Rozmarné léto

Vladislav Vančura

- 1926, s podtitulem humoristický románek. Krátká humoreska, z níž dýchá rozmarná, lehce ironická atmosféra. Vliv rozvíjejícího se básnického poetismu, prózy imaginativní a obrazné, která využívá lyriky a její metaforičnost, expresivitu.

- postavy této humorné novely promlouvají obřadným, archaickým jazykem, který je často nástrojem laskavé komiky.

Děj se odehrává v lázeňském městečku Krokovy Vary, rozkládajícím se na říčce Orše, v měsíci červnu. Vše je líné a tiché, čas se pomalu plouží. K Antonínu Důrovi, provozovateli místníh říčních lázní, každý den přicházejí jeho dva přátelé: kanovník Roch a major Hugo. Každý z nich je založením úplně jiný, přesto dokáží celé hodiny vést dlouhosáhlé a poněkud malicherné rozhovory, debaty a pře. Antonín, jemuž se obecně říká „mistře“, je odborníkem na tělocvik, zajímá ho jen to, co souvisí s kondicí a otužilostí tělesnou, každý den cvičí a otužuje se plavbou v říčce, vymýšlí stále nové cviky a předvádí je svým přátelům. Odsuzuje pro chabé tělo svou tučnou manželku Kateřinu, která jeho vášeň pro tělocvik považuje za přízemní. Abbé Roch zase každému vnucuje mravoučné citáty ze svých knih a majorovi nejvíce záleží na vojenské důstojnosti a vše přirovnává k vojenství.

Sloupec téměř neúplatný sotva se pohnul a Důra znamenaje tuto řádnost měl několik myšlenek, jež se vystřídaly v sledu míšených karet. Tento způsob léta, děl vposled, odvraceje se od přístroje Celsiova, zdá se mi poněkud nešťastným.

HANA SOUBOJŮ: Na to pravil Antonín Důra: Je lépe míti poslední slovo, než poslední ránu, neboť mi nenamluvíte, že schladím svoji zlost, jestliže mi někdo protne lýtko až k holenní kosti. Lékařské knihy, které čírávám, necení si nic více než vleklou chorobu a v jejich smyslu je hrubý vědecký omyl dát se čtvrtit na soubojovém stanovišti. Svoji k svému, majore. Jste povinován tomuto pokročilému století, abyste zemřel na proleženiny, jsa stižen úbytěmi míchy a dosáhna devadesáti let.

Ano, mohla jsem voliti mezi lepšími chlapíky, než je mistr, avšak Antonín zbil ženichy a zmocniv se klíčů, jež jako s uděláním se hodily k mým dvířkám, obtěžoval mě tak dlouho, až bylo nutné slaviti svatbu.

Co chcete říci, mistře, zeptal se kanovník, zdá se mi, že jste na své cestě za výrazem došel až k stupni nesrozumitelnosti téměř zajímavé.

Do městečka přijíždí kouzelník Arnoštek se svou krásnou pomocnicí Annou. Tím začnou události nabírat obrat. Všichni tři přátelé chovají k Anině kráse bezmezný obdiv. měla dokonalá stehna, drobná kolena, ušlechtilá lýtka, útlý kůtek a půvabnou nohu, pro niž král francouzský ještě před pěti sty lety by byl vedl válku až do vyhlazení lidu a zkázy krajin přilehlých k Španělsku. Jako první se jí během představení pokouší vlichotit Antonín. Snaží se ji získat a vláká ji na plovárnu. Kateřina je však v noci přistihne, rozčílí se až k nepříčetnosti a manželovu nevěru oplácí útěkem k Arnoštkovi, který je podle jejího mínění takový švarný chlapík, narozdíl od jejího muže, jejž nazývá opičákem. Otevři, ty zpustlý a namlouvačný hanbáři! Otevři, proudníku, sice vyrazím dveře! Řkouc to jala se opravdu hledati kopáč, sochor či sekeru. I abbé se pokusí o bližší seznámení s Annou a navštíví ji dalšího večera v kouzelníkově voze. V noci je však napaden bandou opilců a zraněn. Má natržené ucho. Třetího večera je zraněn při představení sám kouzelník Arnoštek, když spadne vinou opilcovou z lana. To vyvolá veliký rozruch a sběh mnoha lidí. Anna toho využívá a sehraje náhradní představení, při němž vydělá mnoho peněz – přihlížejícími jsou hlavně muži. Také major se pokouší Annu svést a odvede ji dokonce do svého domu. Arnoštek, který se však mezitím trochu vzmátoří, je však přistihne s majora sešvihá. Anna odchází dobrovolně s ním, myslí si totiž, že je kouzelník statečnější. Neboť vznešenost, která se nerve s chudáky, není dostupná ženskému rozumu. Mezitím se Kateřina rozhodne vrátit k Antonínovi a odpustit mu, neboť už má dost otročení v nepočestném brlohu kouzelníkově. Chválabohu, uvykla jsem pletouc punčochu sedati před poctivým domem a budu tam sedati opět, neboť Antonín mě volá a kyne mi, abych se vrátila. A tak se vše vrátilo do starých kolejí. Přátelé se zase scházejí na plovárně a Arnoštek s Annou jeli dále, neboť už toho v městečku natropili dost.

SKLENICE DEŠŤŮ: Když bylo k desáté hodině, Arnoštek přinesl stolek, rozsvítil čtyři lampy a hotovil se, že provede několik triků a dovedností kouzelnických. Stůl a ruce kouzelníkovy byly prázdné, avšak sotva luskl prsty, stála uprostřed stolu pěkná nebroušená sklenice plná vody. Sotvaže pak Arnoštek tleskl do dlaní, nadul tváře a foukl, voda ve sklenici se počala čeřiti a chlístla na zem v mohutném proudu, jenž tekl drahný čas. Kdyby tento šprým trval déle, mohla býti osada všecka zaplavena, neboť tato pramenitá sklenice, jež se někdy nazývá sklenicí dešťů, je s to, aby vydala 129 hektolitrů vody za hodinu. Toto množství se rovná právě výkonnosti městského potrubí a není větší ani menší.