Největší lstí ďábla je, když sám o sobě prohlašuje, že není. (Giovanni Papini) - úvodní citát z knihy.
Psychologický hororový román (1967). Ústřední postava Karla Kopfrkingla, zaměstnance pražského krematoria, postupně propadá psychopatickému rozkladu osobnosti za účasti neobvyklé kombinace vlivů: jako sympatizant tibetského učení o převtělování duší a smrti jako blaženému vykoupení z pozemského utrpení se dostává na prahu druhé světové války do stále bližšího kontaktu s nacistickou ideologií prostřednictvím svého přítele Williho, pražského Němce a nacisty. S nacismem zpočátku pochopitelně nesouhlasí, cítí se být Čechem a obsazení Sudet odsuzuje, nicméně Willi neustále apeluje na jeho "kapku německé krve" a pěstuje v něm národní hrdost a pocit němectví. Postupně manipuluje jeho představy o Židech, a když v pravý čas poukáže na to, že vlastně jeho žena Marie (zvaná Lakmé) je také Židovka, dospěje pan Kopfrkingl k jedinému a strašnému (nicméně v jeho očích spásnému) řešení: svou ženu oběsí doma v koupelně, syna Milivoje ubije v krematoriu tyčí a spálí s ostatky německého důstojníka. Tím jim vlastně "ulehčuje od trápení", které by je jako Židy pravděpodobně v životě čekalo, a zároveň si uvolňuje cestu k vysokému postu - stává se poté ředitelem krematoria.
Celá kniha má nádech mrazivého odlidštění, jakési děsivé snovosti, jako by se celý děj odehrával v bizarním panoptiku. To je způsobeno promyšlenou výstavbou a cíleným a záměrným použitím určitých motivů, stylotvorných a kompozičních prvků:
Kopfrkingl má pro každého z rodiny "krásné" oslovení. Svou ženu nazývá Lakmé, něžná, nebeská, svou dceru čarokrásná, všechny dohromady pak "nadzemské", "nevýslovné", "drahé" apod. Už v tomto je cítit jakýsi abnormální odstup od lidí, kteří jsou mu nejbližší, jakýsi motiv adorování, jako by byli křehkými a vzácnými porcelánovými panenkami ve vitríně. Ostatně takto s nimi pan Kopfrkingl také jedná. Neustále uctivě, přeopatrně, zásadně tím nejspisovnějším způsobem. V této uctivosti je však příchuť chladu.
To podtrhuje také fakt, že ostatní postavy téměř nepromlouvají, jejich odpovědi jsou buď vypuštěny nebo se vůbec nekonají, či reagují mlčky, pouze gestem, výrazem apod. Jakási jejich neživotnost, pasivita je tím zdůrazněna.
Hra se jmény je pro pana Kopfrkingla příznačná. Rád nazývá věci vznosně, neobyčejně, aby jim dodal nějakého zdání výjimečnosti či záhadnosti. Restauraci Hroznýš nazývá U Stříbrného pouzdra a obhajuje to takto: "Co čekat od hroznýše, každý předem ví, vždyť to snad už říká jeho jméno, ledaže je to hroznýš ochočený a cvičený. [...] Ale stříbrné pouzdro, to je tajemství. Do poslední chvíle nikdo neví, co takové pouzdro skrývá, až když ho dokonale otevře a podívá se." A takový je i pan Kopfrkingl. Milý, vždy korektní - až do poslední chvíle, kdy se projeví.
Ve hře se slovy a jmény se dá ještě pokračovat. Vidíme ji zde i v souvislosti s otázkou němectví a židovství:
Pan Strauss říká: Straussovu hudbu mám rád. Ne však kvůli jménu, [...] měl bych ji rád zřejmě, i kdybych se jmenoval třeba Wagner.
Princip postupného odkrývání významů a naznačování, příznačný pro Fuksovu tvorbu, nám vlastně odhalí i sám text. Účelem uplatňování tohoto principu je ukázat nenásilné, pozvolné manipulování, jehož je člověk snadno obětí - ať už směrem od Williho ke Kopferkinglovi, nebo od Kopferkingla k jeho ženě či synovi, které chce vlákat do smrtelné pasti: Zde je ovšem pouhý náznak tohoto způsobu uvažování:
"Nevěděla jsem, že budeme dávat chlebíčky a cukroví až teď. Myslila jsem, že to bude na stole hned při přípitku."
"Je lepší nosit to postupně," usmál se pan Kopfrkingl, "když už je všechno předem na stole, není žádné překvapení. To máš jako s tím pouzdrem, co se stále otevírá a pořád se v něm objevují další nové věci. Je lepší vidět věci postupně než najednou..."
Odosobnění se promítá i do stylu, jakým se pan Kopfrkingl vyjadřuje (ovšem i vypravěč, takže je to styl společný všem pásmům textu - ubozí chudí, žel ne) - vždy věcně, spisovně, až archaicky, nikdy ne hovorově nebo domácky, a to ani před členy své rodiny:
Mili dostal limonádu a sladkost, "Mili, pane Strauss, sladkosti jí rád," usmál se pan Kopfrkingl a opět pohlédl na cedulku s reklamou Josefy Boučkové na vedlejším stromě, "Mili jí zvlášť rád eskyma, je to mlsné zvíře," a pak stočil zrak na svou ruku s hezkým zásnubním prstenem, u níž stál jen malý šálek kávy, a řekl: "No a já jsem abstinent, nepiji. Nepiji, a když, tak jen kapku, jen symbolicky, nemám rád ani cigarety. Nezvykl jsem si na ně ani ve válce, když jsme bojovali za Rakousko. Nemám rád alkohol ani nikotin, jsem abstinent."
Styl jakési "mrazivé vlídnosti" potkáváme i jinde:
"Naší nadoblačné," řekl, "jsem v tom krámě koupil hezký bílý krajkový límeček na tmavé sváteční šaty. Mili," usmál se do rohu na kočku, a pak šel k Milimu, který dojídal věneček, a kočku pohladil. "Jak je ta naše dobrá Rosana čistotná," řekl, "jak jí dnes chutní. Dnes má mléka dost."
Zde se dostáváme k dalšímu výraznému prvku Fuksova díla, a tím je opakování motivů a výroků. Motiv "hezkého či lesknoucího se snubního prstenu" zdůrazňuje blaho i přítěž manželství páně Kopfrkingla. Např. snubní prsten na ruce se mu blýskl - se objevuje v totožné podobě hned na třech stranách po sobě.
Jeho neustálý apel na to, že je abstinentem, a zvláště jeho hrdost na tento fakt, jako by ho to dělalo čistým, zdravým a neposkvrněným, působí čím dál nicotněji, čím více se pan Kopfrkingl vzdaluje svému lidskému uvažování a zatemňuje svou mysl nacistickou ideologií. Tragikomické je, že až do poslední chvíle, kdy už obcuje se spolučleny NSDAP v casinu plném blond prostitutek, stále trvá a stojí si na tom, že je abstinentem.
Za zmínku zde stojí i zajímavost, že pan Kopfrkingl není v žádném případě příkladným manželem. Dopřává si pravidelné návštěvy v nevěstinci a doma si buduje neprůstřelné alibi: jsem dlouho zaměstnán, někdy večer mám různé povinnosti [...]. U židovského lékaře Bettelheima si pravidelně nechává dělat rozbor krve, aby vyloučil možnost pohlavní nákazy, protože zatímco cizoložství paradoxně za mravní poskrvnu nepovažuje, přinést domů pohlavní chorobu by si neodpustil. To, že musí před ženou i lékařem lhát, aby si zachoval čistý štít a iluzi dokonalého manželského života (vlastně i sám před sebou), jej nijak netrápí.
Jdu sem po ordinaci, kdy už v čekárně dobrého lékaře není ani jedna živá duše, a vlastně sem ani nejdu, nýbrž ven, na ulici, k cukráři, koupit nebeské nějakou sladkost, má to občas ráda, ale zdaleka ne tak jako Mili, a pak, myslil si, má dobrá Lakmé nikdy nebyla podezíravá. Věří stejně jako já, že naše manželství je vzorné a že nikdy za sedmnáct let, co trvá, nepřehnal se nad ním jediný mráček.
[...]
Tvrdím, myslil si v duchu a pohlédl na snubní prsten na své ruce, že se nestýkám s jinými ženami než se svou nebeskou, a přitom mám strach, nejsem-li nakažen, abych nevypadal jako podvodník nebo hypochondr v očích toho laskavého lékaře... A tak mu vždy tvrdíval, že má strach z nákazy proto, že je zaměstnanec krematoria.
Opakování motivů se projevuje i v jejich systematickém vkládání do díla, aby tak působila jako předzvěst budoucího vývoje. Už v první kapitole tak nacházíme větu Ta naše krásná líbezná koupelna se zrcadlem, vanou, ventilátorem a motýlem na zdi - která nás upozorňuje na budoucí místo činu i na ventilátor, z něhož se stane osudný smrtící nástroj. u stropu na zdi se bělal hezký ventilátor se šňůrkou, zavěšenou na skobě - přívlastek hezký zde získává jakousi podivnou nesrdečnou příchuť, vždyť pro koho může být ventilátor hezký...
Opakují se i celé věty, často tak, že vycházejí nejdříve z úst vypravěče tak, jak o nich pan Kopfrkingl uvažuje, a poté je tento zcela stejně také vysloví, a to i vícekrát, pokud o stejné věci mluví postupně s několika lidmi. Efekt takového opakování je opět jakousi zmrtvělostí, bezčasí, mechaničnost bez dynamiky...
Příkladem je třeba několikrát opakovaná věta Zašel jsem do Nekázanky k rámaři panu Holému, ty ho asi neznáš, i já jsem ho viděl dnes poprvé v životě... je to starší opuštěný člověk, vdovec, žena mu umřela, sdělil mi, před osmi léty u Panen, má dceru, když jsem vešel do krámu, měřila u pultu lišty, moc jí to slušelo, je to taková hezká mladá růžolící dívka v hezkých černých šatech...
Motiv hezké růžolící dívky v černých šatech se v knize vyskytuje nápadně často. Tato (či alespoň takováto) dívka se vždy objeví tam, kde se pan Kopfrkingl se svou rodinou nachází, a vždy si jí všimne. Nepodařilo se mi vysledovat, jaký význam zde tato přízračná dívka má, co symbolizuje, ani to, zda se skutečně jedná pokaždé o rámařovu dceru či jen o jistý typ. Jednou z možností by mohlo být, že je to symbol smrti-utěšitelky, smrti v černém, která je však krásná, usměvavá, s růžovými lícemi - přívětivá.
Pan Kopfrkingl si několikrát posteskne, že toho pro rodinu dělá málo. Vražedný závěr jeho příběhu je v jeho očích snad korunou všeho toho blaha, které mohl pro svou rodinu vykonat.
aby se rodina trochu pobavila, trochu pookřála, přišla na jiné myšlenky, vedu ty své drahé k madam Tussaud (téměř až černý humor - od slova trochu je text psán kurzívou pro zdůraznění, ale dá-li se pookřát v muzeu voskových figurín s ústředním námětem morové rány v 17. století - Velké umírání čili černá smrt v Praze 1680, toť otázkou...) [...]
já mám pořád pocit, že pro vás dělám strašně málo. Ten článek v dnešních novinách o otci, který utekl od ženy a dětí, aby je nemusel živit, to je strašné. Co bude teď chudák ta žena s dětmi dělat? Snad je nějaký zákon, který ji ochrání. Aspoň zákony mají být proto, aby chránily lidi.
Tato úvaha - ostatně jako nic jiného - není v knize náhodně. Zobrazuje Kopfrkinglovu zálibu ve vyhledávání drastických událostí v novinách (neváhá je komentovat ani při štědrovečerní večeři nebo narozeninové oslavě), zároveň také ukazuje jeho bezmeznou víru v zákon. Zákon je nade vše, je respektován - i když je to později zákon nacistický, zákon zbavující Židy majetku a práv, zákon hlásající nadřazenost árijské rasy. Sám říkáš, že žijeme ve slušném lidském státě, kde vládne spravedlnost a dobro...
Zmínka o slušném lidském státě, jejíž význam se postupně deformuje, je také často opakována.
Motiv lásky k hudbě - rovněž v různých obměnách je zde opakována věta Citliví lidé hudbu zpravidla milují. Chudáci, kteří umírají, aniž poznali krásu Schuberta či Liszta. Domnívám se, že tento motiv pro výstavbu díla není klíčový, že pouze zrcadlí Fuksovu vášeň pro umění. Narážky na nejrůznější skladatele a slavné operní árie či jiná díla jsou poměrně časté, jelikož pan Kopfrkingl doma s oblibou pouští rádio vysílající klasickou hudbu.
Zajímavá práce s motivem černožlutého okénka z netavitelného skla, jímž se nahlíží do žároviště. Okénko stejné barvy se nachází na pražské rozhledně, kam pan Kopfrkingl bere rodinu. Dává synu Milimu pokyn, aby se tím sklíčkem podíval, a předznamenává tak záměr, který s ním zanedlouho bude mít.
"nahlédneme do pece támhletím okénkem nahoře v dvířkách. Je, pane Dvořák, z netavitelného kouřového skla. Je to, pane Dvořák, nejsvětější okno světa. Když jím pohlédnete, uvidíte jím přímo do kuchyně smrti, do dílny samého pánaboha, když se v ní duše odlučuje od těla a vzlétá vzhůru."
Tento popis koresponduje s Kopfrkinglovým uctíváním smrti a povyšováním procesu spalování ostatků na duchovní obřad, jakousi reinkarnaci v přímém přenosu.
[...] a ukázal na tabulku z kouřově nažloutlého skla, a když se Mili koukl, řekl: "To sklíčko má podobnou barvu jako to, co máme u nás v okéncích žárovišť. V nejsvětějších oknem světa [...]"
"Tak támhle jsou Hradčany, Svatovítský chrám," ukázal pan Kopfrkingl tabulí, které zde byla dokořán otevřena, "hrad českých králů a prezidentů. Podívdej se na něj tímhle sklíčkem," řekl Milimu a ukázal na kouřové žluté sklíčko, a když se Mili díval, řekl: "A támhleta světlá široká budova s těmi sloupy vlevo, co je před ní tolik aut, je Černínský palác, bývalé ministerstvo zahraničí. Dnes tam sídlí pan říšský protektor svobodný pán von Neurath. Vidíš nad palácem, drahá," pan Kopfrkingl se usmál na Lakmé, která stála vedle něho nějak sklesle, "vidíš nad palácem vlát tu říšskou vlajku? Naši říšskou vlajku," usmál se na Lakmé a pak řekl Milimu: "Podívej se sklíčkem."
[...]
"Říp, kde podle české pověsti stanul praotec Čech. Ale je to jen pověst, [...] mýtus, fantazie. Něco podobného jako ten den narození a smrti praotce Mojžíše sedmého března..." usmál se na Lakmé a trochu pohlédl na její černé vlasy... "Za Řípem ty vrcholky v dálce jsou Krkonoše," řekl, "a za nimi je Říše."
Podobně promyšlený vývoj vnuknul Fuks panu Kopfrkinglovi i v otázce soucitu s Lakmé. K jejímu usmrcení ho vlastně vedla především snaha uchránit ji před trápením. Prvním takovým náznakem je zmínka doktora Bettelheima, že Lakmé asi není tak dokonale šťastna, jak je pan Kopfrkingl přesvědčen.
"Ale co vaše paní, pane Kopfrkingl," řekl lékař, "někdy, když ji potkám, se mi zdá trochu, smutná, neschází jí nic..." a pan Kopfrkingl se teď skoro až zarazil. Že by byla Lakmé smutná a něco jí scházelo, nikdy neslyšel, ba nikdy v životě hoto ani nenapadlo.
I úmysl zavraždit syna Miliho krystalizuje postupně, a nemálo k tomu přispívá jeho rozhovor s Milim o jeho kamarádovi, jenž Miliho přivedl k boxu: "Co ti vlastně říká, o čem se spolu bavíte..." A pak se s hrůzou dozvěděl, co mu boxer říká, o čem se spolu baví. Proč tak pilně trénuje. Proč se tak pilně učí boxu. Protože musí jeho rány sedět. Protože Němci vtrhli do naší země. Protože jsou násilníci. Protože nám vzali svobodu...
Ke konci knihy se stupňuje frekvence exponování jednotlivých motivů. Manželský pár sestávající z nerudného muže a hloupé ženy mající neustále ustrašené a nelogické připomínky, zde syntetizuje reminiscenci na všechny kulturní akce, které v průběhu knihy jakoby náhodně s Kopfrkinglovými absolvovali - muzeum voskových figurín, zápas boxu a výšlap na rozhlednu: "Je to tady všechno ze železa a ne z vosku, blbá, nejseš na boxu! Seš na rozhledně!"
Těsně po vraždě Lakmé: A sobě v duchu řekl: Litoval jsem tě, drahá, litoval. Byla jsi skleslá, zamlklá, ovšem, jak by ne, ale já jsem tu oběť jako Němec přinést musil. Zachránil jsem tě, drahá, před utrpením, které by tě jinak čekalo. Jak bys byla, nebeská, s tou svou krví v tom novém šťastném, spravedlivém světě trpěla...
SMRT - Všudypřítomný motiv smrti, objevující se v desítkách podob:
"Všechno jako tenkrát před sedmnácti léty," řekl pan Kopfrkingl, "jen snad až na toho leoparda. Ten tehdejší už asi bude v Pánu. Toho už asi dávno laskavá příroda ze zvířecích okovů vytrhla." [...] "dnešní leopard [...] bude osvobozen [...] ozáří ho světlo". Motiv smrti jako osvobození, úleva.
V souvislosti s tím je nutné zmínit souvislost jeho milé knihy o Tibetu s jeho prací v krematoriu - panu Kopfrkinglovi totiž obě věci krásně zapadají do sebe. Buddhismus přeci hlásá, že "utrpení je zlo, které máme odstraňovat nebo aspoň zmírňovat, zkracovat". A krematorium je oním místem, kde lze přeměnu člověk v prach uspíšit. Duše se tedy od těla oddělí mnohem dříve, přesně za 75 minut, než by tomu bylo u rozkladu v rakvi. Čím dřív se člověk navrátí v prach, tím dřív se osvobodí, promění, osvítí, převtělí [...]
Dochází zde tedy k jakési dezinterpretaci buddhismu, který v pojetí pana Kopfrkingla opravňuje ke zmírňování utrpení ostatních lidí, tedy i k zabití, vraždě.
Motiv proměny je také mnohokrát akcentován - jako eufemismus smrti, později dokonce násilné smrti a vraždy.
Zde ucelenější filozofické pojetí života a smrti v očích pana Kopfrkingla (v reinkarnaci vidí smysl, spásu):
"Tady na tomto místě, pane Dvořák, si lidé uvědomují ledacos. Všem tvorům je souzeno po krátkém čase života zemřít. Z prachu jsme vzešli, prach jsme a v prach se obrátíme. Před námi je tma a po nás je tma, ten život je jen chvilka mezi dvojím temným nekonečnem. [...] Milióny let by se rodili stále noví lidé, aby se za chvilku zase pohroužili do nevědomí na věčné časy, vždyť by v tom případě lidský život neměl téměř žádný smysl"
"Ale snad," řekl pan Dvořák dost sklesle - a bylo to poprvé, co vůbec něco takového řekl, "ale snad by život přece jen nějaký smysl měl. V tom, že lidi dělají věci pro své potomky."
"Pane Dvořák," pan Kopfrkingl se shovívavě usmál a byl v tom úsměvu spíše soucit a smutek než nadřazenost, "pane Dvořák, vždyť ti potomci umřou také. Jednou, za milióny let třeba, naše země vyhasne a s tím i veškerý život. Kde bude pak ta veškerá lidská práce, ty námahy, soužení? Kde je smysl života bytostí, které před milióny let žily na nějaké planetě?" [...] "duše se osvobodí, vytrhne, vzlétne do éteru, převtělí, ta do urny nejde. [...] Předčasná smrt je velké dobro jen tehdy, když člověka ušetří velkého strádání. [...] možná, že kdybychom přemohli přírodu a zbavili se smrti, bylo by to naše neštěstí. Kdybychom se zbavili smrti, nebylo by totiž úniku z utrpení. To by napřed nesmělo utrpení existovat, ale to by také napřed musili lidé být andělé, protože utrpení pášou lidé. Z toho je vidět, že na zemi je život věčný bez smrti nemožný, že život věčný bez smrti je možný jen tehdy a tam, kde není utrpení, a to je tedy možné jen v nějakém ráji. Z toho vidíte, že věčné peklo, jak se o něm učí, je naprostý nesmysl, věčné peklo existovat nemůže, ale naproti tomu může existovat, věčné nebe, nirvána, jak říkají Tibeťané. Smrt na zemi je tedy požehnáním. Požehnáním, protože na zemi jsou lidé a utrpení, nikoli andělé a ráj."
motiv krematoria a pecí - nikoli náhodné zamyšlení hned v počátku románu ("kdyby se lidé nedávali spalovat, ale pohřbívat do země, nač by vlastně ty pece byly? [...] žijeme v dobrém lidském státě, který krematoria staví a zařizuje [...]") nenápadně vnuká asociaci se spalováním lidí v koncentračních táborech, což v kombinaci s úvahou o dobrém lidském státě působí děsuplně, morbidně, asi jako celý nacismus.
motiv oběšeného pohodného na skobě v muzeu madam Tussaud ... nechtěl, aby se trápil [...]
motiv tabulky s rozpisem spalování v krematoriu, již pan Kopfrkingl přímo uctívá: je to jakýsi náš časový řád, jakýsi jízdní řád smrti. Vždyť je to vlastně ten nejvznešenější jízdní řád, který na tomto světě je. Jízdní řád, kterému nikdo neujde, ledaže se dá pohřbít do země.
S oblibou dává pan Kopfrkingl do souvislosti svatbu a pohřeb, jako dva podobné, vedle sebe stojící obřady:
"Svatba je posvátný obřad," pan Kopfrkingl pohlédl na svůj snubní prsten na ruce a usedl ke stolu, "tak posvátný obřad se má konat jen jednou v životě. Je to něco podobného jako prohlášení za mrtvého," pan Kopfrkingl se usmál, "nejodpovědnější a nejvznešenější úřední akt, který se na tomto světě koná, anebo jako pohřeb, který se také koná v životě jen jednou."
(Jaká ironie, že ačkoliv se vylovuje striktně proti rozvodům - nemá důvěru v kohokoliv rozvedeného - v závěru neváhá slíbit členům NSDAP, že se nechá se svou židovskou ženou rozvést a ožení se třebas znovu.)
motiv kamen = žároviště: Za chvíli je dá vaše nebeská matka na kuchyňská kamna, na to naše malé žároviště, aby se smažili (kapři na Vánoce)
Motiv lidského popele - V lidském popelu není totiž rozdíl. Ministerský předseda má stejný popel jako číšnice, ředitel našeho krematoria bude mít stejný popel jako žebrák... Nezáleží ani na tom, jakou kdo má krev, zda v ní je anebo není kapka německá, to je úplně bezvýznamné. Tato myšlenka je impulsem pro pozdější způsob smrti syna Miliho, kterého Kopfrkingl utluče v krematoriu kovovou tyčí a nacpe ho do rakve s ostatky německého nacistického důstojníka, aby se tak jejich popel smíchal a Milivojův židovský původ se tak poněkud povznesl, vylepšil, poněmčil. Nebo to taky může být vnímáno jako symbol výše zmíněného - že na původu nezáleží.
"Smrt sbližuje," řekl si s rukou v kapse na kleštičkách, "v lidském popelu není rozdíl. Jestli je to popel německého bannführera nebo čtvrtečního židovského chlapce, to je jedno. Chudák chlapec," řekl si, "jak by byl jinak v životě trpěl, čeho jsem to dobré dítě ušetřil. Už teď by ho nevzali do německých škol a do Hájot, natož až přijde nový, šťastný řád. [...]"
Mrtví a fotografie: "Fotografie je," řekl pan Kopfrkingl, když to bylo hotovo, "taková věčná konzerva právě přítomného času. U nás v krematoriu se fotografuje též, jen žertovně třepat prsty se nemusí a také říkat lidem, aby byli chvíli bez pohnutí, protože se zvěčňují lidé v rakvích. Pro ty už tohle třepání není třeba a bez pohnutí jsou už trvale..."
Dokonce i dárky k Vánocům mají jakoby pohřební vzhled, tematiku a ornamentiku - vonné masti s černozlatou nálepkou, klavírní výtah Chopinova Smutečního pochodu, dobrodružnou knihu "Smrt v pralese"
Fuksovi vlastní touha po porozumění, pochopení:
"Vidíš, něžná, jak jemný cit mohou mít zvířata? Jak dovedou být milá, umí-li se k nim člověk přiblížit a vžít se do jejich smutné uzavřené duše? Z kolika zlých lidí by se stali dobří, milí, kdyby se našel někdo, kdo by je pochopil, kdo by jim porozuměl, trochu tu jejich vyprahlou duši pohladil..."
Nacismus a postava Williho
Pan Kopfrkingl zpočátku nemá nic proti Židům a cítí se být naprosto Čechem.
"Také občas někde slýchám, vzpomněl si, že Židy pronásleduje Hitler v Německu. Proč? Vždyť jsou to tak laskaví a obětaví lidé."
Doktor Bettelheim nevěří v trvalé násilí a jeho výrok pana Kopfrkingla natolik zaujme, že si jej častokrát opakuje jako mantru proti stále agresivnějšímu nátlaku přítele Williho. Lidé násilí trvale nesnesou. Lidi je možno omráčit, zastrašit, vehnat pod zem, ale na jak dlouho... žijeme přece v civilizovaném světě, v Evropě ve dvacátém století.
[...]
"Že jsi tak vzteklý," usmál se pan Kopfrkingl na Berana, "čeho se bojíš? Co by nás zabírali? Co by nás ničili? To by přece bylo násilí..." vzpomněl si na doktora Bettelheima, "násilí se nikomu nevyplácí. S tím se může vystačit jen na krátkou dobu, ale dějiny se jím psát nedají. Žijeme v civilizovaném světě, v Evropě, ve dvacátém století."
Rozhovory pana Kopfrkingla s Willim jsou klíčové pro postupnou přeměnu uvažování a světonázoru páně Kopfrkingla. Semínkem, které Willi zasel a postupně zalévá, je Kopfrkinglova "kapka německé krve"
"[...] Na světě má být mír, spravedlnost a štěstí."
"To z nebe nespadne," řekl Willi, "o to se musí bojovat. Přání a řeči jsou k ničemu, jen činy. A ty mohou vykonávat jen stoprocentní lidé." Pak řekl: "V jejich rukou leží spravedlivé uspořádání Evropy, v rukou méněcenných slabochů ne. Podívej Rakousko," vzal noviny a obrátil je první stránkou vzhůru, "jeho připojení k říši je první krok. Hitler je geniální politik, který zbavuje stomiliónový národ jeho strastí, bídy, nezaměstnanosti, zajišťuje mu spravedlivé postavení ve světě... vy jste neviděli letáčky, které vydala SdP? Sudetoněmecká strana?"
Postupně začíná pan Kopfrkingl nejistět a pochybovat. To se promítá do častého užívání slov asi a možná. Proměňuje se taky interpretace výrazu silní, stoprocentní lidé, mnohokrát zmiňovaného, nejprve v obecné rovině, ale čím dál více krystalizujícího jako označení pro Němce, později přímo pro nacisty, vyvolené.
"V tom, že za štěstí, spravedlnost a mír se musí bojovat, má asi náš německý Willi pravdu. Ostatně, to je asi všeobecně známo, to není žádný jeho výmysl, ten náš pan Beran by to zřejmě asi tvrdil také. Ale Willi má možná pravdu i v tom, že štěstí mohou vybojovat jen silní, stoprocentní lidé."
Úvahy o jeho dceři Zině: mít místo černých vlasů světlé jako ty dvě její milé spolužačky, byla by jak anděl.
"To se musí učit," řekl mu Willi, "bez učení to nejde. Musí se učit správné údery a co hlavní, správné krytí a obrana. Bez přípravy se boxovat nedá. Nevím, jak v tomhle Klubu mladých, ale v Hitlerově mládeži začíná každý hoch s individuálním školením. Jeder neue Bewerbungsablauf," řekl německy tiše, aby to nebylo moc slyšet, "muss zuerst ohne Partner in der Gemeinschaft geübt werden." [...] "Box je krásný, ein schöner Kampfsport," řekl německy. "Otužuje tělo i ducha. Cvičí postřeh, hbité reakce, nebojácnost a odvahu. Vůdce jej ze sportů má za nejlepší..."
Paralela boxu a bojového výcviku.
Willi dále: "Byla to práce," řekl, "ale zdařilá. Sudety už svobodně vydechly," trochu ztišil hlas, neboť právě míjeli nějaké lidi, "německé právo a spravedlnost zvítězily, protože byly neseny čistým silným duchem. Hitler nikdy nemůže ztroskotat. Má-li v rukou naši budoucnost on, je v tom záruka úspěchu."
Postupně přechází v konverzaci s Kopfrkinglem do množného čísla a apeluje na jeho sounáležitost s němectvím: My bojujeme [...] vybojovávat životní prostor [...]
Klasický postup - označení nepřátel, jejich likvidace se nazývá děláním pořádku, vítězství Němců pak spravedlností. Načež Willi maže příteli med kolem úst.
"tahle republika je jen jedna bašta nepřátel. Jsou ještě nepřátelé jiní a Vůdce zúčtuje i s nimi. My Němci," řekl a usmál se, "jsme povolaní k tomu, abychom udělali pořádek. Nastolíme v Evropě nový, šťastný a spravedlivý řád," Willi vstal, přešel jídelnu a pak se zastavil u skříňky. [...] "víme, co je život. Rozumíme tomu jako žádný jiný národ, dostali jsme to do vínku shůry. Ty také..." obrátil se na přítele Kopfrkingla, "ty hlavně, ale proč! Protože máš německou krev, kterou nezapřeš. Myslíš, že je to náhoda?" usmál se Willi na obraz svatebního průvodu, "to není náhoda. To je předurčení. [...] Jsi silný a statečný. Čistá germánská duše. To, mein lieber Karl, ti nevezme nikdo. To si nemůžeš vzít, i kdyby stokrát chtěl, ani ty sám. Protože to máš shůry. Je to i tvůj dar. Tvé předurčení. Jsi vyvolený."
Další manipulace v německém casinu:
"vidíš, nikdo tu netrpí, a když je to možné teď a tady, v německém Casinu v Praze, proč by to nebylo možné všude jinde a trvale, ve Varšavě, v Budapešti, v Paříži, v Bruselu, Londýně, New Yorku... ale to musí Vůdce probojovat. Až to probojuje, pak t tak bude všude a nebudou trpět ani koně..."
Kopfrkingl podléhá - neštítí se již udávat své známé.
"...zato však ředitel, ředitel krematoria, mého Chrámu smrti," řekl a Willi a ostatní se smáli, cítil, že tím přirovnáním stoupl v očích všech... "nuže ředitel také nemá správný postoj k Říši, všechny Němce bych v těchhle pecích spálil, řekl jednou, teď po tom patnáctém březnu, jmenuje se Srnec... nevím, zda by měl zůstat nadále ředitelem..."
Židé mají v tomto díle také konstantní charakteristiku: "Je to nešťastný zbloudilý národ, který nás nepochopí ani v budoucnu, nevěř, že se dají převychovat, přemluvit, přesvědčit, nemají na to závity..." Willi ukázal na čelo, "mají sklerózu stáří, je to dědičné." (Což je posun od počátku, kdy jsou sice Židé také nešťastným zbloudilým národem, kterému je však třeba "pomoci", jak to dříve Willi formuloval.)
"Překážejí našemu štěstí, ohrožují Vůdcův evropský řád, poslání, vyvolenost nás všech, i tu tvou. Jednotlivci jsou dobří jen napohled."
"Ve Spartě, dámy a pánové," řekl Willi a obrátil se k přítomným, "zabíjeli neduživé děti. Některým citlivcům se to mohlo zdát kruté. Ale vždyť to bylo obrovské dobrodiní pro ty děti samé, jak by byly v životě trpěly... a pak to bylo zdravé pro národ." [...] "Slaboši nic nedokážou, ukaž jim sílu a uvidíš. Je neslučitelné s německou ctí stýkat se s Židy." [...] "To, že se u vás mluvilo vždy česky, jsi nezavinil ty, ale ona, protože je Židovka. To, že jsi v sobě necítil německou krev, také není tvá vina, ale její, tlumila ji v tobě, protože je Židovka." [...] "Obávám se, že byste nemohl zastávat vysoký úřad, který vám chceme dát, plnit své čestné poslání, které jste si předsevzal, stát se... kdyby ve vaší vlastní rodině byla... jak dlouho, Herr Kopferkingl, jste vlastně ženat?"
[...]
"Čeká ji, Karl, mnoho strastí..."
Strach je kromě bídy, závisti a pomluv největší nepřítel lidstva. Kdyby se lidstvo zbavilo strachu, žilo by mnohem šťastněji. Pro strach člověk nemůže vychutnat ani krásu přírody, která je kolem něho.