Báječná léta pod psa

Michal Viewegh

První z románů Michala Viewegha, a jak už to bývá u prvotin, jedná se o autobiografii. Román byl vydán 1992 a mapuje dětství a mládí autorovo, jenž zde vystupuje jako postava Kvida. Román humorným způsobem zachycuje výjevy života za železnou oponou, včetně období vpádu vojsk Varšavské smlouvy a následujících let normalizace. Kvido prezentuje svůj blízký vztah k literatuře, jenž postupem času přeroste v odhodlání stát se spisovatelem z povolání, jakkoli je v románu doplněn o poněkud nadnesenou dětskou genialitu spojenou s obligátním společenským outsiderstvím.

Román mne zaujal jednak nápadným stylem - autor používá výběr slov naznačující spíše publicistický styl, zároveň se však s oblibou pouští do komplikovaných konstrukcí, výjimkou nejsou různé odbočky, vsuvky, vložené vedlejší věty apod. Tento styl je zároveň východiskem Vieweghova humoru, jenž podává břitkou ironii suchým informativním způsobem, téměř po anglicku.

Román byl zfilmován roku 1997 Petrem Nikolaevem.

Kvido vzpomíná na své prenatální období těsně před porodem, ke kterému došlo následkem úleku vyvolaného psem, jenž skočil na Kvidovu matku, a jenž byl zabit Kvidovým otcem, jenž k tomuto činu použil popelnici.

Horší však je, že si vědomou účast na celé příhodě - a tudíž i právo svědecké výpovědi - nárokuje i sám Kvido:

"Samozřejmě nepopírám, že jsem byl tehdy - tak jako každý jiný plod - s největší pravděpodobností slepý," tvrdil později, "ale nějakým způsobem jsem patrně věci vnímat musel, protože jak si mám jinak vysvětlit ono zvláštní dojetí, které se mne dodnes zmocňuje pokaždé, když pozoruji práci popelářů?"

Zřejmě ve snaze překonat Lva Tolstého, jehož paměť údajně sahala až na samý práh dětství, zacházel pak Kvido ještě dále: Svému mladšímu bratrovi se po letech kupříkladu snažil namluvit - s vážností, která v sobě měla cosi mrazivého - že si dokáže přesně vybavit onen "rembrandtovsky potemnělý obraz matčina vajíčka, přilepeného ke sliznici dělohy na způsob vlaštovčího hnízda".

"Kristepane, Kvido, ty tak kecáš!" vztekal se Paco. (str. 11)

[...]

Snad si ale dokážeš aspoň představit, jaká strašlivá nuda je oněch zhruba dvě stě sedmdesát naprosto stejných dní, během nichž je již probuzené vědomí odsouzeno pouze nečinně zírat do plodové vody a občas malátně kopnout do brišní stěny, aby ti nahoře zbytečně nepanikařili? Dvě stě sedmdesát dlouhých dní, které musí mladý inteligentní člověk humanitního zaměření strávit jako akvabela na soustředění před olympiádou!

Kvidova matka rodí během představení absurdního dramatu Čekání na Godota od Samuela Becketta.

Jakmile si totiž Estragon a Vladimír vyměnili poslední repliky a nastal známý okamžik kratičkého ticha, který obvykle předchází potlesku, unikl Kvidově matce první zmučený výkřik, po němž vzápětí následovala celá série dalších. [...] Kvidova matka se snažily ženy udržet za každou cenu, neboť se ani neodvažovala pomyslet, že by se porod mohl odehrát před tolika muži, a zároveň - jak tvrdila později - jí prý připadalo netaktní narušit beckettovskou atmosféru existenciální beznaděje něčím tak provokativně optimistickým, jako je porod zdravého dítěte.

[...]

Za pár minut zavřískalo sálem novorozeně mužského pohlaví.

"Už přišel!" vykřikl Jan Libíček v náhlé inspiraci, která se Kvidovi málem stala osudnou.

"Godot! Godot!" skandovalo nadšeně publikum, zatímco oba lékaři se skromně děkovali. (Přezdívka se naštěstí neujala) (str. 15)

[...]

"Byl jsem tedy nedonošené dítě", vyprávěl Kvido. "Obě babičky byly zděšené. V roce jsem vážil čtrnáct kilogramů, ale ony se mě stále snažily udržet při životě. Ještě v mých pěti letech bojovaly s pomocí banánů v čokoládě o mou holou existenci."

[...]

Když Kvidova matka představovala svého syna komukoli v divadle, vkrádal se jí do hlasu jakýsi vyzývavě varovný tón.

"Zvláště pak poté, co ji jeden poměrně známý režisér krátkometrážních filmů žertem požádal, zda by mne nechtěla zapůjčit do jejich připravovaného osvětového snímku o výhodách hormonální antikoncepce," vyprávěl Kvido. "Nicméně - uvědomuji si - to bylo jediné období v mém životě, kdy jsem byl maximálně milován, zavdávaje pro to celkem minimální důvod. Milovali mě prostě je proto, že jsem byl. Kde jsou ty časy!" (str. 18)

O dědečkovi:

Dědeček spěchal na ryby a spěchal z ryb, spěchal do práce a z práce, do hospody a z hospody. Sotva někam přišel, cosi ho hnalo jinam. Kvidovi dlouho trvalo, než pochopil důvod onoho vnitřního neklidu: Jeho dědeček spěchal, aby už měl ten zkurvenej život za sebou.

[...]

Co však Kvido naopak nesnášel, byl dědečkův zlozvyk dělit se s andulkami o jídlo: Dědeček příslušný pokrm nejprve pečlivě rozžvýkal, zeširoka otevřel ústa - a ptáci se k němu ihned slétli a klováním do jeho zažloutlé zubní protézy se hlásili o své.

"Nikdy v životě, ani v žádném pornofilmu, který jsem kdy zhlédl," vyprávěl Kvido, "jsem už neviděl nic odpornějšího, než ty tři oslintané opeřené hlavičky, střídavě se zasouvající do dědečkových úst plných svíčkové omáčky."

[...]

Dědeček toho během vycházek moc nenamluvil, ale stávalo se nejednou, že to, co řekl, si malý Kvido poměrně přesně zapamatoval.

"Na všem záleží," poučil jednoho večera z vany svou matku. "Ale na ničem zase tak moc."

[...] Matka Kvidovi často recitovala Shakespeara:

Nemyslela si přirozeně, že by Corneillovým veršům nějak příliš rozuměl, ale doufala, že se jejich prostřednictvím stane Kvido někým alespoň trochu jiným než všechny ty děti odkojené Ferdou Mravencem a Špalíčkem českých pohádek.

"Nakonec se jí to skutečně povedlo," vyprávěl po letech Kvido. "Já a můj psychiatr jsme jí to nikdy neodpustili."

První výsledky matčiny výchovy uměním byly ale natolik neprůkazné, že matka dokonce v jednu chvíli zapochybovala, zda dítě nebude přeci jen po otci, a obklopila Kvida raději ještě i "podněty technického rázu", což ho posléze málem stálo život. Darovala mu totiž mimo jiné staré rozbité rádio, které se podle jejích vlastních slov mělo stát "indikátorem Kvidova smyslu pro elektroniku" - Kvido rádio jednoho pošmourného nedělního odpoledne zapojil potajmu do sítě, odlomil zadní kryt a sáhl si dovnitř pro zcela jednoznačně nejsilnější podnět celé své ontogeneze. Pohled na vypoulené skelné oči dočasně nedýchajícího Kvida, ležícího pod stolem na perském koberci, byl pro jeho matku natolik nesnesitelný, že se pak na celé dlouhé měsíce spokojila pouze se zcela klasickými a - jak se předtím vyjádřila - intelektuálně naprosto sterilními pastelkami a modelínou. Kvido však zejména pastelky přijal velmi vděčně, k jeho nejzdařilejším obrázkům patřil výjev "Parašutisté v dešti".

"Podívejte se, jaké namaloval hříbky v jehličí!" volala nadšeně Kvidova matka, předjímajíc tak bezděky obraz mnoha jeho pozdějších jednání s nakladatelskými redaktory. (str. 22)

"Babička," říkával občas u oběda dědeček Jiří, "je beze sporu zkušená a skvělá kuchačka. - Škoda jen, že v devíti případech z deseti propůjčuje svůj nepochybný talent bezmasým jídlům."

Kvido se naučil zázračně brzy číst. Jednou to demonstroval četbou úryvku z časopisu:

"Jedním z duchovních příznaků stalinismu bylo zúžení řečiště tvorby do autoritativně zregulovaných a de iure nepřekročitelných břehů jediné 'správné' a 'pokrokové' metody, pro niž se vžila formule socialistický realismus," překonával se Kvido. "Estetické normy a zásady této koncepce byly v podstatě odvozeny z realistické prózy devatenáctého století, která prý objektivním popisem dokázala zobrazovat celou životní realitu, zvláště pak to, co bylo pro marxistické pojetí funkce umění nejdůležitější, pohyb a konflikty společenských tříd." (str. 30)

Kvido a jeho dětská zkušenost s vpádem vojsk Varšavské smlouvy:

Od Karlova náměstí přijížděly dva zelenohnědé kolové transportéry; v poměru k zaparkovaným automobilům se zdály chlapci hrozivě veliké. Dědeček zůstal trochu strnule sedět, avšak Kvido, který odjakživa považoval divadelní a filmové herce za své dobré přátele, vyskočil a vesele na ně mával.

"Byl jsem zkrátka jeden z oněch osmi či devíti lidí v Praze, kteří se na interventy usmívali," řekl redaktorovi Kvido. (str. 35)

Z Kvidova deníku (jako žáka mateřské školy)

Někdy se ptám, zda je vůbec schopen (otec) být matce a mně oporou. Buď si čte o skle, nebo si vyřezává ozdobné hole. Obyčejná píšťalka, o kterou jsem ho již několikrát slušně požádal, je ovšem zřejmě nad jeho síly. Pozítří jdou poprvé do práce a já do školky.

[...]

Školka kromě učitelky Hájkové a tvarohu s malinami odráží tristní stav naší předškolní výchovy, což jsem jim také řekl. Učitelka Konečná, která se na mě přišla podívat z mladšího oddělení, řekla, že budu pro školku přínosem. Sedím vedle Jarušky Mackové. Je to docela pěkná provinční dívka, jakkoli je plná naivních předsudků vůči metaforickému vyjadřování o obezitě. Matka si z práce přinesla čtyři tašky spisů. Zapískal jsem jí na uvítanou "Sen lásky", ale ona přiskočila a vyhodila mi píšťalku z okna. Křičel jsem, že skočím za ní, ale matka zapochybovala, zda bych prý vzhledem ke své tloušťce dokázal vyšplhal alespoň na tu židli, z níž by pak bylo možné přelézt na okenní parapet. Odcizení mezi mnou a matkou roste jako muchomůrka tygrovaná po vydatném dešti. Od zítřka se zříkám všech sladkostí.

[...]

Dneska jsem se ve školce zřekl moučníku ve prospěch Jarušky Mackové. (Včera byl pomeranč.) Při odpoledním spaní mi na oplátku ukázala pohlaví.

[...]

Čtu Montaignovy eseje. V řadě případů s ním musím 100% souhlasit. Když jsem si ale přečetl, že "kdo by naučil lidi umírat, naučil by je i žít", měl jsem neodbytný pocit, že už mu taky solidně hrabe.

[...]

Školka doslova přetéká problémy: dopoledne svítilo slunce, takže nás vyhnali na zahradu jako nějaká telata. Učitelka Konečná mě pak nutila, abych si šel hrát do některého z těch příšerných plechových domečků. Zeptal jsem se jí, na co bych si tam měl podle jejího názoru hrát. Řekla mi, že bych tam jako mohl přijímat návštěvy. Odpověděl jsem jí, že ten absurdní rituál, jakým je v této zemi přijímání návštěv, je kapitola sama pro sebe - tím spíše pak v tom tzv. domečku, který člověku spíše připomíná těsné vlakové kupé, pokud ne rovnou vyhořelou maketu na tankové střelnici, a že bych si daleko raědji - samozřejmě pokud s tím bude souhlasit - na některé nepříliš vzdálené lavičce dočetl toho Heinricha Bölla. Řekla, že samozřejmě ne, protože prý nemáme nějakého Bölla, ale komunikační hry. Nato jsem se jí zeptal, zda chce mou osobnost skutečně rozvíjet - tak, jak to má v popisu své práce - nebo spíše potlačit. Řekla mi, že jediné, co momentálně chce, je dožít se v klidu penze. Vypadalo to, že se každou chvíli rozpláče, a tak jsem šel poslušně komunikovat s Jaruškou Mackovou, abych udělal učitelce radost. Komunikovali jsme v červeném domečku. Bylo docela zajímavé vidět Jaruščino pohlaví zase v jiném světle! (str. 41-46)

Narodil se Paco - Kvidův mladší bratr. Diskuze o jeho jménu:

"Pacovi. S Pacem," řekla Kvidova matka. "Rozhodně se to bude dobře skloňovat."

"Skloňuje se to stejně jako Kvido," řekl dědeček. "To je dobré."

"Jestli vybíráte jméno podle snadnýho skloňování, mohl by se jmenovat třeba Filé," řekl Kvido. "To je úplně nesklonné." (str. 51)

Kvidova nemoc:

Když Kvidovi ustoupily horečky, dovolila mu matka, aby jí četl Dürrenmattovy hry - a na oplátku mu četla Andersenovy pohádky. (str. 53)

Kvido o manželství:

"Přečtu vám," řekl redaktorovi Kvido, "co říká profesor Michail Bědný: Dívka, která se vdává, by měla mít na paměti, že nejkratší cesta k vdovství a sirobě jejích dětí vede přes neustálé naléhání na manžela: Jsi muž, musíš. Já jsem slabá žena, nemusím. Psychologové vědí, že právě tyto slabé ženy jsou zpravidla nejnáročnější."

Redaktor:

Jestli opravdu nejste schopen napsat dva odstavce, aniž byste přitom pětkrát nenapálil komunisty, tak to řekněte a necháme toho. Vykašlete se na mě, pište si do šuplíku anebo si to spánembohem pošlete do Sixty-Eight Publishers. Tohle nemá cenu.

Kvido se ocitl v nemocnici se zápalem plic shodou okolností v tentýž den, kdy tam převezli i jeho matku na porodnické oddělení.

"Mohl bych, prosím, z vašeho okna krátce zamávat své matce?"

"Mávání," vysvětloval později Kvido, "přikládala naše rodina odjakživa velmi hluboký význam."

[...]

"To není polštář, ty troubo," řekl mu. "To je dítě. Ty blbě vidíš?"

Už to tak bylo: Paco byl na světě a Kvido musel začít nosit brýle.

Kvidův otec musel využít svých truhlářských schopností a zařídil tchyni v dosud neobývaném podkroví útulný letní byteček.

"Navzory zoufalému důrazu, který otec pokládal na slovo 'letní'," vyprávěl Kvido, "zůstala babička v Sázavě nejen přes celou příští zimu, nýbrž až do své smrti v roce osmdesát sedm." (str. 71)

"Takže," skočil mu do řeči redaktor, "takže to prostě píšete pěkně navostro, jak se říká, po pravdě, s nikým a ničím se nijak nemazlíte - a více či méně se smiřujete s tím, protože úplně naivní zase nejste, že vám v tom pak budu jako nějaký zlý jezuita pouze škrtat, že? Je to tak?"

"Tak nějak," řekl Kvido rezignovaně.

"No výborně!" zvolal redaktor a dramaticky ztišil hlas. "Jenomže potom, potom už v tom škrtat nepůjde!"

"Ne?" polekal se naoko Kvido. "To je teda nadělení! Co si počneme? Já se tu mořím s pravdivým příběhem, a nakonec se zjistí, že v něm nejde škrtat!"

"Připadá vám to zábavné?" řekl chladně redaktor. "Myslel jsem, že chcete ten román vydat?" A v tom případě v něm musíte dost škrtat. A to asi nepůjde, protože to je zatím po celou dobu stavěný tak, že když v tom víc věcí vyškrtáte, celý vám to spadne na hlavu. Celý se to zhroutí. (str. 80, 81)

Zástupcem vedoucího obchodního oddělení podniku se stal jeho přítel ing. Zvára, což Kvidův otec očekával, nicméně nemohl pochopit. Navenek spolu vycházeli i nadále velmi dobře, ale oba se vyhýbali přílišnému vzpomínání na minulost, zejména pak na to, kdo z nich má státnice ze dvou jazyků, kdo vystudoval na červený diplom a kdo komu napsal diplomovou práci.

[...]

"Já vím, že jsi lepší," řekl nečekaně.

Kvidův otec dělal, že nerozuměl: "Co?"

"Víš, proč tam nejedeš ty, i když seš lepší?"

Kvidova otece znáným způsobem píchlo pod prsní kostí.

"Dej pokoj," řekl co nejlhostejněji.

"Myslím to vážně," řekl Zvára. "Víš proč?"

"Nevím, šéfe. Nevysvětlil byste mi to?" pokoušel se Kvidův otec o lehčí tón, ale náhlé napětí v kanceláři se tím nezmírnilo.

"Protože seš vůl!"

"Vidíš," řekl Kvidův otec malinko přiškrceným hlasem, "a já jsem si, hlupák, celou dobu myslel, že nejedu, protože nejsem v komunistické straně."

"To sis myslel správně. A právě proto seš vůl."

[...]

"Četaři Zváro!" zvolal Kvidův otec asi o čtvrt hodiny později,

"Zde!" zvolal předpisově Zvára. Vypadalo to, že na předchozí incident už dávno zapomněl.

"Ne abyste na tom Západě něco provedl!"

"Provedu!" salutoval předpisově Zvára.

Všichni tři se tomu zasmáli.

"Takže ti vůbec nevadí, v jaký to žiješ lži?" navázala.

"Vadí," řekl Kvidův otec. "Ale vadí mi to trochu míň, než když v kanceláři někdo osm hodin uražěně tříská věcma. Pokaždé se totiž hrozně leknu. Dělají se mi z toho opary."

"Takže vlastně žiješ ve lži kvůli oparům."

"Ty v ní nežiješ?"

"Samozřejmě že v ní žiju! Všichni v ní žijeme. Jenomže já proti ní bojuju! Po svém, zdánlivě nenápadně, ale bojuju."

"Právní cestou," poznamenal Kvidův otec.

"Ano, právní cestou. Jsem právník, tak právní cestou."

"V zemi bez práva," doplnil otec. "Nezdá se ti, že je v tom cosi neřešitelného?"

Dotkl se zřejmě čehosi citlivého, neboť Kvidova matka zareagovala velmi podrážděně: "Zato ty bojuješ za pravdu v truhlářský dílně!" (str.88, 89)

Babička Líba a její poetické vnímání světa:

Snad ještě silnější než víra v elektromagnetické proudění bylo ovšem babiččino nenadálé blouznivé přesvědčení, že kráčí-li na turistických výletech s přítelkyněmi na východ, to jest proti směru otáčení zeměkoule, fyzicky mládne. Kvidův otec se jí mnohokrát snažil dokázat, naposledy dokonce za pomoci kulatého kuchyňského lustru, barevných značkovačů FIX a příruční svítilny, že tato její teorie je, mírně řečeno, velmi iracionální, ale ani jedenkrát nepochodil, a navíc ještě utrhl lustr ze stropního háku.

[...]

Zita jí však jednoho dne potvrdila, že babička myslela své řeči vážně.

"Jde pár kroků před námi, kompas v ruce, a najednou, zničehonic, vyrazí kupředu jako šílená," líčila smutně.

"Kam letíš, Libuško?" volají na babičku její družky, ale ona je neslyší. Roztáčí vlastního nohama planetu a letí časem. Z jejích lýtek mizí křečové žíly, ochablé svaly mohutní, každý krok je lehčí a pružnější než předchozí. Shrbená ramena se napřimují a pevná, plná ňadra napnou látku kostkované košile.