- exilová sbírka z roku 1981
- emotivní vyznání lásky k domovu, ale také nenávistný odsudek znormalizované vlasti. Podoba země, kde byly pošlapány všechny hodnoty, tradice, veškerá inteligence. Naděje na změnu - „nasadit Svatováclavský chorál“.
- nesnadná srozumitelnost, pocit absurdity a nelogičnosti motivů, pouze celkový dojem podvědomě vyvolává pocit autorovy nevole, negativních dojmů, pod kterými tuto sbírku psal. Jen zřídka se objevují přímější narážky na komunismus, na rozklad a úpadek:
Samomluva když vane fén: nejste obžalováni za to, že jste nás zabili,/ jste žalováni za to, že nás zabíjíte/ futurálním plusquamperfektem, že jak poslední pasáci,/ přitesnutí do figury debilními vozky,/ nepojmenovatelnost váš pravý živel,/ první poslední knajpa prvního posledního prcka:/ evidentní, že takzvaně serete na všechno,/ že tu poprvé, bez uvozovek, strašíte, nazítří už in vitro,/ že se tím navíc holedbáte, že šustíte/ jak úkoláři mravkolvů, chátra?
...
každý třetí trpí depresemi, trestem, posílaným na lidi/ nejúskočnějším panošem zvrhlé chemie, ovšem i člověkem/ na člověka v homeopatických dávkách podlosti:/ jak mluvit na prahu věku nejen bezpředmětného,/ ale i jen a jen věcí –/ kdy lidé odmítají být osloveni řečí rodnou,/ cílenou v dobré vůli na vyhladovělý vnitřek –/ dotýkat se? vím, pak se ovšem nesmíš ani dotknout,/ ale ten hlas! ohlušovaný, škrcený, lámání ducha, tupení/ inteligence ani ne tak z tuposti jako pitomosti,/ ulité z hovnivého olůvka, neroztavitelného ani smrtí dítěte,/ k tomu močaliska nedodržovaných slibů,/ vodovkové odklady ulejváků na leduplnou lhůtu,/ tratoly bojišť, opakované právo/ na vlastní, synovskou totiž apokalypsu proti otecké?
...
Jenže měly přijít věci horší,/ u jedné z nich byl Zdeněk S., dnes nebožtík./ Jaro po přepadu, jaro namotané, vypravili jsme se s ním/ na dětskou psychiatrii. Pracoval tam urnový kněz, ano,/ toho jara nejden český zemědělec vyoral/ tu ruskou nohu, tu zas ruskou ruku,/ a tomu se říká komunismus v praksi.
Kabátec herolda krále českého: S Rusama to máme jednoduchý:/ my jim pošleme vlak uranu,/ voni nám za to kilo křídy!
Konec vidin: Josefa vyslýchali v podsklepí Karlovy univerzity/ kam komouši nastavěli ukradená divadelní křesla:/ za stolem, osázeným prádzdnými konzervami/ s natlučenou vanilkou vajglů, kdákal Petrmichl:/ ze strany nevystupujeme! ze strany se vylučuje!
- kromě nenávisti komunismu se objevuje také touha po vlasti, hořký pocit odloučení (Kdybych byl ovšem býval tušil, co mne čeká, a to mezi Čechny domov můj – dal bych si zas koupit zpáteční jízdenku) a v básni Renety u babičky v Přelouči se dokonce ponoří do vzpomínek na své dětství
Renety u babičky v Přelouči: Ježíš na rampě Jeruzaléma, celý v bílém,/ přestože ví co jej očekává,/ usmívá se na houfec dětí,/ ten muž se ovládá tak, že to musí být nepochybně Bůh,/ všichni mí židovští kamarádi jsou ještě naživu/ Hlavy nám všem voní klučičinou/ Chodili jsme do školy a měli písanky/ Kuna skalní a lesní matematika školní a domácí/ Profesor Jun se nepřetržitě nasíral/ profesor Sovák, podoben obstárlému Aramisovi,/ předváděl v kabinetě, co dovede třaskavá směs:/ nastala bouřlivá reakce/ a spad‘ mu cvikr/ Profesor Bartůněk poskakoval u tabule/ vrhal se jak tygr na zlomky: vykrátíme!
Jazyk:
- Diviš záměrně používá slova s pravopisnými odchylkami, lišící se od současné gramatické normy (např. koštivé křoví, holistá poušť, zachřípíš déšť)
- hromadí různá nelogická spojení (jenže už zatím bíle ti vyhřměl olšanský židovský hřbitov, fotóny jepičně blyskaly se o hrot, čínskej cuc na vrtuli kouřil z bedýnky, oxymoron futurální plusquamperfektum), upravuje jména známých osobností (André Breptón, Titišvili)
- cizojazyčné výrazy, spojení, věty – nejčastěji německé, ale i anglické a francouzské (Hans Magnus snídá o půl sedmé večer: Holen Sie mir den allerbesten Sekt in dieser Bude und rufen Sie mir ein Taxi-pronto: der Kerl soll auf mich warten – bis ich aufgegessen habe)
- archaismy – vztažné zájmeno an, dlouhé hlásky ve slovech, jako fotóny, meteórity, onánie
- vulgarismy
- těžce postihnutelný rytmus veršů (mohla to být klidně próza..?)
- klade vedle sebe slova zvukově podobná (Jektaje Ječnou, ..vidím Liputina, Ljamšina a Tolkačenka, tlačenku krvavou cpát do střev)
- Už samotné názvy většiny básní evokují češství, motivy z české hostorie (b. Prodaná nevěsta, Kabátec herolda krále českého, Požár Národního divadla – požár=komunistický režim, který vše stravuje), často se objevují odkazy k českým historickým nebo literárním postavám, např. malíři Aleš, Mánes, Lada, Albrecht z Valdštejna, císař Rudolf, král Ječmínek, Švanda Dudák ad., velice často zmiňuje také známá pražská místa, budovy a další odkazy k symbolům českého národa – Národní divadlo, Vltava, Lucerna, dvouocasý lev, Zlatá kaplička aj.
Samomluva když vane fén: Čechy! Zem, kde kouše-li dnes na půdě slamník/ za ducha sem vyvlečený dvacetiletý básník,/ do třicítky do uklackují mezidveřním vzduchem,/ kde Smetanu s Němcovou hnali uličkou vždycky,/ kde se blaničtí rytíři vždy nanovo/ scuknou do Klapzubovy jedenáctky,/ zem, kde donekonečna se motá Pilát s Lavičníkem ...