O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách
Převyprávění autorových oblíbených indických bajek, vydané 1945. Bajky nesou nadčasová moudra, pro děti mnohdy příliš složitá. Z toho důvodu se domnívám, že se jedná o četbu pro mládež, ne-li pro dospělé.
Král Džabelim, vládce Indie, byl velmi krutý. Všichni se museli podřídit jeho vůli, sic byli popraveni. Za svou upřímnost a kárání králových morálních vad byl do žaláře uvrhnut i mudrc Bidpaj. Nebyl však odsouzen k smrti, královi se tento rozsudek rozležel v hlavě. Bidpaj měl být ve vězení na doživotí. Po čase však začala krále pojímat úzkost z vlastních krutých činů a povolal Bidpaje, aby mu předával moudrost příměry a příběhy. Bidpaj tedy vyprávěl.
Býk Mujaba a král Lev
V poušti panoval veškeré čtvernohé zvěři král Lev. Ale byl to panovník svéhlavý, nedbal žádného práva a podle své nálady, jak se mu právě zachtělo, prokazoval svým poddaným brzy nezasloužené milosti, brzy jim činil ukrutné křivdy. Měl na svědomí mnoho hříchů. Ale to svědomí dovedli uspávat lichotníci, jichž bylo na královském dvoře plno a kteří se před velmožným Lvem plazili tím poníženěji, čím více ubližovali těm, kdo byli slabší než oni; a tím nadutěji se nad ně také vypínali. Tito tvorové se totiž řídí zásadou:
Pokorně lížu surovou tlapu,
po slabých běháčcích zuřivě chňapu.
Není tedy divu, že se na královském dvoře znamenitě vedlo vlkům, medvědům, tygrům, šakalům a jezevcům, neboť velcí páni rádi používají mazanosti těch menších, aby lstí pronikli tam, kam nemohou mocí.
...
Každá opice chce dělat znalce,
že prý na to má jak člověk palce.
Lidská ruka nestačí tu právě,
třeba míti také něco v hlavě.
...
Tři lidé se dopustili velké chyby:
Kdo s velkými pány si sed,
kdo s ženskými tajemství před,
kdo jazykem okoušel jed.
...
I ti nejmenší se časem k něčemu hodí:
Na třísce sice neupečeš chleba,
ale k podpálení přec jí třeba.
V příběhu o obludě bručavé, které se všechna zvířata z lesa bojí, ale z níž se vyklube obyčejný buben, do něhož bijí větve stromů ve větru, se zachránce zvířat směle ptá: „Táži se tě, potvoro škaredá, nemáš hubu a bručíš břichem, proč tu strašíš a rušíš lesní pokoj?“ ...
Svolal k tomu divadlu mnoho ptactva, aby si do bubnu klovli a přesvědčili se, čeho se báli. Pozval také králíčky a zajíce, neboť ta zvířátka měl ze všech nejraději, aby přihupkovali a to strašidlo očichali. A všichni moudrého dědečka vychvalovali do nebe, že se nespokojil povrchním zvukem, ale prokousal se až do vnitřku k pravdě.
Vezměte si naučení:
nejvíc ten řve, kdo nic není.
...
Proti hlavě zase hlavou.
On má tvrdou, já tu pravou.
...
Přítele neznám, měkce když ležím,
ale jak zle je, hned k němu běžím.
Olbracht často v příbězích zdůrazňuje soudržnost celku, sílu v množství a potřebu organizovat se. Zároveň si je vědom rizika ztráty individuality, která při loajalitě ke společenství hrozí.
„Milý příteli, kdo chce být sám sebou, už tím uráží celek.“
...
Moucha je tvor pranepatrný, ale věřte mi, kdyby se proti vám shlukly všechny mušky, že by vás uštípaly. Tajemství rozumného vládnutí je právě v tom, znemožniti takovou jednotu a rozdělením zájmů a užitků postavit jedny proti druhým (to radil rádce šakal králi Lvovi)
...
Právě starci, jenž už nemá naději, že se mu vrátí síly, je žebrácká hůl nejtěžší, a dvojnásob tomu, kdo pamatuje lepší časy. (o staré volavce, která už neměla sílu lovit ryby a zachránila se lstí, když ryby domněle přenášela v zobáku do jiného jezera, aby je tak zachránila před výlovem).
...
Lidé kradou jako straky,
a jsou zlí, když straky taky.
...
Psí ocas masti, žehli, kruť a tahej,
přec nenarovnáš. Moc se nenamáhej!
...
Blín kdybys zalévat chtěl třeba medem,
zas blínem zůstane a jed jen jedem.
O vešce a blešce
V houni jednoho lichváře dlouho bydlila o samotě veška a měla se dobře. Vycházela na pastvu, jen když spal, chovala se opatrně, ani nedupajíc, ani sosáčkem chtivě nerýpajíc, takže ten člověk nic nepozoroval.
Jednoho večera se k ní do houně přihnala, okázalým skokem jako obyčejně, parádnice blecha. Veška ji pozvala: „Zůstaň u mne na noc, strava je tu sladká a tučná a o měkký a teplý odpočinek po jídle je tu také postaráno.“
Blecha pozvání přijala. Ale sotva lichvář zhasil a ulehl, začala se vrtět, tancovat, skočila mu na stehno, bodala, ryla, cucala a napomínání veščinu se jen chechtala. Hospodář sebou několikrát trhl, pak se probudil. Blecha zmizela parádnickým skokem pod postelí. Lichvář zlostně rozsvítil svíčku, prohledával postel a našel vešku. „Aha, mrcho!“ Obrátil palec, nehtem přitiskl – a lup! Tak zaplatila veška za svou důvěřivost. Ale blecha pod postelí se hlasitě chechtala.
...
Nedobře vykynuté a příliš rychle upečené přátelství se nemůže povést.
...
Dokud s někým nevyjíš měch soli vrchovatý,
nevěř mu! A kdyby to byl třeba svatý!
...
Zlý osud muže hrdého jen zdobí.
Ať zničí tělo! Ducha neporobí!
...
Pravé lásky nemůže být ani mezi stejnými, ani mezi takovými, kteří se od sebe příliš liší, protože láska je vzájemné doplňování. Stejní se nepotřebují a nadobro vzdálení se nemohou slíti. Kdo věnuje lásku a přátelství těm, kteří mu nejsou za ně vděční, podobá se člověku, který seje do solné půdy. A kdo dává radu tvoru samolibému, mluví k hluchému nebo umrlému.
...
„Král držívá rád slovo, obzvláště když ho to nic nestojí“.
...
Opilec, lehkomyslník, blázen, dareba, zlostník, hladový, lakomec, bázlivec, spěchající a zamilovaný neznají zákonů.
...
Každý na talíři srdce nese,
když má groš nést, utrhne se.
...
Také rozumný se někdy zmýlí.
Jen když pochopí to v pravou chvíli.
...
Kdybys za pravdu i život dal,
tupec svou mlít bude dál.
...
Kdo chodí po špatných cestách, nejvíce škodí sobě, a kdo rozsévá špatné sémě, také je bude žnout.
...
Lež je neřest největší, to proto, že v sobě skrývá všechny nepravosti ostatní. ... Lež se vždycky nakonec obrátí proti tomu, od koho vyšla. A kdo jednou poznal, že jeho přítel je podvodník, nemůže mu už věřit.
...
Ze všeho, nač oddaně duch podívá se,
týž duch hledí, byť v tvar jiný odívá se.
...
V bídě nejdřív přispět skoč,
teprve potom se ptej proč.
...
Ochota je med na chlebě dobrého skutku.
...
Kdo čeká na chválu, sám svůj dobrý čin snižuje.
...
Nejde-li ti rozum do svalů a do kostí,
kde je rozdíl mezi rozumem a hloupostí?
...
Bez peněz jen orel vzhůru vyletí,
s penězi to jde i teleti.
...
Malé rány dusí, když se sdruží,
veliká však často ducha vzpruží.
...
Léku lepšího nad milé slovo není.
Rychleji než doktor hojí pohlazení.
...
Pověra a zločin, když se v duši tají,
časem nejbystřejší rozum rozleptají.
...
Být zbaven těch, pro které žiji, a umřít je totéž.
Být milován a moci míti rád,
toť jediné, proč stojí za to žít.
Než bez citu jak kámen v poli stát,
je lépe člověku už mrtev být.
...
Rozum bývá v osudových chvílích bystřejší u žen než u mužů, poněvadž je veden přirozeným smyslem a není halen předsudkem učenosti a samolibosti.
...
Jinak večer, jinak ráno
bramín čte, co stojí psáno.
Vykládá, jak se mu hodí,
na provázku duše vodí.
...
Kde moudrost s pílí ruce k dílu klade,
tam, ne-li ráj, přec radost vzniká všade.
...
Je smutná pravda, že hledíme na svět, který je přec tak krásný, skrze mříže předsudků a podivnými brýlemi, jejichž jedno sklo zbarvila pýcha, druhé pochlebenství.
...
Zvenčí pokoj do duše vejít nemůže, zrodit musí si jej sama, ale slovo rozumného člověka může k jeho vzniku přispět.
...
Není nic sladšího než vědomí každodenního růstu a rozmnožování vědomostí o tom, jak se věčný zákon vtěluje v pravdu a krásu.
O žabím koni
Starý had už neměl sílu lovit žáby. Proto jednou přišel za žabím králem a řekl mu, že omylem uštkl podruhova syna a ten ho za trest zaklel, že musí sloužit žabímu králi jako kůň a nebude jíst nic jiného, než co mu žabák dovolí. Žabí král se chtěl honosit vlastním koněm, proto ho had vozil a král mu dával k žrádlu denně dvě žáby. A tak se hadovi vedlo dobře a měl stravu, i když ne bohatou, ale bez námahy.