Můj útěk ze Severní Koreje
Čang Čin-song
Literatura faktu: svědectví oficiálního korejského básníka Čang Čin-songa. Díky jeho prominentnímu postavení a pracovní pozici ve vysoké politice se můžeme dozvědět mnoho o složitém a promyšleném fungování tohoto totalitního aparátu a jeho neprůstřelné propagandy. Vidíme komplikovanou byrokratickou hierarchii sloužící zájmu jediného muže a jeho neomezené moci. Vidíme poslušnost, strach, potlačované kritické myšlení, v rámci pudu sebezáchovy naprostou oddanost, povrchní nebo opatrná přátelství. Kancelář Oddělení jednotné fronty, kde byl autor knihy zaměstnán jako spisovatel, tvořící buďto básně k oslavám Milovaného vůdce Kim Čong-Ila nebo texty napodobující jihokorejskou literaturu, aby se režim mohl snáze infiltrovat do zahraničí, dostala autora do těsné blízkosti samotného vůdce a umožnila mu nejen se s touto žijící legendou setkat osobně, ale také nahlédnout do pravé podstaty stávajícího režimu a do skutečných historických záznamů. Měl rovněž přístup k jihokorejským novinám i literatuře. Všechny tyto vědomosti způsobily, že mohl uvidět skutečnost v pravém, obnaženém světle. Vůdce není tak vzdělaný a ctnostný, jak se říká. Je to nevychovaný ignorant. Vládu mu jeho otec nepředal dobrovolně, nýbrž si ji dlouhodobou promyšlenou manipulací úřadů a intrikami vydobyl a svého otce využíval jako loutku. Vše je přetvářka, lež, nic z toho, co se každý Severokorejec učí od útlého dětství, není pravda.
Čang Čin-song nemohl tuto pravdu unést sám. Svěřil se příteli, důvěryhodnému spolužákovi z univerzity. Naneštěstí mu jednou půjčil knihu, jejíž vynášení ze střežené knihovny bylo zakázáno. Tento spolužák, Jong-min, ji ztratil v metru... a tím začíná zběsilý útěk ze země. Za takový drobný prohřešek totiž hrozí smrt. Nejen viníkovi, ale celé jeho rodině.
Čin-song i Jong-min díky svým znalostem vojenské hierarchie a dobrému vzdělání uniknou pohraniční stráži a dostanou se do Číny. Procházejí mnoha, mnoha útrapami. Neznají jazyk, nemají peníze, neznají nikoho a úřady po nich už jdou. Na pokraji vyčerpání, zmrzlí a vyhladovělí se postupně dostávají dál a dál. Jong-min je po cestě bohužel chycen. Náš autor však nakonec, když už mu nezbývá vůbec žádná naděje, sebere všechnu odvahu, um a kreativitu a spojí se s jihokorejskými novinami, které mu zařídí bezpečnou cestu na ambasádu v Pekingu a odtud cestu do nové vlasti - Jižní Koreje. Tam dodnes pracuje jako spisovatel a šíří povědomí o nejizolovanější zemi světa.
Autor jako dobře situovaný a zaopatřený státní zaměstnanec v Pchjongjangu odjíždí s povolením navštívit své rodné město. Poprvé za mnoho let se setkává s krutou realitou oblastí periferního zájmu. Jedná se o 90. léta, období krutého hladomoru a všeobecné chudoby.
Nemohl jsem také pochopit, když jsem tam viděl kohosi, jak prodává vodu z vodovodu. Když jste si chtěli umýt obličej mýdlem i vodou, stálo to deset wonů, a jakmile jste chtěli jen vodu, stála pět. Jong-nam mi řekl, jako by to bylo na denním pořádku, že umývání obličeje je služba, která se tam objevila až minulý rok. Nejen že tam panoval hlad, ale nefungovalo ani zásobování vodou. Přestože tyto ženy vyvolávaly ,,Voda pro váš obličej!", jejich vlastní obličeje byly umaštěné a špinavé. Bylo deprimující se dívat, jak se musely snížit k tomu, prodávat vodu z vodovodu, a jak jiné ženy, které neměly ani na vodu, musely prodávat svůj nejcennější majetek.
Když jsem zjistil, že bavlněná prošívaná pokrývka, kterou někdo prodával, byla vycpaná filtry z cigaretových nedopalků, nemohl jsem v sobě potlačit znechucení. Žena, která seděla u svého zboží, se soustředila na svoji práci. Kolik použitých cigaretových nedopalků bylo zapotřebí k naplnění prošívané pokrývky? Nemohli dělat něco lepšího? Lidé by neměli být nuceni žít takto: Nežili skutečný život, ale žili jen proto, aby mohli přežít, sami odhozeni jako použité cigaretové špačky. Ale jako by cítila moji přezíravost, stará žena mi začala nadávat a křičela, že ti, kteří nesbírají cigaretové nedopalky, zasluhují smrt.
,,Jen se na mě nedívejte spatra," dodala se zvláštním nádechem důstojnosti.
V odlehlých rozích parku jsem uviděl skupinu bezdomovců, kteří vypadali jako mrtví, nebo jako by právě umírali. Tito muži a ženy již byli jednou nohou v hrobě a ti z nich, kteří byli ještě naživu, pouze čekali na smrt. Několik mužů postávalo nad ležícími těly jako mouchy a čas od času do jejich nehybných těl dloublo hůlkou. Zeptal jsem se Jong-nama, co to dělají. Můj přítel ,,Japončík" se hlasitě poškrábal přes šaty a začal mi to vysvětlovat.
,,Jsou z Oddělení pro mrtvé," řekl tiše. ,,Poslal je sem městský stranický výbor."
,,Oddělení pro mrtvé? Co tím myslíš?"
,,Proč...odstraňují mrtvá těla! Možná že v Pchjongjangu to nemáte, ale výbory ve všech ostatních provinciích je zřizujíc v hlavních parcích u nádraží. Nádražím prochází řada lidí, takže sem přicházejí žebrat, dokud nezemřou."
[...]
Ten večer, během jídla, které připravila Jong-namova matka, jsem musel znovu potlačovat slzy. Hrdě mi vysvětlovala, že mně, svému hostu, může nabídnout půl misky rýže - když uschovala z každého jídla deset zrníček. Vedle rýže tam byl ještě malý talíř nasoleného zelí a nakládaných ančoviček, které mi nabídli, jako by to byla drahá lahůdka. Když jsem se zeptal, za jak dlouho tuto rýži ušetřila, odpověděla, že ,,za tři měsíce". Nemohl jsem uvěřit, že jedli rýži po zrníčkách a ne po porcích. Zamumlal jsem něco na omluvu, že mám bolesti v žaludku z oběda, který jsem snědl ve vlaku.
Jakmile jsem opustil stůl, vyčinil důkladně Jon-namův otec své ženě, že mně jídlo znechutila. Přinesl mi mou lžíci a nutil mne si ji vzít, abych si s nimi opět sedl ke stolu. Vytáhl jsem ze svého batohu importovaný alkohol a masové konzervy, které jsem si přivezl z Pchjongjangu jako dárky na rozlučku.
[...]
Jedním z periodik, které jsem pravidelně čítával, byl časopis "Měsíčník Čoson". Kdykoliv jsem otevřel jeho stránky, byl jsem konfrontován s otřesnými fakty. Byly doby, kdy jsem věřil, že Jižní Koreu coby americkou kolonii ruinoval kapitalistický systém. Bylo pro mě tedy překvapením, když jsem zjistil, že ekonomika v Jižní Koreji byla ve skutečnosti vysoce vyvinutá. Rovněž mě zaujalo, že naše chvástavá hrdost z obdivu mezinárodní komunity spočívala pouze v úspěších našeho Nejvyššího vůdce, zatímco Jižní Korea dala vzniknout mnoha malým a středním společnostem s mezinárodním renomé. Jižní Korea byla terčem posměchu jako ekonomický otrok Spojených států, ale čísla ukazovala, že ve světle světového hodnocení by mohl objem jihokorejského obchodu soutěžit s americkým. Co mě ohromilo a ovlivnilo mnohem více než ideologický zápal nebo propaganda, byl rozdíl mezi severem a jihem: Byli jsme jeden národ, všichni jsme byli Korejci, ale proč byly naše životy tak rozdílné?
S tím, jak jsem se dozvídal o Jižní Koreji a ostatním světě další a další fakta, moje pozornost se opět obrátila dovnitř, směrem k severokorejskému politickému systému. Ačkoliv slogan Oddělení jednotné fronty zněl ,,lokalizace", začernili cenzoři u zahraničních textů svatokrádežné pasáže, které se zabývaly Kim Ir-senem nebo Kim Čong-ilem a jejich lidskou stránkou. To moji zvědavost provokovalo více než cokoliv jiného: Budete-li nenápadně zametat nějaké tajemství pod stůl, lidé to mohou prostě přehlédnout, ale jakmile to budete dělat násilně, zvědavost lidí se jen vystupňuje.
Nejšťastnější chvíle mých pracovních dnů byla přestávka po obědě, během kterého mnoho z mých kolegů opouštělo kancelář, aby se nadýchali trochy čerstvého vzduchu. Když jsem si byl jednoho dne jist, že je kancelář prázdná, položil jsem vyčerněnou pasáž stránky, kterou jsem právě četl, na okenní tabuli. Černé proužky se ve slunečním svitu proměnily v šedé a text, který se pod nimi skrýval, byl najednou čitelný. To, co jsem na této stránce viděl, bylo to nejhorší rouhání, jaké kdy svět viděl. I ty nejnepatrnější detaily - právě proto, že byly tak pečlivě odfiltrovány - nabourávaly moji bezvýhradnou víru v náš systém. Věřil jsem, že občanská válka, která rozdělila naši zem, byla vyvolána invazí z jihu dne 25. června 1950. Díky světlu, které procházelo oknem, jsem se dočetl, že nejen v Jižní Koreji, ale v celém světě, připisovali historikové odpovědnost za invazi nikoliv Jižní Koreji, ale nám.
Na rozdíl od těchto informací vypadalo překrucování naší historie stranou práce velmi uboze. I velikost našeho Nejvyššího vůdce nebyla velikostí morálky a spravedlnosti. Svou autokratickou moc získal nikoliv svojí benevolencí, ale pomocí sobeckých prostředků, jako jsou čistky a popravy svých soudruhů. Když jsem se seznámil s touto stránkou historie, pochopil jsem, že již déle nemohu psát v loajální příslušnosti režimu postaveném na lži.
[...]
Rozdíly v Číně, přestože se jednalo o provinční periferní vesnice poblíž hranic s KLDR:
I když to byli obyčejní čínští vesničané, zdáli se mi být bezstarostní a spokojeni se svými životy. Muži vypadali, že jsou dobře živeni, a ženy byly baculaté jako manželky stranických funkcionářů v Severní Koreji. Některé z nich měly na sobě zlaté šperky. V Severní Koreji by si na venkově nemohl nikdo dovolit takto ukazovat své osobní bohatství, protože by se stal ihned terčem zlodějů. I ve světlých barvách oděvů, které tito čínští vesničané nosili, jsem pociťoval náznaky ekonomické sebedůvěry.
Když jsem se podíval z okna, naskytl se mi děsivý pohled na řeku Tuman a severokorejské území, které se rozprostíralo za ní. Kdybychom nepřeběhli sprintem přes led a kdybychom místo toho váhali, mohli jsme tam beznadějně postávat ještě teď. Možná že Číňané Severokorejce litovali, když se dívali přes hranici a viděli naše svahy, pusté a beze stromů. Dokonce i my dva, kteří jsme právě odtamtud utekli, jsme se lekli, jak nehostinně vypadala krajina, kterou jsme mohli vidět v dáli. I když jsem nerozuměl čínsky ani slovo, zdálo se mi, že mí spolucestující na severokorejský režim nadávají za to, že svoji zemi nechal tak holou.
[...]
Hádka dvou přátel, kteří mají posledních pár peněz a zoufale se snaží přežít v Číně. Nic není tak jednoduché, jak si to původně představovali:
,,Takže ty mně budeš pořád lhát? Co to přede mnou schováváš? Copak jsi měl něco k jídlu, aniž bys mi to řekl?" Jong-min se vyhnul mému pohledu, utrhl nějakou trávu a začal trhat její stébla na dlouhé proužky. Byl jsem znechucen pouhým pohledem na jeho prsty trhající trávu. ,,Řekni mi!" naléhal jsem na něho. ,,Podívej se na mě! Jestli jsi něco jedl, řekni mi to rovnou."
Jong-min hodil zbytky stébel na zem a oprášil si ruce. ,,Ano, utratil jsem posledních deset jüanů," řekl. ,,Použil jsem to na něco opravdu důležitého. Tak co s tím budeš dělat?"
Vrátil jsem mu to: ,,Nevymlouvej se na něco 'opravdu důležitého'. Jestli jsi něco jedl, prostě to přiznej jako muž."
,,Dobrá! Ano, udělal jsem něco, aniž bych ti to řekl. Koupil jsem břitvu."
Jong-min vytáhl břitvu z boční kapsy svého saka. Chtělo se mi zvolat ,,Proč?", ale slova mi uvízla v krku. Když se bojíme, co budeme příště jíst, proč kupoval břitvu? Proč koupil břitvu, aniž mi o tom řekl?
Jeho oči byly plné slz, když pokračoval: ,,My se nikdy do Jižní Koreje nedostaneme. Neměli jsme rozum, když jsme o tom vůbec uvažovali. Věřil jsem, že když potkáme někoho z Jižní Koreje, všechno se vyřeší, ale není to pravda. Už jsme na ulici několik dnů a určitě nás brzy chytí. A co pak? Nemám strach o svůj život, ale strana zničí i moji rodinu, jestliže nás pošlou zpátky a přinutí nás k přiznání. Takže jsem koupil tuhle břitvu, abych se zabil, aby ti bastardi nedostali to, co tak moc chtějí."
Jeho slova mi vyzváněla v uších a to vyzvánění ne a ne ustat. Když jsem ho viděl, jak svírá v dlani břitvu, převládl ve mně impuls se zabít jako první, ze vzteku. Když jsem si uvědomil, že břitvu drží člověk, který je jediným zdrojem mé síly, byl jsem bezmocný. Nedostatek naděje je mnohem horší než nedostatek peněz.
[...]
Co udělá s člověkem hlad? To Čang poznal během svého útěku velmi dobře:
Úporně jsem se snažil rozhodnout, co bude mým dalším krokem, ale můj mozek se nebyl schopen soustředit na jakékoliv rozhodování. Bez ohledu na mé odhodlání sebrat veškeré své myšlenky, měl jsem v hlavě stále prázdno. Bylo bolestné myslet na to, že jsem nejedl již několik dní, až mě popadla náhlá touha najít nějakou stáj a zakousnout se do sena. Když jsem si tento podivný impuls uvědomil, přišla mi na mysl jedna z mých básní. Byla založena na příběhu, který mi vyprávěla nějaká mladá žebračka doma v Severní Koreji. Procházel jsem se po Pchjongjangu, když jsem ji uviděl na ulici. Věděl jsem, že kousek odtamtud byl stánek s jídlem, a tak jsem se jí zeptal, čeho by se chtěla nejraději najíst, co by mohla třeba přinést svým sourozencům. Když jsme kráčeli ke stánku, vzlykala a vyprávěla mi svůj příběj.
NEJLAHODNĚJŠÍ VĚC NA SVĚTĚ
Před třemi měsíci řekl mi bratr,
že nejlahodnější věcí na světě
je kukuřičný klas;
Před dvěma měsíci řekl mi bratr,
že nejlahodnější věcí na světě
je pražená kobylka;
Před jedním měsícem řekl mi bratr,
že nejlahodnější věcí na světě byl sen,
že včera večeřel.
Kdyby dnes můj bratr žil,
co by mi řekl tento měsíc, i příští,
že je nejlahodnějším na světě?
Když jsem tuhle báseň dopsal, zhasl jsem stolní lampu a rozplakal se. Kdybych to neviděl na vlastní oči, hrůza v dětských očích a její naděje byly tak žalostné, stejně jako slova na popsané stránce. Nenáviděl jsem skutečnost, že tato dívka i její bratr trpěli hladem, a styděl jsem se za sebe. Ale když jsem zjistil, že jsem ve stejném stavu, jako byla hlavní postava této básně, nebylo to již tak emocionální ve smyslu, v jakém jsem ji napsal. Byl jsem nepřítomen a bezmocný. Zdálo se mi, že moje smysly, kdysi naladěné na nejjemnější zvuk šustění listí, se scvrkly a byly rozdrceny chladnými větry. V hladu nebyla žádná poezie. Severní Korea byla státem bez poezie.