Země lidí
Opět svým založením filozoficky pojatá kniha rozdělená do několika oddílů, jejichž pojítkem je letectví a autobiografické líčení zážitků autora coby pilota francouzské civilní poštovní společnosti. Kapitoly řeší vždy jeden z aspektů letectví, ten je však vždy jen základní bází a podhoubím pro hlubší úvahy, které se spisovatele při prožívání těch či oněch příhod zmocnily. Vidíme zde krásně původ a krystalizaci celého jeho světonázoru, jehož jednotlivými kamínky do mozaiky jsou někdy až bezvýznamné události, jež však Exupéry prožívá a vnímá neobyčejně citlivě a zpracovává ve všeobecné pravdy. Tato mozaika pak už bez návaznosti na události svého vzniku se nachází v závěrečném díle Citadela, již transformována v ryze filozofické úvahy a aplikována na fabulovaný příběh.
Exupéry velmi jímavě líčí např. krásu nočního letu a pohled na hvězdnou oblohu, sepětí člověka s přírodou, na jejíž blahovůli je v letadle závislý, což při životě ve městě už nemůže vnímat.
V kapitole Kamarádi vzpomíná na své kolegy piloty, kteří při každém startu riskovali své životy a nikdo neměl jistotu, zda ještě své druhy uvidí. Často se také stávalo, že se jejich kamarád pilot již nevrátil. Je to kapitola o kamarádství jako takovém a o jeho nedocenitelnosti.
Nakonec po dvanácti letech práce, když nevím už pokolikáté přelétal jižní Atlantik, ohlásil stručně, že zastavuje pravý zadní motor. Pak zavládlo ticho. (...)
Kdo z nás někdy nepocítil naději stále mizivější, ticho, které se zhoršuje minutu za minutou jako osudná nemoc? Doufali jsme, pak uplynulo několik hodin a pomalu se připozdilo. A nám nezbylo než pochopit, že naši kamarádi se už nevrátí, že odpočívají v tom jižním Atlantiku, jehož nebe tolikrát zbrázdili. Jedno je jasné, Mermoz se ukryl za své dílo podoben ženci, který dobře svázal snop a lehne si na svém poli. (...)
Skutečně, nic už nikdy nenahradí ztraceného druha. Starého kamaráda si jen tak nevytvoříš. Nic nevyváží poklad tolika společných vzpomínek, tolika společně prožitých zlých hodin, tolika rozmíšek, smíření, dojetí. Taková přátelství nelze znovu zbudovat. Zasadíš-li dub, marně čekáš, že se záhy ukryješ pod jeho korunou.
Takový je běh života. Nejprve jsme se obohacovali. Po dlouhá léta jsme sázeli, ale přijdou léta, kdy čas ničí naši práci a kácí. Kamarádi nám jeden po druhém odnímají záštitu svého stínu. A do našich smutků se mísí tajná lítost, že stárnem. (...)
Pracujeme-li jen pro hmotné statky, stavíme si sami vězení. Zavíráme se do své samoty se svým mrzkým majetkem, jenž neskýtá nic, pro co by se dalo žít. (...)
Lidé putují dlouho bok po boku uzavřeni ve svém vlastním mlčení nebo si vyměňují slova, která nic nesdělují. Ale nastane chvíle nebezpečí. Tu se semknou dohromady. Objeví, že patří k téže pospolitosti. Zbohatnou objevem jiných duší.
Další kapitola Letadlo je věnována tomuto stroji, v té době ještě poměrně nové vymoženosti, a jeho významu pro člověka, pro pilota, pro lidstvo.
Myslím, že ti, kdož se zbytečně děsí našich technických pokroků, zaměňují cíl a prostředek. Kdo bojuje pouze s nadějí na hmotný prospěch, nesklidí ve skutečnosti nic, zač by stálo žít. Ale stroj není cílem. Letadlo není cílem, je nástrojem. Nástrojem jako pluh. (...)
Pro kolonizátora, který zakládá říši, je smyslem života dobývat. Voják pohrdá osadníkem. Ale což nebylo cílem jeho výboje právě usazení osadníka? A tak ze samého horování pro pokrok jsme lidi přinutili sloužit stavbě železnic, budování továren, vrtání naftových pramenů. Trochu jsme zapomněli, že jsme ty stavby budovali, abychom sloužili lidem. (...)
Zdá se, že dokonalosti je dosaženo ne tehdy, když už není co přidávat, ale když už není co ubírat. (...)
Dnes zapomínáme, že se motor točí. Tím, že se točí, plní konečně svůj účel, jako když srdce bije. A my přece také už nevěnujem pozornost svému srdci. Naše pozornost už není pohlcována nástrojem. Za nástrojem a skrz něj nacházíme znovu starou přírodu, přírodu zahradníka, plavce nebo básníka.
Letadlo a planeta je kapitola o neobyčejných a často liduprázdných místech, která může člověk díky letadlu navštívit a kam někdy dosud nevkročila lidská noha. Je to kapitola o výjimečnosti takového zážitku i takového místa na Zemi, ale také o prostoru v přeneseném slova smyslu, o duševních vzdálenostech mezi lidmi, které by vůbec nemusely být.
Jaký prostor klade mezi lidi jejich duševní různost! (...)
Zapomínáme, že život zde jako jinde je jen přepych a že nikde není země pod šlépějemi lidí dost hluboká.
V kapitole V poušti rozebírá autor otázku osamění, náležitosti člověka k jeho pospolitosti s druhými lidmi, v souvislosti s otroctvím, se kterým se setkával v africké poušti, řeší také problém, jak se člověk může vyrovnat s tím, že se stane otrokem, nebo naopak s tím, že je po delší době opět osvobozen a navrácen svobodnému životu, jemuž odvykl. Exupery nevěří v utrpení. Když se člověk dostane do svízelné situace, jako trpícího jej vnímá většinou spíše jeho okolí, on vnímá svou situaci odlišně.
V čem vlastně spočívá svoboda? V objektivních okolnostech života nebo je to záležitost nastavení psychiky?
Lidé, které dlouho živila velká láska a pak o ni byli připraveni, jsou někdy unaveni svou vznešenou osamělostí. Pokorně se přibližují k životu a najdou si štěstí v lásce průměrné. Shledali příjemným vzdát se všeho, podřídit se a smířit se klidně se vším. Otrok se pyšní žhavým uhlím svého pána. (...)
Jednoho dne jej však přece propustí. Až bude příliš starý a nevyplatí se ho živit a šatit, udělí mu naprostou svobodu. Po tři dny se bude marně nabízet od stanu ke stanu, každým dnem slabší, a na sklonku třetího dne, smířený jako vždy, ulehne na písek. Viděl jsem je tak v Juby, jak umírali nazí. (...) Jako kdyby mu byli řekli: „Dobře jsi pracoval, máš právo na spánek, pospi si.“ A jak tam tak ležel, pociťoval hlad, který je jen závratí, ale nikoli nespravedlnost, jež jediná umí trýznit. Pozvolna splýval se zemí. Vysoušen sluncem a přijímán zemí. Třicet let práce a pak právo na spánek a místo v zemi. (...) Když umírá člověk, umírá neznámý svět a já se ptal, jaké obrazy asi v něm hynou. (...) Tvrdá lebeční kost mi připomíná starou truhlici s poklady. (...)
Bark se nezabydlel v otroctví, jako se zabydlíme znaveni čekáním v průměrném štěstí. (...) Byl svobodný, ale nekonečně svobodný, takže měl pocit, že už netíží zem. Chyběla mu tíže lidských vztahů, která překáží v chůzi, chyběly mu slzy, loučení, výčitky, radosti, to vše, co člověk laská nebo drtí pokaždé, když naznačí nějaké gesto, ta tisícerá pouta, která ho víží k bližním a dávají mu váhu. (...)
Vzpomínám si na své dětské hry, na temný a zlatý park, který jsme zalidnili bohy, na království bez hranic, jež jsme si tvořili z toho čtverečního kilometru, který jsme nikdy úplně nepoznali, nikdy úplně neproslídili. Vytvářeli jsme uzavřenou civilizaci, kde každý krok měl zvláštní kouzlo, kde věci měly smysl nepřípustný v žádné jiné civilizaci. Když se člověk stane mužem a žije podle jiných zákonů, co zůstane z parku plného stínu dětství, kouzla, chladu, palčivosti, z parku, který teď, když se k němu vrátí, obchází zvenčí podél zídky z šedých kamenů s jistou beznadějí a diví se, že nachází uzavřenou v tak těsné ohradě krajinu, z níž si vytvořil nekonečno, a chápe, že se do toho nekonečna už nikdy nevrátí, neboť by musel vstoupit do hry a nikoliv do parku.
Kapitola Uprostřed pouště je věnována Exupéryho havárii v poušti, kde se svým navigátorem málem zemřeli žízní. Líčí postupné fyzické účinky žízně ve vyprahlé Sahaře, halucinace během pochodu za vodou se slábnoucí nadějí a žádnými tekutinami, téměř smrt, která však, ačkoliv tak blízká, jim nebyla utrpením, neboť v této zoufalé situaci poznali, jakou cenu má společenství sebe navzájem, přátelství, náhlé porozumění duši toho druhého.
Bože, jak je ta naše planeta pustá! Zase znovu mi v ní řeky, stinná místa a příbytky lidí připadají jen jako výsledky souhry šťastných náhod. Jak veliký je na ní podíl skal a písku!
Ale to vše je mi cizí, žiju v hájemství letu. Cítím, jak přichází noc, do níž se člověk uzavře jako do chrámu. Do níž se uzavře s tajemstvím podstatných obřadů v rozjímání, kde je sám, bez pomoci. Širý svět všednosti se už ztrácí a záhy zmizí. Širá krajina je ještě oživena plavým světlem, ale něco z ní už vyprchává. A já neznám nic, říkám vám, nic, co by se vyrovnalo této chvíli. A jen ti mě plně pochopí, kdož propadli nevysvětlitelné lásce k letu.
Poslední kapitola Lidé už je od zbytku trochu vzdálena a je nejvíce filozoficky pojatá. Zabývá se lidstvem, jeho růzností a zároveň stejnými potřebami a tužbami, zabývá se nesmyslností ideologických rozepří a podstatou lidské existence.
V člověku je všechno samý paradox, to dobře víme. Zajistíme člověku živobytí, abychom mu umožnili tvořit, a on usne; vítězný dobyvatel ochabne, šlechetný člověk, když ho obohatíme, se stane skrblíkem. Co nám přinášejí politické doktríny, které usilují o rozvoj lidí, když předně nevíme, jaký druh člověka rozvinou? Kdo se zrodí? (...)
Co víme? Leda to, že jsou jisté neznámé podmínky, které nás zúrodňují. Kde vězí pravda o člověku? (...)
Nostalgie, to je touha po čemsi neurčitém...Předmět touhy existuje, ale není slov, která by ho vyjádřila. (...)
Jen tehdy dýcháme volně, když nás spojuje s našimi bratry společný cíl, který leží mimo nás, a zkušenost nás poučuje, že milovat neznamená hledět jeden na druhého, ale pohlížet společně stejným směrem. (...)
Abyste pochopili člověka a jeho potřeby, abyste ho poznali v tom, co je na něm podstatného, nesmíte klást proti sobě samozřejmost svých pravd. Ano, máte pravdu. Všichni máte pravdu. (...)
Pokoušíme-li se dospět k této podstatné pravdě, je třeba na chvíli zapomenout na to, co nás dělí, neboť jakmile jen připustíme rozdělení, vyvolá to celý korán neotřesitelných pravd a fanatismus, který z toho vyplývá. (...)
Ale pravda, jak víte, je to, co zjednodušuje svět, a ne to, co vytváří chaos. Pravda je řeč, která vyslovuje všeobecné. (...) Pravda vůbec není to, co se dokazuje, pravda je to, co zjednodušuje.
K čemu je přetřásání ideologií? Jestliže lze všechny dokázat, všechny také stojí proti sobě a takové diskuze vyvolávají zoufalství nad záchranou člověka. A člověk zatím všude kolem nás projevuje tytéž potřeby.
Chceme být osvobozeni. Ten, kdo zaryje rýčem, chce vědět, jaký smysl má takové zarytí. (...) Galeje jsou tam, kde se ryje rýčem a nemá to smyslu, protože rytí nespojuje ryjícího s lidskou pospolitostí. A my chceme uniknout z galejí.
V Evropě je dvě stě miliónů lidí, kteří si připadají zbyteční, a chtěli by procitnout k životu. Průmysl přerval jejich sepětí s řečí selských pokolení a zavřel je do obrovských ghet, která se podobají seřazovacím nádržím ucpaným soupravami černých vagónů. Chtěli by procitnou z letargie dělnických čtvrtí. (...)
Domnívali jsme se, že k jejich povznesení stačí, když je oblečeme, obživíme a uspokojíme všechny jejich potřeby. Postupně jsme v nich vypěstovali courtelinovského maloměšťáka, vesnického politikáře, technika, který nepřipouští vnitřní život. Dobře je zaučujem, ale už je nevzděláváme. Žalostnou představu si utvoří o kultuře ten, kdo se domnívá, že spočívá v nabiflovaných poučkách.
Všichni pociťují více méně mlhavě potřebu procitnout. Ale jsou tu různá šálivá řešení. Lze ovšem oživit lidi, když je oblečeme do uniforem. Budou pak zpívat vojenké písně a dělit se o chléb s kamarády. Najdou to, co hledají, smysl pro pospolitost. Ale ten nabídnutý chléb je zahubí.
Lze vykopat dřevěné modly a vzkřísit dávné mýty, které dokázaly svoje, ať už v dobrém nebo ve zlém, lze vzkřísit mystiku pangermanismu nebo mystiku římského impéria. Lze zaslepit Němce opojením, že jsou Němci a Beethovenovi krajané. Tím lze ohloupit i posledního uhlíře. Je to ovšem snazší než z uhlíře vytvořit Beethovena.
Ale takové modly jsou masožravé modly. (...)
Proč se máme nenávidět? Jsme svorně zajedno, unáší nás táž planeta, jsme posádkou jedné a téže lodi. A je-li správné, když se civilizace staví proti sobě, aby přispěly k novým syntézám, je obludné, když se navzájem požírají.
Pomůže-li nám k osvobození pouhé uvědomění cíle, který nás navzájem váže, pak je nejlepší ho hledat přímo tam, kde nás spojuje. (...)
Teprve když si uvědomíme svou třeba sebeskrovnější úlohu, dosáhneme skutečného štěstí. Teprve pak budeme moci pokojně žít a smířeni zemřít, neboť to, co dává smysl životu, dává smysl i smrti.
To, co se tu tak pozvolna, jako když roste strom, předávalo z pokolení na pokolení, byl život, ale bylo to také svědomí. Jaký tajuplný vzestup! Vzešli jsme z tekuté lávy, z látky hvězd, z živé buňky, jež zázrakem vyklíčila, a pozvolna jsme se povznesli tak, že píšeme kantáty a vážíme mléčné dráhy.
Matka nepřenesla na syny jen život, naučila je i řeči, svěřila jim náklad, který se nastřádal pozvolna v průběhu věků, duchovní odkaz, který jí samé byl svěřen do opatrování, skromnou snůšku tradic, pojmů a bájí, jež ztělesňují celý rozdíl zející mezi Newtonem nebo Shakespearem a jeskynním divochem.