Román z roku 2005. Ačkoliv sám autor je narozen teprve v roce 1967, zpracovává mistrně jako jeden z mála naši nedávnou historii, kterou paradoxně sám nezažil – kolektivizaci českých vesnic v 50. letech 20. století.
Celý příběh se odehrává v současnosti, v horkém létě v okolí Třeboně. Pavel Straňanský je genealog a archivář, který se živí sestavováním rodokmenů. Je tedy jakousi knihovnickou šedou myší, stále mezi prastarými knihami, utváří si své databáze – své poklady – v laptopu, který nosí stále s sebou. Dostává však od jistého pana Šrámka neobvyklou zakázku – má vypátrat okolnosti zatčení několika rolníků během kolektivizace pozemků. Straňanský tak postupně odkrývá dávno zapomenutá nepřátelství způsobená zrůdnou mašinérií komunistické ideologie. Čím dál méně je odhodlán dokončit zadání a být tak zodpovědným za zničenou kariéru muže kvůli zlu, které snad už ani nechce být vytahováno na světlo. Když odevzdání materiálů definitivně odmítne na prosbu Rozálie Zandlové, matky tehdejšího iniciátora kolektivního zemědělství v obci Tomašice, přičiní se o to paradoxně jistá Daniela, která se Straňanským tráví léto pod záminkou pátrání po vlastních předcích z matčiny strany. V závěru knihy se však dovídáme, že je tato Daniela vnučkou sedláka Jirchy, jednoho z těch, jimž byl statek násilím vyvlastněn a jenž si za svou nálepku „kulaka“ odpykal léta ve vězení. Daniela spatřuje v udání dědečkova dávného soka zadostiučinění a symbolické očištění rodinného stigmatu, jež si s sebou nesla ještě i ona (nemožnost studovat). Romantický vztah, který mezi oběma opatrně klíčí po dobu letních pátrání se po tomto zjištění rozplyne – ačkoliv Straňanský snad chápe Danieliny důvody, není schopen jí odpustit podvod, jímž mu nenápadně vzala nashromážděné dokumenty, okopírovala je a odeslala panu Šrámkovi.
Dílo je realistickým vykreslením průběhu kolektivizace české vsi v 50. letech, autor v souladu s povahou své hlavní postavy podává celou tehdejší situaci věcně, stylově poněkud stroze s použitím faktů i autentických výtahů z obecních kronik a archivů (tyto citace jsou zvýrazněny použitím odlišného fontu Courier).
Jakub Jircha, Tomašice čp. 8, výměra 31 ha. Odsouzen k 5 letům těžkého žaláře, k propadnutí celého jmění, zákazu pobytu v dosavadním bydlišti, peněžité pokutě a ztrátě občanských práv.
Zavřel jsem oči a v duchu jsem se pokoušel přeříkat, kolik panovníků, válek a režimů přestál rod Jirchů ve své chalupě. Bylo jich dost. Až lidově demokratické zřízení z roku 1948 Jakuba Jirchu, svobodného sedláka, odrovnalo, a to za necelé tři roky.
Popisnost včetně odborné architektonické terminologie:
Hledal jsem čp. 12, rodný dům Rozálie Zandlové. Pár kroků a stál jsem před ním. Obyčejné staveníčko, s průčelím dost necitlivě poškozeným modernizacemi. Černé obkladačky kolem malých oken. Palubkové dveře s barevným sklem přehrazeným rádoby uměleckou mřížkou, svařenou z ocelové kulatiny. Prodáno dědicem někdy v sedmdesátých letech. To jsem si zjistil předem. Raději jsem šel dál po malé návsi, k nádherné usedlosti čp. 7, zchátralá, ale staré štukové motivy stromů ve štítě byly zachovalé. Klenutá brána, omítka místy opadaná až na cihly. A zděná sýpka se štěrbinovitými větracími otvory.
V přímé řeči se objevují místní interdialektové výrazy, hovorová čeština, sem tam i vulgarismy pro dokreslení autenticity.
„Zjistils mi něco?“
„Jo, včera jsme seděli v Budějicích s klukem, co jezdí linku do Pelhřimova. Ale bydlí tam, v tom městečku, jaks řikal. A zná toho chlapa. Zandl? Nebo jak?“
Vypravěčem je sama hlavní postava Pavla Straňanského, jde tedy o vypravěče personálního. Díky tomu zjišťujeme mnoho jeho duševních pohnutí a motivací, např. přemítání o smyslu vlastního počínání:
...nalila se do mě všechna úzkost z té chvíle, kterou jsem nedokázal přidržet ani na vteřinu. A hluboký smutek a marnost, jakou to má všechno cenu...na malém monitoru malého počítače svítila jména lidí, které už nikdo nezná, které nikdo neviděl, nemají tváře, většina už nemá ani příběh, jen data narození a úmrtí, kolíbky a hroby, kolíbky a hroby, pořád dokola a já je vytahuju na světlo z plesnivých knih archivů a lidi mi za to platí...
Nalezneme zde i vtipné momenty:
„Vy jste taky hasič?“
„Jasně. V Touchově je skoro každej v hasičským sboru.“
„A co hasíte?“
„No hlavně žízeň...“ zasmál jsem se, „ale vážně, jezdíme občas i na soutěže.“
„A co je tedy v tý tajný kronice?“
„Právě že nic, v tom je ten vtip,“ zasmál jsem se, „nebo spíš ta tragédie. Jako politicky nespolehlivýmu Markytovi kroniku po osmašedesátým vzali,“ ztišil jsem trochu hlas a naklonil se k ní přes stůl, „vždyť jste ho znala, byl to tyl písmáka, byl to jeho život, radost. Tak dlouho mu dohled z okresu vyškrtával a opravoval zápisy, až začal psát, jak chtěli. Ale už mu to nebylo nic platný, neměl kam psát. Tak si koupil knihu s prázdnejma stránkama a nadepsal ji Kronika obce Tomašic. Psal si prostě svoji vlastní kroniku, kterou mu nikdo necenzuroval, nikdo nekontroloval, nikdo mu tam nedopisoval komentáře se správnou interpretací dějin.“
„A jak tedy psal?“
„Vzal to od Masaryka, přes protektorát, měl různý výstřižky z novin, starý fotky, ale on naprosto přejal ten jejich komunistickej slovník! Chápete? O padesátých letech už nepsal jako o kruté době pro vesnické hospodáře, ale jako o socializaci vesnice, jako o prosazování pokrokových myšlenek na venkově. Že lidi postupně pochopili výhody družstevního zemědělství... a o roce šedesát osm už psal jako o bratrské pomoci Sovětského svazu, o pomýlených lidech, kteří správně nepochopili situaci a naletěli Dubčekovi, nechali se svést politickými dobrodruhy...“
Hájíček jako prozaik dozrál, zabydlil svůj text množstvím postav a každé vtiskl osobitou tvář i charakter. Je záhodno jmenovat ho vedle největších současných zjevů naší literatury. Je jazykově kultivovaný, má smysl pro dramatičnost událostí a svou pointu umí „udržet“ do posledních odstavců vyprávění. (Milan Jungmann, Tvar)