Hrdý Budžes

Irena Dousková

Román z roku 1998 zprostředkovávající smutné období husákovské normalizace očima osmileté holčičky Helenky Součkové, outsiderky, která jazykem malého, ale citlivého a vnímavého dítěte popisuje události kolem sebe tak, jak je vidí. Vyzdvihuje tak věci, které se zdají být podstatné z jejího úhlu pohledu a čtenář tak často pozoruje různé závažné události související s tehdejším režimem, které však Helenka zmiňuje jako by jen tak mimochodem.

Originální na formě dílka je jazyk, volený tak, aby odpovídal mentalitě a vyjadřovacím schopnostem osmileté dívenky, žijící v českém Ničíně nedaleko od Prahy. Helenka je introvertní typ, který se však jen tak nedá a nepřízeň osudu, který k ní často není milý, dokáže nahlížet velmi silně a sportovně.

Román je výrazně autobiografický, hrdinkou příběhu je vlastně sama autorka. Osudy její rodiny jsou totožné s rodinou v příběhu.

A včera zase nám řekla: „Děti, stalo se něco moc smutného, vaše spolužačka Olinka Hlubinová umřela, protože byla moc nemocná od srdce.“ A tak jsme se všichni lekli a pak jsme šli domů. A já teď na to pořád musím myslet.

Ta Olinka sice neni z druhé B jako já, je z áčka, ale stejně. Má takový krátký černý vlasy a hrozně hezky kreslí. Já ji ani moc neznám, ale pani učitelka nám hodněkrát ukazovala výkresy, co Olinka kreslila, protože jsou hezký. Teďka umřela, tak už ji asi neuvidím, ale ty výkresy může pani učitelka klidně ukazovat pořád. To je dost divný.

Doma jsem to hned vyprávěla a ptala jsem se, jak to, že umřela, když to je malá holčička, protože já už vím, že někdo umře a pak už nikdy nepřijde domů ani nikam, ale hlavně, když je starej. A taky jsem se ptala, co to je od srdce, a prej je to tak, že srdce je nejhorší nemoc. Jak má někdo srdce, tak skoro určitě umře. Máma mi pak dala dvě sušenky, asi proto, že jsem byla smutná jako pes. Tak mám radost a pořád jsem smutná.

Já jsem si hned zase připadala jako ten papoušek, co jsem ho nedávno viděla v jednom přírodopisným filmu. To byl totiž takovej papoušek, co už málem chcíp a co neni jako ostatní papoušci barevnej a šišatej, ale je jenom hnědej a kulatej a ještě ke všemu neumí pořádně lítat. Jenom utíká po zemi, takže to má hrozně špatný. Bydlí na jednom ostrově v Austrálii a už je ho děsně málo. Teď prej je trochu zachráněnej, ale neví se, jestli přece jenom nechcípne kvůli lidem, jako už se to stalo různejm jinejm zvířatům. Byl to moc smutnej film.

Jak jsem začala přemýšlet, tak jsem přestala jít a zůstala jsem stát za rohem zrovna u shnilýho vrabce. Tam je totiž ve zdi takový malý, zamřížovaný okýnko a na něm, za tou mříží leží chcíplej vrabec. Už je tam hrozně dávno a zbyla z něj skoro jen kostra. Já se ho trochu bojím, ale trochu mě to zase zajímá, tak se většinou jen tak zdálky rychle jedním okem podívám, jak to s ním je, a honem jdu pryč. Radši nikdy nejdu až k němu. Jenomže jak jsem se zamyslela, tak jsem se mu zapomněla vyhnout a najednou jsem stála rovnou u něj. Honem jsem zavřela oči, ale už jsem ho stejně viděla. Tak jsem je zase otevřela a řekla jsem si, že když jsem se dokázala podívat na shnilýho vrabce, dokážu taky Lugarovi říct, kolik lidí se vejde do Fifíka. Pro Budžese by to byla úplná hračka.

Helenčini rodiče oba pracují jako herci v divadle. Protože ani jeden z nich není ve straně a od podobných záležitostí se poměrně distancují, má především její matka se zaměstnavatelem potíže. Nakonec dostane z divadla výpověď a nepomůže ani soud, který je podplacený. Všechno už vypadá velmi bledě, když na konci knihy dostane celá rodina nabídku bydlet v Praze v bytě po tetě, která konečně po mnoha letech dostala povolení k cestě do Ameriky, a už se pochopitelně nehodlá vrátit. Celá rodina se tedy stěhuje.