Fimfárum
Soubor devatenácti humoristických pohádek z roku 1960. Příběhy mistrným způsobem snoubí znaky pohádky pro děti (děj, nadpřirozené bytosti a jevy) s moderními detaily, jimž se rádi zasmějí dospělí a oslovuje tedy širokou věkovou škálu čtenářstva. Většina pohádek byla zfilmována – souborně pod názvem Fimfárum (2002, 2006, 2011), některé z nich i samostatně (Královna Koloběžka I., Tři veteráni). Povídky nesou výrazné znaky lidového projevu (nespisovné výrazy, čechismy) kombinované s pohádkovým vyprávěcím stylem.
O rybáři a jeho ženě
Ani se pořádně neusadil, a ryba zabrala. Ťukla, pak zase, a najednou se mu šňůra natahuje – sek – a už ji táhne. Bránila se pěkně, jen co je pravda, ale rybář nepovolil, a už se voda čeří a ejhle, zlatá ryba! Dobrejch sedm kilo!
„Hej, rybáři!“ někdo volá.
Daleko široko nikdo není. „Hej rybáři, pusť mne, nech mne žít!“
Rybář kouká jako blázen. Ryba mluví. Udice jí trochu vadila ve výslovnosti, pravda, šišlala trochu, ale nicméně rozuměl jasně, jak říká: „Pusť mne, já nejsem skutečná ryba, já jsem zakletý princ!“
Ryba, která mluví, stejně nemůže být dobrá, pomyslil si rybář. A povídá: „Dobrá, jdi si,“ a pustil ji.
Až opadá listí z dubu
„Co byste chtěli po chudákovi?“ Čuperu ta správná mluva nakazila. „Nejsem-liž, vzhledem k neutěšené hospodářské situaci své, oprávněn očekávat uvážené poshovění?“
„Jste-liž, totiž jste. Pro klienty v zaviněném úpadku máme zvláště výhodné termíny. Vy se nám, pane Čupero, vy se nám upíšete krví. Svou vlastní, ovšem. Smluvně se zavážete, že nám předáte to, o čem nevíte, že teď máte doma.“
...
V hospodě měli plakát, který císař pán rozkázal vytisknout a všude vyvěsit. Na tom plakátě malíř namaloval, jak se fůra převrhla a zabila kočího. A pod tím bylo napsáno, že tohle zavinila kořalka, že se proto nemá pít. A pod tím vším byla police a na ní byla jedna láhev kořalky vedle druhé, každá jiná a hlavně rum. Plakát stářím zežloutl, ale kořalky byly denně čerstvé.
Lakomá Barka
Nejlakomější držgrešle ze všech byla Barka, farářova kuchařka, a to bylo každému známo. Nejenomže schraňovala šlupky od buřtů a šila z nich záclony, nejenomže se do zrcadla nepodívala, aby se neopotřebovalo, ale to byla ona, co tenkrát, když jela do Loun dostavníkem, místo jízdenky chtěla si nechat koleno vrtat, k čemuž nedošlo jen proto, když kočímu to koleno ukázala, raději ji nechal jet zadarmo, než by zneuctil nebozez.
Moře, strýčku, proč je slané?
Jářku, moře, povídám si, proč je moře slané? A tak jsem se zamyslil a začal jsem pátrat. Člověk všechno vypátrá, když si dá práci a když má na pomoc lupy, čočky drobnohledy, chemii, svědky, knihy a ústní podání. A věřte mi nebo ne, já na to přišel, proč je moře slané.
Tři sestry a jeden prsten
Naštěstí všichni lidé nejsou tak hloupí, aby chtěli být za každou cenu chytří. Lépe řečeno, dělat jak blázen a do úmoru jen proto, abych se dopracoval zaslouženého odpočinku v pohodlí, to není chytré; ovšem nechtít mít pohodlí k odpočinku a nepracovat tudíž vůbec, to rovněž není chytré. A být pořád jenom chytrý a chtít všechno vědět a mít všechno, to je vlastně hloupost. Největší hloupost pak jest chtít být hloupý. To je ovšem divná hloupost, protože vědět, co chtít, to je vůbec nejvější chytrost. Čili, ono se stalo uměním už jenom být živ po svém.