Útlá knížka obsahuje výběr deseti autorových povídek z různých let, některé pocházejí z let šedesátých, jiné jsou až plodem nového tisíciletí. Ilustrace zhotovil herec a Svěrákův kolega Jaroslav Weigel. Povídky nesou vždy neotřelý nápad, který je překvapivě málokdy podstaty humorné. Často se objevují úryvky moravské přímé řeči, ke které autor cítí zjevné sympatie.
Horká neděle (2004)
Vojtěch Puklica je řidič z povolání a křižuje celou republiku. Na svých cestách si často nabrnkne nějakou ženskou a začne si s ní, ačkoliv má doma hodnou, i když ne už příliš štíhlou ženu, a dvě děti. Jednou přijede unavený domů a zjistí, že má na poště dopis od soudu. Hned ho napadne, že je od té ženské, kterou zbouchl a která mu vyhrožovala soudem, pokud si ji nevezme. Je celý nesvůj, dochází mu, že bude muset s pravdou ven, a když už to nemůže s nervama vydržet, přizná se ženě. Ta pláče. Dopis od soudu je vyjádřením, že jeho odcizené pneumatiky se nenašly.
Za Přemkem Baštýřem (1968)
Novinář jednou v městských sprchách potká divného člověka. Přijde, v plášti a klobouku se osprchuje a vyběhne ven. Novinář ho ze zvědavosti sleduje. Člověk vleze do temného baru bez oken, dostane tady bez vyptávání panáka, chvíli posedí a zase zmizí. Jde parkem, tam se projde pod proudem vody z kašny, zase z něj crčí voda a zase takto zapadne do nějaké tmavé putyky. Novinář si tam k němu přisedne na baru, a když získá podivínovu důvěru, tento se mu svěří, proč si takto počíná. Má doma pět dětí a je vdovcem. Svědomitě se o ně stará a věnuje jim všechen čas a péči, ale jednou v týdnu chce mít večer sám pro sebe. Nemá to srdce utrácet peníze za pití, které by mohl investovat do něčeho pro děti, tak udělal s hospodskými dohodu, že přijde v mokrém plášti, hosté si budou myslet, že venku strašně prší a ještě posedí a utratí toho více. Za to se podniku vyplatí dát Přemkovi panáka zdarma. Proto taky chodí jen do hospod bez oken, aby si hosté počasí nemohli ověřit.
Přemka bohužel po nějakém čase přejelo nešťastnou náhodou auto.
To byl tedy Přemek Baštýř. Poctivec, svědomitý živitel rodiny, a přitom člověk s vlastní, originální invencí. Kolik je takových mezi námi? Vinou chvilkové nepozornosti řidiče nočního kropicího vozu má Praha opět o jednu rázovitou postavu méně a ztrácí další ze svých kouzelných poetických nejistot. Neboť spatříte-li dnes člověka, jak vchází do lokálu promoklý, bude to pouze důkaz, že venku prší. Nic víc.
Tetřev (2007)
V obci u Žatce žije chlap Jarda zvaný Tetřev. To proto, že je skoro hluchý. Vždycky křikne v obchodě něco moc nahlas a nečekaně a hodně lidí z toho má když ne málem smrt, tak alespoň menší úraz nebo větší leknutí. Jarda se jako mladý kluk bezhlavě zamiloval do pražské studentky, která sem přijela se spoustou dalších studentů v létě na chmel. Jarda byl traktorista a měl tedy výsadní postavení, vozil ostatním svačiny a pití a podobně, i když si s nimi moc nepopovídal – na to byl příliš pomalý a primitivní. Jednou se stalo, že se políbil s dotyčnou dívčinou a nemohl na ni přestat myslet. Ona odjela do Prahy majíc o jeden krátký letní románek na kontě víc, a on byl chorý láskou. Psal jí do Prahy, ale odpověď nedostával. Jednou jí zavolal, zvedla to matka a zaslechl z pokoje, že to je ten buran, ať matka řekne, že není doma, nebo že odjela studovat do zahraničí. Byl z toho tak zdrcen, že se rozhodl spáchat sebevraždu. Sedl si v garáži do nastartovaného traktoru a nechal běžet motor. Když omdlel, spadl na dlažbu a zraněním ztratil většinu sluchu. Naštěstí přežil. Po letech přijela do obce dáma, vyběhla z auta a šla si nakoupit, a Tetřev ji náhlým hlasitým projevem tak vylekal, že se sesypala a musela ji odvézt rychlá. Prý se jmenovala Jindřiška, stejně jako ta dívka tenkrát, a lékaři tvrdila, že dosud měla na obec tak pěkné vzpomínky z mládí. Byl to boží trest za to, že mu tenkrát zlomila srdce?
Divačka (2008)
Příběh jedné šedesátnice, která přijde na činoherní představení do místního městského divadla. Potkává zde různé lidi, z nichž s většinou mužů v mládí něco měla a nostalgicky na to vzpomíná. Dokonce bývala milenkou hlavního představitele konverzační komedie, Lukáše Limuzského, který zde hraje Howarda, jeho reálná žena hraje jeho ženu Mary, se kterou se má rozvádět a jejich dcera hraje služebnou Peggy, se kterou má Howard poměr. Tánička – ona starší paní – během představení usne a zdá se jí, že ji Lukáš po představení poznal, pozdravil a vášnivě se s ní líbal jako tenkrát. Až ji musely šatnářky vzbudit.
„Kdo to je?“ zeptá se Howard služebné s dlaní na mluvítku.
„Ta kráva,“ odpoví Peggy. Publikum se zasměje. Když se řekne na jevišti hrubé slovo, vždycky to má úspěch.
...
„Promiňte, pane, ale říkal jste, že musíte jít dnes brzy spát,“ vmísila se služebná. „Peggy, nerušte nás laskavě,“ napomenula ji Mary. „Pan Tailor si přál, abych mu to připomněla.“ „Tak už jste mu to připomněla a nechte nás prosím o samotě.“ Peggy vyslala na odchodu k Howardovi pantomimický signál, aby byl tvrdý a že Mary je kráva. (Smích.)
Ruslan a Ludmila (2004)
Příběh o automechanikovi s léčitelskými schopnostmi a jeho pacientce, ženě, která je schopna vidět vzdálené věci a pohybovat s nimi, začíná snem vypravěče o tom, že zemřel, načež pomáhal manželce nadepisovat obálky na smuteční oznámení a poté sám odjel autem v rubáši do pohřebního ústavu.
„Tak vy už jste takhle pěkně připravenej. To je výborný,“ prohlédl si mě potěšeně první muž. „To manželka mě takhle připravila,“ řekl jsem. „To je fajn,“ řekl druhý zaměstnanec a přidržel mě, abych se na vratkých schůdkách k rakvi na poslední chvíli nezranil. „Ták... hezky se položíme... a je to.“ Cítil jsem, jak mi mokrým hadrem utírá zablácené bosé nohy. Rakev byla úzká. Sepjal jsem ruce na prsou, a hned to bylo lepší. Byly studené. Jako když si sáhnete na tlačenku z lednice. Chlápkové se posadili na lavici, pili pivo a kouřili. „Pánové,“ řekl jsem po chvíli. „No, copak, pane Svěrák?“ „Nevadí, že ještě nejsem úplně mrtvý? Já všechno vnímám.“ Jeden ze zřízenců vstal a nabídl mi z krabičky cigaretu Smart. Nikdy jsem si neuvědomil, že Smart je vlastně Smrt. „Vemte si. Dejte si šluka a ono to pude,“ řekl s úsměvem. V sedě jsem si zakouřil a pak jsem ulehl a klidně zemřel.
Ivanka a Lenin (2004)
Povídka odehrávající se v roce 1977 za doby hluboké totality. Učitelka a vedoucí recitačního kroužku má na 60. výročí VŘSR přednést se žáky Horovu báseň Ivan a Lenin. Je to báseň pěkná. Ať si myslíte o VŘSR cokoli, z těch veršů na vás dýchne, že je psána z čistého srdce a v naivním přesvědčení, že Lenin byl spasitelem zubožené Rusi. Však ji Hora vydal roku 1929, kdy nemohl vědět, co víme my.
Při generálce ji však nevzdělaný papaláš z okresu vybídne, aby jistou pasáž o Leninovi změnila, že nevyznívá hezky. Měnit Horovu poezii, to nemohl Ivana Jandová přenést přes srdce, a nakonec zarecitovali báseň v původním znění na slavnosti za přítomnosti zástupců KSČ z kraje. Toho dne byla báseň shodou okolností otištěna také v novinách, což se učitelce hodilo jako alibi a mohla na to naštěstí poukázat.
Natáčecí den (1981, 2004)
O půl páté ráno, za naprosté tmy, explodoval u postele herce Václava Šimsáka budík. Po dvou tápavých pokusech ho Šimsák zneškodnil dlaní a pak čekal, až se mu uklidní srdce. V pravé ruce cítil pravidelný krok hodinového strojku a v levé ztřeštěný klus polekaného svalu. Když zkusil vstát, zjistil, že by to bylo vstání z mrtvých. Někde v dálce, až za obzorem jeho vědomí se sice mihla jakási světlice signalizující, že je důležité se probudit, ale pak tiše zapadla do šedé pustiny mozkové kůry. Tempo srdce a hodinového strojku se vyrovnaly a Šimsák znovu usnul. Teprve když sevření pravice povolilo a budík třesknul o podlahu, spáč se vyděšeně posadil. Atentát na spánek herce Šimsáka se konečně zdařil.
Stárnoucí druhořadý herec se vydá natáčet svou roli učitele do školy. Je brzy ráno, zima, režisérka je nepříjemná. Jediným světlým bodem je mladá kostymérka Blanka, která se k němu má nezvykle mile. Šimsák už si představuje, jak s jejím zájmem naloží a napadají ho až erotické vize, když od ní dostane po práci lístek s telefonním číslem, určeným Šimsákovu synovi, s nímž se večer předtím seznámila.