Povídkový soubor z roku 2004. Obsahuje 9 povídek, které pokrývají obrovskou časovou plochu (od biblických dob až po dobu poválečnou 20. století), avšak jsou důsledně propojeny tématem židovství, ústřední postavy jsou vždy Židé. Soubor ukazuje postoje společnosti vůči Židům, takřka se neměnícím po staletí navzdory pestrým společenským proměnám. Povídky jsou chmurného, baladického charakteru.
Evangelista
Starý muž žijící v bídě a chudobě na počátku našeho letopočtu je pravým autorem příběhu o Ježíši, jehož byl svědkem jako dítě. V jeho verzi však je Ježíš nemanželským synem znásilněné Marie, prosťáčkem, který kudy chodí, tudy vykřikuje nesmyslná proroctví. Je ukřižován jako mladinký, asi sedmnáctiletý hoch.
Příběh se rychle roznese mezi lidmi, kteří si jej však upraví k obrazu svému tak, aby jim přinášel naději, kterou tolik potřebují. Ezechiel, mladý chlapec, který je obdivovatelem a jediným přítelem starého spisovatele, chce kráčet v jeho stopách a navzdory znechucení, které kmet pociťuje vůči deformaci jeho původního díla, chce Ezechiel napsat příběh právě tak, jak koluje mezi lidem, neboť si uvědomuje sílu poselství naděje a lásky, které Ježíšův příběh přináší.
„Znásilnili ji všichni tři?“
„Myslím, že jen ti dva, ale jistý si nejsem.“
„A dál, co bylo dál?“
„Viděl jsem v životě ještě hodně krutosti. Neštěstí, umírání, smrt... Ale nikdy, už nikdy jsem neviděl nic strašnějšího, než záda těch dvou ubohých lidí, když odcházeli z toho místa. ...
Porodila syna, ale to už byl Josef dávno mrtvý. Oběsil se dva dny po tom znásilnění. ... Dítě navíc nebylo úplně normální, ani nemohlo. Byl to takový prosťáček boží, hodný, ale taktak že se vůbec naučil mluvit. Však také jaký div, když po tom všem jeho matka byla jako hluchoněmá a asi i pološílená. Navíc se nápadně lišil už na pohled, měl totiž žluté, vlastně skoro bílé vlasy.“
...
„Řekněte, pořád se ještě cítíte vinen?“
„Jistě. Ale který Žid se tak necítí? A který člověk opravdu není?
„Tak vidíte. Můj Ježíš přijde s otevřenou náručí, aby nás té viny zbavil. Stačí vztáhnout ruku a všechno bude dobré nebo alespoň lepší. Není v tom veliká naděje?“
Kapustňák
Příběh o chlapci, který žije bez matky s otcem rybářem a zlou babičkou, s druhou ženou rybářovou a jejich dvěma dalšími dětmi. Babička chlapce zjevně nenávidí. Jeho matka totiž byla Židovka, zemřela při porodu a zanechala tu chlapce, na pohled i povahou zvláštního. Protože mu nechtěla říct, kdo byla ve skutečnosti jeho matka, naznačila jen, že přišla zdaleka, že ji její otec přivezl z moře, a chlapec nabyde dojmu, že tedy jeho matka musela být mořská panna či siréna. Denně tedy chodí k břehu moře a vyhlíží její znamení, o kterém si je jist, že musí přijít. Když je jednou od babičky opět krutě zbit a zavřen do sklepa, najde při příští návštěvě břehu krásného papouška. Je přesvědčen, že to je to znamení a vrhne se z útesu do moře. Jeho tělo najde otec, když se následujícího rána vrací z rybolovu.
Neměl matku, nikdy ji neviděl, zemřela při porodu. A otec, její syn, měl k němu stejně jako ona sama zvláštní vztah. Dalo by se říci, že i on se mu vyhýbal. Nerad s ním mluvil, nerad mu odpovídal na otázky a nerad se na něj i díval. A na moře ho brát nechtěl, přestože chlapec už měl na to věk. Bylo mu sedm let a čekal na to s celou svou dychtivostí.
Hauzírník
Šimon Pascheles je Židem, který nedávno ovdověl. Chodil s nůší za obchodem daleko za vesnici. Jednou se po cestě zastavil v lese, aby se vykoupal v jezeře. Vtom se objeví Maryška od nich z vesnice, která má pověst poběhlice. Židovka to není. Chce na Šimonovi, aby ji svedl, a on, ačkoliv nechce s brání se, nakonec podlehne. Maryška pak chce jít všude s ním, chce, aby si ji Šimon vzal za ženu. On odmítá, stále ještě miluje svou Ester, navíc by to nebylo možné spojení a k tomu její pověst...
Maryška se však urazí a vyhrožuje, že poví lidem, co se mezi nimi stalo, když si ji nebude chtít vzít. Zrovna se nějací lidé po cestě blíží. Šimon ji varuje, že jej určitě zabijí a kdo ví, co pak udělají s ní. Ona však přece jde. Šimon je vzápětí skutečně zabit, Maryška se skryla a potom přišla k jeho mrtvému tělu:
„Tak vidíš, vidíš, co jsi zavinil. To ty za to můžeš. Ne já. Já jsem tě chtěla milovat, chtěla jsem tě mít ráda. Víš? Ale ty jsi mi ublížil. A všechno jsi zkazil, rozumíš? Všechno, všechno, všechno... Ty jeden hloupý, paličatý Žide.“
Štěstí
Druhá světová válka v Rusku. Obyvatelé malé vesničky umírají hladem. Vyšlou dva muže, jedny z mála, kteří zde ještě zbyli, aby jeli do týden vzdáleného města prodat jejich sesbírané cennosti a předměty a koupit za ně trochu jídla. Jsou to Žid Abram Abramovič a Rus Ivan Ivanovič. Nemají se rádi, ale cestu absolvují. Na zpáteční cestě se k nim večer připlíží mladá špinavá dívka, zřejmě hodně primitivní, s malou slovní zásobou, vyhladovělá, a přerývaně vypráví něco o vypálené vesnici Němci. Dostane od nich trochu chleba a nabídku, že může jet s nimi, ale poté, co se ji Ivan v noci pokouší znásilnit, zase uteče. Když muži dojedou do vesnice, spatří, že je vypálená a všichni jsou mrtví, včetně Abramovy ženy a pěti dětí. Zmoženi usnou, cesta byla zbytečná. Vzbudí je bití od Němců, kteří se z nich snaží dostat, kde je ta holka. Když však vidí, že vezou jen trochu jídla, pochopí, že z nich asi žádnou informaci nedostanou, a oba zastřelí. Před smrtí si oba uvědomí, že jejich vzájemná zášť je pryč a že vlastně hrubé chování Ivanovo způsobilo dívčin útěk, díky němuž se zachránila (alespoň prozatím). Měla štěstí.
Ivan dál nevraživě koukal na Žida, jak se ráno, v poledne a večer modlí nebo co to vlastně dělá, jak tou svou hatmatilkou něco brebentí a komicky se kývá. ...
Abram zase s neztenčenou nechutí sledoval Rusa, jak se pořád drbe špinavou prackou na holé hrudi i jinde, neumyje se, ani když má možnost, a jak žere. Ano žere, jinak se to nedá říct. Žere a sežere všechno, co mu přijde pod ruku, zasmrádlý špek, nezralá jablka... Krká a prdí a po večerech pije kořalku.