Robert Louis Stevenson
Novela, kterou jsem četla v souborném vydání (1966) spolu s dalšími dvěma texty: Franchardský poklad a Falesánské pobřeží. Novela o doktoru Jekyllovi byla napsána 1886 a žánrově ji lze zařadit mezi prózu hororovou či psychologickou, zejména kvůli své tematice.
Stěžejním konceptem, jímž se novela zabývá, je morální a nemorální stránka, které se v člověku snoubí a které spolu svádějí odvěký boj. Doktor Jekyll nechce přijít o své vážené postavení ani se vzdát svých vědeckých úspěchů a prestiže. Velká část jeho já je oddána vědě a jeho práci. Přesto však jej sužuje jiná jeho stránka: ta odvrácená, která se chce oddávat rozkoši, lehkovážnosti, výstřelkům, různým necudným činnostem a vposledku i zločinu - zkrátka, je to jeho ,,zlé" já. Doktor přichází na způsob, jak tato dvě jáství od sebe oddělit: svou podobu umí po požití jisté drogy změnit do podoby Edwarda Hyda, jenž reprezentuje čiré, destilované zlo původní komplexní osobnosti doktora Jekylla. Hyde je mladší, ale také neduživější (protože léta málo živený), je to však tvor, jehož pohled každého zamrazí, a jenž necítí žádný ostych či svědomí. Do podoby Jekyllovy se přeměňuje hlavně s tou motivací, aby nebyl stíhán za své prohřešky: zkrátka vždy zmizí a je nevypátratelný.
Hyde je postupem času silnější a silnější a nabývá nad svým hostitelem převahu. Vracet se do původní podoby je pro doktora Jekylla čím dál obtížnější, bolestivější a vyžaduje to větší a větší množství drogy, k jejíž přípravě doktorovi docházejí původní ingredience, které už nadto nejsou k dostání v někdejší kvalitě či čistotě, a proto nově vyrobená droga nefunguje. Jekyllovi je proto jasné, že brzy přestane existovat: na světě už bude pouze Hyde. V samém závěru své existence se tedy proto rozhodne pro sebevraždu, aby nenechal svou zlou substanci běhat svobodně a neomezeně po světě.
Kromě této alegorie nerozlučně spojené dobré a špatné lidské stránky osobnosti, vášně versus zodpovědnosti, pudu versus morálky či zásad, má příběh také svou detektivní či napínavou složku. Přestože čtenář - buďto přímo znalý jádra příběhu, jako já, nebo bystrý natolik, aby se pravdy dovtípil ještě před koncem - jaksi tuší, kdo nebo co Edward Hyde skutečně je, vychutná si napětí z mrazivé záhadnosti Hydovy identity, o němž si nikdo není jist, co se za ním skrývá, proč každý instinktivně uhýbá pohledem od jeho zlých očí, proč každým v jeho přítomnosti projede chlad, a posledně, jaký je jeho vztah k ctihodnému doktoru Jekyllovi, který mu ze zcela nepochopitelných důvodů odkázal celé své jmění ,,i v případě jeho zmizení".
Samotné a kompletní vysvětlení všech těchto otázek nacházíme až na samotném konci novely, kdy Jekyll sám ve své zpovědi vše od začátku až do konce vysvětluje.
Příběh obsahuje tedy i jakési naučení či upozornění, abychom si své stinné stránky nenechali přerůst přes hlavu, jelikož by nás pak mohly příliš ovládat, ale také, a to je snad i zajímavější, abychom se nesnažili své ,,horší já" oddělit od nás samotných: je naší součástí a jedině přiznáno a akceptováno může zůstat dostatečně pod kontrolou.
Hyde byl bledý a zakrslý - budil dojem člověka zrůdného, ač se to znetvoření nedalo popsat, měl nepříjemný úsměv, choval se k advokátovi ohavně bojácně a zároveň vyzývavě a mluvil chraptivým, sípavým hlasem, skoro selhávajícím - to všechno svědčilo proti němu, ale ani to všechno dohromady nemohlo zdůvodnit dosud nepoznaný odpor, hnus a strach, jaký u pana Uttersona vzbudil. (str. 35-36).
[...]
,,To jste vy, Poole?"
,,Jsem to já, otevřete!" odpověděl Poole.
Vešli do osvětlené haly, v krbu plápolal oheň a kolem se jako stádo ovcí shluklo veškeré služebnictvo, muži i ženy. Jakmile se objevil Utterson, služebná začala hystericky kňučet, kuchařka vykřikla ,,Bohudíky, pan Utterson!" a rozběhla se k němu, jako by ho chtěla popadnout do náručí.
,,Copak, copak? Co tu všichni děláte?" nevrle se podivil advokát. ,,To přece nejde, to se nepatří! Co by tomu říkal doktor?"
,,Mají všichni strach," omlouval je Poole.
Nastalo mrtvé ticho - nikdo ani nehlesl, jen služebná se rozplakala nahlas.
,,Buďte zticha!" okřikl ji Poole vztekle, což nasvědčovalo, že má sám také nervy nadranc - jakmile totiž služebná tak najednou spustila hlasitý nářek, všichni sebou škubli a s ustrašeným napětím v obličeji se otočili ke dveřím do pokojů. ,,Podej mi svíčku, podíváme se tomu na kloub," řekl Poole chlapci, který měl na starost čištění příborů. Pak poprosil pana Uttersona, aby šel za ním, a vyvedl ho do zahrady za domem.
,,Jenom buďte hodně zticha, prosím vás," řekl. ,,Chci, abyste dobře slyšel, ale nerad bych, aby bylo slyšet vás. A ještě něco, pane Uttersone - kdyby vás náhodou vyzval, abyste šel dál, nechoďte k němu!"
Při té naprosto nepředvídatelné výstraze Uttersonovi div neselhaly nervy, málem ho připravila o rovnováhu, ale hned se opět vzchopil a prošel za sluhou laboratoří a anatomickou posluchárnou, zatarasenou bednami a láhvemi, ke schodům na druhém konci. Zde mu Poole pokynul, aby si stoupl stranou a poslouchal, sám postavil svíčku na zem, s velkým očividným přemáháním vyšel po schodech nahoru a trochu nejistou rukou zaklepal na červené sukno na dveřích pracovny.
,,Prosím, pane doktore, je tu pan Utterson a přeje si s vámi mluvit," zavolal a přitom znovu ještě důrazněji advokátovi naznačil, aby nastražil uši.
Zevnitř se naříkavě ozvalo: ,,Řekněte mu, že nemohu nikoho přijmou."
,,Děkuji, pane doktore," odpověděl Poole téměř vítězným tónem, zdvihl svíčku a odvedl pana Uttersona zpátky přes dvůr do veliké kuchyně, kde byl oheň už vyhaslý a po podlaze se proháněli švábi.
,,Pane Uttersone, byl to hlas našeho doktora?" zeptal se a upřeně se advokátovi podíval do očí.
,,Zdá se hodně změněný," odpověděl advokát - byl velice bledý, ale upřený pohled odhodlaně opětovat. ,,Změněný? To bych řekl!L" prohlásil sluha. ,,Jsem tady v tom domě už dvacet let, tak přece jeho hlas poznám, ne? Věřte, pane Uttersone, doktor tam už není, někdo ho oddělal - před osmi dny, v té chvíli, kdy jsme ho slyšeli vykřiknout Panebože! - ale KDO je tam teď místo něho, a PROČ tam pořád je? To přece volá do nebe, pane Uttersone!"
Franchardský poklad
Tato novela si bere na paškál zpronevěření se vlastním zásadám, jakési inherentní pokrytectví, kterého člověk někdy používá, aby se vyrovnal s různými změnami ve svém životě a s nepřízní osudu.
Ústřední postavou je doktor Desprez, vesnický lékař, který se před nějakými lety přestěhoval s manželkou z Paříže na venkov. Doktor denodenně hlásá, že důvodem ke změně působiště je tamní příroda, zdravý vzduch a jeho vlastní potřeba zdravého, střídmého, až téměř chudého a prostého životního stylu. Pravdou, jak se čtenář až v průběhu novely dozví, je ovšem to, že doktor v Paříži jako velký boháč tak dlouho hýřil a nerozumně nakládal s penězi, až jeho ženě došla trpělivost a na venkov jej prakticky zatáhla proto, aby z jeho peněz alespoň něco zbylo.
Doktor a jeho žena jsou bezdětní. Desprez se však jednoho dne spontánně rozhodne ujmout se jistého chlapce, sirotka, jehož pán (Desprezův pacient) umřel, a jako Don Quijote v něm umíněně vidí svůj vlastní duševní odraz, svého následovníka, adoptivního syna, do nějž vloží a obtiskne všechny své vlastnosti, moudrost, zásady. Přes jistý manželčin nesouhlas si prosadí svou, chlapec zůstává u nich. Jeho vzdělávání jde sice pomaleji, než si doktor představoval, přesto však s chlapcem tráví mnoho času a vštěpuje mu naučení o střídmém životě, zdravém stylu, zdrženlivosti, skromnosti a o odporu k přemíře peněz a bohatství, které pouze kazí charakter. Když však zcela náhodou najdou v lese při vyjížďce bájný královský poklad, doktor je štěstím bez sebe a ihned otáčí: kupuje chlapci drahý oběd, novou pláštěnku, sobě hůl, hned kontaktuje svého přítele z Paříže, že si chce v metropoli koupit dům, jeho představa znovunabytého bohatství a možností z něj přímo vyzařuje. To chlapce poleká: je zbalejší vštípených principů, než ten, kdo mu je vštípil. Aby svého pána uchránil od nebezpečného a zhoubného bohatství, rozhodne se poklad ukrást. Nedlouho poté se při bouři zhroutí doktorův dům. Doktor je na dně. Je zoufalý. Přišel o vše. Chlapec se zkroušeně vrací s pokladem, jejž mezitím kamsi ukryl. Doktorovi dochází, jakou službu mu vlastně tento jeho syn prokázal.
Jednoho krásného červnového dne seděli na kopci za dědinou. Řeka, modrá jako nebesa, probleskovala tu a tam mezi listím stromů. Neúnavní ptáci kroužili a třepotali se kolem věže gretzkého kostelíka. Od lesa vál osvěžující vítr a šumění nespočetných tisíc korun a nespočetných milionů zelených listů a jehliček se neslo vzduchem a plnilo sluch zvuky připomínajícími něco mezi šepotem a zpěvem. Zdálo se, že každým stéblem se skrývá cikáda. A v polích to vesele zvučelo a cvrkotalo zblízka i zdáli, jako by se rozehrály rolničky královny víl. Z jejich stanoviště na svahu bylo možno přehlédnout rozlehlou, topoly posázenou rovinu na jedné straně, vlnité zalesněné kopce na druhé a uprostřed trůnil Gretz, hrstka střech. Bylo až neuvěřitelné, že v takovém koutku světa našli lidé dost místa k pohybu a dost vzduchu na dýchání. Chlapce to také snad poprvé napadlo a řekl to nahlas.
,,Jak je to všecko malé!" povzdechl si. ,,Ano," odvětil doktor, ,,teď je to docela malé. Ale kdysi to bývalo opevněné město, vzkvétající, plné měšťanů v kožiších a mužů v brnění, hlučící a rušné - s vysokými jehlany věží, co já vím, a s mocnými baštami a cimbuřím. Po klekání přestávalo kouřit na sta komínů. U brány bylo naseto šibenic jako strašáků. V době války útočily na ně roje se zebříky, šípy padaly jako listí, obránci vyráželi k prudkým výpadům přes padací most a v třeskotu zbraní se ozýval pokřik nájezdníků i obléhaných."
[...]
,,Víš," doktor se samolibě nadmul, ,,čtu tvé myšlenky! Ani mě to nepřekvapuje - tvá výchova není dosud úplná. Ještě jsem tě zevrubně neseznámil s vyššími povinnostmi člověka. Než na to bude čas, musí ti stačit stručná zmínka. Nyní, když jsem opět nabyl skrovného jmění, nyní, když jsem se na to tak dlouho připravoval v tichém rozjímání, stává se mou nejsvětější povinností odebrat se do Paříže. Moje vědecká erudice, moje nepochybné řečnické nadání mě předurčují k službě vlasti. Skromnost by v takovém případě byla nemístná. Kdyby ,hřích' byl filozofický termín, řekl bych hříšná. Člověk nesmí popírat své zjevné schopnosti, neboť tím se vyhýbá svým závazkům. Musím se činit - nesmím stát stranou v bitvě života!"
Tak v jednom kuse řečnil, zamazávaje spáru své nedůslednosti tlustou vrstvou slov. Jean-Marie naslouchal mlčky, s očima upřenýma na koně a se zjitřelou myslí. Doktor nadarmo plýtval výřečností, žádný příval slov nemohl zviklat chlapcovo přesvědčení.