Spánek
Povídka o ženě, která jednoho dne přestala cítit potřebu spát. Zpočátku se této změny lekala a očekávala zdravotní následky, postupně však shledala, že jí nový režim vyhovuje, protože tak získala více času pro sebe, který se rozhodla věnovat četbě, na niž kvůli péči o dítě a domácnost už přestala mít čas. Kromě toho se nyní paradoxně cítí mnohem svěžejší a plná síly, proto více sportuje přes den a může si tak dovolit dávno odepíraná potěšení, jako je čokoláda a brandy. Její okolí nemá o této proměně ani potuchy.
Povídka se mi navzdory zajímavému námětu zdá dost nedotažená. Prvně - náhlou neschopnost spát vyprovokuje u ženy děsivý živý sen, v němž starý mlčící muž lije na hrdinčiny nohy vodu z bezedného džbánu, zatímco tato leží beze slova v posteli paralyzována a neschopna křiku či pohybu. V povídce je zdůrazněno, že hrdinka už nespí, nýbrž se probudila z noční můry - muž tedy vlastně nebyl snem, ale snad nějakým přízrakem. Co se tuto noc vlastně odehrálo, jak to souvisí s hrdinčinou nespavostí nebo s její v minulosti už prožitou (avšak s únavovými symptomy) měsíční nespavostí, to se nedovídáme. Příčiny jsou tedy nevyjasněné.
Rovněž záhadě, proč se navzdory absence spánku hrdinka cítí více při síle než kdy před tím, nepřicházíme na kloub. Jedná se tedy o povídku založenou na záhadě? Dobrá, ale potom je tedy onen element záhadnosti zase nedostatečně rozvinut. Záhada tu není něco, co by čtenáře nutilo tajit dech a nechat představivost pracovat, spíše budí dojem nepromyšlené fabule.
Dalo by se tedy potom očekávat, že bude povídka zaměřena více na proměnu hrdinčiny psychiky, na zásadní změny v jejím životě nebo v jejích vztazích, k ničemu takovému však také nedochází. Okolí o ničem neví a hrdinka si akorát konečně může číst. Že by šlo o projekci touhy každého z nás mít přes den trochu více volného času pro osobní záliby?
Kvůli výše zmiňovaným charakteristikám působí povídka suše, nepropracovaně, s Murakamiho kvalitním dílem má společné snad jen intertextové odkazy na známá literární díla (hrdinka čte Annu Kareninu) a základní pojetí hlavní postavy coby člověka odcizeného ostatním, ponořeného do sebe sama. Snad by se dalo pohlížet jako na přínos i hrdinčino vidění vlastního života novýma očima, zjištění, že žila velmi nudným, stereotypním a snad i bezvýznamným životem - jakási bagatelizace všedního lidského bytí.
Takhle se tedy člověk mění, napadá mě. Tu změnu ovšem nikdo nepozná. Nikdo ji nezaregistruje. Vím o ní jenom já. I kdybych jim to přímo řekla, oni by to zřejmě nechápali. Asi by se mi ani nepokoušeli uvěřit. A i kdyby se třeba i pokusili, nikdy by doopravdy nepochopili, co vlastně cítím. Měli by mě nejspíš jen za někoho, kdo jim narušuje svět jejich vlastních racionálních vývodů.
Jenomže já se doopravdy změnila.
[...]
Něco je špatně, bleskne mi hlavou. Stačí se jenom v klidu zamyslet a bude to v pořádku. Musím uvažovat. V klidu. Pomalu. Uvažovat. Něco je špatně.
Něco je špatně.
Ale co přesně je špatně, to nemám vážně tušení.
A takto neurčitě plyne celá povídka. Nevíme vlastně, jak se hrdinka změnila. Ona sama to nepopíše konkrétně, ona sama neví. Nedozvíme se, co vlastně je špatně - ona sama tomu nerozumí. Příliš mnoho otázek.