Joseph Heller
Protiválečný americký román z roku 1961. Na Wikipedii jsem se dočetla, že bývá přirovnáván k Haškovu Švejkovi, což polichotilo mému egu, neboť přesně to samé jsem si při četbě myslela také.
Začátek románu mě popravdě neoslovil. Příběh se chaoticky posouval v ději dopředu, dozadu a zpět, kontext různých referencí nebyl objasňován, román se hemžil postavami a jmény, jež se zdálo nemožné si zapamatovat. Dialogy jako by nedávaly smysl, působilo to trošku jako typické vyprázděné absurdní drama.
Postupně však do sebe všechno začalo zapadat, události se začaly propojovat, vztahy mezi postavami vystupovaly více na světlo. Pochopila jsem hlavní záměr autora: vylíčit literární svět druhé světové války jako ultimátně absurdní a žalovat na svět, v němž už zkrátka člověk nemůže žít jako obyčejná bytost řídící se ,,božími" nebo alespoň lidskými, humanistickými zákony. Nejenže se život fiktivní letky na ostrově Pianosa ve Středozemním moři hemží absurdními (absurdně vtipnými, častěji však spíše hořkosladkými a někdy skutečně tragickými) konflikty, událostmi a situacemi, Heller často tyto situace šponuje pomocí dějových hyperbol či grotesknosti až na samou hranici uvěřitelnosti. Dosahuje tak různorodých emocionálních účinků: čtenář se sice často zasměje, ale zároveň je vždy přítomen tísnivý podtext surovosti a bezohlednosti tohoto světa, v němž je nemožné se dovolat spravedlnosti, tím méně kousku osobního štěstí.
Druhým významným prostředkem, který Heller k vykreslení výše zmíněného literárního světa přispívá, je rovina literárních postav. Jak už bylo řečeno, v románu se jich vyskytuje celá řada. Největší pozornost je věnována vysoce postaveným armádním důstojníkům: Heller detailně zkoumá svůj předpoklad (či zkušenost), že do těchto pozic se zpravidla dostávají lidé s různě pochroumaným charakterem - důstojnictvo je cháska mužů často patologicky ambiciózních, jdoucích bezhlavě a téměř doslova přes mrtvoly za svým cílem, což je nezřídka vidina válečných poct, povýšení, vyznamenání... jsou to také často lidé paranoidní, bojující s bohatou škálou komplexů, lidé nedůvěřující komukoliv a vybíjející si své předchozí neúspěchy civilního života na svých podřízených.
Bojoví letci, mezi něž patří také protagonista Yossarian, jsou líčeni vesměs jako správní chlapi: muži, kteří se musí denodenně vyrovnávat s bezprostředně blízkým rizikem smrti. Uchylují se k životu bez perspektivy, žijí pouze dneškem: velmi mnoho času tráví v barech a s prostitutkami a snaží se všemožně přežít stanovený počet náletů, po nichž by mohli být převeleni ,,na zem". Zde však narážejí na základní zápletku celého díla: počty povinných náletů jsou pravidelně zvyšovány tak, aby vlastně nikdo této kvóty nebyl schopen dosáhnout. Tento fakt je však paradoxně pouze sekundárním účinkem svévolného rozhodnutí generála, který se snaží tímto zvyšováním počtu náletů získat válečné zásluhy a pocty pouze a jen pro vlastní osobu. Bezcitnost, bezohlednost a sledování vlasntího prospěchu, společně s neprůstřelnou byrokracií jsou právě ty atributy válečného života, které si Heller bere v Hlavě XXII na paškál.
Plukovník Cargill, likvidátor malérů generála Peckema, byl mohutný červenolící chlap. Před válkou ostražitý, rvavý, útočný vedoucí obchodního oddělení. Velmi špatný vedoucí obchodního oddělení. Plukovník Cargill byl tak nemožný vedoucí obchodního oddělení, že jeho služby byly vyhledávány firmami, které chtěly vykázat ztráty za účelem daňových odpisů. V celém civilizovaném světě od neyorkských sadů Na bateriích až po Fultonovu ulici tamtéž, byl znám jako spolehlivý muž pro urychlení daňového odpisu. Nároky měl vysoké, protože bankrot nebyl nikdy snadný.
Musel začít nahoře a propracovat se pěkně až dolů a vzhledem k tomu, že měl sympatické přátele ve Washingtonu, prodělat peníze nebyla žádná maličkost. Byly to měsíce tvrdé roboty a bedlivě chybného plánování. Prostě vypíchnutý pracovník, který dezorganizoval, chybně kalkuloval, přehlédl, co se dalo a otevřel kdejaká zadní dvířka, a když už myslel, že trefil hřevík na hlavičku, vláda mu věnovala jezero či les nebo nějaké naftové pole a všechno zkazila. I při takových handicapech bylo na plukovníka Cargilla spolehnutí, že zhuntuje báječně prosperující podnik tak dokonale, že ho nikdo nepozná. Byl to selfmejmen a nikdo neměl za jeho neúspěchy u něho vroubek.
"Vojáci," zahájil plukovník Cargill v Yossarianově letce, měře pečlivě odmlky. "Jste američtí důstojníci. To nemohou o sobě prohlásit důstojníci žádné jediné armády na světě. Zamyslete se nad tím."
Seržant Knight se nad tím zamyslel a potom zdvořele upozornil plukovníka Cargilla, že oslovoval mužstvo a že důstojníci čekají na druhém křídle letky. Plukovník Cargill mu křepce a suše poděkoval a pýchou nadmutý jak holub šinul si to hrdě přes nástupní prostor. Pyšnil se znovu ověřenou jistotou, že dvacetdevět měsíců služby nijak neotupilo jeho geniální talent všechno zvorat.
"Vojáci," začal svůj proslov k důstojníkům v měře pečlivě odmlky. "Jste američtí důstojníci. To nemohou o sobě prohlásit důstojníci žádné jiné armády na světě. Zamyslete se nad tím." Okamžik posečkal, aby jim to zamyšlení umožnil. "Ti lidé jsou vašimi hosty," zařval nečekaně. "Cestovali přes tři tisíce mil, aby vás pobavili. Jak jim bude, když se na ně nikdo nepřijde podívat? Co je jich morálka? Vojáci, mě je to přece fuk. Ale to děvče, které vám chce dnes večer zahrát na harmoniku, je dost staré, aby mohlo být vaší matkou. Jak by vám bylo, kdyby vaše vlastní matka jela přes tři tisíce mil zahrát na harmoniku nějakým vojákům, kteří by se na ně nešli podívat? Jak se to dítě, a ta harmonikářka je dost stará, aby byla matkou, bude cítit, až vyroste a dozví se o tom? Na to přece všichni máme odpověď. Vojáci, ne abyste mi špatně rozuměli. To všechno je dobrovolné, to se ví. Já bych byl tím posledním plukovníkem na světě, který by vám dal rozkaz jít na tuhle estrádu a bavit se. Chci jen, aby každý z vás, kdo není tak nemocný, že by musel do nemocnice, šel hned na tu estrádu a dobře se pobavil. A to je rozkaz."
(str. 35-36)
"Dneska může vydělat peníze každý trouba a taky je vydělává. Ale co mají říkat lidé s nadáním a inteligencí? Jmenujte mi třeba jen jednoho básníka, který vydělává peníze."
(str. 43 - plukovník Cargill)
"Možná, že život, aby se zdál dlouhý, musí být plný nepříjemností. ale v tom případě, kdo si ho vůbec přeje?"
"Já," řekl mu Dunbar.
"Proč?" otázal se Clevinger.
"Je něco jiného?"
(str. 47)
"Byl to dar z nebes," přiznal se doktor Daneeka důstojně. "Většina lékařů narukovala a všechno se přes noc obrátilo. Místo na rohu se začalo vyplácet. Brzo jsem měl víc pacientů, než jsem stačil pořádně obsloužit. V obou lékárnách i jsem si vymínil vyšší provizi. Salóny krásy obstarávaly dva tři potraty týdně. Prostě nemohlo to být lepší. A podívejte se, jak to dopadlo. Jako z udělání na mě museli poslat toho chlapa z odvodní komise. Odhadl jsem se na čtyři F; vyšetřil jsem se opravdu důkladně a zjistil jsem, že jsem pro vojenskou službu neschopný. Každý by myslel, že jim moje slovo mohlo stačit. no řekněte. Jako lékař jsem to měl dobrý jak u Okresní zdravotní rady, tak u místního spolku Sloužím svědomitě. Jo, kdepak, nestačilo, a poslali na mě toho chlapa, aby se přesvědčil, jestli mám skutečně jednu nohu amputovanou a nemůžu se ani hnout z postele kvůli nevyléčitelnému kloubovému revmatismu. Yossariane, žijeme ve věku nedůvěry a rozkladu duševních hodnot.To je hrozná věc," zaprotestoval Daneeka silně pohnutým hlasem. "Strašná věc, když se nevěří ani slovu úřady schváleného lékaře, nota bene v zemi, kterou miluje."
(str. 49)
Yossarian na něho střízlivě pohlédl a zkusil to jinak.
"Je Orr blázen?"
"To se ví, že je," řekl doktor Daneeka.
"Můžete ho uzemnit?"
"To se ví, že můžu. Ale nejdřív me o to musí požádat. To je součást nařízení."
"Tak proč vás o to nepožádá?"
"Protože je blázen," děl doktor Daneeka. "Musí být blázen, když pořád ještě léta na operační nálety, když jich už tolik jen tak tak přežil. Orra uzemnit můžu, to je pravda. Nejdřív si o to ale musí říct."
"To je všechno, co musí udělat, aby se dostal na zem?"
"Všechno. Stačí požádat..."
"A vy ho dáte na zem?"
"Ne. To přece nemůžu."
"Nějaký háček? Jde přece o hlavu."
"O tu právě jde," odpověděl doktor Daneeka. "Hlava XXII. Každý, kdo se chce dostat z operační služby, není ve skutečnosti blázen."
To byla ta hlava, která každého bolela. Hlava XXII. předpisu, stanovící, že zájem o vlastní bezpečnost tváří v tvář nebezpečí, nebezpečí skutečnému a bezprostřednímu, je proces racionální mysli. Orr byl blázen a mohl zůstat na zemi. Stačilo požádat. Jakmile to však udělá, přestává být bláznem a musí létat další nálety. Orr je blázen, bude-li létat další nálety, a má všech pět pohromadě, když to neudělá, jenže když má všech pět pohromadě, musí létat. Když bude létat, je blázen, a pak tedy létat nemusí; když ovšem nebude chtít, má všech pět pohromadě a létat musí. Yossarian byl hluboce pohnut absolutní jednoduchostí klausule Hlavy XXII. a uctivě zahvízdl.
"Z Hlavy XXII. může asi opravdu rozbolet hlava," usoudil.
(str. 54-55)
Poručík Scheisskopf
Poručík Scheisskopf si rval vlasy a skřípal zuby. Tvarohovité tváře se mu třásly v náporech zoufalství. Trápila ho eskadra leteckých kadetů s nízkou morálkou, která při přehlídkových soutěžích, jež se konaly každou neděli odpoledne, pochodovala jedním slovem ostudně. Nízkou morálku měli ti chlapci proto, že ani trochu netoužili pochodovat každou neděli odpoledne na
přehlídkách a také že z nich poručík Scheisskopf sám vybíral velitele kadetních tříd a nedovolil jim, aby si je sami volili.
„Já si prosím přeji, aby mi to někdo řekl,“ zapřísahal je poručík Scheisskopf úpěnlivě. „Jestli v něčem dělám chybu, přeji si, abyste mi to řekli.“
„Vidíš — přeje si, aby mu to někdo řekl,“ upozorňoval Clevinger Yossariana.
„Přeje se, aby nikdo ani necekl, ty idiote,“ řekl mu na to Yossarian.
„Tys ho neslyšel?“ ptal se Clevinger.
„Slyšel,“ odpověděl Yossarian. „Slyšel jsem, jak říká velmi nahlas a naprosto zřetelně, že si přeje, abychom všichni drželi hubu, nebo že si to pěkně odskáčeme.“
„Já vás nepotrestám,“ ujišťoval poručík Scheisskopf.
„Říká, že mě nepotrestá,“ pravil Clevinger.
„Dá tě vykleštit,“ řekl Yossarian.
„Přísahám, že vás nebudu trestat,“ pokračoval poručík Scheisskopf. „Když mi někdo řekne pravdu, budu mu za to vděčný.“
„Bude tě nenávidět,“ prohlásil Yossarian. „Do smrti smrťoucí tě bude nenávidět.“
Poručík Scheisskopf byl absolventem školy pro důstojníky v záloze a byl docela rád, že vypukla válka, protože mu poskytla příležitost nosit denně důstojnickou uniformu a oslovovat úsečným, velitelským „Vojáci!“ houfy chlapců, které mu cestou k řeznickému špalku upadly vždycky na osm týdnů do spárů. Poručík Scheisskopf byl člověk ctižádostivý a neměl smysl pro humor. Velitelské povinnosti bral velmi vážně a usmíval se jen ve chvílích, kdy některého jeho soka mezi důstojníky leteckého učiliště v Santa Aně sklátilo dlouhodobější onemocnění.
[...]
Manželka pana poručíka Scheisskopfa se mstila zase svému choti, a to za jakýsi neodčinitelný zločin, na který se bohužel nemohla upamatovat. Byla to kyprá, růžová, lenivá ženuška, četla dobrou literaturu a neustále Yossariana nabádala, aby nebyl takový maloměšťák. Dobrou knihu neodkládala ani na okamžik, ba ani v posteli, kdy na sobě měla pouze Yossariana a služební známku Dori Duzové. Yossarian se s ní nudil, ale přesto ji taky miloval. Absolvovala obchodní školu s výborným prospěchem z matematiky, ale měsíc co měsíc se nemohla dopočítat do osmadvaceti, což jí pochopitelně dělalo starosti.
„Miláčku, už zase budeme mít děťátko,“ oznamovala každý měsíc Yossarianovi.
„Ty ses asi zbláznila,“ zněla jeho odpověď.
„Já to myslím vážně, brouku,“ ujišťovala ho.
„Já taky.“
„Miláčku, už zase budeme mít děťátko,“ oznamovala manželovi.
„Na blbosti nemám čas,“ odsekl jí nedůtklivě poručík Scheisskopf. „Zapomnělas, že bude přehlídka?“
Poručíkovi Scheisskopfovi velice záleželo na tom, aby při přehlídkách vyhrával a aby dostal Clevingera před kárnou komisi pro podezření z přípravy spiknutí, jehož cílem bylo svržení velitelů kadetních tříd, dosazených poručíkem Scheisskopfem. Clevinger byl nebezpečný živel a známý poťouchlík. Poručíku Scheisskopfovi bylo jasné, že kdyby si na Clevingera nedali pozor, mohl by
provést kdovíco. Včera chtěl svrhnout velitele tříd, zítra možná ohrozí celý svět. Clevingerovi to myslelo, a poručík Scheisskopf věděl, že lidé, kterým to myslí, mohou být někdy až moc chytří. Takoví mládenci bývají nebezpeční, a dokonce i noví velitelé kadetních tříd, kterým Clevinger k této funkci dopomohl, se jistě přímo třásli na to, aby mu svým svědectvím pěkně zatopili. Případ Clevinger byl zcela jasný. Zbývalo už jen najít něco, z čeho by ho bylo možné obvinit.
Nemohlo to být nic, co by nějak souviselo s přehlídkami, protože Clevinger bral přehlídky téměř stejně vážně jako sám poručík Scheisskopf. Každou neděli hned po obědě vypadli kadeti z ubikací a strkali se tak dlouho, až se jim podařilo seřadit se venku do dvanáctistupů. Ještě celí zmožení po sobotním flámu se spíše odpotáceli než odpochodovali na svoje stanoviště na hlavní přehlídkové ploše, kde pak společně s příslušníky dalších šedesáti či sedmdesáti kadetních eskader stáli v tom vedru bez pohnutí hodinu až dvě — tak dlouho, dokud jich neomdlel dostatečný počet, aby se to mohlo odtroubit. Na okraji seřadiště stála řada sanitek s nosítky a vycvičenou obsluhou, vybavenou přenosnými vysílačkami. Na střechách sanitek měli stanoviště pozorovatelé s dalekohledy. Zapisovatel zaznamenával stav. Nad touto fází celé akce měl hlavní dozor vojenský lékař s
vrozeným zájmem o účetnictví, který jednak měřil tep, jednak kontroloval zapisovatelovy cifry. Jakmile se v sanitkách nashromáždilo dost mužů v hlubokém bezvědomí, dal lékař znamení kapelníkovi, aby spustila hudba a přehlídka mohla skončit. Jedna eskadra za druhou pochodovala pak po ploše, nemotorně zabočila kolem tribuny sboru rozhodčích a pokračovala přes seřadiště zpátky k ubikacím.
Na tribuně seděl jeden vypasený plukovník s mohutným knírem a ostatními důstojníky, a ti každou pochodující eskadru hodnotili. Nejlepší eskadra každé perutě získala žlutou vlaječku na žerdi, naprosto bezcennou. Nejlepší eskadra z celé základny byla odměněna červenou vlaječkou na poněkud delší žerdi, která byla ještě zbytečnější, protože žerď byla těžší a museli se s ní pak celý týden otravovat a tahat ji všude s sebou, než ji příští neděli získala nějaká jiná eskadra. Yossarianovi ten nápad s udělováním cen ve formě vlaječek připadal absurdní. Nedoprovázela je žádná finanční odměna, žádné třídní výsady. Podobně jako olympijské medaile a trofeje z tenisových soutěží znamenaly pouze to, že jejich držitelé vykonali něco naprosto neužitečného, jenže lépe než všichni ostatní.
[...]
Poručík Scheisskopf nechápal, kam se ty hodiny ztrácejí. Při třech posledních přehlídkách skončil na posledním místě, což mu značně pošramotilo pověst, a tak teď horečně uvažoval o tom, jak dosáhnout zlepšení. Dokonce ho napadlo, že by třeba mohl těch dvanáct maníků v každé řadě přibít k pěkně proschlé dubové liště, tak dva na čtyři couly, aby se už konečně jednou udrželi v lati. Ten nápad se však bohužel nedal realizovat, protože devadesátistupňový obrat by pak šlo provést pouze za předpokladu, že by se do křížové oblasti každého kadeta voperovaly otočné čepy z niklové slitiny, a poručík Scheisskopf silně pochyboval o tom, že by se mu podařilo zajistit od intendantury takové množství niklové slitiny, natož přimět ke spolupráci chirurgy z vojenské nemocnice.
Týden poté, co poručík Scheisskopf uposlechl Clevingerovy rady a dovolil kadetům, aby si sami zvolili velitele tříd, vyhrála eskadra žlutou vlaječku. Poručíka Scheisskopfa přivedl tento nečekaný úspěch do tak povznesené nálady, že když se ho žena snažila zatáhnout do postele, aby ho spolu oslavili způsobem, jímž by se pohrdavě vysmáli sexuálním zvyklostem nižších středních vrstev západní civilizace, přetřel jí žerdí vlaječky s gustem po hlavě. Příští neděli získala eskadra červenou vlaječku a poručík Scheisskopf byl nadšením bez sebe. A o týden později vstoupila jeho eskadra do dějin tím, že vyhrála červenou vlaječku
podruhé za sebou. To dodalo poručíku Scheisskopfovi dostatek sebedůvěry k uskutečnění přímo převratné novinky. Poručík Scheisskopf totiž v průběhu svého rozsáhlého výzkumu objevil, že se ruce pochodujících nemají volně komíhat, jak to tehdy bylo všeobecným zvykem, nýbrž že by se nikdy neměly vzdálit od středu stehna víc než sedm centimetrů, což fakticky znamenalo, že by se neměly komíhat vůbec.
Poručík Scheisskopf připravoval svoje překvapení velmi svědomitě a v naprosté tajnosti. Všechny kadety své eskadry zavázal přísným mlčením a nacvičoval s nimi v noci na pomocné přehlídkové ploše. Byla tam tma jako v pytli, takže do sebe při pochodu neustále slepě naráželi, ale nepropadali panice a postupně se učili pochodovat bez komíhání rukama. Poručík Scheisskopf nejdříve uvažoval o tom, že by jednoho svého přítele, který pracoval ve válcovnách plechu, požádal, aby každému kadetovi zapustil do stehenní kosti šroub z niklové slitiny a připoutal mu k němu měděným drátem zápěstí tak, že by ruce měly přesně těch sedm centimetrů vůle, avšak na to nebylo dost času — na nic nebylo dost času — a dobrý měděný drát by se teď za války těžko sháněl. Uvědomoval si také, že kdyby byli jeho kadeti takto omezeni v pohybu, nemohli by během působivé omdlévací ceremonie, která předcházela vlastnímu pochodu, řádně klesat k zemi a že by tato neschopnost omdlévat podle všech pravidel
mohla nepříznivě ovlivnit celkové hodnocení jednotky. Po celý týden se v důstojnickém klubu dusil potlačovaným potěšením. Mezi jeho nejbližšími přáteli se množily nejrůznější dohady.
„To bych rád věděl, co má ten sráč za lubem,“ dal se slyšet poručík Engle.
Na dotazy kolegů reagoval poručík Scheisskopf úsměvem člověka, který ví
svoje. „Počkejte do neděle,“ sliboval. „To se všechno dozvíte.“
Svůj epochální objev předvedl poručík Scheisskopf oné neděle s bravurou zkušeného impresária. Mlčel, když před tribunkou jako obvykle křivolace škobrtaly ostatní eskadry. Nehnul brvou ani ve chvíli, kdy se na dohled přivlnily první řady jeho eskadry a nebylo vidět žádné komíhání a jeho překvapeným kolegům se ze rtů začaly syčivě drát první vyděšené vzdechy. Vydržel to až do okamžiku, kdy k němu pupkatý plukovník s velikánským knírem výhružně obrátil brunátnou tvář. Teprve pak poskytl vysvětlení, jež ho učinilo nesmrtelným.
„Hleďte, pane plukovníku,“ pravil. „Ruce zmizely.“
A obecenstvu ztuhlému hrůzou rozdal úředně ověřené fotokopie dávno zapomenutého předpisu, na němž vybudoval svůj triumf. Byla to nejšťastnější chvíle v životě poručíka Scheisskopfa. S těma rukama u těla přehlídku samozřejmě vyhrál a získal tak červenou vlaječku do trvalého držení, čímž udělal za nedělními přehlídkovými pochody definitivní tečku, protože za války se
červené vlaječky shánějí stejně obtížně jako dobrý měděný drát. Poručíka Scheisskopfa povýšili na místě na nadporučíka, a tak začal jeho rychlý vzestup po žebříčku vojenských hodností. Bylo jen málo těch, kdo ho za jeho důležitý objev nepozdravovali jako skutečného vojenského génia.
[...]
Kárná komise se skládala ze tří členů — toho pupkatého plukovníka s mohutným knírem, poručíka Scheisskopfa a majora Metcalfa, který si při té příležitosti nacvičoval ocelově chladný pohled. Jako člen kárné komise byl poručík Scheisskopf jedním ze soudců, kteří měli posoudit obvinění vznesená proti Clevingerovi žalobcem. Poručík Scheisskopf byl zároveň tímto žalobcem.
Clevingerovi byl jeden důstojník přidělen jako obhájce. Onen důstojník, který ho měl obhajovat, byl opět poručík Scheisskopf.
[...]
„Co jste tím myslel,“ zeptal se pomalu, „když jste říkal, že vás nemůžeme potrestat?“
„Kdy, pane plukovníku?“
„Otázky kladu já. Vy na ně odpovídáte.“
„Rozkaz, pane plukovníku. Ale —“
„Nebo jste si snad myslel, že jsme si vás sem pozvali, abyste se vy ptal a já musel odpovídat?“
„Ne, pane plukovníku. Já —“
„Proč jsme vás sem tedy pozvali?“
„Abych odpovídal na vaše otázky.“
„No tak prosím,“ řval plukovník. „že byste tedy začal odpovídat, nebo vám rozbiju tu vaši zatracenou palici! Tak co jste tím myslel, vy všiváku jeden, když jste říkal, že vás nemůžeme potrestat?“
„Nepamatuji se, že bych kdy něco takového říkal, pane plukovníku.“
„Mluvil byste laskavě trochu hlasitěji? Neslyším vás.“
„Rozkaz, pane plukovníku. Nepa —“
„Mluvil byste laskavě trochu hlasitěji? Pan plukovník vás neslyší.“
„Rozkaz, pane majore. Nepa —“
„Metcalfe!“
„Ano, pane plukovníku?“
„Neříkal jsem vám, abyste držel ten svůj pitoměj zobák?“
„Ano, pane plukovníku.“
„Tak když vám říkám, abyste držel ten svůj pitoměj zobák, držte ten svůj pitoměj zobák. Je vám to jasné? Mluvil byste laskavě trochu hlasitěji? Neslyším vás.“
„Rozkaz, pane plukovníku. Nepa —“
„Metcalfe, to je vaše noha, co po ní šlapu?“
„Nikoli, pane plukovníku, je to zřejmě noha pana poručíka Scheisskopfa.“
„Není to moje noha,“ odmítl to nařčení poručík Scheisskopf.
„Tak to asi přece jenom bude moje noha,“ přiznal major Metcalf.
„Dejte ji pryč.“
„Rozkaz, pane plukovníku. Ale nejdříve budete muset dát laskavě stranou vy svou nohu, pane plukovníku. Moje je vespod.“
„Vy se mi opovažujete nařizovat, abych dal pryč svou nohu?“
„Ne, pane plukovníku. To nikoli, pane plukovníku.“
„Tak dejte pryč tu nohu a držte ten svůj pitoměj zobák. Mluvil byste laskavě trochu hlasitěji? Pořád vás neslyším.“
„Rozkaz, pane plukovníku. Říkal jsem, že jsem neříkal, že mě nemůžete potrestat.“
„O čem to proboha mluvíte?“
„Odpovídám na vaši otázku, pane plukovníku.“
„Na jakou otázku?“
„‚Co jste tím myslel, vy všiváku jeden, když jste říkal, že vás nemůžeme potrestat?‘“ přečetl desátník, který uměl těsnopis, ze svého bloku.
„Dobrá,“ řekl plukovník. „Tak vážně, co jste tím teda myslel?“
„Neřekl jsem, že mě nemůžete potrestat, pane plukovníku.“
„Kdy?“ zeptal se plukovník.
„Jakto kdy, pane plukovníku?“
„Už mi zase kladete otázky.“
„Promiňte, pane plukovníku. Omlouvám se, ale já vaší otázce nerozumím.“
„Kdy jste neříkal, že vás nemůžeme potrestat? Vy mé otázce nerozumíte?“
„Ne, pane plukovníku. Nerozumím.“
„To už jste nám říkal. Co kdybyste teď odpověděl na mou otázku.“
„Ale jak na ni mohu odpovědět?“
„Už se mě zase na něco ptáte.“
„Promiňte, pane plukovníku. Ale já opravdu nevím, jak na to mám odpovědět. Nikdy jsem neřekl, že mě nemůžete potrestat.“
„To nám odpovídáte na otázku, kdy jste to řekl. Já na vás chci, abyste nám řekl, kdy jste to neříkal.“
Clevinger se zhluboka nadechl. „Neustále jsem neříkal, že mě nemůžete potrestat.“
„To už zní mnohem líp, Clevingere, i když to je bohapustá lež. Večer na latríně. Nešeptal jste tam tomu druhému parchantovi, který se nám taky vůbec nelíbí, že vás nemůžeme potrestat? Jakže se jmenuje?“
„Yossarian, pane plukovníku,“ informoval ho poručík Scheisskopf.
„Ano, Yossarian. Správně. Yossarian. Yossarian? On se vážně takhle jmenuje? Yossarian? Co je to proboha za jméno — Yossarian?“
Poručík Scheisskopf měl všechna fakta v malíčku. „To je Yossarianovo jméno, pane plukovníku,“ vysvětloval.
„No, dejme tomu. Vy jste Yossarianovi včera večer nešeptal, že vás nemůžeme potrestat?“
„To nikoli, pane plukovníku. Šeptal jsem mu jenom, že mně nemůžete nic dokázat —“
„Já jsem asi hlupák,“ přerušil ho plukovník, „ale nevidím v tom žádný rozdíl. To musím být asi naprostej blbec, když v tom nevidím žádný rozdíl.“
„Dov —“
„Vy jste ale drzej syčák! Nikdo se vás neprosil, abyste něco vysvětloval, a vymi tu začnete něco vysvětlovat. Učinil jsem prohlášení — nežádal jsem žádné vysvětlení. že jste ale drzej syčák, co?“
„Nejsem, pane plukovníku.“
„Nejsem, pane plukovníku? To chcete říct, že já lžu?“
„To ne, pane plukovníku.“
„Tak jste drzej syčák, nebo ne?“
„Nejsem, pane plukovníku.“
„Vy se se mnou chcete hádat, jo?“
„Nikoli, pane plukovníku.“
„Jste drzej syčák?“
„Nejsem, pane plukovníku.“
„Krucinálfagot! On se se mnou vážně bude hádat! Dejte mi někdo dva smradlavý centy, a já přeskočím tenhle velkej těžkej stůl a roztrhám to jeho smradlavý zbabělý tělo na cucky.“
„Udělejte to! Udělejte to!“ povykoval major Metcalf.
„Metcalfe, vy parchante zatracenej. Neříkal jsem vám, abyste držel ten svůj smradlavej, zbabělej, pitoměj zobák?“
„Říkal, pane plukovníku. Promiňte, pane plukovníku.“
„Tak co kdybyste mě už konečně jednou poslech.“
„Chtěl jsem se pouze něčemu přiučit, pane plukovníku. Jediný způsob, jak se člověk může něčemu přiučit, je získávat praktické zkušenosti.“
„Kde jste to slyšel?“
„Říká to každý, pane plukovníku. Říká to i poručík Scheisskopf.“
„Říkáte to?“
„Ano, pane plukovníku,“ přiznal se poručík Scheisskopf. „Ale on to říká každý.“
„Tak dobrá, Metcalfe. Co kdybyste se tedy naučil držet ten svůj pitoměj zobák? To by byla praktická zkušenost. Tak kde jsme to přestali? Přečtěte mi poslední větu.“
„‚Přečtěte mi poslední větu,‘ „citoval ze zápisu desátník, který uměl těsnopis.
„Ne mou poslední větu, pitomče!“ zařval plukovník. „Někoho jiného!“
„‚Přečtěte mi poslední větu,‘“ četl znovu desátník.
„To je přece zase ta moje poslední věta!“ vřískal plukovník a hněvem celý zbrunátněl.
„Nikoli, pane plukovníku,“ opravoval ho desátník. „To je moje poslední věta. Před chviličkou jsem vám ji četl. Nevzpomínáte si? Před několika vteřinami.“
„Proboha! Přečtěte mi jeho poslední větu, pitomče! Poslyšte, jak vy se vlastně jmenujete?“
„Popinjay, pane plukovníku.“
„Dobrá, Popinjay, vy přijdete na řadu hned potom. Jakmile skončíme to řízení s ním, zahájíme řízení s vámi. Je vám to jasné?“
„Ano, pane plukovníku. Z čeho budu obžalován?“
„To je přece úplně jedno, ne? Slyšeli jste ho, na co se mě ptal? Dostanete lekci, Popinjay — jen co skončíme tady s Clevingerem, vezmeme si na paškál vás. Kadete Clevingere, co jste to — jste kadet Clevinger, že? A ne Popinjay?“
„Ano, pane plukovníku.“
„Dobrá. Co jste —“
„Já jsem Popinjay, pane plukovníku.“
„Popinjay, je snad váš otec milionář nebo člen Senátu?“
„Ne, pane plukovníku.“
„To jste tedy v loji, Popinjay, a hned tak se z toho nevyhrabete. Váš otec zřejmě není generál, ani vysoký vládní úředník, že ne?“
„Nikoli, pane plukovníku.“
„To je dobře. A co tedy dělá váš otec?“
„Už umřel, pane plukovníku.“
„Výborně. Tak to v tom teda lítáte jako kus hadru, Popinjay. Vy se opravdu jmenujete Popinjay? Co je to vlastně za jméno — Popinjay? Nelíbí se mi.“
„To je Popinjayovo jméno, pane plukovníku,“ vysvětloval poručík Scheisskopf.
„Mně se vaše jméno vůbec nelíbí, Popinjay, a už se nemůžu dočkat, až budu moct to vaše smradlavý zbabělý tělo roztrhat na cucky. Kadete Clevingere, zopakoval byste nám laskavě, co jste to ksakru šeptal nebo nešeptal včera pozdě večer na latríně Yossarianovi?“
„Rozkaz, pane plukovníku. Říkal jsem, že mi nemůžete nic dokázat —“
„Tak začneme třeba tady. Co jste tím přesně myslel, kadete Clevingere, když jste říkal, že vám nemůžeme nic dokázat?“
„Neřekl jsem, že mně nemůžete nic dokázat, pane plukovníku.“
„Kdy?“
„Jakto kdy, pane plukovníku?“
„Zatracená práce! Už ze mě zase chcete něco vytáhnout?“
„Ne, pane plukovníku. Promiňte, pane plukovníku.“
„Tak odpovězte. Kdy jste neříkal, že vám nic nemůžeme dokázat?“
„Včera pozdě večer na latríně, pane plukovníku.“
„To byla jediná příležitost, kdy jste to neříkal?“
„Ne, pane plukovníku. Neustále jsem neříkal, že mně nemůžete nic dokázat, pane plukovníku. Říkal jsem jenom Yossarianovi, že —“
„Nikdo se vás neptal na to, co jste říkal Yossarianovi. Ptali jsme se vás, co jste mu neříkal. Vůbec nás nezajímá, co jste Yossarianovi říkal. Je to jasné?“
„Ano pane plukovníku.“
„Tak budeme pokračovat. Co jste říkal Yossarianovi?“
„Říkal jsem mu, pane plukovníku, že mně nemůžete prokázat to, z čeho jsem obviněn, aby přitom zároveň nebyla hrubě porušena zásada —“
„Cože? Co to mumláte?“
„Přestaňte mumlat!“
„Rozkaz, pane majore.“
„A když mumláte, oslovujte pana plukovníka ‚pane plukovníku.‘“
„Metcalfe, vy zvíře!“
„Rozkaz, pane majore,“ mumlal Clevinger. „Zásada spravedlnosti, pane plukovníku. že mně nemůžete prokázat —“
„Spravedlnosti?“ Plukovník byl ohromen. „Co je to spravedlnost?“
„Spravedlnost, pane plukovníku, je —“
„To není spravedlnost,“ vysmál se mu plukovník a začal opět bušit do stolu svou velkou tučnou pěstí. „To je marxistická propaganda. Já vám povím, co je to spravedlnost. Spravedlnost, to je kopnutí kolenem do břicha — pěkně zdola od podlahy, rána pěstí do brady, bodnutí nožem mezi žebra někde potmě v podpalubí bitevní lodi, pytlík písku, kterým bez výstrahy bacíte někoho po hlavě. Uškrcení člověka v několika málo vteřinách. To je ta pravá spravedlnost, když máme být dost zdatní a dost tvrdí, abychom si to mohli rozdat se skopčákama. Střílet bez přípravy od boku. Rozumíte?“
„Ne, pane plukovníku.“
„Neříkejte mi pořád ‚pane plukovníku!‘“
„Rozkaz, pane plukovníku.“
„A říkejte panu plukovníkovi ‚pane plukovníku‘, když mu neříkáte ‚pane plukovníku‘,“ nařizoval Clevingerovi major Metcalf.
Clevinger byl samozřejmě vinen, jinak by přece nemohl být z ničeho obžalován, a protože jediná možnost, jak to dokázat, byla uznat ho vinným, pokládali za svou vlasteneckou povinnost to učinit. Byl odsouzen k padesáti sedmi nápravným pochodům. Popinjaye zavřeli, aby dostal trochu za vyučenou, a major Metcalf odplul na Šalomounovy ostrovy pohřbívat mrtvé. Nápravné
pochody si Clevinger odbýval vždycky o víkendu a vypadaly tak, že každou hodinu musel padesát minut šlapat sem a tam před budovou vojenské policie s tunou nabitých pušek na rameni.
Clevinger byl z toho naprosto vedle. Na světě se děla spousta podivných věcí, ale Clevingera nejvíce udivovala ta nenávist, brutální, neskrývaná, nesmiřitelná nenávist členů kárné komise, která neúprosné výrazy jejich tváří povlékala zatvrdlou glazurou pomstychtivosti a zlovolně žhnula v jejich zúžených očích jako neuhasitelné uhlíky. Když to Clevinger zjistil, byl jako omráčený. Kdyby mohli, tak ho snad lynčovali. Byli to tři dospělí muži a on jen mladý chlapec, a přesto ho nenáviděli a přáli si jeho smrt. Nenáviděli ho už předtím, než přišel, nenáviděli ho, když tam před nimi stál, a nenáviděli ho dál i poté, co za sebou zavřel dveře, a když se pak rozešli a ponořili se každý do své samoty, odnesli si tam tu zášť k němu jako nějaký vzácný poklad.
Yossarian dělal večer předtím, co mohl, aby ho připravil na nejhorší. „Nemáš naději, chlapče,“ říkal mu chmurně. „Oni nenávidějí židy.“
„Ale já přece nejsem žid,“ bránil se Clevinger.
„Na tom nesejde,“ vysvětloval mu Yossarian, a měl pravdu. „Jdou po každém.“
Clevinger před tou jejich nenávistí ustupoval jako před oslepujícím světlem. Ti tři mužové, kteří ho tak nenáviděli, mluvili jeho jazykem a nosili stejnou uniformu jako on, ale když viděl jejich studené tváře, neustále svraštělé do zlých vrásek nepřátelství, pochopil okamžitě, že by se nikde na světě, v žádném fašistickém tanku, letadle, křižníku, v žádném bunkru za ústím kulometu či minometu, za ohnivými jazyky plamenometů, ba ani mezi všemi elitními dělostřelci protiletadlové divize Hermann Göring, ani mezi odpornými strejci z mnichovských pivnic — že by se nikde v široširém světě nenašli lidé, kteří by k němu pociťovali prudší nenávist.
(str.82-95)
Když už jednou plukovník Cathcart dobrovolně nabídl svou skupinu, že si vezme za úkol zničit muniční sklady, které těžké bombardéry startující z italské pevniny nedokázaly zasáhnout, protože létaly příliš vysoko, bylo vyloučené náletu na Boloňu uniknout. Každý den odkladu prohluboval tuto jistotu i všeobecnou sklíčenost. Lepkavá, všechno pohlcující předtucha jisté smrti se šířila nezadržitelně jako nákaza, a z oblohy zatím crčel déšť a zažíral se do strhaných tváří všech odsouzených jako jedovatá slina nějaké plíživé choroby. Každý páchl už předem formalínem. Nikde se nenabízela žádná pomoc. Nemohli ji hledat ani
na ošetřovně, protože tu nechal podplukovník Kom zavřít, aby se už nikdo nemohl hlásit jako nemocný. Předtím totiž právě v ten jediný den, kdy se vyjasnilo, vypukla v táboře přímo masově záhadná průjmová epidemie, která si vynutila další odklad akce. Protože nikdo nesměl onemocnět a vchod do ošetřovny byl zapečetěn, trávil doktor Daneeka přestávky mezi lijáky přičaplý na vysoké stoličce, kde s chápavou neutralitou mlčky vstřebával mrazivé gejzíry strachu, které vybuchovaly všude kolem. Seděl tam jako melancholický luňák pod zlověstným, ručně psaným nápisem, který nad uzavřený vchod ošetřovny ze žertu připevnil kapitán Black a který tam doktor Daneeka nechával viset, protože to žádný žert nebyl. Oznámení bylo orámováno černou tužkou a bylo na něm napsáno:
ZAVŘENO AŽ DO ODVOLÁNÍ — ÚMRTÍ V RODINĚ.
Strach se rozléval jako mor a přeskočil i do Dunbarovy eskadry, kde jednou za soumraku strčil Dunbar zvědavě hlavu do stanu tamější ošetřovny a uctivě oslovil rozmazaný obrys doktora Stubbse, který seděl v temnotách uvnitř, před sebou láhev whisky a bachratý džbán plný dezinfikované pitné vody.
„Jak se vede?“ zeptal se starostlivě.
„Strašně,“ odpověděl doktor Stubbs.
„Co to tu děláte?“
„Sedím.“
„Myslel jsem, že se vám sem už přestali courat marodi.“
„Přestali.“
„Tak proč tu tedy sedíte?“
„A kde jinde bych měl sedět? V tom pitomým oficírským klubu s plukovníkem Cathcartem a podplukovníkem Kornem? Nevíte, co já tady vlastně dělám?“
„Sedíte.“
„Myslím u eskadry. Ne tady ve stanu. Jen ze sebe nedělejte vtipnýho. Můžete mi říct, proč je tady u eskadry lékař?“
„U ostatních eskader zapečetili na marodkách vchod,“ poznamenal Dunbar.
„Jestli mi sem přijde nějaký pacient, zakážu mu lítat,“ zaklínal se doktor Stubbs. „Čerta starýho mi bude záležet na tom, co tomu nahoře řeknou.“
„Zakázat lítat přece nikomu nemůžete,“ připomínal mu Dunbar. „Cožpak neznáte předpisy?“
„Prdnu mu injekci, zakážu mu lítat, a šmytec.“ Doktor Stubbs se nad tou vyhlídkou zasmál potěšením přímo sardonickým. „Oni si myslí, že můžou zakázat hlášení nemocných. Hovada. A hele, už to zase začíná.“ Začalo opět pršet, napřed na koruny stromů, pak do blátivých kaluží a nakonec něžně, jako uklidňující šepot, na střechu stanu. „Všechno je mokrý,“ poznamenal doktor
Stubbs znechuceně. „Dokonce i latríny a pisoáry přetékají, jako na protest. Celej ten zavšivenej svět smrdí jako márnice.“
Když přestal mluvit, nastalo bezedné ticho. Padala noc. Všechno obestřel skličující pocit velké samoty.
„Rozsviťte si,“ navrhl Dunbar.
„Nemůžu. Nechce se mi spouštět generátor. Vždycky jsem měl dobrej pocit, že můžu lidem zachraňovat život. Teď si říkám, jakej to má smysl, když stejně všichni musejí zhebnout.“
„Ale samozřejmě, že to má smysl,“ ujišťoval ho Dunbar.
„To bych rád věděl jakej.“
„že je bráníte před smrtí, dokud to jde.“
„No jo, ale jakej to má smysl, když všichni stejně musejí umřít?“
„Vtip je v tom, že takhle se nedá uvažovat.“
„Vtipy nechme stranou. Jakej to má smysl?“
Dunbar chvilku mlčel a přemýšlel. „Kdo to má kruci vědět?“
Dunbar nevěděl. Z Boloně měl být vlastně celý pryč, protože minuty se teď plazily hlemýždím tempem a hodiny se vlekly jako celá staletí. Místo toho se soužil, protože věděl, že ho tam zabijou.
„Vážně ještě chcete trochu kodeinu?“ ptal se doktor Stubbs.
„Pro přítele Yossariana. Je přesvědčený o tom, že ho čeká smrt.“
„Yossariana? Kdo ksakru je Yossarian? Co je to ksakru za jméno, Yossarian?
Není to ten chlap, co se tuhle večer namazal a začal se v důstojnickém klubu prát s podplukovníkem Kornem?“
„Jo, to je on. Je to Asyřan.“
„Ten parchant bláznivej!“
„Takovej blázen to zase není,“ řekl Dunbar. „Přísahá, že na Boloňu nepoletí.“
„To jsem měl právě na mysli,“ vysvětloval doktor Stubbs. „Možná že ten parchant bláznivej je mezi náma jedinej, kdo to má ještě v hlavě v pořádku.“
(str. 126-128)
„To ten idiot Black — rozpoutal vlasteneckou kampaň,“ hlásil mu s úsměvem podplukovník Korn. „Podle mého byste ho měl aspoň na chvíli podporovat, protože jste to byl vy, kdo majora Majora jmenoval velitelem eskadry.“
„Ale nápad to byl váš,“ obvinil ho plukovník Cathcart dotčeně. „Neměl jsem se od vás nechat ukecat.“
„Vždyť to byl výborný nápad,“ bránil se podplukovník Korn. „Zbavil jste se tak přebytečného majora, který vám v administrativě působil samé zmatky. Nemějte starost, ono se to brzy samo nějak urovná. Uděláte nejlíp, když pošlete kapitánu Blackovi dopis, v němž mu vyslovíte plnou podporu, a pak budete doufat, že ho klepne pepka, dřív než natropí mnoho škody.“ Náhle ho přepadla
zvláštní myšlenka. „To bych rád věděl, jestli ten blbec nebude chtít majora Majora vystrnadit z té jeho maringotky.“
„Víte, co musíme udělat teď? Vystrnadit toho kreténa majora Majora z té jeho maringotky,“ oznamoval kapitán Black. „Nejradši bych vyhnal do lesa i jeho starou i s parchantama, ale to nejde. Nemá ani ženu, ani děti. Musíme se tedy spokojit s tím, co máme, a vyhnat aspoň jeho. Kdo má na starosti ubytování?“
„On.“
„Vidíte?“ zvolal kapitán Black. „Ti chlapi se teď snaží získat klíčové pozice. No, já to jen tak nenechám. Jestli bude třeba, předložím tu věc přímo panu majoru - - - de Coverleymu. Pošlu za ním Mila, aby s ním o tom promluvil, hned jak se major vrátí z Říma.“
Kapitán Black měl neomezenou víru v moudrost, moc a spravedlnost pana majora - - - de Coverleyho, i když s ním dosud nikdy ani nemluvil a ani teď k tomu v sobě nenacházel odvahu. Pověřil Mila, aby si s majorem - - - de Coverleym promluvil místo něho, a celý nervózní pak pobíhal z místa na místo a čekal, kdy se obávaný náčelník štábu vrátí. Jalo všichni u eskadry i kapitán Black
měl z majestátního bělovlasého majora se zbrázděnou tváří a patriarchálním chováním pověrečnou hrůzu a pociťoval k němu bezmeznou úctu. Když se major konečně vrátil z Říma, měl jedno oko zraněné a chránil si ho celuloidovou klapkou a jedním úderem rozmetal Velké křižácké tažení na prach.
Milo byl raději opatrný, a když se major - - - de Coverley objevil v den svého návratu v jídelně v celé své důstojnosti, zachmuřený a vážný, ani ho nenapadlo, aby mu šel něco vykládat. Major - - - de Coverley viděl, že mu v další cestě brání dlouhý řetěz důstojníků stojících ve frontě na podpis věrnostní přísahy. Vzadu u výdejního pultu vyhlašovala skupinka mužů, kteří přišli dříve a v jedné ruce už balancovali podnos s jídlem, slavnostně svou loajálnost ke státní vlajce, aby jim bylo dovoleno zaujmout místo u stolu. A ti, co přišli úplně první a dostali se až ke stolům, zpívali právě státní hymnu, protože jinak by si nesměli vzít sůl, pepř a kečup. Major - - - de Coverley stanul ve vchodu, čelo svraštěné nesouhlasným údivem, jako kdyby se před ním odehrávalo něco nesmyslně bizarního, a vřava v jídelně začala pomalu opadávat. Vydal se přímo vpřed a dlouhý had důstojníků se před ním rozestoupil jako Rudé moře. Nedíval se vpravo ani vlevo, pevným krokem přistoupil k okénku a jasným, hutným hlasem, zdrsnělým věkem a zvonícím urozenou vznešeností a neotřesitelnou důstojností, rozkázal:
„Dejte mi jídlo.“
Místo jídla předložil však desátník Snark majoru - - - de Coverleymu k podpisu přísahu věrnosti. Jakmile major - - - de Coverley rozpoznal, co to je, s hlubokým odporem listinu prudce odstrčil. Zdravé oko mu oslnivě plálo lítým opovržením a jeho velká životem poznamenaná tvář potemněla mocným hněvem.
„Řek jsem, abyste mi dali jídlo,“ poroučel dunivě a v jeho chraptivém hlase se ozvaly výhružné tóny, které se ztichlým stanem nesly jako vzdálený rachot hromu.
Desátník Snark zbledl a celý se roztřásl. Úpěnlivým pohledem zaletěl k Milovi a hledal u něho pomoc. Několik strašných vteřin panovalo bezdeché ticho. Potom Milo přikývl.
„Vydejte panu majorovi jídlo,“ pravil.
Desátník Snark začal majoru - - - de Coverleymu nakládat jeho porci. S plným podnosem se major - - - de Coverley otočil a zády k výdejní přepážce se zastavil. Očima přejel po skupinkách důstojníků, upírajících k němu prosebné pohledy, a v spravedlivém hněvu zařval:
„Vydejte jídlo taky ostatním!“
„Vydejte jídlo taky ostatním!“ opakoval po něm Milo s radostnou úlevou, a tak skončilo Velké křižácké tažení za věrnostní přísahu.
(str. 133-135)
Bologna: v této kapitole se letci zoufale snaží vyhnout takřka sebevražednému náletu na Bolognu.
Ráno po pěstním utkání Hladového Joea s Huplovou kočkou přestalo pršet na obou místech. Rozjezdová dráha počala vysychat. Bude trvat celých čtyřiadvacet hodin, než dostatečně ztvrdne, ale obloha zatím zůstávala bez mráčku. Roztrpčenost, která se v každém hromadila, přecházela postupně v nenávist. Nejdříve nenáviděli pěšáky na pevnině, protože se jim dosud nepodařilo dobýt Bolognu. Pak se jejich nenávist přenesla přímo na linii fronty. Celé hodiny upírali oči na šarlatovou stužku protínající mapu a z hloubi duše ji nenáviděli, protože se nechtěla hnout směrem na sever a přelézt to zatracené město. Když se snesla noc,
shromáždili se v temnotě u zobrazené linie fronty s baterkami a jako mlčenliví prosebníci tam i nadále drželi stráž, jako by doufali, že spojeným úsilím svých ponurých modliteb tou stuhou pohnou.
„Já tomu nemohu věřit,“ volal Clevinger na Yossariana hlasem, který přeskakoval odporem a údivem. „Totální návrat k primitivním pověrám. Pletou si příčinu a následek. Je to stejně pošetilé jako klepat na dřevo nebo držet někomu palec. Ti lidé opravdu věří tomu, že kdyby se někdo v noci přikradl k té mapě a posunul linii fronty za Boloňu, tak by na ten nálet nemuseli. Umíš si to představit? My dva jsme tu asi poslední, kteří si zachovali zdravý rozum.“
Uprostřed noci to Yossarian předem zaklepal na dřevo, podržel sám sobě palec, po špičkách se přikradl k mapě a posunul na ní linii fronty za Bolognu.
Desátník Kolodny se pak časně ráno po špičkách vkradl do stanu kapitána Blacka, sáhl pod moskytiéru a jemně třásl vlhkou lopatkou, kterou tam nahmátl, dokud kapitán Black neotevřel oči.
„Co mě budíte?“ kňoural kapitán Black.
„Obsadili Boloňu, pane kapitáne,“ oznámil mu desátník Kolodny. „Myslel jsem, že byste to měl vědět. Znamená to, že se ten plánovaný nálet ruší?“
Kapitán Black se vzpřímeně posadil a metodicky si začal třít dlouhá hubená stehna. Pak se oblékl a vynořil se ze stanu, oči přimhouřené, naštvaný, neoholený. Obloha byla bez mráčku a bylo teplo. Bez vzrušení si prohlédl mapu. Už to tak bylo — dobyli Bolognu. Ve zpravodajském stanu už zatím desátník Kolodny vyřazoval z navigačních souborů mapu tohoto města. Kapitán Black se s hlasitým zívnutím posadil, dal si nohy na stůl a zatelefonoval podplukovníku Kornovi.
„Co mě budíte?“ kňoural podplukovník Kom.
„Dneska v noci obsadili Bolognu, pane podplukovníku. Znamená to, že se nálet ruší?“
„O čem to mluvíte, Blacku?“ bručel podplukovník Korn. „Proč by se měl nálet rušit?“
„Protože obsadili Boloňu, pane podplukovníku. Znamená to, že se nálet ruší?“
„Samozřejmě že se nálet ruší. Máme teď snad podle vás bombardovat svoje vlastní jednotky?“
[...]
„No a co?“ zavrčel Yossarian, a protože mu podvědomě docházelo, že to zvoral, hádal se tím prudčeji. „To si mám dát ustřelit prdel jenom proto, že se chce pan plukovník stát generálem?“
„A co ti kluci na pevnině?“ dorážel na něj Clevinger se stejnou vehemencí.
„Oni si mají klidně dát ustřelit prdel, protože pánovi se tam nechce letět? Mají přece právo na leteckou podporu!“
„Ale kde je psáno, že je musím letecky podporovat zrovna já? Podívej se, jim je úplně fuk, kdo rozfláká ty muniční sklady. My tam máme letět jenom proto, že to ten kretén Cathcart dobrovolně nabídl.“
„To já dobře vím,“ ujistil ho Clevinger. Jeho vychrtlá tvář byla bledá vzrušením a neklidné hnědé oči se mu zalévaly upřímností. „Skutečností však je, že ty muniční sklady dosud stojí. Víš velice dobře, že já neschvaluji jednání plukovníka Cathcarta o nic víc než ty.“ Clevinger se odmlčel, aby tím svá slova podtrhl. Ústa se mu chvěla a pak začal něžně bušit pěstí do svého spacího pytle.
„Ale my tu přece nejsme od toho, abychom rozhodovali, jaké cíle mají být zničeny nebo kdo je má zničit nebo —“
„Nebo kdo přitom zařve. A proč.“
„Ano. Jistě. Nemáme právo pochybovat —“
„Tobě přeskočilo!“
„— právo pochybovat o —“
„To chceš opravdu tvrdit, že mi není vůbec nic po tom, jak a proč mě zabijou? že to je věc plukovníka Cathcarta? To myslíš vážně?“
„Myslím,“ trval na svém Clevinger, i když už zřejmě trochu znejistěl. „Jistým vybraným osobám byl svěřen úkol vyhrát válku, a tito lidé mají mnohem větší předpoklady než my, aby určovali, jaké cíle se mají bombardovat.“
„Ty mluvíš o koze a já o voze,“ řekl mu na to Yossarian s přehnaným znechucením. „Ty mluvíš o vztahu mezi letectvem a pozemními silami a já mluvím o vztahu mezi mnou a plukovníkem Cathcartem. Ty mluvíš o tom, jak vyhrát válku, a já mluvím o tom, jak vyhrát válku a přežít to.“
„Přesně tak,“ odsekl mu Clevinger škrobeně. „A co myslíš, že je důležitější?“
„Pro koho?“ opáčil prudce Yossarian. „Otevři už konečně oči, kamaráde. Mrtvole je naprosto fuk, kdo tu válku nakonec vyhraje.“
Clevinger zůstal chvíli sedět, jako by dostal políček. „To ti teda gratuluji!“ zvolal potom hořce. Rty mu obroubila tenounká mléčně bílá čára, ve které nebylo ani kapky krve. „Nedovedu si představit jiný přístup k věci, který by šel tak na ruku nepříteli, jako to, co říkáš.“
„Nepřítel,“ řekl mu na to Yossarian uvážlivě se snahou o co nejpřesnější formulaci, „je pro mě každý, kdo usiluje o můj život — bez ohledu na to, ke které straně patří. A to platí i o plukovníkovi Cathcartovi. Tohle si zapiš za uši, protože čím déle si to budeš pamatovat, tím déle možná zůstaneš naživu.“
Ale Clevinger si to nezapamatoval, a teď byl mrtev.
(str. 143-144)
„A neříkej mi, že cesty boží jsou nevyzpytatelné,“ pokračoval Yossarian. Její námitky si nevšímal. „Nic nevyzpytatelného na nich není. Pámbu nedělá vůbec nic. Jen si tak hraje. Nebo na nás možná úplně zapomněl. Víš, co je ten pámbu, kterého lidi jako ty mají pořád plnou hubu? Venkovský balík, nešika, břídil a tupec, nafoukaný, humpolácký křupan. Proboha, jak má mít člověk úctu k takzvané Nejvyšší bytosti, když mezi své božské výtvory pokládala za nutné zařadit takové jevy jako lidské hleny a zubní kaz? Co se to asi muselo honit v té jeho zvrácené, zlovolné, fekalistické mysli, když staré lidi olupoval o schopnost kontrolovat si vyměšování? Proč vůbec krucinál vynalezl bolest?“
„Bolest?“ Manželka poručíka Scheisskopfa se toho slova vítězoslavně chytla. „Bolest je užitečný symptom. Varuje nás, že našemu tělu hrozí nebezpečí.“
„A kdo má na svědomí to nebezpečí?“ dorážel Yossarian. Ironicky se zasmál.
„To se tedy opravdu výtah, když nás milostivě obdařil bolestí! Proč si místo toho nevybral třeba domovní zvonek nebo nějaký ten svůj nebeský chór? Nebo proč nezamontoval lidem do čela signální systém s modrými a červenými neónovými trubicemi? Vždyť to by dneska dokázal každý výrobce hracích automatů. Proč se na to nezmoh On?“
„Víš, jak by lidi vypadali směšně, kdyby chodili po světě s červenými neony uprostřed čela?“
„A když se zmítají v agónii nebo ztupnou po morfiové injekci, tak vypadají báječně, co? Všechno to kolosálně, přímo nesmrtelně zfušoval, packal jeden! Jen uvaž, jakou měl jedinečnou příležitost a mohl udělat něco opravdu pořádného — a podívej se na ten nesmyslnej, hnusnej bordel, co mu z toho nakonec vyšel. Nad tou jeho naprostou neschopností zůstává rozum stát. Dneska by si nevydělal ani na slanou vodu. žádný obchodník, který aspoň trochu dbá o svou pověst, by ho nezaměstnal ani jako expedienta.“
Manželka poručíka Scheisskopfa zbledla jako stěna a upřela na Yossariana vylekaný pohled plný pověrečného děsu. „Takhle bys o něm radši neměl mluvit, miláčku,“ varovala ho vyčítavě tichým, odmítavým hlasem. „Mohl by tě za to potrestat.“
„Copak mě už takhle netrestá až dost?“ odsekl jí Yossarian rozhořčeně. „Abys věděla, nesmí mu to jen tak beze všeho projít. Ani nápad. Za to všechno trápení, co nám způsobil, se jednou bude zodpovídat. Jednou mi za to bude muset zaplatit. A já už vím kdy. Až přijde soudný den. Jasně. To se k tomu tajtrdlíkovi pěkně přitočím, chytnu ho za krk, a —“
„Přestaň! Přestaň!“ zaječela najednou manželka poručíka Scheisskopfa a začala ho s ženskou neúčinností mlátit oběma pěstičkami do hlavy. „Přestaň!“
Yossarian si chránil hlavu paží a nechal do sebe několik vteřin zuřivě bušit a pak ji rázně popadl za zápěstí a jemně ji stlačil zpátky do postele. „Co prosím tě tak vyvádíš?“ ptal se jí vyděšeně a z jeho hlasu se ozývaly pobavené rozpaky.
„Myslel jsem, že v pánaboha nevěříš.“
„Nevěřím,“ vzlykala, protože se z toho usedavě rozplakala. „Ale ten pámbu, ve kterého nevěřím, je pámbu dobrý, spravedlivý, plný milosrdenství. Ne takový ošklivý a hloupý pámbu, jak ho lícíš ty.“
Yossarian se rozesmál a pustil její ruce. „Co kdybychom se k sobě chovali s větší náboženskou svobodou,“ navrhoval smířlivě. „Ty si nevěř v toho svého pánaboha a já zase nebudu věřit v pánaboha, jak ho vidím já. Platí?“
Pokud si pamatoval, byl to nejnesmyslnější Den díkůvzdání, jaký kdy zažil, a jeho myšlenky se toužebně vracely k té pokojné čtrnáctidenní karanténě rok předtím ve špitále. Ale i tehdy se nakonec do té idyly vmísily tragické tóny. Když karanténa proběhla, těšil se dosud výtečnému zdraví, a tak mu řekli, že se musí klidit a tradá do války. Když Yossarian uslyšel tu zlou novinu, posadil se na lůžko a zařval:
„Vidím všechno dvakrát!“
Na oddělení znovu vypuklo peklo. Ze všech stran se sbíhali specialisté, obstoupili ho a podrobili zkoumání tak důkladnému, že živě cítil, jak ho vlhké výdechy z nejrůznějších nosů nepříjemně šimrají na všech možných částech těla. Pátrali v jeho ocích a uších úzkými praménky světla, otloukali mu nohy gumovými kladívky a ladičkami, odebírali mu ze žil krev a nastavovali mu před
oči všechno, co bylo po ruce, aby prověřili jeho periferní vidění. Vedoucí tohoto lékařského týmu, důstojný, pečlivý pán, podržel Yossarianovi přímo před očima prst a ptal se ho: „Kolik prstů vidíte?“
„Dva,“ odpověděl Yossarian.
„A kolik jich vidíte teď?“ zeptal se doktor a ukázal dva prsty.
„Dva,“ řekl Yossarian.
„A kolik teď?“ ptal se lékař dál a neukázal žádný.
„Dva,“ pravil Yossarian.
Lékařova tvář se svraštila úsměvem. „Namouduši, ten mladík nelže,“ radoval se celý šťastný. „On opravdu vidí všechno dvakrát!“
Položili Yossariana na vozíček a odvezli ho do pokoje, kde ležel ten první voják, který viděl všechno dvakrát, a na každého, kdo byl s Yossarianem na oddělení, uvalili novou čtrnáctidenní karanténu.
„Vidím všechno dvakrát!“ volal voják, který viděl všechno dvakrát, když k němu Yossariana přivezli.
„Vidím všechno dvakrát!“ odpovídal mu Yossarian stejně hlasitým voláním a spiklenecky na něj mrkl.
„Ty zdi! Ty zdi!“ volal ten druhý voják. „Šoupněte je zpátky!“
„Ty zdi! Ty zdi!“ volal Yossarian. „Šoupněte je zpátky!“
Jeden z lékařů se opřel o zeď a dělal, že ji tlačí zpátky. „Stačí?“
Voják, který viděl všechno dvakrát, chabě přikývl a sklesl zpátky na polštář. Yossarian rovněž chabě přikývl a prohlížel si svého talentovaného kolegu s hlubokou úctou a obdivem. Uvědomoval si, že tu s ním leží mistr. Určitě bude stát za to, onoho nadaného spolupacienta studovat a snažit se ho napodobit. V průběhu noci však talentovaný spolupacient zemřel a Yossarian došel k názoru, že každé napodobování má své meze.
„Vidím všechno jednou!“ zaječel bez okolků.
K jeho lůžku přiklusala se svými přístroji nová kohorta specialistů, aby zjistila, je-li to pravda.
„Kolik prstů vidíte?“ ptal se její velitel a podržel mu jeden před očima.
„Jeden.“
Doktor zvedl dva prsty. „A kolik jich vidíte teď?“
„Jeden.“
Doktor ukázal deset prstů. „A kolik jich je nyní?“
„Jeden.“
Lékař se užasle obrátil na ostatní. „Vidí opravdu všechno jednou!“ zavolal.
„Dostali jsme ho z toho!“
(str. 204-207)
Jedna z věcí, které mě na knize pobavily snad nejvíc, byl způsob, jakým Heller mistrně propojil zdánlivě nesouvisející osudy postav navzájem. Yossarian, který se po smrti dalšího spoluletce ze svého letadla zařekl, že už na sebe nikdy neoblékne uniformu a na protest tedy chodil po táboře nahý, se přišel z dálky podívat na pohřeb tohoto vojáka, aby sarkasticky pohrdal všemi těmito poctami, kterých už si mrtvý Snowden neužije. Pohřeb pozorovat zpovzdálí sedě na stromě. Tento pohled se z dálky naskytl kaplanovi odbývajícímu pohřeb. Štábní kaplan tou dobou zrovna trpěl krizí své víry: vidinu nahého muže sedícího na stromě, které nepřičítal žádné racionální vysvětlení, považoval za boží vnuknutí, které následně hloubavě analyzoval. Zároveň se k Yossarianovi na strom snaží dostat jeho přítel Milo, menážní důstojník a především až nadlidsky obratný obchodník, který v několika měsících spojil všechny armádní jídelny ve Středozemí v obrovský syndikát a využíval zdrojů a dopravních prostředků armády k výhodným nákupům a prodeji rozmanitého zboží nejen v této části Evropy, ale prakticky přes půl světa. Milo, zažívající pocty a dostávající čestné funkce na ostrůvcích, které díky svým obchodům pozvedl z ekonomického prachu, však přeci jen udělal chybu: nakoupil celou sklizeň egyptské bavlny, která oproti očekávání vůbec nešla na odbyt. Milo tak astronimickou rychlostí zase krachuje a snaží se vymyslet způsob, jak prodat onu zlořečenou bavlnu: nahému Yossarianovi se snaží podsunout svůj vynález - bavlnu s čokoládovou polevou. Toto se odehrává ve stejném čase jako zmiňovaný pohřeb a je předmětem nádherně absurdního rozhovoru.
„Nemůžu se na to dívat,“ zvolal a celý sklíčený se odvrátil. „Nemůžu tu takhle sedět a koukat na to, když mi zatím jídelny pochovávají syndikát.“ Zaskřípal zuby a v hořkém žalu zničeně zavrtěl hlavou. „Kdyby ti chlapi za něco stáli, budou kupovat mou bavlnu, až z nich bude stříkat krev, a budou ji kupovat znova a znova, i kdyby měli dočista vykrvácet. Postavili by hranice a spálili by na nich svoje spodní prádlo a letní uniformy, jen aby vyvolali větší poptávku. Ale to je samozřejmě ani nenapadne. Yossariane, zkus dojíst tenhle čokoládovej bavlněnej bonbón, udělej mi tu laskavost. Třeba ti teď bude chutnat.“
Yossarian mu odstrčil ruku. „Vzdej to, Milo. Lidi ti bavlnu žrát nebudou.“
Na Milově tváři se objevil lstivý úšklebek. „Ona to vlastně není bavlna,“ lísalse. „Dělal jsem si srandu. Je v tom cukrová vata, výtečná cukrová vata. Ochutnej a uvidíš.“
„Lžeš, příteli.“
„Já nikdy nelžu!“ ohradil se Milo s uraženou důstojností.
„Teď ale lžeš.“
„Lžu jen tehdy, když je to nutný,“ vysvětloval Milo na svou obranu. Na okamžik odvrátil oči a zamžikal vemlouvavě řasami. „Tohle je lepší než cukrová vata, vážně. Je to vyrobený z opravdový bavlny. Yossariane, musíš mi pomoct donutit chlapy, aby to jedli. Egyptská bavlna je přece nejlepší bavlna na světě.“
„Ale nedá se jíst,“ upozornil ho důrazně Yossarian. „Vždyť by se ti po tom poblili, copak to nechápeš? Proč se tím nezkusíš nakrmit sám, když mi nevěříš?“
„Zkusil jsem to,“ přiznal chmurně Milo. „Ale poblil jsem se.“
Hřbitov byl žlutý jako uschlé seno a zelený jako vařená kapusta. Za několik okamžiků kaplan odstoupil od hrobu a bezový půlměsíc lidských postav se začal rozpadat, pozvolna, jako ztroskotaná loď. Beze spěchu a beze slova se účastníci pohřbu ubírali k autům zaparkovaným na pokraji hrbolaté prašné silničky. Kaplan, major Major a major Danby kráčeli ke svým džípům v ostrakizované skupince, hlavy truchlivě skloněné. Každý z nich si od zbývajících dvou úzkostlivě zachovával chladný odstup.
„A je po všem,“ poznamenal Yossarian.
„No jo, to je konec,“ souhlasil Milo malomyslně. „Už není ani špetka naděje. A všechno jenom proto, že jsem připustil, aby si o všem rozhodovali sami. Aspoň jsem se poučil, jak je důležitý dbát na disciplínu — bude se mi to hodit, až zase
jednou rozjedu něco podobnýho.“
„Proč tu bavlnu neprodáš vládě?“ navrhl ledabyle Yossarian. Upřeně sledoval, jak čtyři muži v pruhovaných pracovních uniformách házejí vrchovaté lopaty hnědočervené hlíny zpátky do hrobu.
Milo ten nápad briskně zamítl. „Tady jde o princip,“ vysvětloval přesvědčeně. „Vláda se nemá do takových věcí, jako je kšeft, vůbec plést, a já jsem ten poslední, kdo by ji chtěl zatahovat do svýho obchodního podnikání. Ale obchod vlastně patří do kompetence vlády,“ uvědomil si najednou Milo. Ožil a pokračoval vzrušeně: „Říkal to Calvin Coolidge, a Calvin Coolidge byl prezident, takže to je jistě pravda. A vláda má tedy určitou zodpovědnost a musí ode mě koupit všechnu tu egyptskou bavlnu, kterou nikdo nechce, abych já moh na tom vydělat, no ne?“ Ale tu se Milova tvář téměř stejně náhle zase zachmuřila a jeho
myslí začala zmítat smutná nejistota. „Ale jak k tomu vládu donutím?“
„Můžeš ji podmáznout,“ řekl Yossarian.
„Podmáznout!“ Milo pohoršením zase ztratil rovnováhu a málem spadl.
„Styď se!“ peskoval Yossariana přísně a rezatý knírek mu jen poskakoval, jak ho čeřily horké závany ctnosti, deroucí se z jeho rozechvělých nozder a korektních rtů. „Podplácení je protizákonné, to dobře víš. Ale vydělávat, to přece není protizákonný, že ne? Takže kdybych moh něco vydělat jen za tu cenu, že bych někoho musel podmáznout, nespáchal bych vlastně vůbec nic nezákonnýho, co? No jasně, to je fakt!“ Ale vzápětí se zase zadumal a znovu se ho zmocnilo bezradné, černé zoufalství. „Ale jak poznám, koho mám podmáznout?“
[...]
Takové pochyby nahlodávaly nenasytně kaplanovu vyhublou, utrápenou tělesnou schránku. Existuje opravdu jediná pravá víra? Je něco takového jako posmrtný život? Kolik andělů si vlastně opravdu může zatančit na hrotě jehly? A čím se asi zabýval bůh po ty nekonečné věky, než stvořil svět? Proč bylo třeba označit Kainovo čelo ochranným znamením, když nebylo nikoho, před kým by ho bylo záhodno ochraňovat? Měl Adam s Evou nějaké dcery? Takovými velkými, složitými ontologickými otázkami se přímo mučil. A přesto mu nikdy nepřipadaly zdaleka tak důležité jako problém lidské laskavosti a slušného jednání. Nemilosrdně zmítán epistemologickým dilematem skeptika nedokázal přijmout řešení problémů, které zároveň odmítal odvrhnout jako neřešitelné. A
tak se neustále trápil, ale přitom ho nikdy neopouštěla naděje.
„Už jste někdy v životě zažil takovou situaci,“ ptal se toho dne kaplan ve svém stanu váhavě Yossariana, který tam seděl svíraje oběma rukama láhev coca-coly, jedinou útěchu, kterou mu kaplan mohl poskytnout, „kdy se vám zdálo, že jste něco takového prožil, i když jste věděl naprosto určitě, že to prožíváte poprvé?“
Yossarian ledabyle přikývl a kaplanovi se zrychlil dech očekáváním, že bude moci spojit svou sílu vůle s Yossarianovou a podniknout velkolepý pokus strhnout konečně ten těžký černý závěs zahalující věčná tajemství lidské existence. „A nemáte ten pocit teď?“
Yossarian zavrtěl hlavou a vysvětloval, že déjà vu je jenom okamžitá, nekonečně drobná porucha koordinace činnosti dvou smyslových nervových center, která za normálních okolností fungují simultánně. Kaplan ho téměř nevnímal. Byl zklamán, ale na Yossarianovy řeči stejně nemínil dát, protože jemu samému se přece dostalo znamení tím tajuplným, záhadným viděním, o kterém si netroufal s nikým mluvit. Nepochyboval o tom, že ono zjevení značí cosi děsivého — buď v něm byl prst boží, nebo šlo o halucinaci; a on, kaplan, byl buď vyvolený, nebo začínal bláznit. Obojí možnost ho skličovala stejnými obavami. Nešlo ani o déjà vu, ani o presque vu, ani o jamais vu. Kdoví kolik těch vu ještě existuje, o všech třeba neslyšel, a některé to další vu by možná onen nepochopitelný úkaz, jehož byl zároveň svědkem i součástí, dokázalo jednoznačně vysvětlit. Bylo dokonce možné, že nic z toho, co se podle jeho domnění odehrálo, se vlastně ani neodehrálo, že tu jde spíše o úchylku paměti než o poruchu
vnímání, že si třeba ve skutečnosti nikdy nemyslel, že vidí něco, o čem si teď myslí, že to už jednou viděl; že jeho nynější dojem, že si to už někdy myslel, je možná jenom iluze, a že se mu teprve nyní zdá, že se mu už někdy předtím na nějakém hřbitově zdálo, že na jednom stromě vidí sedět nahatého chlapa.
(str. 296 a 300)