Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou

Arnošt Lustig

Další z Lustigových próz líčících holocaust ústy očitého svědka dění v koncentračních a vyhlazovacích táborech. Celý děj se odehrává v táboře, přilehlé synagoze obsazené vojáky SS a ve vlaku.

Ústřední postavou je pan Herman Cohen, který je v synagoze poblíž Varšavy zadržován s dalšími devatenácti movitými židovskými muži, již jsou americkými občany a byli zajati v Itálii. Odtamtud pak byli převezeni do Polska, aby byli vyměněni za stejný počet německých válečných zajatců, prodlévajících ve Spojených Státech. Prostředníkem tohoto jednání je vysoký důstojník, pan Bedřich Brenske, který od počátku ujišťuje všechny pány, že jakožto osoby výjimečné důležitosti mohou od něj a jeho podřízených očekávat jen nejlepší chování prosto hrubého násilí, jelikož on a ostatní si jsou vědomi jejich postavení a koneckonců mají jistou úroveň a dekorum, zastupujíce tak vlastně pověst celé Říše.

Herman Cohen si mezi davem židů na rampě všimne krásné mladé židovské dívky, Kateřiny Horovitzové, a požádá, aby jej směla doprovázet a být jeho chráněnkou. Požadavku je na důkaz dobré vůle vyhověno. Pro pana Cohena a Kateřinu ušije během jednoho dne krejčí z tábora přepychové cestovní obleky – za soumraku se totiž musejí vydat na cestu do přístavu, aby mohlo dojít k jejich výměně. Krejčí je v zuboženém stavu, to pány znepokojuje, ale vlídné a důstojné chování pana Brenskeho je opět upokojuje. Mluví o táboře jako o místě vysoké kázně a nejlepšího fungování, kde každý má své „konečné určení“. Výrazy jako „konečné zúčtování“ používá Brenske metaforicky po celou dobu jejich cesty, kdy z milionářských židů postupně tahá nehorázné sumy na výdaje, jako je strava, stráže, speciální vlak pro ně vypravený, loď Německo a její chránění ve vodním prostoru, komplikované vyjednávání s americkými úřady a další položky. Postupně vyplývají na povrch nové a nové komplikace, jež je třeba vyřešit novými obnosy z kapes pánů. Ti, jako správní židé, se pokaždé ošívají a víc a více podezřívají Brenskeho z nějakého podvodu, nicméně se všichni chtějí dostat domů a co nejdále od tábora, tak nakonec vždy příslušné šeky podepíší.

Problém je s Kateřinou Horovitzovou – americké úřady ji prý nechtějí přijmout, snad jedině, kdyby byla manželkou pana Cohena. Jelikož takovýto sňatek by na území Říše z rasových důvodů nebyl možný, musejí se, ač jsou všichni nanejvýš neradi, vrátit do tábora, kde jedině lze obřad provést. Vlak tedy jede opět zhruba sedm hodin zpět. V táboře jsou vlaku na okamžik odhrnuty žaluzie na oknech. Pánové vidí, jak vojáci zastřelí hned u drátů nějakou ženu, další dva se tahají o dítě, až je přetrhnou. Jsou zděšeni. Pan Brenske jde činy „vyšetřit“, dá opět zatáhnout a po chvíli omluví obě vraždy jako „nedopatření“.

K provedení obřadu svatby je povolán kněz, který pracuje v táboře v sušárně vlasů, ostříhaných mrtvým ženám po zplynování. Kateřina nedůvěřivě žádá, zda by u svatby nemohli být její rodiče a šest sester, na které myslí v jednom kuse od chvíle, kdy od nich byla na rampě oddělena. V duchu stále hledá způsob, jak je také vykoupit, ale postupně více a jasněji tuší, že už jim není pomoci. Všichni přemýšlejí stále znovu, k čemu slouží budovy s nízkými komíny, které ve dne v noci chrlí černý dým a krátké plameny. Pravda je skutečně taková, že celá její rodina šla do plynu hned po odbavení na rampě v den, kdy přijeli.

Brenske omluví nepřítomnost jejích příbuzných stručně tím, že jsou zřejmě zrovna na dezinfekci a oni musí s celou záležitostí spěchat, aby co nejdříve zase odjeli.

A tak se svatba odehraje za stísněné atmosféry v kupé vlaku. Kněz, který byl ušetřen pro svou schopnost krásného zpěvu, zpívá však místo svatební modlitby modlitbu za mrtvé a do svého obřadního projevu zahrnuje indicie, ze kterých Kateřina všechno pochopí. Naděje vlastně už téměř žádná není.

Po obřadu se opět vyjede. Vlak se skutečně dostane až do hamburského přístavu. Zde však chce Brenske po pánech nové peníze, objevily se další komplikace – USA prý vydají pouze deset zajatých německých důstojníků, a tak se páni musejí vykoupit novými sumami. Jelikož jsou už však zcela ožebračeni, mají napsat dopisy svým matejným příbuzným, zda by jim finančně nedopomohly. Na telegramy ale nepřichází žádná pohotová odpověď, a tak je celá výměna uzavřena Brenskem jako nezdařená. Nabídne pánům, že je odvezou do Švýcarska, kde mají svá konta, a vlak se z Hamburgu znovu rozjede. Švýcarské úřady však nařizují údajně dezinfekci přijímaných osob. To lze bohužel opět provést pouze v táboře, stejně jako pohřeb jednoho z pánů, který dostal v přístavu amok a křičel, že je to vše podvod, že je akorát ožebračili a že jsou jako hovada jdoucí na jatka. Dopustil se i urážky německé Říše, tak byl pohotově zastřelen. Od té chvíle si už nikdo nedělal o ničem iluze.

V táboře mělo dojít k dezinfekci oděvů a ke koupeli převážených. Všichni se museli v podzemní umývárně svléknout do naha, odložit své věci do skříněk a po obdržení mýdla odejít za dveře do umývárny. Kateřina se dlouho svlékat nechtěla, byla zde jediná žena a skupina vojáků, kteří je hlídali, byla evidentně nejlačnější zrovna její nahoty. Už neměla co ztratit, chápala, že tohle je konec. Při odkládání posledního svršku udeřila důstojníka přezkou do obličeje, vytrhla mu pistoli a zastřelila jej a několik dalších vojáků. Celá skupina byla pak nahnána do sprch. Chvíli se nedělo nic, jeden pán podotkl, že je tu cítit plyn. Poté se dveře znovu otevřely a kulometné komando všechny pány včetně Kateřiny Horovitzové postřílelo. Kateřina zemřela jedinou ranou přímo do srdce.

Postava Bedřicha Brenskeho zosobňuje nacistickou zvířeckost a krutost, převlečenou do sadistické vlídnosti a na pohled velkorysosti, se kterou bylo se zajatci jednáno tak, aby mohla znenadání prudce vychladnout a způsobit tak mocnější deziluzi, šok a strach. Plánovité předkládání iluze blízké svobody je prosyceno náznaky ironie, okamžiky strohosti v chování dozorců, vzletné projevy se mísí s okamžiky nestoudných vulgarismů a nejhorších prohřešků proti lidskosti.

Jeho oči opakovaly jen něco, co s jeho prací už nesouviselo, že tento popel bude nezničitelný a nesmazatelný: neshoří, protože už je sám zbytkem ohně, nezledoví, jen se promísí se sněhem a ledem, a nevyschne žárem slunce, protože už nelze vyschnout nad popel; nikdo z živých mu nebude moci nikam utéci; bude obsažen v mléku, které budou pít ještě nenarozená batolata, i v prsu, který jim jejich matky podají; zůstane v květinách, které se rozvinou ze svých lodyh, i v pylu, jímž je opylí včely; bude i v hlubinách země, kde se teprve mění zetlelé lesy v uhlí, a v nebeských výších, kde každý pohled lidských očí, znásobených teleskopem, narazí na nezbadatelný obal, kroužící kolem celého toho červivého pozemského jablka, v pohledu a dechu každého člověka; a kdo si napříště položí dotaz, z jakých látek je vzduch, který dýchá, bude povinen vzít v potaz tento popel; bude obsažen v knihách, jež nejsou ještě napsány, v končinách, kam ještě nevkročila lidská noha; nikdo se ho nezbaví; bude to dotěrný i laskavý popel z mrtvých, kteří zahynuli bez viny.

Odvedle z tábora sem přicházel kouř černější než soumrak; valil se vlna za vlnou a podivně páchl. Kateřina Horovitzová si ucpávala nos celou tu chvíli, co pan Brenske mluvil; měla neustále týž vtíravý dojem, jako by kouř nevycházel z komínů v táboře, ale přímo z jeho úst. Popírala v jednom kuse sama sobě, co už věděla možná z domova a co tušila z náznaků krejčího, jako by se taková pravda příčila i chápání těch, co byli postiženi. Co se to tam vedle pálilo? Jaké to byly látky a kolik jich bylo? Co to jen připomínalo spálenou kůži a tuk; co to mohlo být? Bránila se v duchu důsledkům svého tušení.

Předkládání falešných iluzí v podobě prosby, aby doma ztratili dobré slovo o slušném chování věznitelů – zároveň s dvojznačným zasazením spojení „konečné řešení“:

„Byli jste vybráni mezi šťastné, kterým los společenského postavení předurčil, aby nezůstávali v zajetí, třebaže nezůstanou ani v tomto ohledu ve skutečnosti tak docela bez osobní zkušenosti. ... Prosím, apeluji na vás, jak zde stojíte jeden jako druhý, abyste pomohli zabránit, až budete na místě konečného řešení a stanete mimo tento náš svět, lživým výmyslům, které nás občas ještě stavějí do nepříznivého světla. Velmi nám na tom záleží. Pomluvy o naší říši a cílech, které sledujeme, nejsou možná tak nebezpečné, jak by se z mé řeči mohlo na první pohled zdát; ale jsou nám nepříjemné ...“

Svatba Kateřiny a Hermana Cohena, modlitby a zpěvy kněze Dajema z Lodže:

„Vím, vím,“ mluvil jakoby sám k sobě, „nebude tu už tvá matka a nebude tu tvůj otec a nebude tu tvůj děd i tvých šest sester... ty má nespravedlivá... ... Ty má poslední ... Jedenkrát světlá a tisíckrát pohaslá.“ „Kupředu, kupředu, i s tímhle se musí někdy spěchat,“ řekl znovu pan Brenske pobaveně. ... Pak stál rabín Dajem z Lodže stranou, nevšímaje si pana Rappaporta-Liebena, právě tak jako si ho nevšímal pan Brenske, a zpíval, nechávaje jednu ruku na zatemnění okna kupé, aby je snad někdo z přítomných pánů nechtěl znenadání otevřít násilím, a druhou ve vzduchu žehnal Kateřině Horovitzové, která se bála, že rozumí, proč zpíval zpěv za mrtvé.

Když Rappaport-Lieben křičel, že zažil jiné Německo a že doufá, že i po jeho smrti se Německo pozvedne a očistí z tohoto smetí a že ti, co mu vládnou, jsou zločinci, víčka pana Bedřicha Brenskeho se s nechutí přivřela; strážci vytáhli své pistole a Rappaporta-Liebena zastřelili. Nato se rozestřelo ticho a pan Brenske řekl Hermanu Cohenovi nahlas, aby to všichni slyšeli: „Lituji, že se to stalo, nedal jsem k tomu ani patřičný rozkaz, viděli jste sami, že jsem ani nestačil zakročit. Čekal jsem, že se vymluví, byl to snad jenom záchvat. Někdy to přichází z přetlaku dojmů. Opravdu toho lituji. Máte už dopisy a telegramy? Rád bych pokročil v naší věci ke konečnému řešení.“