Historický román v er formě, vydaný poprvé za druhé světové války. Román vychází z historického díla Dějiny dobytí Mexika od Williama Prescotta, slavného amerického dějepisce, které vyšlo 1843. Dílo pojednává o tažení Hernanda Cortése do Mexika, tak také Olbrachtův román, který je však kromě historických faktů také dílem beletristickým, takže události stylizuje a zasazuje do konkrétních situací a rozhovorů, o kterých sice z pramenů nevíme, ale které se zdají být pravděpodobnými.
Olbracht nabídku napsat tento román přijal za ztížených ekonomických podmínek, kdy se jeho knihy nemohly ani vydávat, ani prodávat, nicméně postupně ho práce na díle začala zajímat a bavit. Nemohl se totiž zbavit myšlenky přirovnání Cortés – Hitler. Ačkoliv oba dobyvatelé měli mnoho společného, přece jen nachází Olbracht také rozdíly – Cortés narozdíl od Hitlera disponoval statečnou a železnou vůlí, u Hitlera to byla pouhá zběsilost chtění. Cortés byl ctižádostivý, Hitler pouze nekonečně ješitný.
Mlhy, které ještě před čtvrtstoletím ležely na zámoří, skrývajíce ve svých ponurých chuchvalcích příšerná tajemství zvířat, lidí i osudů, se rozplynuly, obzory se vyjasňují, věci nabývají obrysů zcela určitých a dálky vždy lákaly lidi statečné. Nejsou na moři místa, kde se voda vaří jako v kotli nad plamenem, hladina se nehemží obludami a nesmírnými hady a nikdo ještě neviděl ptáka noha, jak nakláněje loď, sedí na přídi a vyzobává z paluby posádku.
Prvním evropským mužem, který přinesl zprávy o novém kontinentu, byl samozřejmě Španěl Kryštof Kolumbus. Objevil také Haiti a Kubu, které byly Španělskem kolonizovány. Do čela těchto ostrovů postavil král místodržícího dona Diega Velasqueze. Po Kolumbovi se dopustil objevení Yucatánu kubánský hidalgo Hernandéz Cordoba, který se však u domorodců setkal s tvrdým odporem a musel mnoho bojovat. Nakonec pevninu opustil, nicméně přinesl místokráli ukázky zlatých šperků. Diego Velasquez se rozhodl zemi znovu navštívit, podrobit si ji, kolonizovat a domorodce obrátit na víru. Zlato samozřejmě stálo na žebříčku priorit také poměrně v popředí. Vyslal nejprve svého synovce Grijalvu, kterému mohl plně důvěřovat, ten byl však změkčilý a velkých úspěchů v Mayské říši nedosáhl. Vrátil se zpět a Velasquez plánoval novou výpravu. Mezi věrnými a schopnými námořníky a bojovníky se mu zvlášť zamlouval Hernando Cortés, o jehož loyajalitě však nebyl úplně přesvědčen. Cortés pochopitelně sledoval také vlastní zájmy, oba měli své informátory o smýšlení a činech toho druhého, ale když Velasquez dospěl k přesvědčení, že by měl pověřit velením plavby někoho jiného, téže noci se to Cortés dověděl, uprchl ze Santiaga s celou flotilou a mužstvem a vydal se na cestu na Yucatán sám. Po cestě se bohatě zásoboval potravinami i mužstvem (hlásilo se mnoho mužů s vidinou dobrodružství a snadného zbohatnutí) v kubánském Trinidadu a Havaně, zatímco Velasquez zuřil a snažil se jej marně dostihnout.
V Havaně již Cortés vystupoval se vší nádherou a okázalostí, jaká přísluší velkému hodnostáři. Jeho oděv byl bohatý, ale vkusný a nevyzývavý, nosil málo šperků, ale vždy drahých, pro svou osobní potřebu najal množství služebnictva a úřednictva a začal, jak o tom ve svém neúspěšném chlapectví sníval, ukazovati světu, kým vlastně je. Způsoby, které zachoval do konce života.
Mezi Cortésovými muži se však našlo mnoho takových, kteří byli na straně místodržitele. Měli v úmyslu jej zevnitř podporovat při ranách, které hodlá on vést zvenčí. Při cestě čekali na příležitost, jak Cortésovi podrazit nohy. Cortés o jejich existenci věděl nebo ji při nejmenším předpokládal a proto byl ostražitý v pověřování svých lidí různě významnými úkoly.
Na mysu San Antonio rozkázal Cortés vší posádce vystoupit, aby naposled přehlédl své síly. Na moři kotvilo jedenáct lodí, z nichž největší, ta, na které se plavil sám, byla stotunová, tři jiné pojaly sedmdesát a osmdesát tun, ostatní byly lehké plachetnice a otevřené hončí lodě. ...
V rahnoví plachetnic, na jejich palubách i pod nimi se nemnoho set dobrodruhů loučilo s pevnou půdou a plulo do neznámé země, aby tam dobylo moci, cti a kořisti, či mluveno širší dějinnou skutečností, aby včlenilo střed Nového světa do oblasti evropského hospodářství, formálně pokřtilo Indiány a vyhladilo ukrutenství aztéckých bohů, aby zničilo velkou říši, vyvraždilo statečný národ a rozkotalo jeho vyspělou kulturu tak dokonale, že se naše doba jen s námahou pokouší z ubohých jejích trosek sestavovati pravděpodobný vývoj její i slavného kdysi Tenochtitlanu.
Corstés dospěl k pobřeží Nového světa. Domorodce nejprve ubezpečil o svých vlídných úmyslech a zahájil s nimi výměnný obchod. Obdarovával je nicotnými tretkami a hračkami a na oplátku dostával drobné zlaté šperky. Zlata však bylo velmi málo a Cortés vyzvídal, odkud se tu bere. Domorodci ukazovali do vnitrozemí, na západ. Zde zlata mnoho nebylo. Nejméně však chápali tohle: o květiny, nejkrásnější věc na světě, bledí mužové vůbec nestáli. Část indiánů se Cortésovi podařilo pokřtít, i když se nechali zejména proto, že viděli, jakou bojovou silou Evropané vládnou. Ke svému štěstí získal k dispozici muže jménem Aguilar, který byl mnoho let zajatcem domorodců a nyní osvobozen sloužil Cortésovi jako překladatel mezi místním jazykem a kastilštinou. Poté postupoval Cortés do vnitrozemí. Narazil tu na odpor jiného kmene, nastal boj, ve kterém Kubánci zvítězili. Poté se s Aztéky dalo komunikovat. Nosili jim zásoby a starali se o ně. Rozvinul se výměnný obchod. Cortés se stále domáhal setkat se s aztéckým císařem Montezumou, o jehož moci se zde dověděl. Indiáni sice předali dary a vzkaz, Montezuma rovněž poslal dary, ale návštěvníkům dal jasně najevo, že si nepřeje, aby postupovali do vnitrozemí a do jeho města Tenochtitlanu, a vybídl je k odchodu. Věděl totiž, jaké nebezpečí pro jeho říši představují. Cortés se s tím však nespokojil.
Kubánci se spolčili s indiánským kmenem Totonaků, kmenem porobeným Montezumou a Aztéky, a maje společného nepřítele, snažil se je Cortés dostat na svou stran. Navštívili jejich město Cempoalu. Domnívali se, že vidí střechy domů celé ze stříbra a už se radovali, ale byla to jen slída. V Cempoalu byli Cortésovi muži vlídně přijati a dalšího dne se odebrali do jiného města, Chiahuiclanu. Zde se stala zvláštní věc – nečekaně přišli aztéčtí výběrčí daní. Cortés donutil Totonaky, aby se výběrčím vzepřeli. Oni to udělali, a tak se připoutali na Cortésovu stranu, odkud nebylo úniku – od této chvíle byli vzbouřenci. Aztéčtí šlechtici byli uvězněni. Lidé porobení, nelámajíce si v prvních chvílích hlavy následky a souvislostmi, mají vždy radost, ukáže-li někdo jejich utlačovatelům pěst, a neplatit daně jest heslo účinné.
Cortés však Aztéky v noci propustil na důkaz toho, že je poslušen císaři Montezumovi a chtěl, aby to propuštění zajatci vyřídili. Hrál tedy na obě strany.
„Jsem rozhořčen, jak nedůstojně se k vám Totonakové chovali. Poskytnu vám možnost útěku a ráno se pokusím osvobodit také vaše přátele. Žádám vás, abyste to oznámili svému císaři a ujistili ho velkou úctou, jakou k němu mají Španělé přesto, že je tak nevelkomyslně na pustém pobřeží div nenechal zahynouti hladem.“
Zpráva o urážce mexického císaře Totonaky se rozšířila velmi rychle. Totonakové byli nesví. Někteří, radikálnější, se chtěli ke Cortésovi přidat vášnivě, ti opatrnější viděli, že riskují životy i majetek. Následně však Totonakové pomáhali Španělům při stavbě jejich nového města na pobřeží.
Cortés se rozhodl obracet Totonaky ke křesťanské víře, aby ho byli ještě poslušnější. Jejich kněz, kazik, byl však neoblomný. Také tlustý kazik měl své názory. Věřil v domácí bohy, ale měl také představu o nejvyšší, nekonečné bytosti, tvůrci všehomíra, a nedovedl pochopit, jak by se svrchovaný pán bohů, lidí, světa mohl snížiti, že by na sebe vzal lidskou podobu se všemi nedostatky, bolestmi a smrtelností a že by se chtěl stát obětí těch, jimž svým vdechnutím daroval život. Jako žádná disputace o víře, nevedla k výsledku ani tato.
Cortés tedy přistoupil k jiné metodě. Rozstřílel totonacké modly a když Indiáni viděli, že se bohové nehněvají ani nemstí, teprve tehdy je nalomil a ke křesťanství obrátil.
Tou dobou se ke Španělům přidal pomocník – hidalgo Saucedo. Přinesl však také zprávu, že byl místodržitel Velasquez zmocněn španělským králem kolonizovat objevené země. Hra o převahu tedy pokračovala. Cortés učinil tah – poslal španělskému králi, hamižnému Habsburkovi, předrahé dary v podobě předmětů z výpravy – zlaté a stříbrné nádoby, sošky, tkaniny, zbraně. Teď nezbývalo než doufat, že král vyhoví Cortésově žádosti, aby byl jmenován vrchním velitelem výpravy.
Zároveň však postihla Cortése nemilá věc. Někteří z námořníků, přívrženci Velasquezovi, se chtěli vzbouřit a sami odplout. Cortés tedy podplatil kormidelníky, aby předstírali, že prohlédli lodi a že jsou prožrané termity a plavby na moři neschopné, a až na jednu poslední je nechal odstrojit, rozebrat a zničit. Velasquezovci byli nahraní, léčku sice prohlédli, ale lodi už byly ty tam. Byli odříznuti od světa. Nezbylo jim, než se podřídit Cortésovi a nadále se snažit o infiltraci a kolonizaci.
„Uvažovat o prostředcích jak utéci je statečných duší nedůstojné. Dali jsme se už do boje, a v době, kdy postupujete, hleděti za sebe by byla vaše záhuba. Nabudete-li znova důvěry v sebe a ve mne, je výsledek jistý. Já jsem si svůj los již vyvolil. Vytrvám zde posud, pokud se mnou zůstane třeba jen jediný z vás.“ ... Vzpoura byla zažehnána, možnost útěku znemožněna, vojsko společným nebezpečím sjednoceno a připoutáno úže k veliteli.
V sprnu 1519 vyrazil Cortés z města Cempoaly do boje proti mexickému státu. Vedl s sebou asi 400 pěšáků, 1300 domorodých bojovníků a 1000 nosičů. Procházeli slunným vlhkým krajem plným zeleně, který nazvali tierra caliente. Poté stoupali do Kordiller, kde se klima poněkud změnilo a dospěli k městu Xalape na mexické planině. Stoupali stále vzhůru a podnebí se ochlazovalo. Kraj se stal drsným, což těžce nesli zvlášť indiáni, zvyklí na teplé klima. Prošli kolem vrcholu vyhaslé sopky Core de Perote, jejíž název je odvozen od kufrům podobných skal. Po třídenním pochodu se dostali do příjemnějšího již podnebí, nacházeli obdělanou půdu s kaktusy, agáve, aloe, kukuřicí a dalšími plodinami. Dorazili do města Cempoaly, kde jednali s místním kazikem, duchovním hodnostářem. Ten se choval zdvořile, ale chladně. Vyptávali se na sídelní město císaře Montezumy. Prý leží ve velkém údolí a uprostřed jezera, ovládaného císařovými lodicemi, a k městu vedou po umělých hrázích cesty, přerušované místy mosty, po jejichž zdvižení jest k Tenochtitlanu znemožněn jakýkoliv přístup. Kazik daroval vojsku potraviny a dovolil Cortésovi, aby si z jeho lidí najímal vojáky. V Cempoale odpočívali 4 dny. Noví totonačtí spojenci Cortésovi navrhovali další postup přes horské území Tlascaly, jediný svobodný stát. Tlascalané jsou velmi stateční. Vždy si svou domovinu uhájili a svou svobodu nade vše milují. Tlascala znamená „země chleba“. Avšak na dopis reagovali odmítavě – průchod svým státem Cortésovi nedovolili. Jsou ochotni v takovém případě prolít krev. Tlascalci nenáviděli Aztéky. Sňatky s nimi zakazovali a cvičili se soustavně ve zbrani proti nim. Svou zemi zabezpečili před vpádem mohutnou zdí. Tato zeď nechávala jediný průchod a tím se rozhodl jít Cortés. Španělé, hledíce na gigantickou stavbu, byli velmi zaraženi a opravovali si své představy o nevzdělané zemi, kam táhnou a s níž budou hotovi obratem ruky. Následovalo několik bojů s Tlascalci, kteří se ukázali jako organizovaní a dobří bojovníci. Celá země se proti Španělům sjednotila. Díky dělostřelecké výbavě a skvělým taktickým schopnostem Cortésovým se však Španělům nakonec podařilo Tlascalce přemoci, protlačit se průsmykem a získat si tak jejich respekt. Důvodů pro vítězství bylo však více. Především Indiáni nebojovali proto, aby vraždili, primárně chtěli zajímat. Byli také příliš stateční a nedočkaví boje, zkrátka podlehli evropské taktice.
A když se blížili k Tlascale, stály již daleko před jejími branami shluky a pak zástupy bíle oděných žen a mužů v pestrých krojích, s tvářemi udivenými, zvědavými, uctivými i přátelsky se usmívajícími, dívky přinášely kytice lučních květin a věnčily velitele, vojáky i jejich podivná zvířata růžemi a květy kozího listu. Přicházeli synové slunce, dávno prorokovaní bílí mužové, kteří zničí proklatého Montezumu!
...Tlascala byla hezká a čistá. ... Paláce velmožů, chrámy a správní budovy byly z kamene, domy s plochými střechami z kamene, cihel nebo jílu, neměly okenních výplní a ve dveřích visely jen rohože pokryté měděnými plíšky, aby cinkáním ohlašovaly vstup příchozího.
Cortés tedy vítězně vstoupil do tlascalského města, jemuž vládl starý Šikotenkatl a jeho syn – vůdce bojovníků. Cortés při vyjednávání přesdvědčil vládce, že jejich král ve Španělsku je legendární nadpřirozená bytost, bůh Quetzalkoatl, který podle pověsti opustil zemi a čeká za mořem, odkud se vrátí v lesklé přilbě – popis na Cortésovy lidi seděl, byli tedy považováni za vyslance onoho boha a Tlascalce si tím naklonili. Stali se spojenci a Cortés dostal mnoho domorodých bojovníků na cestě k ovládnutí nenáviděného Montezumy a všeho aztéckého lidu. Styk mezi národy se stal důvěrným, vojáci dostávali za manželky tlascalské dívky.
Císař Montezuma však mezitím sledoval každý krok Španělů a věděl, že se přibližují. Podle prognózy jeho bohů se blížil zánik říše, proto se císař tohoto vpádu velmi obával. Těšil se zprávám, že Cortés táhne na Tlascalu, protože byl přesdvědčen, že jí nemůže nikdy projít, ale když se dověděl, že ji Španěl porazil a získal v ní ještě spojence, snažil se jej upokojit zlatem – poslal mu 300 uncí zlatých šperků i nezpracovaného zlata, což svědčilo o jeho velkém bohatství, ale i strachu. Cortés však na to nedbal a uctivě odpověděl dopisem, že se přesto nemůže vzdát návštěvy města tak slavného, když to svému pánu přislíbil.
Další cesta vedla přes město Cholulu. Tlascalané sice nabádali Cortése, aby Cholulanům nevěřil, že jsou zrádní a věrolomní, že se také jako jediní z okolí nepřijeli Cortésovi poklonit a vyjádřit mu oddanost, ale on tam vstoupil přec. Pobyt byl veskrze příjemný. Vojsko bylo krmeno výbornými pokrmy, domorodci byli přívětiví. Toto město bylo kdysi dávno vystavěno Toltéky, předchůdci Aztéků, kteří však vymřeli v bojích, nemocemi a mísením s Aztéckým rodem. Jméno tolték znamená „stavitel.“
V Cholule se však vojákům dařilo jen do chvíle, než odjelo aztécké poselstvo, které tu s nimi několik dní prodlévalo. Najednou už vojáci nebyli nikam zváni a zásob bylo zničehonic málo. Dokonce se objevilo několik ulic zatarasených. To bylo zlé znamení. Cholula se stala společensky chladnou. Cortés však využil důvěrných styků jedné cholulské dívky s jeho indiánskou dívkou Marinou, a prostřednictvím oné ženy se dověděli, že císař podplatil cholulské a že chtějí ráno přepadnout Španěly v ulicích. Indiánka byla zatčena a Cortés mohl nad cholulskými vyzrát. Tak ženský jazyk zmařil plán připravený desítkami mužských hlav a tisícerýma rukama. Nastalo hrozné vraždění a krvavé boje, kazikové byli pobiti a na jejich místa dosazeni noví, modly byly strženy a nahrazeny pannou Marií s dítětem. Cholulané na svou zradu krutě zaplatili.
Po 14ti dnech se Cortés z Choluly vypravil dále. Z příjemného podnebí vystupovali opět do vysokých hor, minuli sopku Popokatepetl. Montezuma netušil, jak blízku už bílí mužové jsou. Konal porady s nejvyššími kaziky, ale byl přesdvědčen, že proti vůli bohů a proroctví zániku stejně nic nezmůže. Snažil se nebezpečí zdržet dalšími dopisy a dary, které však byly marné.
Další zastávkou vojska bylo mexické město Cuitlahuak. Tam byli slavnostně přivítáni a dostali zde dostatek potravin i odpočinku. Vojsku byl také milý pohled na mnoho krásných a přívětivých dívek. Podobně se jim dařilo ve městě Iztapalapanu, kam nechal Montezumův bratr Kuitlahua pro větší lesk sezvat nejvyšší šlechtu z celého okolí. Toto město bylo však později po obsazení Mexika Španěly naprosto zničeno.
Tak Cortés vtáhl do Tenochtitlanu, mexického hlavního a sídelního města. Byli přívětivě uvítáni, město bylo nádherné a výstavní. Vojsko bylo ubytováno v Ašakajatlově paláci. Císař přijel velitele přivítat a vyptával se ho při zdvořilostní návštěvě na jeho původ, zemi, důvody, jež ho sem přivádějí. Brzy si šli prohlédnout císařský palác. Bylo to město samo o sobě, složené z nízkých budov z červeného pórovitého amygdaloidu, a třebaže rozlohou velice přesahovalo rozměry paláce Ašakajatlova, vnějškově se mu podobalo. Vešli tam hlavní branou, nad níž byly vytesány Montezumovy znaky: orlové nesoucí ve spárech pardály. Rázem se ocitli v jiném světě. V městě jediného člověka. V oblasti jeho potřeb, kultury, vkusu a zálib. A ten muž miloval prostor a světlo, čistotu, vodu, květiny, přepych a svůj majestát.
Cortés se snažil udržet v Montezumovi pověru o bohu za mořem, jenž má být jeho pánem, protože Montezuma už odhalil, že jeho silné vojsko nejsou nadpřirozené bytosti a že také jejich koně – neznámí tvorové – jsou smrtelní. V následujících dnech poznával Cortés město: viděl ruch tržiště i hrozné místo lidských obětí na vysokém stupňovitém chrámu, kde bylo lidem na obětním stole vyrváno srdce z těla. Na zdech se zde černala zaschlá krev tisíců obětí. Cortésovi vojáci také našli ve svém paláci tajnou skrýš s velkou hromadou zlata, šperků, drahých látek a plášťů z pestrého peří.
Avšak Cortés musel podniknout další kroky, chtěl-li Mexiko opravdu ovládnout svou malou hrstkou vojáků. V té době se dověděl o úkladném vpádu Kuauhpopoka do jeho Villy Riky de la Cruz a z tohoto počinu obvinil Montezumu. Ten vinu a svůj příkaz k takovému činu rezolutně odmítal. Cortés odpověděl, že chce-li císař prokázat svou nevinu, musí povolat svého šlechtice do Tenochtitlanu, vyslechnout ho a naložit s ním podle své zásluhy. Aby přesvědčení o císařových přátelských úmyslech nabyl však také Cortésův pán a vládce za mořem, je rovněž třeba, aby císař přeložil své sídlo ke Cortésovi do Ašakajatlova paláce na dobu, než bude věc s útokem na Villu Riku vyřízena. Císař zbledl. Byl potupen, zrazen a uražen, cítil, že se má stát dobrovolným rukojmím. Tlumočnice doňa Marina však císaře prosila, aby byl bílým mužům po vůli, že učiní-li tak, nestane se nic zlého, ale odmítne-li, může být prolita jeho krev a také jeho poddaných. Císař tedy nakonec šel. V pompézním průvodu, aby se stále zdálo, že má moc a vše koná dobrovolně. Ve skutečnosti už ale byl pouhou loutkou v rukou Cortésových. Následoval krátký soud Kuauhpopoky a jeho lidí, všichni byli odsouzeni k smrti upálením po evropském způsobu. Poprava byla pro mexický lid atraktivní podívanou, podobně jako pro Evropany. Po aktu však Cortés prohlásil, že doznáním vrahů padá vina na císaře, který byl tedy zjevně původcem zločinu, a před zraky jeho poddaných ho nechal spoutat a odvést. Tehdy teprve propukl lid v pláč a vzlykot, protože pochopili, co se s jejich drahým císařem stalo. Stal se vězněm v paláci bílých vojáků. Ti se o něj starali dobře, protože jeho prostřednictvím měl velitel vliv na lid. Montezuma se sám styděl vrátit se potupen a zahanben mezi svůj lid a tak odevzdaně očekával konec, jak bylo předpovězeno. Cortés mezitím stavěl loďstvo pod záminkou, že až budou lodě hotovy, odpluje na nich z říše. Potlačil spiknutí, které proti němu vedl císařův bratranec Kakama a nechal se Montezumou uznat oficiálně svrchovaným velitelem města z pozice poddaného nejvyššího boha sídlícího za mořem – kastilského krále. Požádal Montezumu o jeden chrám, který by mohl zasvětit kříži, aby měli vojáci kde vykonávat obřady a doporučil mu, aby poslal kastilskému králi dary v podobě zlata a šperků na důkaz oddanosti – to vše byla jen zdvořilá forma násilí.
Byla vypravena loď s drahým nákladem pro krále. Měli příkaz jet rovnou do Španělska, ale námořníci nevydrželi stesk po domově a učinili mezipřistání na Kubě. Vypravovali zde přátelům, co všechno viděli v „Indii“. Místodržitel Velasquez se to pochopitelně dověděl, zavalila ho vlna vzteku a závisti, ale loď už nedostihl. Vyslancům byl v Kastilii bohužel celý náklad zabaven, včetně jejich vlastních peněz a zlata a byli vyhnáni. Neboť Velasquez informoval rychle jednoho vysokého duchovního o zrádci Cortésovi, jehož lup je třeba zabavit a viníky, alespoň ty, co se vrátili, potrestat. Král Karel se o záležitost příliš nestaral. Do Sevilly měl cestu až za několik měsíců, otázku původu a náležitosti pokladu nechal právníkům, ať mu spočtou, kolik mu náleží, po bezmála půlroce si nechal předvolat oba vyslané šlechtice a přikázal vrátit jim jen tolik peněz, kolik bude stačit na zpáteční cestu ke Cortésovi. Velasquez u krále usiluje o povolení použít své nové loďstvo k tomu, aby mohl potlačit Cortésův odpor a porazit ho. Povolení je mu nakonec uděleno. Kvůli svému věku a již nižší fyzické kondici se však rozhodne sám se výpravy neúčastnit. Cortés mezitím marně a dlouho čeká na zprávy od krále.
Admirál Narvaez doplul do Jižní Ameriky a shledal, že Cortés je zde prakticky neomezeným vládcem. Rozhodl se obsadit Villu Riku a zahájil přípravy. Poslal Corésovi do Mexika list.
Cortésovi zas letí myslí: Vytrhnout proti Narváezovi, to jest ponechat Mexiko Montezumovi; nebo hájit město proti Narváezovi a mít aztéckou vzpouru v zádech? Nebo je snad možné obojí zároveň, to jest rozdělit své chabé síly, s částí jich táhnout proti Velasquézovu zbrojnoši a s druhou ve zdech Ašakajatlova paláce čelit povstání?
Cortésovi se podaří přetáhnout Narváezovy vyslance na svou stranu, admirálovi odmítne poslušnost, jelikož není zplnomocněn králem. Snaží se přesvědčit jeho vojsko, aby se přidalo na jeho stranu. Narváez chce zaútočit na Villu Riku, Cortés se rozhodne táhnout na pomoc s vojáky sám, v Mexiku zatím ustanoví zástupce – Pedra de Alvarado. Podaří se mu porazit Narváezovy vojáky a ty, kteří přežili, přetáhnout na svou stranu, takže Villa Rica je zachráněna a jeho vojsko se opět značně zvětší (Cortés během bojů vytrhnul Narváezovi oko) ale po návratu do Mexika se situace zhoršila – nenasytný Alvarado se dopustil krveprolití na domorodcích – vyvraždil mexické kaziky při náboženském vytržení. Rozlícený lid zaútočil na Ašakajatlův palác a nebýt Montezumy a jeho domluvy Aztékům, Španělé by nepřežili.
Přesto Cortés Alvarada nepotrestal, protože byl oblíbencem spojeneckých Tlascalanů. Nastaly boje o Ašakajatlův palác, o město a zásoby, o opětovné získání převahy v Mexiku. Aztéky sešikoval Montezumův bratr Kuitlahua, takže ze spontánního povstání se stal organizovaný vojenský útok.
Během dne se proměnil palác v lazaret a márnici. Na palmových ložích skřípají zuby muži, jimž byly rány prolity vřelým olejem a údy zabaleny do obvazů s bylinami přirozenosti mokré i suché, studené i horké, a páter Olmedo s licenciátem Díazem a kněží vojska Narváezova v rochetkách obcházejí ty, kdož touží po slovech útěchy, nebo kdo je už ani neslyší. A venku, v chatrčích Tlascalanů, se pokoušejí indiánští lékaři a kouzelníci jen jinými slovy, posunky a bylinami o totéž a soudí, přijdou-li po nich se svými kouzly ještě také ti v bílých košilkách a s fialovými pytlíčky na krku, že to může jen prospět. Na dvoře stojí ve skupině důstojníků Cortés a udílí rozkazy. Posud není kdy svléci odění, je třeba ještě mnohé zařídit. Mluví hlasitě, snad důrazněji než jindy, nechce prozradit, jak je unaven a že má bolest.
Aztékové vyslovili jasnou podmínku – chtějí zpět svého císaře. Císař už rezignoval. Myslí si, že v očích svého lidu jednou pro vždy selhal a chce zemřít. Přesto před ně vystoupí a nabádá je k umírněnosti vůči hostům ze Španělska. Je však označen za špatného Aztéka – poprvé někdo zvedl hlavu z prachu a odvážil se mu oponovat. Střílí po něm šípy. Jeden ho zasáhl a císař je raněn. Brzy upadá do bezvědomí a je na pokraji smrti. Cortés ví, že je nutné vzpouru co nejdříve zdolat, nebo odejít – už nemají v Montezumovi oporu. Přepadli pyramidu se svatyní a zajali dva kněží – ti mají pro Aztéky velkou cenu. Indiáni opravdu začali vyjednávat podmínky usmíření, ale jen naoko – náhle zaútočili znovu. Cortésovo vojsko bylo už celé zmrzačené, slabé a vyčerpané. Montezuma tehdy navíc, 30. června 1520, skonal. Prosil jen za své potomky, aby s nimi bylo nakládáno s úctou a aby dostali část zákonitého dědictví.
Následujícího rána se konal jeho pohřeb. A ti, kdo ho provázeli, připomínajíce si dlouhé měsíce zajetí, z něhož teď vychází jejich pán a císař, zneuctěný, zbavený říše i života, vykazovaný z domu jako psí mrtvola, bez kněží a pohřebních slavností, vystupňovali svůj pláč a lkaní do nejvyšších tónů.
Cortés se s důstojníky usnesl, že jediné východisko je prchnout z Mexika. Naplánovali noční útěk. Vypadalo to, že celé město spí. Ale u hráze vodního příkopu, který bylo třeba překlenout, je čekalo nemilé překvapení. V loďkách byly stovky Indiánů a zaútočili. Ztráty byly veliké. Nový nápor byl u druhého příkopu. Mosty byly navíc strženy, takže přes první vodu museli Španělé upevnit improvizovaný most a ten jim po přejití těžké jízdy a děl nešlo vytáhnout z ukotvení zpět. Přes druhý příkop se tedy dostali až tehdy, když tam vznikla hromada mrtvých těl, přes něž bylo lze se přebrodit. Po noci plné krutých bojů se podařilo hrstce Španělů utéci. Půl dne odpočívali a pak se vydali na nový pochod. Aztékové je pronásledovali. Španělé mířili do Tlascaly. V jednom místě však museli zdolat vyvýšeninu, kterou zatarasilo ohromné vojsko Indiánů. Cortésovi se však podařilo zabít vůdce branných sil Sinahuaka, a bez velitele se Indiáni zděšeni rozprchli. Nebýt toho, byli by Španělé do jednoho pobiti, indiánská přesila byla nesmírná. Po boji zůstalo na místě celkem 20 000 mrtvých, Španělů zbylo již jen několik set.
Vojsko tedy nakonec šťastně dospělo do Tlascaly. Cortés byl však velmi vážně raněn – měl proraženou lebku, a upadl do bezvědomí. Jeho žena doňa Marina v noci tajně poprosila šamany, aby mu šli pomoci a ti tedy za obřadních průpovídek mu dlátem tesali do lebky, aby uvolnili otok mozku. Katoličtí lékaři by se takového zákroku neodvážili. Cortés se opravdu pozvolna uzdravoval. Rány se zacelily i jeho vojákům a dobré živobytí a odpočinek vzbudily staré roupy. Vojsko se začalo dělit na cortésovce a narváezovce a docházelo k potyčkám. Dokonce mezi Tlascalci se začínala vzmáhat opozice proti vetřelcům ze zámoří, kteří před rokem vyvraždili tolik jejich mužů, bratrů a synů. Cortés byl v nebezpečí. Část jeho mužstva se chtěla uchýlit zpět do Villy Riky, počkat zde na posily nebo odplout domů. To však Cortés nechtěl za žádnou cenu. Vojsko by totiž chtělo odplout domů a na Kubě by ho coby zločince čekala jistá smrt, teď, když Mexiko nedobyl a vracel by se jako poražený. Velkým zločincem smí být jen vůdce vítězný, pak mu bude odpuštěno.
Obyvatelé Mexika mezitím likvidovali spoušť po nočních bojích. Všechno viděli: hráz od zaklesnutého mostu až po přeplněnou propust smrti, pokrytou až dolů k mokrým kamenům mrtvolami, v jedné změti rytíře v železe, španělské pěšáky, nahé Tlascalce, aztécké bojovníky v bílých pláštích, opuštěná děla, z náspů převrácené vozy, poházené zbraně a prapory, dodělávající koně, nebohé probodané dívky.
Bezprostředně poté zvolili nového císaře: osvoboditele a mstitele, krále Kuitlahuu. Připravovala se jeho korunovace. Kuitlahua byl jiného vyznání než Montezuma. Uznával jen „neznámého boha, příčinu příčin“... „Všechny věci na zemi mají svou metu, a také na nejradostnější dráze jejich marnosti a jejich lesku jim docházejí síly a ony se rozpadají v prach“. Kuitlahua měl v prvních dnech v Tenochtitlanu mnoho práce. Musel dát do pořádku zpustošené město a také znovu vybavit vojsko. Těžil ze znalostí o vojsku španělském – zajímalo ho železo, brnění a bojové techniky, které odpozoroval od Španělů. Dal nově opevňovat město. Protože předpokládal, že Tlascalci už pochopili, že Španělům nejde o spojenectví s nimi, ale chtějí nakonec ovládnout celou zemi, vypravil do Tlascaly mírové poselstvo. Poprvé od založení Mexické říše projevil mocný aztécký císař ochotu jednati s Tlascalou. ...Rozhodl se čelit diplomacii diplomacií. Vyslanci apelovali na společné bohy a společnou víru, společnou řeč, zrazovali od cizinců, kterým jde jen o zlato. Ačkoliv mladý Šikotenkatl chtěl vyslance poslechnout, aztécká nabídka však byla nakonec zamítnuta díky radě starších, kteří se nechtěli prohřešit vůči svému pohostinství a slíbenému spojenectví se Španěly.
Cortés se pustil do nových výbojů. Od Tlascalců dostal nové mužstvo a zaútočil na sousední Tepecu, aby to vypadalo, že hájí především zájmy Tlascalců. Od tohoto vítězného tažení jeho moc a vliv den za dnem vzrůstala a on si podroboval další území. Mnohá z nich se k němu přidávala dobrovolně. Cortés uvažoval o opětovném napadení Mexika. Tentokrát však z jiné strany. Nechal si postavit nové lodi v Tlascale, a poté je hodlal dopravit k pobřeží jezera obklopujícího Tenochtitlan. Propustil Narváezovce, protože se s nimi nechtěl dělit o kořist, nechtěl riskovat jejich malou loyajalitu a navíc chtěl, aby šířili doma jeho jméno a slavné činy. Velasquez byl vzteky bez sebe, když zjistil, že jeho posily se přidaly ke Cortésovi a vrací se jen hrstka mužů. Začal horlivě psát dopisy s dalšími obviněními Cortése ze zločinů a rozesílat je na nejvyšší místa. Do Mexika vypravil dvě lodi s válečnou výzbrojí, které měly Cortése porazit a dovézt na Kubu k soudu. Posádky obou lodí však byly přetaženy na stranu Cortésovu – což je účelné, aby proti sobě stáli Španělé a Španělé? Cortésovi vojáci ve Ville Rice se jen smáli, jak je don Diego šlechetný, že jim posílá děla, koně a nové vojsko. Zároveň sem tou dobou připluly lodi jamajského místodržitele Garaye, Velsquezova konkurenta. Ten chtěl obsazovat území sousední, ale jeho mužstvo bylo rovněž přivedeno na Cortésovu stranu. Tak získal Cortés nečekanou pomoc od svých vlastních nepřátel. Také on psal dopisy císaři Karlovi. Popsal úspěchy a strasti bojů v Mexiku a okolních státech a nechal poslat také druhý list – přímluvu za podporu celé výpravy podepsanou všemi důstojníky.
Císař Karel četl i Velasquezovy žaloby i Cortésovy listy. Rozhodl se, že do věci zasahovat prozatím nebude, protože by to muselo znamenat vybavení velké válečné výpravy do Mexika, aby byla schopna porazit Cortésovu armádu i Mexičany, a to nemohl potřebovat, protože se zrovna schylovalo k válce s Francií a všechny peníze se musely šetřit k vnitroevropským účelům. Kromě toho on a brzy i celá Evropa si uvědomili, jaké nedozírné důsledky může mít mexická výprava pro ekonomiku kontinentu, jak se mohou změnit mocenské vlivy, vznikaly prognózy o přeorientování obchodu na západ a všechny tyto vize hrály v Cortésův prospěch.
Cortés tedy nechal v horách postavit lodi, dopravit je do Tezcuka a odtud podnikal výboje do měst sousedících s Tenochtitlanem, aby oslabil okolí hlavního města. Plenil, vraždil a loupil, ale Aztékové bojovali také dobře – často se stalo, že v bojích zvítězili.
Přes jisté počáteční nesnáze (Cortés musel potřít pokus o vzpouru a jeho vraždu, což se mu podařilo včaným odhalením plánů sabotérů a popravou jejich iniciátora, dále musel čelit jistými spory mezi jeho důstojníky a konečně mu také zavdal záminku k popravě mladý Šikotenkatl, který byl jeho skrytým nepřítelem už od prvního setkání) se konečný plán na dobytí Mexika začínal dařit. Cortés rozestavěl své podřízené velitele na strategických místech v okolí, aby měl silné zálohy, porazil Guatemozinovo loďstvo svými velkými loděmi na jezeře a zmocnil se strategicky zásadní pevnosti Xoloc, kterou uhájil před zuřivými nájezdy Aztéků. Nyní měl výhodnou pozici a silnou základnu pro hlavní útok.
Dál jsem v knize nedošla, chybí mi asi 110 stran z 540. Už jsem na to neměla nervy, historické romány nejsou zrovna můj největší koníček. Kdo se chce dozvědět, jak to dopadlo, nechť si ji přečte sám nebo se obrátí na historické údaje ;)