Povídkový soubor vydaný 1921. Jedná se o psychologicky laděné příběhy, mají v sobě ovšem mnohem více dějovosti než sbírka Boží muka. Vypovídají o zlomu a předělu v uvažování člověka, který po nečekaném impulsu přehodnocuje své životní stereotypy, chce se za každou cenu vymanit, nebo jen trpí frustrací nad tím, že se vymanit nelze a vrací se k původnímu stylu. Dalším rysem je společenské tabu, nepřijatelnost (nejčastěji nevěra), se kterou se jedinec musí potýkat – vhled do situace z hlediska osoby, která
Povídky Helena a Na zámku vycházejí do značné míry z osobních zážitků autora.
Otcové
Zemřelo šestileté děvčátko. Bylo malé, slaboučké, nedomrlé, ostatní děti se mu vysmívaly. Bylo obětí společenského odporu. Nade vše ji miloval její otec, který ji vodil po městě navlečenou do nevkusných šatiček. Její matka manžela podváděla s kostelníkem. Děvčátko po něm bylo nápadně ryšavé. Všichni obyvatelé města si souvislost domysleli. Odsoudili nevinné děvčátko, stejně jako matka, která se k němu chovala chladně, neboť se s ní její milenec rozešel.
Tři
Marie podvádí svého muže s Baudyšem. Všichni to vědí, nakonec to i její manžel ví. Nemá sílu ji vyhodit, rozejít se s ní. Řeší to tak, že s ní nemluví, a když, tak jí vyčítá, kolik utratí peněz za parádu, že on ji musí živit a šatit, že svobodný mládenec, jako Baudyš, který si namluví vdanou paní, je bez starosti, protože ho vztah nestojí ani korunu. Dožene Marii k tomu, aby si o těžké finanční situaci postěžovala Baudyšovi. Ten ji počne zahrnovat dárky. Ona však namítá, že by si ráda sama ušila co chce, jen kdyby na to měla. Chtěla po něm peníze, k čemuž ji navedl její muž. Baudyš jí však koupil látku na šaty, která se jí nelíbila. Nakonec po dalším naznačování pochopil. Nechal jí na stole peníze a netaktně se díval, jak si je bere. Vznikl tak bizarní ekonomicko-osobní vztah tří lidí.
Helena
Povídka o zhrzené lásce. Seznámila se s ním v lázních, 25tiletá panna, vysoká, kostnatá, nehezká, filozoficky zaměřená. Chodili spolu po okolí, do přírody, mluvili celé dny, rozuměli si v nejmenších detailech, a všechno ve jménu jejich krásného vztahu, který byl lepší a čistší než láska, čirého vysokého vztahu přátelství. Po návratu do Prahy se spolu opět šli projít – v tom se mu zachtělo vyzpovídat se jí o svém dětství, nejhlubších zážitcích, niterných vzpomínkách. Ona již do něj byla dávno zamilovaná, ačkoliv si to neuvědomovala. Tato zpověď pro ni byla důkazem jeho lásky, naprosté otevřenosti. Napsala mu tedy srdceryvný zoufalý dopis – vyznání nepřekonatelného citu. Byl zhrozen – on ji přece nemiluje, tak to vůbec nemyslel. Co ji to napadlo? Přišla k němu. On jí vykládal opatrně a dlouhosáhle, že je jí pro lásku škoda, že se s takovým citem nemá zahazovat, že ji měl rád pro její nezávislost a nemůže rozhodnout o jejím osudu. Že už se tedy nemohou nikdy vidět. Poděkovala za jeho šlechetnost. Po letech slyšel, že o něm mluvívá se slovy nejvyššího nepřátelství.
Na zámku
Olga je zaměstnána na zámku jako vychovatelka. Je ale naprosto nešťastná. Hrabě i hraběnka s ní jednají jako s póvlem, podezírají ji z nízkých krádeží, prohlížejí jí věci, ale přitom s ní pokrytecky jedí u jednoho stolu. Hraběcí syn je rošťák, dcera, kterou vyučuje hře na klavír, ji upřímně nenávidí a nepokrytě jí vyhrožuje. Zaměstnaný vychovatel mladého pána ji každou noc obtěžuje a snaží se dobýt do její místnůstky. Olga chce utéct, rozhodne se pro návrat k rodičům. Hledá záminku, pod kterou by odjela. Náhoda jí nahrává – dostala dopis od maminky. Výborně, přečtu dopis a řeknu, že je otec nemocen, že musím odejet, a za týden dva si řeknu o kufry, že už se nemohu vrátit. V dopise skutečně stojí, že je otec nemocen, ale na srdce, že se nemá vůbec ničím rozčilovat, a matka ji nabádá, aby vůbec nejezdila a jen napsala otci, jak se má na zámku dobře, že si má vážit služby u pánů, matka je šťastná a děkuje bohu, že je aspoň její dcera zaopatřena. Za takových podmínek není Olze možno odjet. Stav apatického zoufalství. V noci nechá dveře do své komůrky pootevřeny. Poddává se osudu.
„Dávejte přece pozor: CGDG, ale Mary! D! D! Proč hrajete pořád E?“ Mary neví, proč hraje špatně, ví jenom, že musí hrát, její oči planou nenávistí, kope nohama do židle a v nejbližší chvíli uteče k papá; zatím umíněně hraje E a zase E.
Peníze
Starý mládenec žije skrovně ve svém bytě, nikým a ničím nerušen ve svém denní režimu. Jednou za ním přijede sestra Růžena, že utekla od svého manžela – tyrana a chce zde, v novém městě, blízko svého bratra, začít nový, svobodný život. Chce si pronajmout malý pokojík a pracovat třeba v továrně, chce žít třebas velmi skromně, ale svobodná. Bratra se jí zželí a nabídne jí úrok ze svého vkladu, aby si jej pravidelně vybírala a z něj žila, že jemu jsou ty peníze stejně k ničemu. Sestra je nadšena, neví co říci, tohle by ani ve snu po něm nechtěla, děkuje. Za pár dní přijede druhá sestra, Tylda a pomlouvá zle Růženu, že jen rozhazovala manželovo jmění, proto ji sekýroval, že potřebovala stále něco nového, punčochy, šaty, a že přijela sem, neboť sem přeložili jednoho důstojníka – jejího milence. Muž neví, co si má myslet, je zdrcen. Růžena se doví o Tyldině návštěvě a nenávistně mluví pro změnu o ní – že jej chce Tylda jen využít, aby investoval peníze do potápějícího se závodu jejího muže, že jí nic nepřeje. Druhý den opravdu přijde muž Tyldy prosit o peníze. Bratr odmítá. Všimne si nových punčoch a ošacení Růženy. Je zhnusen tím, že od něj chtějí všichni jen peníze, vlastní rodina, že k ničemu jinému jim není dobrý. Znechucen vyžene Růženu i Tyldina manžela a žije opět sám, bez kontaktů s okolím.
Tylda kývala hlavou. „Víš, on je divný, já neříkám... Ale když mu nespraví kousek prádla, že z něho všude padají nitě, a když sama chodí jako vévodkyně... A lže mu... A běhá s jinými...“ „Přestaň,“ prosil Jiří zmučen.
Košile
Starý vdovec zjistil, že jej jeho hospodyně už léta okrádá. Nutí ho stále do koupi nových košil, prádla a potřeb, že prý už mu to nestačí spravovat. On si málo pamatuje, co kdy kupoval, proto jí dlouho věří. Jednou jde opět dle pokynu koupit nové košile, ale najde účty za nové, staré sotva několik neděl. Dojde mu to a jde se podívat k Johance do skříně. Objeví kromě mnoha nových košil také spoustu svých osobních věcí, památek po manželce apod. Zmocní se ho vztek na hospodyni, ale posléze se rozhodne jí jen domluvit a odpustit, aby ji nemusel vyhazovat na ulici, aby se o něj mohla dále starat.
Jde na setkání s přáteli, ale když se vrátí, Johanka se s opuchlýma očima balí. Viděla jeho věci vyskládané z její skříně na jeho stole. On jde do pokoje a čeká, až jej Johanka půjde prosit za odpuštění. Ona však stále nejde a nakonec se přiřítí s výčitkou – jak jí mohl prohledávat skříň jako zlodějce?! Vdovec nechápe, vždyť ji přistihl! Měla by se kát! Jak to, že se ohrazuje?
Každý má svou slabost, ale ničím ho neurazíš víc, než poznáš-li ji. Ach, jakou nesmírnou mravní citlivost chová člověk ve svých vinách! ...
Tuhle leží ještě na stole nakradené věci, krásné nové košile, tolik prádla, památky, bůhví co ještě. Hladil je prstem, ale jejich dotek byl smutný a opuštěný.