Soubor autobiografických vyprávění, vzpomínek a povídek spojených s válečnou dobou Werichovy emigrace do Spojených Států. Z příběhů se dovídáme o těžkostech přistěhovalých herců, o jejich stěhování z města do města, kde hráli především pro českou menšinovou komunitu, i o radostech a strastech jejich všedního života.
Úvodní krátkou prózu „Mandarín s malýma očima“ napsal Jiří Voskovec a je to vlastně jakási pocta Werichovi. Líčí zde, jak na cestě Německem vyměňovali s Werichem pneumatiku na kole od auta, stojíce těsně vedle tramvajové koleje.
Co chvíli se můj přítel vracel ke své původní tezi uvolňování šroubu napravo, ale bez výsledku. Šroub ustrnul. Přestal se točit na kteroukoli z obou stran. To jsme ovšem už dávno nebyli sami. Utvořil se hlouček Bavoráků, který záhy vzrostl v zástup Němců. Bušili jsme do klíče, tu vpravo, tu vlevo, jiskry lítaly, tramvaje zvonily a Němci halasili. Připadali jsme si jako dvojice lešetínských kovářů, kteří hrdě stojí u rodné kovadliny proti náporu cizáků. Blížila se krize. Němci kolem nás se začli štěpit ve dva tábory: Rechts, und Links. Nevím, který z táborů se stal později zárodkem norimberského nacistického hnutí.
Titul knihy, Lincoln 1933, je odvozen od následující stejnojmenné povídky, kde je ústředním bodem zájmu automobil téže značky, roku výroby 1933, který byl prvním vozem obou herců v době jejich americké emigrace. Jednalo se o vůz jako z gangsterského filmu, s neprůstřelnými malými okénky, pochybných jízdních vlastností, který jim však byl prodán za příznivou cenu.
Jeden z nás řídil a druhý z nás se rozvaloval za sklem. A používalo se komunikačního zařízení. „Uberte, šofére! Na zatáčce jste dovolil odstředivé síle, aby mnou pohnula. Bude-li se to opakovat, vyrazím vás!“
„Sorry, sir!“ a šofér zařadil jedničku a jel jak s hnojem.
„To je příliš pomalu! Šlápněte na to!“
„Delighted, sir!“ a za chvilku se krajina míhala a motor jásal.
„Kolik jedete, šofére?“
„Devadesát mil.“
„V kilometrech, troubo!“
„Sto pětačtyřicet, analfabete!“
„Nenadávej a uber.“
Povídky v knize jsou často a téměř vždy spojeny buď se psy, které s manželkou Werich choval jak v domovině, tak ve vyhnanství, nebo s jeho jinou velkou zálibou, rybařením. Na konci knihy jsou obsaženy ještě některé Werichovy pohádkové příběhy, které však svou koncepcí lépe zapadají do jiné zpracované knihy – Deoduši, a proto budou (jsou) rozvedeny tam. Jedná se o povídku Velikonoční povídka, Za šťastnou lásku bas a Žluté Mužátko.