Sir Arthur Conan Doyle
Jeden z nejznámějších Doylových holmesovských románů. Z hlediska žánru jde spíše o kriminální historii než o román - Watson jako vypravěč užívá věcného, téměř žurnalistického stylu mluvy a romány sestávají nejen z líčení událostí zachycených očima Watsonovýma, ale také "přepisy" dopisů či telegramů zasílaných Holmesovi z panství rodu Baskervillu, kde Holmes značnou část příběhu není přítomen.
Jak jsem se dočetla, tento román je výjimečný hlavně tím, že Holmes v něm - narozdíl od ostatních holmesovských románů - není v naprostém středu pozornosti a děj románu se nepodřizuje požadavkům této postavy, ale probíhá jaksi nezávisle na něm a naopak je to Holmes, kdo se musí podřídit okolnostem.
Co mi připadalo typické (z mého pohledu až stereotypní) je tedy jednak onen nezbytný element záhady: v tomto případě historická pověst o duchu obrovského krvelačného psa, který na blatech kolem zámku Baskerville vyje a již po několik generací (či století) představuje zkázu příslušníků onoho rodu. Objevují se na první pohled skutečně nadpřirozené, mrazivé a nevysvětlitelné záhady a náznaky, a čtenář si do poslední chvíle není jist, jaké je tedy jejich vědecké vysvětlení. Vědecké - protože viktoriánský detektiv i jeho přítel trvají neochvějně na své největší přednosti - a sice vědeckém a striktně logickém postupu při vyšetřování.
Dalším velice typickým prvkem je pochopitelně postava Holmese jako detektiva. Doyle započal tradici silného elementu postavy detektiva, který vyniká nad ostatní, zejména nad schopnosti policie, svým pronikavým intelektem, neomylnou logikou a schopností dedukce z maličkostí, jichž by si jiný ani nevšiml nebo by jim nepřikládal důležitost. Holmes je postavou kladnou, jakýmsi idealizovaným hrdinou, řečeno jazykem literární vědy, avšak s prvky jisté pýchy na vlastní schopnosti a úroveň, s absolutním sebevědomím a přesvědčením o vlastním úspěchu a nutně zdárném vyřešení případu.
Ukázka Holmesovy schopnosti dedukce:
"Ani zmínky o té lovecké společnosti, Watsone," řekl Holmes s rozmarným, trošinku zlomyslným úsměvem, "ale je to venkovský lékař, jak jste velmi dobře rozpoznal. Myslím, že mé úsudky jsou celkem potvrzeny. Pokud jde o přídavná jména, jichž jsem užil, řekl jsem, neklame-li mne paměť: přívětivý, prostý ctižádosti a roztržitý. Pokud sahá moje zkušenost, jen přívětivý člověk dostává na tomto světě dárky na památku, jen člověk prostý ctižádosti opustí londýnskou kariéru a jde na venkuv a jen roztržitý člověk zanechá po hodině čekání ve vašem pokoji hůl místo navštívenky."
"A ten pes?"
"Má ve zvyku nosit tuto hůl za pánem. Jelikož je to těžká hůl, pes ji drží pevně za prostředek a stopy jeho zubů jsou velmi zřetelné. Velikost čelistí, jak ji ukazuje mezera mezi těmito stopami, je podle mého názoru příliš značná pro foxteriéra, a ne dosti veliká na buldoka. Mohl by to být - a u všech všudy, je to dlouhosrstý kokršpaněl."
Sherlock Holmes na začátku své řeči povstal a mluvil chodě po světnici. Nyní se zastavil ve výklenku okna. V jeho hlase bylo tolik jistoty, že jsem překvapeně vzhlédl.
"Můj milý brachu, jak to, prosím vás, můžete tak bezpečně vědět?"
"Z prostého důvodu, že vidím příslušného psa na samém prahu našeho domu, a v tuto chvíli slyšíte, jak jeho majitel zvoní. [...]"