Orson Scott Card
Vědecko-fantastický román (v originále Ender's game) napsaný v roce 1985.
Román má několik znaků typických pro žánr sci-fi, ale také pro dystopický žánr. Odehrává se na planetě Zemi v blízké budoucnosti (z dnešní perspektivy víceméně v přítomnosti). Pozemšťané mají za sebou invazi mimozemské rasy podobné obřímu hmyzu - lidé jim říkají termiťané nebo termiťáci (buggers). Invaze byla sice úspěšně odražena, avšak nebezpečí stále trvá. Aby byla Země na příští útok termiťanů připravena, vzniká instituace zvaná Mezinárodní flotila, která na kosmické stanici poblíž Země provozuje Bitevní školu - centrum pro přípravu schopných budoucích vojáků a velitelů, které je však třeba vycvičit od útlého věku. Ve škole, která funguje prakticky jako vojenské výcvikové středisko, se tak školí vybrané děti. Autor se zde dotýká tématu dětských vojáků, které se promítá v komplikovaném duševním životě protagonisty - chlapce Endera. Otázky sebezapření, vůle, podrobení se autoritě i ztraceného dětství a s tím související frustrace a vykořenění jsou těmi, které čtenář v průběhu četby má možnost sledovat.
Román, jak už jsem uvedla, nese některé dystopické znaky. Země se potýká s přelidněním. V platnost proto vstoupil zákon, který rodinám zakazuje mít více než dvě děti. Ender je třetí: jeho rodičům vláda povolila třetí dítě jen proto, že ty první dvě (Peter a Valentine) byly geniálními potomky a velice slibnými kandidáty na post budoucího velitele Mezinárodní flotily. Oba však byli z Bitevní školy vyřazeni: Peter kvůli přehnané agresi a krutosti a Valentine naopak pro přílišnou citovost a sklony k soucitu. Flotila od Endera očekává mnoho - živí naději, že by mohl být vyváženým kompromisem mezi Valentine a Peterem.
Dalším dystopickým rozměrem, který román nese, a který byl bohužel naprosto eliminován ve zfilmované verzi (která se mi tedy jinak velice líbila), byly otázky politické. Rozložení mocenských vlivů v tomto románu vychází z reálné geopolitické situace v 80. letech 20. století. Země "Varšavské smlouvy", tedy "Východ" se užuž chystal na otevřenou válku se Západem. Mimozemská invaze oba tábory sjednotila v boji se společným nepřítelem. USA a západní mocnosti poté vytvořily již zmíněnou Mezinárodní flotilu, která získala mocenskou převahu a která udržuje na Zemi mír jednak díky své očividné potřebnosti (bez ní by se lidé nemohli ubránit budoucímu útoku) a jednak pochopitelně díky moci, která z její činnosti plyne. S tímto se úzce pojí morální rozměr knihy, který vychází najevo až ve třetí třetině děje: Mezinárodní flotila nesmí přiznat, že Země stojí mimo nebezpečí. Nenávist a strach z termiťáků je třeba živit a aktivitu Bitevní školy udržovat. Kdyby vyšlo najevo, že se sem už mimozemšťané nehodlají vrátit, kredit Mezinárodní flotily by byl znehodnocen a takřka jistě by došlo k obrovské občanské válce na samotné Zemi.
SPOILER ALERT: Kniha má ještě jeden důležitý morální rozměr, který ve filmu zachován byl: Ender, který se postupně během několika let skutečně prokáže jako nejen takticky nejobratnější a nejbystřejší, ale také jako schopný velitel, který zná své podřízené a dokáže pochopit i svého nepřítele (podmínka nutná k tomu, aby ho mohl beze zbytku zničit), během závěrečných zkoušek na simulátoru netuší, že ve skutečnosti vysílá příkazy ke skutečným operacím poblíž termiťanské planety. Aniž by to chtěl ve skutečnosti udělat, ve jménu úspěšného splnění velitelské zkoušky spustí řetězovou reakci na samotné mimozemské planetě a zničí tak na ní veškerý život. Pochopitelně se poté cítí využit a podveden. Jeho nadřízení mu vysvětlují, že se zachoval přesně tak, jako už vícekrát v minulosti, když byl šikanován silnějšími: zmlátil je mnohem více, než daná situace vyžadovala, aby vyhrál nejen tuto danou bitvu, ale i všechny budoucí: zkrátka, naučil se používat princip preventivního útoku.
Ender se však za tuto svoji stránku osobnosti nenávidí. Připadá si jako bezcitná zrůda. Konec románu je tedy věnován jeho snaze o nápravu. Připojí se se sestrou ke kolonizátorům termiťanské planety a najde přeživší vajíčko, které obsahuje termiťanskou královnu. Rozhodne se být "mluvčím za mrtvé", jelikož on jediný skutečně pochopil myšlení a kulturu termiťanů. Telepaticky je poznal skrze psychohru, kterou hrával v bitevní škole na svém panelu (něco jako tablet).
Většina románu je věnována Enderově výcviku: kniha popisuje množství bitev mezi družstvy (armádami) dětí v bitevní místnosti ve stavu beztíže, spojené s tématy jako je taktika, strategie, úspěch, přátelství i nepřátelství, únava a frustrace, izolace. Poslední zmíněné je spojeno také s otázkou práva na lidský život a s problematikou manipulace: plukovník Graff, který Endera do Bitevní školy naverboval, jej od počátku uvrhuje do situací, které budou mít zákonitě za následek Enderovu izolaci a nenávist ze strany ostatních dětí: Ender je vědomě manipulován izolací, která je součástí strategie, jak z něj vytvořit velitele, který bude schopen cítit správnou míru nenávisti, bude schopen vést, ale také bude schopen se vždy spoléhat jen sám na sebe.
Zajímavým a trochu futuristickým (na danou dobu) tématem je vliv internetu: zde je nazýván výrazem síť. Peter i Valentine si jsou přes svůj nízký věk vědomi tření, které se světě sféry vlivu vyvolávají. Chtějí mít na politický vývoj reálný vliv a zabránit tak konfliktům. Vytvoří tak dvě fiktivní postavy, jimž dávají jména slavných historických filozofů a rétorů (Démosthenés a Locke) a vstupují tak pod těmito pseudonymy do veřejných internetových diskuzí, kde postupně získávají své reálné stoupence a mezinárodní vliv, aniž by se vědělo, že se ve skutečnosti jedná o dvě malé děti. Spojuje se zde tak vpravdě aktuální a tehdy velmi vizionářský problém online identity s naopak poněkud úsměvnou představou o účelu internetu - tedy že bude sloužit především jako komunikační kanál pro poučené a kvalifikované diskuze, něco jako politologická tribuna. A kde je dnes... :-).
"Nehodlám dovolit, Endere, aby mě ti syčáci řídili. Myslím, že tě taky zařadili do téhle skupiny a nemají v úmyslu zacházet s tebou v rukavičkách. Jen se podívej, co s tebou až dosud dělali."
"Až do téhle chvíle mě pořád povyšovali."
"A to ti snad usnadňuje život?"
Ender se zasmál a potřásl hlavou. "Asi máš pravdu."
"Myslí si, že tě dostali. Nenech se."
"Ale kvůli tomu jsem přece přijel," namítl Ender. "Aby ze mě udělali nástroj. Abych zachánil svět."
"Nevěřím, že tomu pořád věříš."
"Čemu?"
"Hrozbě ze strany termiťáků. Zachránit svět. Poslyš, Endere, kdyby se termiťáci vraceli zpátky, už by tady byli. Ti neútočí znovu. Porazili jsme je a zmizeli."
"Ale video -"
"Všechny snímky jsou z první a druhé invaze. Tvoji prarodiče ještě nebyli na světě, když je Mazer Rackham porazil na hlavu. Pozorně se dívej. Všechno je podvod. Není žádná válka, prostě si s námi pohrávají."
"Ale proč?"
"Protože dokud se lidi budou bát termiťáků, Mezinárodní flotila zůstane u moci a jisté země si uchovají převahu. Ale sleduj dál video, Endere. Lidé tuhle hru velice brzo prohlédnou a potom dojde k občanské válce, kterou všechny války skončí. TOHLE je hrozba, Endere, ne termiťáci. A v téhle válce my dva nebudeme přátelé. Protože ty jsi Američan, stejně jako tvoji drazí učitelé. A JÁ ne."
[...]
Ender se sklonil, popadl ho za přední stranu uniformy a narazil ho na zeď. "Beane, když něco řeknu, tak to taky platí."
Bean se jenom usmíval. Ender ho pustil a odešel. Když se dostal do pokoje, lehl si na postel a roztřásl se. Co tady, proboha dělám? První hodina výcviku a už šikanuju lidi stejně jako Bonzo. A petr. Komanduju všechny kolem. Zasednu si na nějakého klučinu, aby všichni ostatní mohli někoho nenávidět. Nechutné. Tohle všechno jsem u velitele nenáviděl, a sám dělám totéž.
Je snad zákonitým znakem lidské povahy, že člověk se nevyhnutelně stane takovým, jakým byl jeho rpvní velitel? Jestli ano, můžu to zabalit hned.
Dlouho a opakovaně v duchu probíral všechno, co řekl a udělal během prvího cvičení s novou armádou. Proč s nimi nemohl jednat stejně jako s večerní výcvikovou skupinou? Tam platila jediná autorita - vynikající výkon. Nikdy nemusel poroučet, stačilo navrhnout. Ale to by u jeho armády nefungovalo. Jeho neformální skupina se nemusela učit pracovat společně. Nemuseli rozvíjet skupinové cítění, nikdy se nemuseli učit držet při sobě a spoléhnat se v bitvě jeden na druhého. Nemuseli okamžitě reagovat na rozkazy.
Mohl také upadnout do druhého extrému. Mohl být stejně benevolentní a neschopný jako Rose de Nose, kdyby chtěl. Mohl by dělat hloupé chyby, ať by sáhl na cokoliv. Musel udržet disciplínu, a to znamenalo rychle a rozhodně vyžadovat poslušnost - a s patřičnou odezvou. Musel mít dobře vycvičenou armádu, což znamenalo znovu a znovu do úmoru dřít s vojáky ještě dlouho po tom, co si mysleli, že už techniku zvládli, dokud jim nepřejde natolik do krve, že o ní vůbec nebudou muset přemýšlet.
Ale k čemu byla ta záležitost s Beanem? Proč se vrhla na nejmenšího, nejslabšího a možná nejchytřejšího chlapce? Proč dělal Beanovi to, co Enderovi provedli velitelé, kterými opovrhnoval?
Potom si vzpomněl, že to u nich nezačalo. Ještě dřív, než se k němu Bonzo s Rosem chovali opovržlivě, se ocitl v izolaci od zbytku přijímače. Nezačal s tím ani Bernard, ale Graff.
Enderův sen po zničení planety termiťanů:
Pořád blíž a blíž, dokud nespatřil, jak explodují jednotliví termiťané a jak se z nich před jeho očima stává světlo a potom hromádka špinavého prachu. A královnu, obklopenou malými dětmi. Jenomže královna byla matka, děti se proměnily ve Valentine a všechny spolužáky z Bitevní školy. Jeden z nich měl Bonzův obličej, ležel a krvácel z očí a nosu, a říkal mu "Nemáš žádnou čest." Sen pokaždé skončil zrcadlem nebo kaluží vody nebo kovovým povrchem lodi, něčím, co odráželo jeho tvář. Ze začátku patřila vždycky Petrovi s hadím ocasem čouhajícím ze zakrvácených úst. Ale po nějaké době se zařínal objevovat jeho vlastní obličej, starý a smutný, s očima truchlícíma nad miliardami vražd - ale byly to jeho oči a byl spokojený, že je má.
[...]
Jak to, že všechno znám, přemýšlel Ender. Jak můžu tyhle věci vidět jako vzpomínky ve vlastní hlavě?
Spatřil svoji první bitvu s flotilou termiťanů - jako by mu odpovídali. Viděl ji už předtím na simulátoru, a teď se na ni díval z pohledu královny úlu přes mnoho různých očí. Termiťané zformovali své lodě do tvaru koule, potom ze tmy vyrazily strašlivé bitevní křižníky a Malý doktor zničil nepřítele jediným zábleskem světla. Vnímal pocity královny úlu, sledující očima svých dělnic smrt, která přicházela příliš rychle, než aby se jí mohlo vyhnout, ale ne tak rychle, aby ji nemohla předvídat. V paměti však nezůstala žádná vzpomínka na bolest nebo strach. Královna cítila jenom smutek, pocit rezignace. Neuvažovala prostřednictvím slov, když viděla lidi, jak přicházejí zabíjet, ale Ender jí prostřednictvím slov rozuměl. Neodpustili nám, myslela si. Určitě zemřeme.
"Jak dokážeš znovu ožít?" zeptal se.
Královna v hedvábném kokonu mu neodpověděla slovy; když však zavřel oči a pokusil se vzpomínat, místo vzpomínek se objevovaly nové obrazy. Uložit kokon v chladnu a temnu, ale především do vody, aby nevyschl [...]