Radosti života
František Gellner
Vydáno 1903, sbírka s ironickým názvem Radosti života. Gellner ji napsal ve 22 letech, a i přesto zde nalezneme bilancování života člověkem vzpomínajícím na své mládí. Báseň je silně autobiografická, většinu událostí Gellner skutečně prožil během gymnaziálních let v Mladé Boleslavi. Jeho sepětí s opovrhovanými vrstvami společnosti je patrné jak z témat jeho básní, tak z jazyka. […] Čerpal hojně z tabuizovaného plebejského slovníku, jehož neliterárnosti a bezohledné jednoznačnosti se český měšťák děsil. […] Dobu i sebe stavěl na pranýř, neboť i v sobě toužil dobrat se jistot, které by umožňovaly žít lépe. […] byl silně citově založen, jeho cynismus byl rubem zrazeného citu, sebeobranou a jednou ze zbraní satirického pera. […] za jeho skepsí a desiluzí se skrývá touha po něčem opravdovém a lepším. Bořitel toužil tvořit.
Skeptická a ironická sbírka básní označených pouze římskými číslicemi. Básně nevelkého rozsahu jsou jazykově spíše prostší, verše kratší, s jednoduchým rytmem a rýmované. Zpracovávají témata jako pití, zhýralý noční život, holkaření, rezignace na nepřízeň osudu, výsměch smrti a obecně hodnotám, jež společnost považuje za významné. Dalo by se říci, že svou jednoduchostí a přízemností témat je sbírka výsměchem také vysoce estetickému pojetí umělecké poezie.
A nastává mi, tuším, vážná jízda.
Před sebou samým v dálku utíkám.
Mé srdce, to si bezstarostně hvízdá,
a rozum ptá se nudně kudy kam.
Buď sbohem, podunajská metropole,
ulice křivé, jež jste patřily
na mne, jak ztrácím klobouky a hole,
za tmy se domů klátě opilý.
Na Prater jistě stěží zapomenu,
kde hýříval jsem často za noci.
Za večeři tam koupí člověk ženu
s nádavkem venerických nemocí.
Hotely vždycky budou žít v mé touze
s portýry zdvořilými u vrátek,
s pokoji pro dva s jedním ložem pouze
a s legiony drobných zvířátek.
Na policii budu myslet v světě,
jíž osoba má spáti nedala,
která v mém opuštěném kabinetě
spisy a třaskaviny hledala.
A s šantány se těžce loučit budu,
v nichž večer chudý sbor své písně pěl,
i s kavárnami. Mám tak rád jich nudu.
Dvě mladá léta jsem v nich prodřepěl.
//
Bláznění vjelo do párů
a v hudby potrhlou notu.
Sál byl pln kouře a výparů,
piva a lidského potu.
V kole jsem pobyl jen krátký čas.
K tanci mi scházejí vlohy.
Hrubci mi šlapali - sper je ďas! -
na reumatické nohy.
Svou holku vzal jsem za ruku,
vyved ji z divého ruchu.
Šli jsme se nalokat v noční tmu
trocha čerstvého vzduchu.
A když jsme z hospody vyšli ven,
k sobě jsem přitisk ji prudce.
Dech ve vášnivý přecházel sten,
chvět se nám počaly ruce.
Vysokou zdí byl obehnán dům. -
Přemilosrdný bože,
jakés to stvořil milencům
tvrdé svatební lože!
//
Ožeň se, bratře, ožeň se, bratře!
Ostatně je mi to jedno s kým.
Ožeň se, bratře, ožeň se, bratře!
(Chci se zas opít šampaňským.)
Skromní lidé mívají štěstí.
Nečiníš velkých nároků.
Někdo ti pomůže nudu tvou nésti,
někdo ti hnít bude po boku.
Snadno lze riskovat radosti chudé.
Duše je po nich vyprahlá.
Když nejhůř bude, sklenka ti zbude,
srdce se utiší znenáhla.
Ožeň se, bratře, ožeň se, bratře!
Ostatně je mi to jedno s kým.
Chci se zas opít! chci se zas opít!
chci se zas opít šampaňským!!!
//
A nový den se hlásil kuropěním.
Na nebi ztrácel se srp měsíce.
Znavena neustálým nočním bděním
zhasiti lampu chtěla sklepnice.
A krčma byla pustá již a prázdná.
Jen v koutě se kdos neměl ke spaní.
V svých očích nejistý měl pohled blázna
a hlavu těžkou klopil do dlaní.
Ten dal si znova nalít ještě jednu.
“Počkej zde, děvče, až se napiju.
Rozum jsem ubil, však se brzy zvednu,
jen ještě co své srdce ubiju.”
//
[…]
Nebyl bych tak nesmělý
v posledním svém běhu,
kdyby ke mně nezněly,
hlasy měkké nezněly
z protějšího břehu.
//
Na dnešek měl jsem pěkný sen
o tobě, moje milá.
Zdálo se mi, však zdálo jen,
že jsi mou ženou byla.
Tvrdý chléb chudoby rádi jsme
v lásce lámali spolu. -
Byl večer. Seděli za tmy jsme
u neprostřeného stolu.
Touha má kvésti počala.
Líbal jsem tvoje ruce.
Hlubokým dechem se zdvihala
hruď tvoje dětská prudce. — —
Vtom jsem se vzbudil. Na zemi
zavládlo přítmí ranní.
Skuteřnost sevřela srdce mi
ledově studenou dlaní.
Zase mně nemožnou zdála se
jistota krutého děje,
že sladká tíž tvého těla se
v náručí jiného chvěje,
že se tvá bytost zářivá
dechem jiného chvěje,
že mi než lítost nezbývá,
hořkost a beznaděje. -
Vstal jsem a pokojem kráčel jsem
dlouhými, prudkými kroky.
Budoucí život svůj viděl jsem,
dny marné a marné roky.
U okna stanul jsem. V svítání
spaly neznámé dálky.
Tam život je, bouří povstání
a zuří vražedné války.
Nutno je v životě účast mít,
k některé přidat se straně
a svoje srdce nastavit
dobře mířené ráně.
//
Buď Matka boží pomocná
ti v stavu přetěžkém.
Má milá, jsi prý nemocná.
Prý chodíš s útěžkem,
chacha!
prý chodíš s útěžkem.
V srdci ti píseň dozněla
tulácké svobody.
Vyhledala sis manžela
pro svoje porody
chacha!
pro svoje porody. […]
//
Drobky pod stůl hází nám osud,
ostatní vše je nicota.
Alkohol ještě je! Holky jsou posud!
Jsou ještě radosti života!
Žena jak žena. V života vraku
konečně jedno vše bude ti.
Jedna ubíjí něhou svých zraků,
druhá jedem svých objetí.
Šetřiti léty, jež nemají ceny,
v tom velká moudrost nevězí.
Dobré je opium, alkohol, ženy,
schází-li schopnost k askezi.
Askety vycházeti vidím
z téhož jak já na svět názoru,
stejně jak oni nenávidím
rozumy dobráckých pastorů.
Jsem smutný mládenec, rouhavý cynik,
v rozpuku mládí zhořkl mi svět,
v ovzduší krčem a v zápachu klinik
vypučel písně mé jedový květ.
Děkuju bohu a děkuju čertu
za plaché chvíle prchavý dar.
Života číši jsem naklonil ke rtu,
piju z ní smutek a bolest a zmar.
//
Což, páni spisovatelé,
vašeho nejsem druhu.
Proto jsem stál tak nesměle
ve vašem ctěném kruhu.
Vy jste - jak řek bych - takoví -
no - - - uhlazení páni.
Já rostl bez vší výchovy
v pračkách a snižování.
Do intimity vašich snů se dívaly
horoucně krásné dámy.
A já jsem student zhýralý
a ztrhaly mě flámy.
Ne, nikdy jsem se nedostal
v společnost slušnou dámskou. -
Snad že jsem o to málo stál. -
Má láska byla krámskou.
Má řeč je hrubá jak můj smích
a jako moji známí.
A alkohol (to myslil bych!)
jemnosti nepřidá mi.
Vím, z francouzských co románů
lze vyčíst elegance.
Však čert ví kdy se dostanu
francouzské ku čítánce.
//
Už se mi k smrti protiví
ve svých citech se nimrat.
Už se mi k smrti protiví
bolestí svou se šimrat.
Nejlépe bylo by přetrhnout
všechna pouta a svazky,
minulost svoji zavrhnout,
zříci se poslední lásky,
cynickým smíchem zabušit
v marnou ješitnost svoji,
stesk svého srdce přehlušit
bouřemi, bídou a boji.
Nejlépe bylo by vzdálit se
a nikdy se nevrátit,
svým bližním a nejbližším ztratit se,
a sám sobě se ztratit.
//
Nečekám nic od reforem,
nových zásad, nových norem,
miluju jen kladivo,
které bije na zdivo,
na zvětralé zdivo.
Svět, jak byl, vždy bude stejný,
život stejně beznadějný,
lze jen tíží kladiva
udeřiti do zdiva,
do starého zdiva.
Nad mou hlavou rudý prapor
hlásá pouze zmar a zápor,
hlásá ránu kladiva,
která padne do zdiva,
do starého zdiva.
//
Sobota myslím byla snad.
Židovský pánbůh měl svátek,
a židi mu šli děkovat
za všechen vezdejší statek,
za prosperování obchodů
galanterních a střižních,
za těhotných žen úrodu
a za hloupost svých bližních,
za jmění Rotschildů veškerých
(bože, kde krást a nebrat?!)
za zdraví souvěrců, u kterých
musí králové žebrat,
za slávu továrních komínů,
za marnou závist chátry,
za chladnokrevnost vojínů,
kteří střílí své bratry,
za všechny dary přírody,
za vhodná krupobití
a za hesla pokroku, svobody,
jichž možno zneužíti.