý orchestr vyhrával příjemné melodie a byla tam bohatá tabule s nejchutnějšími jídly kraje. Mudrc s každým porozprávěl a mladík musel čekat dvě hodiny, než na něho přišla řada.
Mudrc pozorně vyslechl, co ho k němu přivádí, ale řekl, že teď právě nemá čas, aby mu Tajemství štěstí vyložil. Vybídl ho, ať se jde zatím projít po paláci a vrátí se za dvě hodiny.
"Chci tě ale o něco poprosit," dodal Mudrc a podal mladíkovi lžičku, na niž ukápl dvě kapky oleje. "Vezmi s sebou tuhle lžičku a dej pozor, aby se ti cestou olej nerozlil."
Mladík tedy chodil nahoru a dolů po palácových schodištích a ustavičně přitom upíral zrak na lžičku. Za dvě hodiny se vrátil k Mudrcovi.
"Tak co," zeptal se Mudrc, "viděl jsi ty perské koberce v mé jídelně? Viděl jsi zahradu, kterou mistr zahradník budoval deset let? Všiml sis těch nádherných rukopisů v mé knihovně?"
Mladím se zahanbeně přiznal, že neviděl nic. Dbal jen na to, aby nerozlil olej, který mu Mudrc svěřil.
"Tak jdi zpátky a prohlédni si divy mého světa," řekl Mudrc. "Nemůžeš důvěřovat člověku, jehož dům neznáš."
Mladík už klidněji vzal lžičku a znovu se vydal na procházku po paláci, všímaje si tentokrát všech uměleckých děl na stropě i po stěnách. Uviděl zahrady, hory vůkol, líbezné květiny, poznal vytříbený vkus, s nímž všechna ta umělecká díla patřičně rozmístili. Když se vrátil s Mudrcovi, vylíčil mu dopodrobna vše, co viděl.
"Kde ale jsou ty dvě kapky oleje, co jsem ti svěřil?" zeptal se Mudrc.
Mladík pohlédl na lžičku a viděl, že je rozlil.
"Tak tohle je jediná rada, kterou ti můžu dát," řekl nejmoudřejší ze všech mudrců. "Tajemství štěstí je v tom, jak se dívat na všechny krásy světa a nezapomenout přitom ani na chvíli na dvě kapky oleje na lžičce."
A litoval sám sebe, protože někdy se celý život změní v tak kratičké chvíli, že si člověk nestačí zvyknout.
Dokud jsem chodil s ovcemi, byl jsem šťastný a to štěstí jsem šířil kolem sebe. Lidé mě vítali, když mě viděli přicházet.
Teď však jsem smutný a nešťastný. Co mám dělat? Zahořknu a už nebudu lidem věřit, protože jeden člověk mě zradil. Budu nenávidět ty, co najdou ukryté poklady, protože já svůj nenašel. A pořád se budu snažit schraňovat to málo, co mám, protože jsem příliš malý, než abych mohl obejmout celý svět.
Jsem stejný jako všichni: řídím svůj pohled přáním, jak by se věci měly dít, a ne tím, jak se skutečně dějí.
Znenadání si uvědomil, že se může dívat na svět buď jako ubohá oběť nějakého zloděje, nebo jako dobrodruh, který hledá poklad.
Ten cukrář nepeče cukroví proto, že by chtěl cestovat nebo se oženit s kupcovou dcerou. Peče proto, že to dělá rád, - napadlo Santiaga a uvědomil si, že stejně jako stařec i on pozná, kdy má kdo blízko nebo daleko ke svému Osobnímu příběhu.
Pořád se učí něco nového. Jsou to věci známé, a přece jen nové protože si jich dříve nevšiml. A nevšiml si jich proto, že na ně byl zvyklý.
Znovu si uvědomil, že se v tomhle odlišném světě řídí týmiž pravidly, jaká se naučil od svých ovcí.
"Vše je jedno," prohlásil stařec.
Sotva usedli k jedinému stolu, který tam byl, Sklenář se usmál.
"Nic nebylo třeba čistit," řekl. "Korán přikazuje, abychom dali najíst každému, kdo má hlad."
"Proč jste mě to nechal dělat?" zeptal se chlapec.
"Protože to sklo bylo opravdu špinavé. A stejně tak ty jako já jsme si potřebovali vyčistit hlavu od špatných myšlenek."
Zdálo se, jako by celý svět znehybněl, protože ztichla chlapcova duše. Nebyla tu ani ta bolest, ani utrpení, ani zklamání: jen prázdný pohled ze dveří hospůdky a nesmírná touha zemřít, aby v tom okamžiku všechno nadobro skončilo.
(Propadá malomyslnosti při neúspěchu a překážkách.)
"Rád bych vyrobil stojan na sklo," řekl kupci. "Mohl by stát před krámem a lákat zdola kolemjdoucí."
"Stojan není k ničemu," odpověděl Sklenář. "Lidi o něj zakopnou a sklo se rozbije."
"Když jsem pásl ovce, riskoval jsem, že je uštkne had a zahynou. To ale patří k životu pastýřů."
"Tak proč se nevypravíte do Mekky teď?" zeptal se Santiago.
"Protože právě ta Mekka mě udržuje při životě. Jen kvůli ní snáším všechny tyhle stejné dny, tyhle mlčící sklenice v policích, obědy a večeře v té příšerné hospodě. Obávám se, že kdybych uskutečnil svůj sen, neměl bych už proč žít.
Ty sníš o ovcích a pyramidách. U tebe je to jiné, protože ty své sny hodláš uskutečnit. Já chci o Mekce jenom snít. Tisíckrát už jsem si představoval, jak putuji pouští, jak přijdu na nádvoří, kde je Posvátný kámen, a sedmkrát jej obejdu dřív, než na něj sáhnu. Představoval jsem si už, kdo asi bude vedle mě a přede mnou, jak spolu budeme rozmlouvat a modlit se. Bojím se velkého zklamání, a tak o tom raději jenom sním."
"Už třicet let mám tenhle krám. Poznám sklo dobré a sklo špatné a chod obchodu znám do všech podrobností. Všecko je v rozsahu, na jaký jsem si zvykl. Když začneš prodávat čaj ve sklenicích, počet zákazníků se zvýší. A já pak budu muset změnit svůj způsob života."
"A to by se vám nelíbilo?"
"Jsem na svůj život zvyklý. Dřív než jsi přišel, říkal jsem si, kolik času jsem promarnil na jednom místě, zatímco všichni moji přátelé se někam stěhovali, chudli nebo bohatli. Dost mě to mrzelo. Teď však vím, že to bylo jinak: tenhle krám je přesně tak veliký, jak jsem vždycky chtěl, Nechci nic měnit, protože nevím, jak to změnit. Už jsem si moc zvykl sám na sebe."
Santiago nevěděl, co na to říct. Starý obchodník tedy pokračova:
"Tys byl pro mě hotové požehnání. A dnes je mi jasné jedno: každé požehnání, není-li přijato, změní se v prokletí. Já už od života víc nechci. A ty mě nutíš vidět bohatství a obzory, které jsem nikdy nepoznal. Teď, když je znám a když znám své nesmírné možnosti, budu se cítit hůř než dřív. Protože vím, že mohu mít vše, a to já nechci."
"Všecko v životě je znamení," řekl Angličan a tentokrát odložil časopis, který četl. "Vesmír je učiněn z řeči, jíž všichni rozumějí, ale která už upadla v zapomnění. A já kromě jiných věcí právě tuhle Univerzální řeč hledám."
"Tolikrát už jsem putoval těmihle písčinami," řekl večer jeden velbloudář. "Poušť je ale tak veliká a obzor tak daleký, že si člověk připadá docela malý a raději mlčí."
Santiago pochopil, co má velbloudář na mysli, přestože sám sem vkročil poprvé. Pokaždé když pozoroval moře nebo oheň, byl s to celé hodiny mlčet a na nic nemyslet, pohroužen do nesmírnosti a síly živlů.
Lidé se bojí neznáma, protože každý člověk je schopen dosáhnout všeho, co chce a co potřebuje.
Bojíme se jenom, že ztratíme to, co máme, ať už život nebo pole. Ten strach přejde, když pochopíme, že náš příběh a příběh světa psala táž Ruka.
"V alchymii se tomu říká Duše světa. Když si něco přejeme z celého srdce, pak jsme blíž Duši světa. Je to vždy kladná síla."
Dodal, že tím nejsou nadáni jen lidé: všechny věci na Zemi mají duši, bez ohledu na to, jde-li o nerost, rostlinu nebo živočicha, anebo třeba jen o pouhou myšlenku.
"Všecko, co je na povrchu a pod povrchem Země se ustavičně přetváří, protože Země je živá; a má duši. Jsme součástí této Duše a málokdy si uvědomujeme, že ona vždy pracuje v náš prospěch."
"Není snadné Kámen mudrců zhotovit," řekl Angličan. "Alchymisté trávili v laboratořích celé roky a pozorovali oheň, který kov očišťuje. Tak dlouho jej pozorovali, až se jim ponenáhlu vytratila z hlavy veškerá světská marnost. A jednoho krásného dne zjistili, že nakonec očistili sami sebe."
Velbloudář se však zřejmě hrozbou války nedal vyvést z míry.
"Jsem naživu," řekl chlapci za jedné noci bez ohňů a bez měsíčního svitu, zatímco pojídal datle. "Teď jenom jím a nic jiném kromě jídla nedělám. Když se pak vydám na cestu, budu jenom na cestě. Když budu muset bojovat, umřu možná stejně tak dobře jako kdykoli jindy.
Protože já nežiju ani ve své minulosti, ani ve své budoucnosti. Mám jenom přítomnost, a to mě zajímá. Když budeš moci vždycky zůstat v přítomnosti, budeš šťastný. Uvidíš, že v poušti je život, že na obloze jsou hvězdy a že válečníci bojují, protože to patří k lidskému rodu. Život pak bude jako slavnost, veliká oslava, protože je to vždy jenom ta chvíle, kterou zrovna prožíváme."
Bůh možná stvořil poušť proto, aby se člověk mohl usmát při pohledu na datlovníky.
Nedokázal pochopit Lásku bez pocitu přivlastnění; Fátima však byla žena z pouště a právě poušť ho to mohla naučit.
"Možná tedy chci znát svou budoucnost, abych se mohl připravit na to, co přijde."
"Má-li to být dobré, bude to příjemné překvapení," řekl hadač. "Má-li to být špatné, budeš trpět o hodně dřív, než k tomu dojde."
"A jak že tu budoucnost dokážu uhádnout? Skrze znamení z přítomnosti. To tajemství spočívá v přítomnosti; soustředíš-li se na přítomnost, budeš ji moci zlepšit. A zlepšíš-li přítomnost, potom i to, co se stane, bude lepší. Zapomeň na budoucnost a prožívej každý den svého života podle naučení Zákona a v důvěře, že Bůh pečuje o své děti. Každý den v sobě nese Věčnost."
Láska nikdy člověku nebrání jít za Osobním příběhem. Pokud k tomu dojde, pak to není opravdová láska, ta která mluví Řečí světa.
Naslouchej svému srdci. Všechno zná, protože vyšlo z Duše světa a jednou se do ní zase vrátí.
Každé hledání začíná štěstím začátečníka. A vždycky končí zkouškou dobyvatele.
Nikdo neunikne důsledkům ničeho, co se děje pod sluncem.
Smrt obvykle způsobí, že lidé mají porozumění pro život.
Alchymie znamená přivést na hmotnou úroveň duchovní dokonalost.
Kdo prožívá svůj Osobní příběh, umí všechno, co potřebuje. Jenom jediné znemožňuje jeho sen: strach z neúspěchu.