Třetí díl tetralogie o matce samoživitelce, jejím synu a komplikovaném vztahu, který se u nich v jejichž životě vyvíjí. Tento díl se odehrává v době první světové války, děj je s ní tedy úzce spjatý a odhaluje různé podoby, které na sebe válka v psychice lidí brala.
Mír totiž není stav bezválečný,
nýbrž mravní síla,
která se rodí z duchovní odvahy. (SPINOZA)
Moderní stát zbavuje své svobodné občany námahy, kterou vyžaduje vůle. A občanům se to docela zamlouvá: o starost méně!
Mobilizace se ukázala všude. I v Annettině domě přišli téměř u všech sousedů o syna, manžela, bratra...
Z ostatních jen málokdo chápe, proč má být celá jejich svoboda a jejich právo na život vloženo do rukou jakémusi tajemnému vládci, který je bude obětovat. Ale vyjma jednoho nebo dvou se nikdo z nich ani nepokouší pochopit to: nepotřebují to, aby mohli přikývnout; jsou všichni již dlouho vychováváni k souhlasu. Tisíc lidí, kteří svorně souhlasí, obejde se bez důvodů. Stačí jim dívat se, co dělají druzí, a dělat to také tak. Celý mechanismus ducha a těla se rozehrává sám, bez nejmenší námahy... Bože můj, jak je to snadné, zavést stádo na trh! ... Čím je dobytka více, tím poslušněji se dá vést, neboť tvoří masu a jednotlivci splývají v celek.
Válka stmelila lidi, sblížila i sousedy v tomto domě, kteří se dosud sotva pozdravili, a nyní všechny pojilo podobné hoře ze ztráty milovaných. Annetta u sebe ubytovala uprchlíky z Nizozemí, bratra a sestru. Její srdce překypovalo potřebou pomoci, válka se jí hnusila kvůli nelidskosti samé – propagandě o nutnosti potřít nepřítele ve jménu vlasti nikterak nepodléhala. Za to Marek, který byl na těle neduživý, o to více horoval pro válku, tetelil se nenávistí k Němcům, míval před kamarády silácké řeči o zabíjení nepřítele. Annettu tato slova mrzela, ale chápala, že její mladý syn ještě nemůže chápat cenu života a smrti. Pro něj to byla jen slova s matnou představou o významu.
Nejsou-li ani vojáci schopni vidět a chtít pravdu, jak by bylo možné očekávat to od těch, kteří té kruté zkoušce nejsou podrobeni – od těch dětí?
Neznají věci. Jsou kořistí slov. Jen když slova hodně břinčí; na jejich smysl nedbají.
...
Jiní říkají, protože se nedovedou vyjádřit: „To je úžasné...“
Annetta měla obtíž se ve válce uživit. Rodiny šetřily a soukromé lekce pro své děti už nebyly ochotny platit. Naštěstí z důvodu nedostatku středoškolských profesorů byla Annetta přijata na gymnázium v jednom venkovském městě. Marek tam s ní jet nechtěl, pohádali se, a proto jej Annetta umístila do internátní školy. Marek však utíkal, chtěl poznat život za každou cenu. Seznámil se s lidmi z dělnické třídy a nadchnul se pro jejich věc, chápal zlo vykořisťování chudých. Ale nebyl z jejich
vrstvy, cítil, že ho nikdy nepřijmou. Muž, který se ho hned zpočátku ujal, mu vysvětlil, že jeho místo je jinde a jeho úkol by se měl odehrát ve třídě, k níž Marek náleží. Měl by studovat, učit se, vzdělávat se.
Sexualismus, vydrážděný vlahou horečkou stáda – smysly vybičované, spálené, předčasně přesycené – barbarská zvědavost, která předbíhá, dráždí, vyčerpává touhy – zběsilost, která pohasíná, dříve než oplodnila – ochutnání všeho a znechucenost vším – tělo, zvadlé v květu – chmýří duše surově poválené, tráva podupána, všude na těle stopy zneuctění rozkošemi bez radosti, připomínající lesy za obvodem města po jarních nedělích... Toto je ten zpustošený vzhled, ten tělesný démon, který vysává a vysouší životní sílu rasy, vřed, který jí vyhlodává lůno a zbavuje ji síly k činu a plodnosti...
Avšak ze školy byl Marek za útěky posléze vyloučen a uchýlil se se sklopenýma ušima k tetě Sylvě. Ta jeho neplechu velkoryse zatajila Annettě, přihlásila ho na jinou školu a Annettě napsala, že původní ústav museli kvůli jakési epidemii zavřít a Marek teď bydlí u ní. To byla pro Annettu úleva, neboť Marek jí psal buď odměřené dopisy, nebo žádné (přitom si zoufale přál, aby mu matka psala, jen jeho hrdost a ješitnost mu nedovolily vylít své city). Sylva si vzala Marka pod patronát a rozhodla se trochu napravit jeho vzpurné chování. Díky její nenucenosti a ležérnímu stylu života se jí to vcelku dařilo. Smích, lék proti přepjaté hrdosti stejně jako proti chorobné zhroucenosti těch mladíků, kteří jednou přisuzují svému já všechna práva, jindy popírají jeho jsoucnost... ... Její smělá řeč, opravdovost její práce a její nezdolná poctivost tvořily rovnováhu řádu a svobody, ve kterém nabýval z kolejí vyšinutý duch mladého jinocha zase dech a kontrolu nad sebou.
Annetta vyučuje synky měšťanů a sedláků a často je v duchu srovnává se svým synem.
A děti? Co o nich víme? To, co je vidět zvenčí, je jenom hra. Pravá práce se děje uvnitř. Oči rodičů a učitelů nevidí dále než k mladé kůře. Znáte z dítěte jenom to, co je příčinou, že je dítětem nazýváte. Nevidíte onu věčnou bytost, která nemá věku, jejíž oheň je ztajen v hlubinách duše, veliké i malé. Nikdy nemůžete vědět, zdali plamen nevyšlehne... Důvěru! Trpělivost...!
Vidí vlastního syna, ztraceného v tom bezejmenném davu, v tom mraveništi, které se valí jako proud a neví, kam jde. Vidí sama sebe, neplodnou mravenčí dělnici, která vykonává bez radosti své mechanické dílo. Zdá se jí, že všechny ty děti – i její syn – byly zplozeny nějakou obludnou, tupohlavou královnou: Přírodou...
Válka si vyžádala své oběti už i v bezprostřední blízkosti Annettině – Leopold byl zajat a zemřel na následky zranění v zajateckém táboře. Před smrtí napsal Sylvě dlouhý dopis, v němž se omlouvá, že nebyl ideálním manželem, jakého ona chtěla mít, a že se ještě může znovu provdat. Miloval ji vroucně a Sylvě to až nyní došlo. Trpěla výčitkami svědomí, že mu svou lásku nikdy nedala dostatečně najevo a tu jeho přehlížela.
Annetta občas přijížděla do Paříže, ale její vztah se synem se nepodařilo příliš vylepšit. I přes Sylvinu radu, aby na Marka příliš nenaléhala, nikdy nevydržela a věnovala mu příliš mnoho pozornosti a náklonnosti, čemuž se hrdá povaha mladíka instinktivně bránila uzavřeností, ironií.
Annetta zase odjela pracovat na venkov. Jednoho dne se postavila za skupinu německých zajatců, na které místní lidé chtěli plivat a házet kamení. Ostře nadala místním, zdůrazňujíc, že jsou všichni oběťmi války a nezáleží, na které straně stojí, a toto jsou pouhé lidské trosky, vyhladovělí a zranění lidé. Ne všichni přítomní s ní souhlasili, nicméně její filantropický výstup vzbudil velký rozruch. Nedlouho na to byla pozvána k paní de Mareuil, tamní aristokratce, kterou měli obyvatelé ve velké vážnosti. Paní de Mareuil vyřídila Annettě, že se o jejím skutku dověděl její švagr, těžce raněný a ošetřovaný, a chtěl by Annettu vidět.
Byl to Germain Chavannes. S Annettou si brzy padli do noty, svěřoval se jí s různými věcmi a nakonec se odhodlal k tomu, co od počátku chtěl: aby vyhledala jeho blízkého přítele, malíře Franze, se kterým se od počátku války neviděl, neboť ho jako Němce (i když žijícího i před válkou ve Francii) deportovali do zajateckého tábora. Annetta jej vyhledala a poté zprostředkovávala korespondenci mezi oběma muži. Průběžně vyšlo najevo, že mezi nimi je vlastně homosexuální láska, i když v knize to takto naplno řečeno přímo nebylo.
„Miluji ho. Miluji jenom jeho. Nemohu mu to říci. Dívá se tak přísně. Nedovoluje to. Říká, že nesnese sentimentalitu... To není sentimentalita; ví to; ví dobře, co myslím; ale nerad to slyší. Říká, že to není zdravé. Nevím, co je zdravé nebo nezdravé. Ale vím, že ho mám rád, že je to dobré a že to nemůže být špatné. Miluji jenom jeho; nemiluji nikoho jiného... Nemám rád ženy. Nikdy jsem je neměl rád... Ovšem, rád se na ně dívám, když jsou pěkné, jako na hezké předměty. Ale vždycky je v nich něco, co mě odpuzuje. Také trochu svůdnosti je přimíšeno k odporu. Jsou z jiného těsta. Nedivil bych se, kdyby tak jako u hmyzu samce, když ho vysály, sežraly. Nerad se jich dotýkám...
Germainův zdravotní stav se ale velmi zhoršil a bylo jasné, že brzy zemře. Přátelé se opět chtěli vidět a požádali Annettu, aby to nějak zařídila. Annetta, ačkoliv na ni naložili těžké břímě, se k tomu uvolila – viděla v této pomoci svůj nynější smysl života, svůj díl přispění k míru.
„Chci pomáhat. Chci zachraňovat.“
„A koho, když nechtějí být zachráněni?“
„Ať chtějí nebo nechtějí! Ale já chci. Vím dobře, že nejsem nic, že nemohu nic. Ale chci všechno. Je to nutné. Kdyby všichni bohové a všichni čerti i lidé, kteří jsou horší než ďábli, kdyby celý svět říkal ‚ne!‘, já bych řekla ‚ano‘.“
Člověk nemá bližního nikdy milovat jako sebe, nýbrž jako někoho druhého, jehož musí objevit.
Přesvědčila Germaina, aby se nechal odvézt do Švýcarska, a s pomocí několika známých dopomohla Franzovi k útěku a přejezdu nočním vlakem tamtéž. Před odjezdem tajně přijela do Paříže a nikomu o tom nedala vědět, aby nikoho nekompromitovala v případě nezdaru. V noci vyšla z hotelu nakoupit pro Franze nějaké jídlo a v nočním mlžném oparu náhodou natrefila na Marka. Ten byl udiven, že ji potkává a byl zvědav, co tu jeho matka dělá, proč mu nenapsala, kam jede – opět byla opředena tajemstvím. Po dlouhé době o ni projevil zájem a náklonnost k ní, ale ona jej odehnala a odmítla (pro jeho vlastní bezpečí!). Jenže důvody on neznal, a tak byl opět uražen.
Shodou okolností se také ještě stalo, že byla Annetta asi dva dny před plánovanou operací vyloučena z gymnázia, kde učila, kvůli tomu, že pomohla jedné staré paní opečovávat hroby mladých německých vojáků, již zde byli pochováni. Její projevy soucitu s nepřítelem jí ku cti rozhodně neposloužily.
Celá akce dopadla dobře, přátelé se shledali. Jenže Germain už byl v té době už téměř mrtev, jeho obličej byl bílý a zsinalý a mladý Franz, povahou spíše jako dítě nebo útlocitná dívka, špatně snášel pohled na blížící se smrt. Přesto se pokusil svůj odpor překonat, mezi oběma muži byla přeci jen silná náklonnost a láska. Po několika týdnech Germain podlehl. Těsně před smrtí prosil Annettu, aby se Franze ujala, že on se bez něj zhroutí a nebude vědět, co počít v životě. Annetta ráda prosbu splnila – nešťastný Franz hltal její nevybouřený mateřský cit plnými doušky.
Cítil, jak mu ulevuje již pouhý dotek té ženské tváře u jeho hlavy, ten utěšující hlas, který, nepřerušuje ho, mísil do jeho nářku sladká slova soucitu. A zpovídal se z toho, co ještě nikdy nahlas nevyslovil. Nebyla překvapena; poslouchala klidně, jako by je znala již z vlastní zkušenosti, nezastřené vypravování o tom, vnitřním životě, ta přiznání, mnohdy pohoršlivá, ta mravní poblouznění, která by se jí možná, kdyby je četla v nějaké knize, hnusila.
Po 14ti dnech od Germainovy smrti se však Annetta rozhodla vrátit zpět do Francie a do Paříže, měla povinnosti ke svému synovi a trpěla stále častějšími výčitkami svědomí, že jej nechala válečné Paříži napospas a bez vysvětlení o svém počínání. Franz byl roztrpčen, že o něj Annetta již nechce pečovat, ale musel se podvolit.
Marek zatím stále hledá indicie, které by mu pomohly uchopit nějak svět a vytvořit mu konzistentní světonázor. Myšlenky sebeobětování pro ideál vlasti ani vlády proletariátu mu příliš neimponovaly:
„Jděte k šípku! Jenom ten se bez pochopení obětuje, kdo nemá co ztratit! Já mám zachránit nesmírný statek; své já, svůj myšlenkový svět, svou budoucnost, svou kořist... Až se zmocním všeho, co je mé, až všechno uvidím a všechno prožiji, to potom...! Obětovat se ve světle... Ano, možná... Ale v noci, se zavázanýma očima...? Děkuji, brachu! Oběti krtků, to není nic pro mne. Dej mi nějaké jiné světélko než ‚vládu proletariátu‘...!“
Myslet mu znamenalo promítat svou myšlenku, vrhnout ji na někoho. Aby do něho vnikla, ať už po dobrém nebo po zlém...! Annettě je, jak se zdá, jedno, zdali ostatní myslí stejně jako ona nebo zda myslí nějak jinak...
Ne, není jí to jedno! Ale pudově cítí, že s myšlenkami je to jako s výhonky rostlin. Jak pomalu uzrávají v plody! Kdyby předběhly svou dobu, byly by spáleny prvním jarním mrazíkem.
Hlavním impulzem, pro nějž se Annetta rozhodla urychleně se vrátit do Paříže, byla zpráva o zatčení Pitana, jejího známého, který jí pomáhal zprostředkovat Franzovo přepravení do Švýcarska. Nesnesla, aby Pitan trpěl jediný a chtěla ulehčit jeho vině svým doznáním. Zašla za Marcelem Franckem, který se nyní pohyboval ve vysoké politice, a žádala na něm jméno vyšetřujícího soudce, kterému by mohla sdělit svou výpověď. Marcel ji od toho odrazoval – vždyť by se přivedla do záhuby a Pitanovi by tím stejně nepomohla, je to profesionální převaděč za hranice. Přesvědčil Annettu, že se pokusí sám věc urovnat a Pitana propustit. Zašel za ministrem a po chvíli lichocení a užívání těch správných slov si vymohl Pitanovo osvobození: Marcel vyfabuloval domněnku, že Annetta pomáhala Franzovi z lásky k němu, zatímco on miloval jistou vdanou ženu z aristokratických kruhů, jejíž manžel hrdinně padl na frontě (dověděli se o Germainově sestře, která o něj ve Švýcarsku pečovala a zbytek si domysleli). Pošpinit pověst francouzského vojáka, jenž se obětoval, nebylo v národním zájmu a proto se celá záležitost smetla ze stolu. I když za cenu Annettina pošpinění, o němž ona naštěstí nevěděla.
Marek ve svých úvahách nakonec dospěl k přesvědčení, jak silnou a obdivuhodnou osobností jeho matka je, že je ženou, která vždy šla za svou vůlí, již nic nezlomilo, ženou plnou soucitu a lásky, ale také tou, která se nikdy neponíží a nepodrobí. Začal ji opět milovat. Chtěl by jí to tak říci, obejmout ji...ale je tak těžké projevit své city!
Prosil ji v duchu, aby se mu svěřila se vším, co jí hrozí. Ale věděl, že to matka neudělá. Trpěl tím a obdivoval se jí. Obdivoval se její hrdosti, jejímu klidu, jejímu mlčení. Konečně ji objevil! – A chvěl se, že ji ztratí, neboť jí hrozilo nebezpečí.
Annettu neznámá síla nutila jet opět do Švýcarska, podívat se, jak se daří Franzovi. Dověděla se z dopisu paní Wintergrünové, jejímuž dohledu Franze svěřila, že Franz nyní žije v jejich domě s ní a její churavou dcerou Erikou.
Jakmile Annetta přijela, vše bylo zřejmé. Franz prožíval milostný vztah se slečnou Erikou. Ta vrhala na Annettu chladné, žárlivé pohledy. A tu Annettě vše došlo: ona Franze milovala a stále jej miluje! Prožila ve svém pokoji hořkou noc plnou přemítání a snahy o správný úsudek. Má ještě právo na lásku a na štěstí? Chce být milována! „Proč mi bylo dáno srdce, které nestárne, v tomto těle, které stárne...?“
Nakonec se zachovala šlechetně. S Erikou promluvila upřímně a svěřila jí Franze i s jeho charakterovými nestálostmi. S Franzem rovněž mluvila: varovala ho, aby neublížil svou nevědomostí o citech druhých své snoubence, která mu věnuje mnohonásobně víc, než on jí.
Brzy na to Annetta odjela. Nejela hned do Paříže, zdržela se v kterémsi městečku, aby měla čas uvažovat o svém životě, bilancovat, smířit se se svým stárnutím, uvědomit si, co je pro ni důležité a jaký je vlastně smysl jejího žití. A vše ji vábilo za jejím synem Markem. Vrátila se do Paříže.
A nejhorší ze všeho: neměla již sebe; nevěřila již v sebe, nevěřila již ve svou víru v lidstvo... To je nejstrašnější pohroma! Daleko horší než nevěřit v lidskost...! Ztratila-li nějakou víru, silná duše si vytvoří novou, přestaví své hnízdo. Ale co když vám chabí sama duše...!
Proti tomu v nenávisti žijícímu lidstvu, které se pobíjí a štve na smrt, chtěla vztyčit svou duši svobodné a samostatné ženy, která se vzpírá nenávisti, která vzpírá smrti, která posvěcuje život a která, nečiníc rozdílu mezi znepřátelenými bratry, otvírá své mateřské náručí všem svým dětem... To byla veliká pýcha. Přecenila se. Nebyla svobodná. Neměla sílu být sama. Nebyla matkou, která pro své děti zapomíná na sebe. Zapomněla na dítě, na své dítě, dítě z její krve. Byla věčná potměšilá otrokyně, která se skrývá a jako psice sleduje chtivě svou touhu. Krásná nezištnost! Všechen ten její idealismus byl jenom návnadou, které příroda použila, aby ji vlákala zpět pod bič, do psince. Nebyl schopna vymanit se z moci psovoda...
Annetta se vrátila k synovi. Konečně bylo rozpoložení obou jejich duší příznivé a došlo k bouřlivému usmíření a niterným rozmluvám. Našli se a cítili k sobě větší náklonnost než kdykoli předtím. Marka už delší dobu sužovala otázka, na kterou až nyní měl dost odvahy: požádal Annettu, aby mu vyprávěla o jeho otci.
Annetta to již dlouho očekávala. Sdělila mu jméno Rogera Brissota. Marek se za ním hned další den vypravil. Annetta i Sylva se obávaly, že je Marek teď opustí, když se sblíží se svým otcem – poslancem a populárním řečníkem, ale obávaly se zbytečně. Marek se náhodou dostal na jednu z jeho veřejných schůzí a jeho kritická mysl, zděděná po matce, mu ihned prozradila, že Roger je mistr plytkých slov a manipulátor davu, umělý, prodejný, neupřímný a nepravdivý. Marek zhnusen odešel. Když se vrátil k matce, řekl jí: „Ty jsi můj otec i má matka.“ Nechtěl s tím mužem mít nic společného.
V doslovu knihy má Marek s Annettou filozofickou rozmluvu o podstatě války a směřování lidstva. Marek se rozčiluje zbabělostí lidí, kteří se nechají jako stádo vést do války, kterou nechtějí, a ošálit se prázdnými frázemi o svobodě.
„jsi příliš krutý, hochu! Je třeba mít soucit. Spoutáni jsou! Spoutáni byli vždycky. To právě je ta největší lest demokracie. Říkají jim, a oni tomu věří, že oni jsou svrchovaný lid; a přitom s nimi jako s dobytkem na trhu dělají, co chtějí.“
„Se svrchovanou hloupostí nemohu mít soucit.“
Všechno zlo pochází z toho, že nikdo se neodvažuje být upřímný za tou čarou, kde jsou ohroženy jeho osobní zájmy a vášně.
Markovi bude brzy 18 let a to je věk, ve kterém se nyní odvádějí rekruti. Matka má o syna velké obavy, on je však připraven přijmout svůj osud. Naštěstí nastal den vysvobození, dělové salvy oznamují podepsání příměří.
Kniha byla dopsána 20. května 1926.