Život a dílo skladatele Foltýna

Karel Čapek

Jedná se o poslední Čapkovu knihu, napsanou v roce 1938. Předlohou pro osobnost skladatele Foltýna mu zřejmě byl neúspěšný pražský umělec J. L. Horner, který si umínil vytvořit operu Král Lear. Zmínku o něm četl Čapek ve vzpomínkách Karla Sabiny.

Knihu autor nedokončil kvůli náhlé nemoci, která jej stála život. Torzo knihy dopsala jeho manželka, herečka Olga Scheinpflugová.

Poprvé je u Čapka hrdinou člověk nečestný, samolibý, přesvědčený o své výjimečnosti a hudební genialitě, kterou nemá jsouce pouhým diletantem.

Tímto dílem překročil tradici českého meziválečného románu. Předpokládal, že čtenář hrdinu na základě výpovědí sám analyzuje utvoří si vlastní názor a syntetický pohled na hrdinu. Tato tvůrčí metoda se stala podnětem pro nové autory (Havlíček, Řezáč).

Kniha je mozaikou výpovědí různých osob, kterým Bedřich Foltýn vstoupil do života. První je spolužák z gymnázia. Líčí Bedřicha jako chlapce bledého, nápadných krásných a pěstěných vlasů. Toužil vynikat, ale tréma a neschopnost mluvit před učitelem mu znemožnila jakýkoliv úspěch. Béda se uzavřel světu, tiše nenáviděl spolužáky a školu vůbec. Šimek s ním uzavřel přátelství a pomáhal mu s učením. Bedřich se mu jednou u sebe doma svěřil, že je pianistou. Předvedl na klavír nějakou svou improvizaci plnou extatických pohybů, ke hře musel mít svůj fialový frak.

Druhou svědkyní je jeho první láska z gymnázia. Okouzloval ji řečmi o sobě, o své hluboké uměleckosti a nepochopení světem, svým velkolepým úmyslem napsat veliké dílo, operu. Jiřina hltala každé jeho slovo a on ji označoval za svou velkou inspiraci. Přemluvila jej, aby jí zahrál Ariela – svůj koncept opery. Přišel k ní, hrál převzaté skladby, Chopina apod. Ona však trvala na tom, že chce slyšet jeho skladbu. Trému a neschopnost zakryl rozčilením a momentální uměleckou nemohoucností. Tehdy jí připadal nehezký, ubohý, nehodný úcty. Patrně to vycítil, označil ji za měšťačku, uraženě odešel a lásce byl konec.

Mladí lidé se zajímají víc o sebe než o kohokoliv druhého; druzí lidé jsou jim spíš jen záminkami, na kterých si uvědomují svůj osobní život.

Dále vypovídá Foltýnův spolubydlící z univerzity, kterém Foltýn sdělil, že komponuje symfonickou báseň Ariel. Zvláštní, jak se z velkých slov dají snadno dělat velké myšlenky! Zjednodušte některým lidem slovník, a nebudou vůbec mít co říci! Student Foltýnem jednoduše pohrdá a jeho hraní na umělce hodnotí s nadhledem vzdělaného člověka. Nevím, kde sebral teorii, že všechno umění pramení z erotické prasíly a náleží do oblasti sexuální aktivity. Umělec je posedlý erotickým božstvím, tvrdil; tu frenezii prý nemůže vyjádřit ani vyžít jinak než tvořením, tvůrčí bolestí a rozkoší. Tak to nemá dělat veřejně, zlobil jsem se; ale Foltýn se nedal. To je právě to, říkal: každé umění exhibicionismus.

Foltýn měl na jednu stranu velikou ctižádost dostat se do bohaté společnosti a být uznáván a milován, na druhou stranu se často stavěl jako bohém pohrdající vším kromě umění.

Dále o něm mluví jeho manželka Karla. Seznámili se na plese a velmi záhy se vzali, ona protože byla zamilována a on zřejmě proto, že dostala věnem pět otcových domů. Přestěhovali se do velkého bytu se služebnou, a Foltýn začal žít ve velkém stylu na účet tchána. Karla byla prostá, naivní domácí putička a proto se snažila všechny výstřednosti a manýry svého muže tolerovat a chápat. Po delší době, kdy sám nic nevydělal a vymlouval se na potřebu tvořit a komponovat, došla manželce trpělivost a dávala mu peníze na příděl. On je však vždy záhy utratil v hospodě s pochybnými přáteli. Jednu dobu zval k sobě domů přátele na hudební večery U Foltýnů – tmelil zde zoufale umělou snobskou společnost, chtěje být zván mistrem, mecenášem, svrchovaným umělcem. Občas se spustil s nějakou zpěvačkou – s jednou zajisté proto, že se dověděl, že si začala s několika známými umělci a chtěl se k nim jejím prostřednictvím takto přidružit.

Foltýn nalhával sobě i okolí, že komponuje a usilovně pracuje na velké opeře. Pravda ale byla ta, že neměl za mák vlastní invence. Komponování jen předstíral, vykrádal nápady svých kamarádů – zkrachovalých hudebníků, nebo studentů konzervatoře, jimž byl mecenášem, a z těchto kousků pak lepil svou ubohou operu. V jisté fázi ji předložil uznávaným kapacitám k opravě instrumentace, ale dostalo se mu pouze posměchu, že je dílo paskvilní, nesourodé, často nelogické a bez hudebního řádu. Foltýn (uměleckým jménem Beda Folten) byl však ve své naivitě nepoučitelný. Za celý život nebyl s to vydělat vlastní prací peníze, nebýt manželky, stal by se z něj žebrák.

Závěr napsaný Olgou Scheinpflugovou vypadá asi takto: Pochybní kamarádi Foltenovi se domluví, že mu umožní provedení jeho opery pro vlastní pobavení a povyražení. Složí se a pronajmou sál, zaplatí hudebníky a zkoušky na operu. Všichni se sejdou na generálce a celá slátanina Foltýnova je provedena. Obecenstvo bouří a tleská, co mu síly stačí a Folten se zalyká blahem nad svou slávou a uklání se. Najednou mu však dojde děsivá pravda – oni neryčí uznáním, ale smějí se mu! Všichni se mu vysmívají a baví se na jeho účet. Prohlédnutí a následné shledání marnosti všeho jeho snažení je tak fatální, že se Folten zblázní a zbytek života stráví za zdmi blázince.

„Podívejte se , Foltene, tohleto nejde. Jak jste sám ráčil výtečně podotýkat, umělecké dílo má být jako z jednoho kusu. Tohle, čemu říkáte libreto, vypadá, jako by to psalo pět lidí. Jako byste vzal pět textů, každý od někoho jiného, a bídně to po kouskách zpatlal dohromady. Nemá to hlavy ani paty. Nemá to souvislý děj. Každá scéna má jiný sloh, jinou intonaci a jiné figury... Můžete to zahodit, Foltene!“

...Bylo mi ho skoro líto; zřejmě neměl ponětí, jak je to všechno už opotřebováno.