Komedie Osvobozeného divadla z roku 1936. Zfilmováno o rok později pod názvem Svět patří nám, což je jedna z ústředních písní divadelní hry. Děj je zasazen do současnosti (tedy do roku 1936) a poukazuje na vzestup moci fašismu, na nebezpečí politického fanatismu a propagandy. Zároveň odsuzuje rostoucí kontrast mezi bohatou vrstvou majitelů závodů a kapitalistů a chudobou dělnické třídy.
Hlavní postavou je Josef Klokan, který je mužem, který byl nalezen na železniční trati v bezvědomí a trpí ztrátou paměti o své identitě. Doktor Alex mu udělá plastiku obličeje, navštíví ho Dexler, který má v plánu najít vhodnou osobu pro propagandu tvrdé ruky a nového pořádku. Klokan, který jako by nemá minulost, za to ho z novin zná prakticky každý, by byl skvělým adeptem, ten se však odmítá namočit do špinavostí.
DEXLER: ... O vaší osobě ví každý, ale o vaší minulosti nikdo, ani vy. A to je základ pro politickou kariéru. Mnoho politiků by za to dalo jmění, kdyby měli tak čistou minulost jako vy.
...
Vždyť přece národ není shromáždění učenců, nýbrž masa lidí, kteří myslí co nejméně. U lidu rozhoduje daleko víc citové rozpoložení než chladná rozvaha. U lidí přemýšlejících a vzdělaných je propaganda vedle. A proto právě ji mohou dělat.
Po nějaké době Dexler najde svého člověka a dostane ho mediální propagandou na vrchol vlivu – je to Kazimír Konrád, hlásající práci a chléb pro lid, zavedení nového řádu a pořádku do země (jakási paralela s Hitlerem). Josef Klokan se naopak staví do opozice, má svou pozici mezi funkcionáři podniku Noel a mluví za dělný lid. Dojde ke stávce dělníků, ti jsou však uvězněni „kazimírovci“ v továrně, aby vyhladověli, poněvadž kdyby opustili svá místa, lidé Kazimíra Konráda mají příkaz obsadit jejich pozice a vzít jim tak práci. Klokan podporuje dělníky k vytrvalosti a odvaze. Nesmějí se nechat vyprovokovat k násilí, protože pak by byli těmi narušiteli pořádku oni a kazimírovci by proti nim měli pádný argument a oprávnění zakročit.
Klokan jde vyjednávat s paní Noelovou, továrníkovou, která spolupracuje s Dexlerem a jeho lidmi. Chce jí vysvětlit, že toto spojení je špatné, že by měla uvažovat lidsky a myslet na životy dělníků. Náhodou však u ní uvidí vycpaného psa, a pozná v něm svého psa z dětství jménem Klokan – jediná asociace, která se mu pro zranění vracela. Zjistí tak, že je ztraceným synem paní Noelové Emilem, který se jako dobrodruh vrací do města. Paní Noelová jej chce přijmout zpět, Klokan je však věrný svým přátelům z fabriky a svým ideálům, proto odejde.
V závěru Klokanovi lidé obsadí rozhlas a varují všechen národ a dělníky, aby se sjednotili v boji proti nebezpečným kazimírovcům, jelikož se našly důkazy o jejich zbrojení (skladiště zbraní náhodou našli níže uvedení Krev a Mlíko v domnění, že se vloupali do skladu potravin v konzervách).
Epizodní role chlapíků jménem Krev a Mlíko zde hrají Voskovec s Werichem, kteří se setkají při automobilové nehodě a předstírají, že jsou oba zámožnými muži, později se setkávají periodicky náhodně vždy v horším a horším stavu, až už mají na sobě jen cáry a nemají ani kde spát, ani co jíst. Celkově pochmurný a vážný příběh odlehčují svými dialogy.
KREV: A jak to přijde, pane, že když já měl vermut a vy taky vermut, že já jel správně a vy jste jel blbě?
MLÍKO: Protože já počítám s chybou protijezdce, víte? Vidím protijedoucího, řeknu si: Ten vyhne blbě, tak vyhnu blbě dřív než on.
KREV: Jenže já jsem vás ve své duševní úrovni zklamal. Já vyhnul správně!
MLÍKO: Máte jezdit podle své přirozenosti, a ne podle předpisů!
...
KREV: Nemyslete si, pane, že mně snad záleží na takovém jednom sporťáčku. Já při svém postavení si mohu dovolit třeba deset takových bouraček do měsíce, když na to přijde, víme?
MLÍKO: Chce snad nadhodit, že já si z toho něco dělám, že jste mi můj roadster vou nepříčetností zničil? Jde mi jen o to, že nerad ruším slovo, a slíbil jsem, že ještě dnes budu v Kitzbühelu. Mám tam totiž schůzku se Simpsonem Třetím.
KREV: Ach, vy také jezdíte na wintersporty do auslandu?
MLÍKO: Přece se nebudu otravovat v inlandu.
-později se setkávají již v obnošenějším šatu-
MLÍKO: Patrně na randíčko s dívkou z lidu, ne? Že jste tak šoufl oblečen...
-když už nemají ani jídlo ani nocleh-
MLÍKO: Opakuji: dopoledne k ledvinkám výhradně lahvové pivo!
KREV: (zarazí se) Řekl jste dopoledne? Pak mezi námi došlo k ledvinkovému nedorozumění. Já měl na mysli ledvinky večerní!
MLÍKO: Ach, vy myslíte souper?
KREV: Nebo diner.
MLÍKO: Já myslím gabler.
KREV: Ach ovšem, hovoříte o ledvinkách dušených, potažmo restovaných, na kmíně?
MLÍKO: Ale kmínu ne moc, jen tak aby občas v zubu uvázl.
KREV: Správně. A vaši nejbedlivější pozornost, právě tak jako pozornost kuchařovu, bych si dovolil obrátit na kvalitu omáčky.
MLÍKO: Ano, omáčka nesmí být hustá...
KREV: ...zahoustlá!
MLÍKO: Nesmí být však ani řídká, nýbrž...
KREV: ...zahoustlá!
MLÍKO: A to zahoustlá tak, aby rohlíkové sousto, vhozené do té omáčky, se jen tak pomalounku sklápělo.
KREV: Proč? Protože hustota omáččina brání řečenému rohlíkovému soustu ve volném pádu.
MLÍKO: Ano, nebo chcete-li, obráceně: gravitaci či přitažlivost zemskou, jíž podléhá ono rohlíkové sousto, brzdí adhese sosu.
KREV: To je ona tolik želaná sosální adhese!
MLÍKO: Sosální adhese je zkušebním kamenem umu kuchařova.
-závěr hry – hlasatelka Markéta ilegálně svolává lid rozhlasem:
MARKÉTA: Haló, haló! Voláme všechny dělníky v městě i na venkově, voláme železničáře a dělníky na tratích. Demokracie v nebezpečí. Kazimír Konrád chystá násilný převrat. Byly objeveny zbraně pro Pruhované Košile. Voláme celý národ. Padesát tisíc Pruhovaných Košil na cestě do města chystá ozbrojený převrat. Odzbrojte Pruhované Košile. Zatkněte Kazimíra Konráda. Voláme všechny dělníky, voláme všechny občany, voláme celý národ! Pomozte bránit demokracii!