Soudce a jeho kat
Detektivní román z roku 1950. Ústřední zápletkou je vražda nadaného švýcarského policisty Schmieda, kterou vyšetřuje jeho starý kolega Bärlach. Na pomoc si přizve Schmiedova nástupce Tschanze. Jedná se o psychologický román zpracovávající fenomén strachu, svědomí, pomsty. Až v závěru se dozvíme, že Tschanz zabil svého kolegu ze žárlivosti - toužil po jeho úspěchu, pozici, milence...a jeho smrtí vše získal. Bärlach, jak vyjde najevo, jej podezříval od počátku - a nachytal jej na jeho vlastní strach a urputnou snahu usvědčit z vraždy hlavního podezřelého: bohatého magnáta Gastmann, jenž u sebe hostí největší obchodnická zvířata.
Gastmann ostatně, jak se také vprostřed textu dozvídáme, je Bärlachův starý známý: poznali se dávno, pod jiným jménem, v nuzných podmínkách, a uzavřeli spolu bizarní sázku - totiž že se židovský tulák dopustí zločinu, který mu Bärlach nebude s to dokázat (zde zřejmě Dürrenmatt promítá své přesvědčení o neexistenci spravedlnosti na světě).
"Je tomu už přes čtyřicet let," rozhovořil se opět muž, "co jsme se poprvé setkali v jakési polorozpadlé židovské krčmě na Bosporu. Neforemný měsíc jako kus žlutého švýcarského sýra visel tenkrát při tom setkání mezi mraky a svítil nám prohnilým trámovím na hlavu, ještě to mám v dobré paměti. Ty, Bärlachu, jsi byl tehdy mladý policejní odborník ze Švýcar v tureckých službách, pozvali tě, abys tam něco zreformoval, a já - inu já byl tulácký dobrodruh jako i teď ještě, chtivý poznat jedinečný život a tuhle neméně jedinečnou, záhadnou planetu.
[...]
Tys prohlašoval, že lidská nedokonalost a to, že nikdy nemůžeme s jistotou předvídat jednání druhých a taky že nejsme s to zahrnout do svých úvah náhodu, která do všeho zasahuje, to všecko že nutně musí vést k odhalení většiny zločinů. Spáchat zločin, řekl jsi, je hloupost, protože je nemožné postrkovat lidi jako šachové figurky. Já naproti tomu jsem hájil tezi, a to spíš abych odporoval než z přesvědčení, že právě spletitost lidských vztahů umožňuje páchat zločiny, které nelze odhalit, a že z toho důvodu daleko největší počet zločinů zůstává nepotrestán, ba vůbec nepostižen, spáchán v skrytosti.
[...]
Že jsem něco takového jako zločinec, nemohu zrovna popřít," řekl nakonec ledabyle. "Byl ze mne stále lepší zločinec a z tebe stále lepší kriminalista: ten krok, jímž jsem tě předstihoval, jsi však nikdy nevyrovnal. Vždy znovu jsem se vynořoval v tvém životě jako šedý přízrak, vždy znovu mě to pudilo páchat ti takřka před nosem stále odvážnější, divočejší, blasfemičtější zločiny, a vždy znovu jsi nebyl s to dokázat mi mé činy. Nad hlupáky jsi vítězil, ale já vítězil nad tebou.
[...]
z pouhé libovůle jsem konal dobro, když se mi zachtělo, a miloval zlo, když se mi zachtělo jinak. Je to špásovné dobrodružství! Tys chtěl zničit můj život, já chtěl svůj život zachovat tobě navzdory. Jediná noc nás vpravdě navěky svázala."
Jak je zřejmé, Gastmann je postavou pro roli viníka více než vhodnou, přímo se nabízející. Čtenář jistou chvíli nabývá pocitu, že vrah je již odhalen. Snad tedy až do tohoto rozhovoru:
Tu ztratil Tschanz trpělivost. Chytil staříka za ramena. "Léta jsem stál ve stínu, komisaři," supěl. "Vždycky mě pomíjeli, přehlíželi, nakládali se mnou jako s kusem hadru, jako s lepším pošťákem!"
"Připouštím, Tschanzi," řekl Bärlach a utkvěle zíral do mladíkovy zoufalé tváře, "po léta jsi stál ve stínu toho, který teď byl zavražděn."
"Jen protože měl lepší školy! Jen protože uměl latinsky."
"Krivdíš mu," odpověděl Bärlach, "Schmied byl nejlepší kriminalista, jakého jsem kdy znal."
"A teď," křičel Tschanz, "když mám šanci, má být zase všecko k ničemu, má snad moje jedinečná příležitost dostat se nahoru zajít na pitomou diplomatickou hru! Jen vy to ještě můžete změnit, komisaři, promluvte s Lutzem, jen vy ho můžete pohnout k tomu, aby mě nechal jít ke Gastmannovi."
"Ne, Tschanzi," řekl Bärlach, "to já nemůžu."
Tschanz jím cloumal jako se školákem, držel ho v pěstích, křičel: "Promluvte s Lutzem, promluvte!"
Proč Tschanz takto lpěl na usvědčení Gastmanna? Šlo mu o čest vyšetřovatele, o pravdu, nebo se za touto úpornou až žalostnou snahou nalézt důkaz proti Gastmannovi skrývá jiný motiv? Pravdou je, že Bärlach chytře využívá Tschanze proti němu samotnému. Nechá ho, aby se svou snahou usvědčil sám.
"Je to naposled, co s tebou mluvím, Bärlachu," řekl Gastmann.
"Příště tě zabiju, jestli ovšem přežiješ operaci."
"Mýlíš se," řekl Bärlach, který stál na jitřním náměstí, starý a trochu zkřehlý. "Nezabiješ mě. Jsem jediný, kdo tě zná, a tak jsem také jediný, kdo ti může být soudcem. Soudil jsem tě, Gastmanne, a odsoudil jsem tě k smrti. Dnešní den už nepřežiješ. Kat, kterého jsem vyvolil, přijde dnes k tobě. Zabije tě, neboť se to ve jménu Božím musí stát."
[...]
"Přesně tak. Polovinu života jsem obětoval, abych Gastmanna dopadl, a Schmied byl mou poslední nadějí. Poštval jsem ho na toho ďábla v lidské podobě, ušlechtilé zvíře na divokou bestii. Ale pak jsi přišel ty, Tschanzi, se svou směšnou zločinnou ctižádostí a zmařils mi poslední šanci. A tak jsem použil tebe, tebe, vraha, a proměnil jsem tě v hroznou zbraň, neboť tebe hnalo zoufalství, vrah musel najít jiného vraha. Svůj cíl jsem učinil tvým cílem."
"Bylo to pro mne peklo," řekl Tschanz.
"Pro nás oba to bylo peklo," pokračoval stařík se strašlivým klidem. "Zásah von Schwendiho tě dohnal ke krajnosti, musel jsi nějakým způsobem v Gastmannovi odhalit vraha, každé odchýlení od stopy, jež vedla ke Gastmannovi, mohlo vést na stopu tobě. Jen Schmiedovy poznámky ti mohly pomoci. Věděls, že byly u mne, nevěděl jsi však, že si pro ně Gastmann přišel. Proto jsi mě v noci ze soboty na neděli přepadl. Taky tě zneklidňovalo, že jsem chtěl jet do Grindenwaldu."
Dürrenmatt používá kompoziční postupy vyvolávající různé předtuchy a nejistoty čtenáře, udávaje však podrobnosti, které by mohly bystrému čtenáři pomoci se dovtípit dalších souvislostí. Napětí mezi postavami jistě něco naznačuje - mlčenlivost, dlouhé pohledy, zdánlivě nepodstatné, ale přesto zarážející podrobnosti:
Vtom zažil cosi podivného a děsivého, co ho podnítilo k úvahám. Ujížděl rychle a pojednou viděl, jak se v hloubce zalesklo jezero, noční zrcadlo mezi bílými skalisky. Zřejmě dojel na místo činu. Tu se od tmavé skalní stěny odlepila temná postava a dávala jasné znamení, aby vůz zastavil.
Tschanz bezděky zabrzdil a otevřel pravá dvířka, ačkoliv toho vzápětí litoval, neboť jím blesklo poznání, že ho teď potká to, co potkalo také Schmieda, než byl několik okamžiků poté zastřelen. Zajel rukou do kabátu a sevřel revolver, jehož chlad ho uklidnil. Postava se blížila. Tu poznal, že to je Bärlach, ale napětí nepolevilo, nýbrž zesinal tajnou hrůzou, aniž byl s to pochopit příčinu své bázně. Bärlach se sehnul a oba si hleděli jakoby celé hodiny do tváře, ale bylo to jen několik vteřin. Nepronesli jediné slovo a jejich oči byly jako z kamene. Poté si Bärlach přisedl a Tschanz pustil z ruky ukrytou zbraň.
"Jeď dál, Tschanzi," řekl Bärlach a jeho hlas zněl lhostejně. Oslovený sebou trhl, když slyšel, že mu stařík tyká, ale od této chvíle při tom komisař zůstal.
Teprve za Bielem přerušil Bärlach mlčení a zeptal se, co Tschanz zjistil v Lamboingu, "to hnízdo teď asi s konečnou platností musíme nazývat francouzsky."
Na zprávu, že Charnel i Clenin považují za nemožné, aby zavražděný Schmied kdy navštívil Gastamanna, neřekl nic, a o spisovateli v Schernelzu, o němž se zmínil Clenin, prohlásil, že si s ním ještě sám promluví.
Tschanz ho informoval živěji než jindy, neboť byl rád, že se dali do řeči, a protože chtěl přehlušit své podivné rozčilení, ale již před Schüpfenem oba zase mlčeli. Krátce po jedenácté zastavili před Bärlachovým domem v Altenbergu a komisař vystoupil.
"Děkuji ti ještě jednou, Tschanzi," řekl a potřásl mu rukou. "I když se o tom těžko mluví; ale zachránils mi život."
Ještě postál a hleděl za mizejícím koncovým světlem rychle ujíždějícího vozu. "Teď si jeď, jak chceš."
Vešel do nezamčeného domu a v hale s knihami sáhl rukou do kapsy kabátu a vyňal z ní zbraň, kterou opatrně položil na psací stůl vedle hada. Byl to velký, těžký revolver. Pak si pomalu svlékal zimník. Ale když ho odložil, bylo vidět, že má levou paži obalenou tlustou dekou, jak to dělávají ti, co cvičí policejní psy.
[...]
Z opětného zaraženého mlčení vyšetřující soudce von Schwendi usoudil, že odhadoval správně. Lutz tak změkl, že vládní rada s ním teď mohl dělat, co se mu zlíbilo. Jako u většiny poněkud jednostranných povah, zmátl nečekaný průběh zavraždění Ulricha Schmieda tohoto rozeného úředníka do té míry, že to muselo ohrozit nestrannost vyšetřování.
Přesto se pokusil ještě jednou bagatelizovat situaci.
Scéna přímo kafkovská: (pohřeb Schmieda)
"Mužové", řekl kdesi v dešti, skoro neslyšně v závoji vody:
"Kamarád Schmied už není."
Tu ho přerušil divý, krákoravý zpěv:
Chodí pešek okolo,
nedívej se na něho,
kdo se na něj koukne,
toho pešek bouchne.
Dva mužové v černých fracích klopýtali hřbitovem. Bez deštníku a pláště byli přímo vystaveni dešti. Šaty se jim lepily na tělo. Na hlavě měli oba cylindr, z něhož jim na tváře stékala voda. Nesli veliký zelený vavřínový věnec se stuhou, která splývala na zem a vláčela se po blátě. Byli to dva brunátní, obrovití chlapi, zabijáci ve fraku, namol opilí; neustále padali, ale protože nikdy nezakopli současně, vždycky se ještě zachytili vavřínového věnce, který se mezi nimi zmítal jako loď v bouři nahoru a dolů. Nyní spustili novou píseň:
Až já budu mrtvola,
pánbůh si mě zavolá,
řekne, co seš za vola,
že je z tebe mrtvola.
Přihnali se k hloučku truchlících, vrazili mezi ně, mezi paní Schönlerovou a Tschanze, aniž jim v tom kdo zabránil, neboť všichni stáli jako přimrazení, a už zase vrávorali dál mokrou trávou, podpírali se, drželi se jeden druhého, padali přes vyvýšené hroby, káceli kříže v gigantické opilosti. Jejich popěvek zanikl v dešti a vše opět zapadlo.
Na světě pomíjí všecko,
na světě zaniká vše!
bylo to poslední, co od nich bylo slyšet. Jenom věnec tu ještě zbyl, hozený přes rakev, a na špinavé stuze stálo rozmazanou černí: "Milému doktoru Prantlovi".
ironické průpovídky či názory komisaře Bärlacha:
noviny jsou stejně to nejzbytečnější, co se v posledních dvou tisíci letech vynalezlo.
Už delší dobu, řekl, není docela zdráv, aspoň lékař se tváří dost divně.