Kniha o patnáctiletém chlapci Benovi, který přišel při nehodě na lyžařské sjezdovce o obě nohy nad koleny. Příběh nabízí mladým čtenářům téma, jak se lze vypořádat s traumatickou situací a zásadní změnou našeho života. Pro Bena je jeho nový handicap tím bolestnější, neboť byl od malička zapáleným a talentovaným sportovcem a nohy zdaleka nepoužíval pouze pro chůzi.
Čtenář si s Benem postupně prožije všechny fáze takové změny: od prvotního šoku a odmítání uvěřit tomu, co se stalo, přes zatvrzelost, nespolupráci a téměř sebevražedné myšlenky, až po opětovné sebrání sil - fyzických i duševních - a nové načerpání chuti do života.
Díky Benovi si uvědomujeme, že nic není zadarmo, a chce-li ještě žít šťastný a plnohodnotný život, nepotřebuje sice nezbytně kompletní tělo, ale naprosto určitě vytrvalost, silnou vůli a odvahu čelit překážkám.
Kniha mne zaujala zejména z jazykového hlediska: autorka ve svém stylu používá mnoho slovních hříček, které připomínají, že je čeština plná nejrůznějších úsloví spojených s chůzí, krokem či nohama. Ben na ně postupně přichází a uvědomuje si s humorem, že teď jsou pro něj takovéto frazémy už téměř nemístné, autorka nám tímto však nabízí zdravou perspektivu jisté nadsázky, uvolnění a schopnosti vidět situaci pozitivně, s nadhledem a humorem. To je ostatně téměř jediný způsob, jak se s tragédií života často lze vyrovnat.
„Odnesly… odnesly to nohy,“ vysouká ze sebe máma přiškrceným hlasem. V tu chvíli vnímám úplně ostře.
„Takže mám po sezóně,“ vzdychnu. Ale hlavně že žiju, ne?“ Pokusím se na mámu usmát. „A že jsem si nezlomil páteř. Nohy cítím, tak je to v cajku.“
Všimnu si, jak máma strne. Ohlédne se po tátovi. Táta zavírá oči. Damián otvírá pusu, ale Vendy mu ji rychle přikrývá dlaní. Něco mi uniká, ale nevím co. Nedokážu se soustředit. Co je? Co se všichni tak tváří?
„Brácho… ty… ty cítíš nohy?“ nakloní se Vendy nad lůžko. Vpíjí se mi do očí. A já do jejích. Máme je úplně stejné. I Damián má oči jako ségra a já. Damiánovy oči teď nevidím. Ale Vendiny se vlhce lesknou. Brečí? Proč?
[...]
Zpočátku měli snahu se mnou mluvit. Sestřičky a pak i doktoři při vizitě. Nereaguju. Přinesli snídani. Neotvírám pusu. Vzdali to. Prý si mám říct, až budu mít hlad. To se načekaj. Už nikdy nebudu mít hlad! Nasadili na mě psychologa. Asi. Co jinýho by to bylo? Mluví. Přinejmenším se mu hýbou rty. Docela dlouho. Vnímám jen bzučení vzdáleně připomínající lidský hlas. Odpískává to, když vidí, že ho vůbec neposlouchám. Kdyby u mý postele zhebnul, bylo by mi to ukradený. Pozorují mě. Chodí se na mě dívat pod nejrůznějšími záminkami. Pokládají mi otázky v naději, že se chytnu a odpovím. Jenže já už v životě nepromluvím! Zapouzdřený do svýho odřenýho světa usínám.
[...]
Celé dopoledne nehnutě ležím. Nespím, jen tupě zírám do stropu, aniž bych ho viděl. Stal jsem se loutkou. Nevnímám žádnou bolest. Nevidím, neslyším, necítím. A nepřemýšlím. To je ze všeho vůbec nejtěžší. Nepřemýšlet. Nakonec to řeším tak, že si v duchu pořád dokola přeříkávám abecedu. Písmena bez obsahu vytěsňují písmena s obsahem. Po chvíli se mi to ale tak zautomatizuje, že mezi bezobsažnými písmeny vystrkují růžky drobné situace. Když hrozí, že se slijí v proud ucelených myšlenek, rázně měním taktiku. Abecedu si teď přeříkávám pozpátku, a pak dokonce vždy ob jedno písmeno. Nejdřív všechny lichý v pořadí, potom sudý.
[...]
Napadá mě, že kdybych do toho sypače nalít hlavou, měl bych teď klid. Nemusel bych se tu mořit s abecedou pozpátku. Nemusel bych… sakra! V tu chvíli mi dochází, že taktika s abecedou začíná opět selhávat. Už zase přemýšlím. Nechci přemýšlet! Neschopnost zabít v sobě myšlenky mě strašně rozruší. Ještě víc mě rozruší poznání, že je mi jedno, jestli žiju, nebo ne. Kdyby mi teď dali vybrat, neuměl bych se rozhodnout. Tenhle fakt mě dostává do kolen. Mám vůbec kolena?
[...]
„Vstávej. Vstávej, Bene. Jmenuje se tak, že jo? Benjamin Braun. Je to on.“
„Ty seš blbá,“ ozve se přidušeně z druhé strany mého lůžka. „Jak by asi mohl vstát, nevíš?“
„No… já… přece se to tak říká… když někoho budíš. Tak ho mám nechat spát?“
[...]
„Takovéhle věci se prostě stávají,“ vemlouvá se mi tichým mírným hlasem. „A já jsem tu proto, abych se lidem, jako jsi ty, učil porozumět.“
Jestli začne mluvit o poslání, tak se pobliju.
„Abych jim uměl pomoct, jak nejlíp to jde. Chceš, abych ti pomohl?“ „Ne.“
„Bolí tě něco?“ „Jo. Nohy! Nohy, který nemám!! Co s tím uděláte?“
Dávám si záležet, aby poslední věta zněla hodně ironicky. Aby věděl, že se mu vysmívám. A máš to, doktůrku. Koledoval sis.
[...]
„Breč, Benjamine,“ řekne Vendy a pevně mě obejme. Vypadá to, že právě na tohle celou dobu čekám. Na povolení. Pokyn. Povel. Řekla Breč! A já konečně brečím. Neřeším, že mi je patnáct. Že mě někdo uvidí, uslyší… že se mi budou smát, že mě budou litovat… Řvu jak malej kluk, kterej si odřel koleno. Vendy je v tuhle chvíli můj ostrůvek záchrany. Podle toho, jak se její ramena otřásají, vím, že brečí se mnou. Cítím nepředstavitelnou úlevu. Nevím, jak dlouho mi to vydrží, ale jsem vděčný za každou vteřinu, kterou tenhle stav trvá.
„Řvu jak malej kluk, kterej si odřel koleno,“ poznamenám tentokrát nahlas a nos si utírám do ségřina trička. „No vidíš,“ zašeptá. „Aspoň něco je na tom pozitivního. Už nikdy si neodřeš koleno.“
[...]
Kolik teď asi měřím? A vážím? Kolik může vážit jedna patnáctiletá noha? Deset deka nohy, prosím… Raději tý pravý… Nebo víte, co? Dejte mi ji celou… Nejlíp obě…
[...]
Táta se dívá stranou. Mám pocit, že se mu podlamují nohy. Jemu se aspoň má co podlamovat, napadne mě. Nahlas však řeknu: „Nechceš si sednout?“
Polekaně vzhlédne, nešťastný, že byl při své slabosti přistižen. „Ne ne, jen lež… já postojím,“ blábolí zmateně a já s mámou na něj vrhneme užaslé pohledy. Táta už si svůj přehmat uvědomil. Vynervovanější než předtím nabízí, že pro něco skočí do nemocniční kantýny.
„Chtěl bys nějaký džus? Nebo kolu? Smíš kolu? Na ty léky, co ti dávaj… nebo… třeba čokoládu? Řekni, na co máš chuť?“ „Na nic.“ „Tak… třeba časopis… něco o lyžování…“
„René,“ okřikne ho máma tiše, ale s důrazem.
[...]
„Já jsem Ben,“ říkám v rozpacích, když si všimnu, že můj slídivý pohled mu neušel.
„Já vím,“ usměje se. „Ale ty asi nevíš, jak se jmenuju. Emil. Byls v ulitě, když jsem se ti představoval.“
Emil. Matně si vzpomínám. Jako z mlhy.
„V ulitě?“ opakuju nechápavě. „Jo. Schoval ses do svý skořápky. Úplně nakonec. Tam člověk nevidí, neslyší. Zaleze až dozadu…“
[...]
„Kde vlastně jsou?“
„Kdo?“ zeptá se mě Sněhurka.
„Moje nohy.“
„A… aha. No… a není to jedno?“
„Není,“ vrtím hlavou. „Potřebuju vědět, co se s nima stalo. Jestli jim třeba nepůjdu na pohřeb… nebo tak.“
Sněhurka vytřeštěně zírá. Ale z vedlejší postele se ozve potlačované bublání. Smích, nejdřív marně krocený vůlí, pak tlumený přikrývkou, ale nakonec nezvladatelně rezonující celým pokojem. Dívám se na Emilovu rozřehtanou tvář a sám vybuchuju smíchem, jaký jsem dlouho nezažil.
„On… půjde na pohřeb… svým nohám,“ řičí Emil. „Půjde!“
„No…,“ nabírám dech, „na hlavu bych se vykašlal… vlastně… to by nešlo… tak vyprd. Ale nohy…“.
[...]
V duchu vypočítávám všechny svoje boty, který už jsou mi k ničemu. Lyžáky, brusle, tretry, boty na kolo, na běžky, na stěnu, ploutve, inlajny, moje oblíbený najky, v kterých jsem chodil do školy, sandály, žabky, holiny, pantofle… stejně jsem doma nejradši chodil v ponožkách… no jo, vždyť já už nebudu potřebovat ani ponožky… bleskne mi ještě hlavou, než se propadnu do spánku..
[...]
Naštvaný hlas mi zvolna vplouvá do vědomí. Najednou vím, komu patří. Kdybych měl nohy, tak teď vyskočím. Takhle se jen obrátím a šátrám po ovladači, abych se mohl aspoň posadit.
„Vy jste přišel?“
„Ne, připlul ponorkou.“
„Já myslel… když jste včera…“
„Hele, moc myslíš,“ šermuje Přemek rukou. „Je fajn, že seš do všeho hr. Na druhou stranu… jestli se nenaučíš bejt trpělivej, tak to vzdej rovnou.“
„Takže… ještě to nezamítli?“
„Co?“
„No tu žádost o… o nohy.“
„Jasně že ne. Ale je víc možností. Ještě se to bude dál projednávat. Zatím zkusíme vytvarovat pahýly, a když to půjde dobře, dáme prvonohy.“
„Prvohory?“ blekotám a před očima se mi mihne tabulka geologických etap vývoje země. Přemek si zaťuká na čelo.
„Chceš chodit po horách, nebo po nohách?“
„Po… po obojím,“ soukám ze sebe.
„Po obojím…,“ zamyslí se Přemek. „Vždyť ty máš vlastě pravdu, chlape,“ praští mě přátelsky do ramene. „S tebou bude ještě legrace.“
[...]
„Bene. Ahoj. Můžu dál?“
„No jasně!“ zvedám se nadšeně na posteli. Jsem rád, že už nepotřebuju postrkovat záda dálkovým
ovládáním lůžka, abych se posadil. Už se v pohodě přitáhnu na hrazdičce. Trenér to vidí.
„Koukám, že na sobě makáš,“ říká uznale a v rozpacích mi drtí ruku, ale ne tak moc jako Přemek.
„Snažím se,“ krčím rameny. „Levitaci lidstvo ještě nezvládlo, takže přesun z místa A na místo B je pořád ještě dřina. A pro beznohýho několikanásobně větší než pro choďáky.“
„No… vidím, že jsi tu hrůzu ustál,“ prohodí trenér a vzápětí se zarazí. „Promiň. Ustál asi není nejlepší slovo, co?“
„V pohodě,“ namítnu. „Tím už jsem si prošel. Prošel… vidíte? Ta čeština je děsná. Pro nechoďáky jako já naprosto nepoužitelná.“
Směju se. Trenér jen mlčky zírá. Určitě nečekal, že budu takhle perlit, a tak pokračuju, aby řeč nestála. Kruci i ta řeč stojí? Jenom já ne, prolítne mi hlavou.
„Já tomu říkám, že jsem to v pohodě uležel. Teda… ne úplně v pohodě, ale dávám to no. Zpočátku teda vůbec,“ přiznávám. „Ale teď už… prostě už je to lepší. Mnohem lepší,“ ubezpečuju ho.